Foto Diana de Weert, pixabay.com
Už je to řada let, kdy jsem se poprvé potkala s Andreou Cerqueirovou. Nejdřív jsem v Deníku Referendum redigovala její texty, krátce potom jsme se potkaly osobně na jedné demonstraci. Netrvalo dlouho a našli se lidé, kteří mi přispěchali říct, že Andrea byla v minulosti u Sládkových republikánů a psala do stranických novin Republika, kde byla dokonce zástupkyní šéfredaktora. Už jsem to v tu chvíli sice věděla, protože jsem si všechny potenciální autory vždy „prolustrovala“, ale zaujalo mě, že ta informace přišla z liberálně pravicového tábora. Texty jsem se tehdy rozhodla zveřejnit proto, že mi připadaly dobré a k věci.
Brzy jsem zjistila, že v naší levicové bublině Andreu všichni znají i s její minulostí a nezaznamenala jsem, že by to někdo nijak zvlášť řešil. Andrea o své zkušenosti napsala knihu, roky se s ní táhly soudy, dluhy, ochotně chodí na debaty, které se její minulosti týkají a vůbec se netváří, že by se to nikdy nestalo. Nic se nesnaží skrývat a svého působení v té straně i novinách lituje. Lidé v jejím okolí měli pocit, že už si protrpěla dost. Jestli je snad někdy něco rozčilovalo, byla to její touha být zadobře s každým. Její strach oddat se aspoň občas škodolibé nesnášenlivosti, která může být někdy úlevná.
Rezignujeme na to, že lidé se vyvíjejí a napravují? Vždyť bychom tím popřeli principy, na kterých je naše civilizace postavená. Schopnost odpouštět a víra v nápravu stojí třeba i za tím, že zločince nevěšíme, ale dáváme jim další šanci.
Byl by to takový normální příběh, jakých je na světě spousta. Lidé se v mládí – a někdy i později – přikloní k nějaké ideologii, něčemu podlehnou nebo se stanou součástí nějaké sekty a nějaký čas jim to pomáhá dát životu směr. Pak vystřízliví a někdy si nesou následky celý život. V podobě výčitek nebo šrámů na duši. Co je na příběhu již méně pochopitelné, je občasná snaha některých lidí tu minulost vytahovat. Pasovat se do role soudců, kteří určují, co komu máme, nebo spíš nemáme odpustit.
… a potom mu to bylo líto
Andree teď po letech začal někdo vyhrožovat, že začne zveřejňovat články, které tehdy do Republiky psala. Jsou to prý ty nejrasističtější články, co kdy kdo napsal. I když se ona sama dávno veřejně vyznala, bez kontextu publikované články z devadesátých let by jí ublížily. „Některé jsem psala pod nátlakem, některé z vlastního přesvědčení,“ vzpomíná Andrea a přiznává, že na nějakou dobu podlehla řečem o „cikánské kriminalitě“. Ke konci svého působení v Republice se dokonce snažila rasistické štvaní mírnit. Jenže člověk, který jí vyhrožuje, tvrdí, že má na rukou krev Romů zavražděných v devadesátých letech a on se postará, aby to všichni věděli. Kromě vyhrožování tepe do jejího nejslabšího místa, do jejího špatného svědomí.
„To, že jsem načas té nenávisti podlehla, považuji za svoje selhání o to víc, že jsem s Romy měla v dětství ty nejlepší zkušenosti, doma byla obklopena láskou, nežila v materiální nouzi, tedy žádné frustrace,“ sype si popel na hlavu Andrea, když spolu o tom mluvíme. Navíc byla podle svých slov vychovávána v tom, že lidé jsou si rovni. Do SPR-RSČ vstupovala kvůli nesouhlasu s rozdělením Československa a proto, že měla pocit, že na Sládka každý útočí. „Taková ta potřeba bránit ho. Nejdřív jsem ho všude omlouvala, že tam není rasismus, pak si vsugerovala ty báje o kriminalitě, a následně přišlo procitání, které bylo tvrdé. Proti rasismu – a také vnitrostranickým praktikám – jsem začala mluvit veřejně,“ říká Andrea. „Ze začátku jsem ji sváděla hlavně na představitele té strany, že mě ‚zblbli‘, dnes to jednoznačně považuji za svoje lidské selhání,“ odmítá si odpustit a já jí nedokážu vysvětlit, že by měla. Už několik dní se seznamuju s příběhy viny a odpuštění, s příběhy lidí, kteří se za něco káli, i těch, kteří měli potřebu odpustit. Ale marně, nedokážu najít vhodná slova.
… a každý u ní jednou stál
Nemohu se úplně vžít do jejího trápení ani do trápení jiných lidí, kteří prošli něčím podobným. Ale kdybych mohla Andree pomoct a udělit jí milost v podobě míru na duši, udělám to hned. Protože je to samozřejmě konfrontace se svým minulým já, která bolí nejvíce. Ale jako člověk chybující jsem schopna alespoň nějaké empatie. Řada z nás si s sebou nese nějaké viny, větší či menší. A asi by nám nebylo příjemné, kdyby se jimi probírali lidé veřejně, smáli se jim a pořádali by na nás kvůli nim veřejné lynče. Přesto se jako společnost často uchylujeme k tomu, že tak činíme druhým. V době zrychlené sociálními sítěmi, které nás často nutí okamžitě reagovat a tvořit si rychle názor, se do toho zapojují i lidé, kteří by při dostatku času k přemýšlení takový krok neudělali.
Mechanismus odpuštění – anebo naopak