A co byste dělali vy, kdybyste byli Milion chvilek?

Milion chvilek pro demokracii, které úspěšně plní náměstí, nemá vůbec jednoduchou pozici. Není ani jisté, zda přesvědčí větší část společnosti.

Názory na potenciál a možný politický dopad stotisícových demonstrací Milionu chvilek pro demokracii se diametrálně různí. Od nadšeneckého „tohle už Babiš nemůže ustát“ a „do švestek nevydrží“ až po názor postavený na kupeckém počtu, že sto tisíc lidí ve volbách stejně nic moc neznamená. O obou okrajích názorového spektra se dá říct, že přání je u nich otcem myšlenky. Nejen komentátor Aktuálně.cz Martin Fendrych, ale i celá řada dalších přirovnává protesty proti Babišovi k Listopadu 1989. Jim samotným to nejspíš smysl dává, ale v mnoha ohledech nemůže být tohle srovnání dál od pravdy.

Na posledních dvou akcích Milionu chvilek na Václavském a i předtím na Staroměstském náměstí se odkazy na Listopad pochopitelně hojně objevovaly. Vzývání ducha devětaosmdesátého znamená hlásit se nejen k základu novodobého demokratického zřízení v Česku, ale i ke spíše idealistickému než materialistickému proudu našich dějin – i s trochou povinného kýče. Jinak je ale podobnost s třicet let starými událostmi dost malá.

Babišova podpora v krizových momentech vůbec nemusí klesnout – dokonce může naopak růst. Každá další velká kauza navíc posouvá Andreje Babiše do protiliberální, více orbánovské pozice.

Masová shromáždění mají v demokracii samozřejmě vždy vysokou legitimitu, ale nedá se to srovnávat s demonstracemi v zemi, kde nejsou svobodné volby a (nelegální) shromáždění je jednou z mála možností, jak vyjádřit kolektivní politický názor. Demonstrace v zemi se zastupitelskou demokracií se pohybují v naprosto odlišném terénu. Ano, můžou nakonec vést i k pádu vlády, ale roli „lidu vyzývajícího vládu“ bez jakýchkoliv prostředníků nehrají. Lid má v zastupitelské demokracii ke skládání účtů s vládou volby. V tom mají cynici pravdu.

Síla a slabost ulice

Souběh dvou Babišových kauz, tedy návrh policie státnímu zastupitelství o podání žaloby v případu Čapí hnízdo a audit Evropské komise o dotacích Agrofertu, přinesl nebývalou účast na demonstracích a pocit, že „už je toho dost“. Milion chvilek teď už nemůže ustoupit nebo jakkoliv zmírnit požadavky. Ty se naopak stupňují: místo odvolání ministryně spravedlnosti Marie Benešové požadují rovnou demisi premiéra. To situaci zpřehlednilo, ale zároveň takticky zkomplikovalo. Milion chvilek ve skutečnosti moc velký manipulační prostor nemá. Zaprvé není jasné, co udělají demonstrace s podporou Andreje Babiše, a za druhé není jasné, co by se stalo, kdyby požadavky Milionu chvilek byly splněny a Andrej Babiš podal demisi.

Protikavárenský, protipražský a protielitní instinkt velí spoustě lidí zaujmout k protestům proti Babišovi kritický nebo rovnou nepřátelský postoj. A nemusí jít jen o ultrapravičáky jako Konvička, kteří se protestům smějí z pozice identifikace se silným vůdcem. Strach z případného rozvratu a destibilizace, byť často dopovaný dezinfromačními weby a zprávami o českém majdanu, nepostrádá racionální jádro. Spousta lidí zažívá od Babišova nástupu období relativního ekonomického vzestupu, respektive poklesu palčivé nejistoty z budoucnosti, přičemž ještě můžou mít v paměti škrtací šílenství pravicových vlád z období po vypuknutí finanční krize. K tomu se často váže nedůvěra k pražským kulturním elitám. Leckdo ve chvíli, když uvidí Jirku Mádla nebo dojatou Helenu Třeštíkovou na pódiu, rovnou ví, co si má o protestech myslet. Nic pěkného. Parlamentní listy a zástupy dalších serverů tuto nedůvěru umí jaksepatří využít.

Oslabí protesty Babiše?

Ještě nemáme k dispozici výzkumy, které by ukázaly preference ovlivněné posledními antibabišovskými protesty, ale předchozí zkušeností už ukázaly, že Babišova podpora v krizových momentech vůbec nemusí klesnout – dokonce může naopak růst. Každá další velká kauza navíc posouvá Andreje Babiše do protiliberální, více orbánovské pozice. Babiš se přitom hrdinou české kulturní války stal tak trochu proti své vůli. Původním a hlavním étosem babišismu roku 2013 byla antikorupce a manažerská kompetence „lidí se zkušenostmi“, schopných vládnout lépe než líní a nezpůsobilí politici, kteří „v životě nic nedokázali“.

Další témata, která pro rétoriku hnutí ANO začala být typická, tedy odpor k migraci a útoky na Evropskou unii a na novináře, si Babiš osvojil až během vlastního vládnutí a postupně v nich přitvrzuje. Učit se v tom mohl nejen od polských a maďarských sousedů, ale i od prezidenta Miloše Zemana (který se také kdysi vysmíval rasistickému Sládkovi v televizním duelu do obličeje). Koncem současné politické krize také může být Babišovo ANO zcela dominující české politice s preferencemi okolo čtyřiceti procent, vysátými od SPD a KSČM, otevřená koalice s těmito stranami, vyostření antievropské a antimigrantské rétoriky a postupný posun k orbánizaci Česka. Jeden z významných aktérů antibabišovského hnutí David Ondráčka zmiňoval, že pokud se chce Babiš udržet, nic jiného než ovládnutí státních kontrolních orgánů mu nezbývá.

Kdyby vážně odstoupil

Co vlastně Milion chvilek požaduje? Demisi Babiše – a dál? Co by se mohlo stát, kdyby Babiš nějakým zázrakem skutečně odstoupil? Bylo by pokračování vlády ANO s premiérkou Schillerovou, čímž by se česká vláda stala jakýmsi politickým svěřeneckým fondem Andreje Babiše, tím, co si lidé na náměstích přejí?

Další už skutečně pouze hypotetickou variantou by byla velká koalice proti Babišovi, která by se neobešla bez SPD nebo KSČM, čímž by asi těžko mohla uspokojit masy demonstrantů. Leccos by mohly rozčísnout předčasné volby, ale nebylo by pravděpodobné další vítězství Andreje Babiše spíše povzbuzením v tom, že rezignace ani za těchto okolností vůbec není nutná?

A ještě sci-fi varianta. Andrej Babiš by rezignoval na všechny politické funkce, prodal by Agrofert a koupil by si někde ostrov, na kterém by v klidu dožil. V tu chvíli by přešla obrovská moc k Miloši Zemanovi, který by na půdorysu SPD, KSČM, trosek hnutí ANO a ochotných z ČSSD sestavil vlastní vládu. Ani tato varianta by nejspíš demonstranty štěstím nenaplnila.

Co bude dál?

Plná náměstí skutečně neznamenají národní shodu nad tématem Andrej Babiš. Protesty se zaměřují na právní přešlapy premiéra, ne na standardní politický konflikt. Proti nim tak hraje hned několik faktorů. Ve chvíli, kdy vůči vládě neexistuje levicová opozice, může být alternativa k Babišovi ještě asociálnější. Jakákoli asociace s profláknutou kulturní elitou u řady lidí vyvolává odpor a zdaleka nelze podceňovat ani strach o národní suverenitu proti Evropské unii a příklon k silnému vládci, které Babiš reprezentuje ze všech nejlíp. Zároveň nová politická nabídka, jakou se zdá být Martin Jaroš, kterému dalo Milion chvilek na demonstraci také prostor, a který čas od času oznamuje, že do toho praští, těžko zamíchá kartami. V podstatě může jen přeskupit síly u liberálů, ale to je tak všechno,

Postupné, ale stále výraznější koncentrování moci v rukou Andreje Babiše a s tím související čím dál častější využívání antievropské, protiimigrační a další ultrapravicové rétoriky by bylo faktem i bez vzedmutí občanského odporu. Milion chvilek se chytře a otevřeně snaží mobilizovat mimo Prahu (podle všeho si uvědomují její politickou izolaci) a rozhodně to Babišovi nedělají jednodušší. Stupňující se lidový tlak z ulic může vést k událostem, které v tuto chvíli neumíme předvídat. Bude záležet i na tom, nakolik se podaří organizátorům otupit nedůvěru k jednomu typu pražské elity a vzbudit důvěru i u lidí, kteří mají pocit, že se ocitli na druhé koleji a že je čeští demokraté pod vzletnými hesly kdykoliv hodí přes palubu.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image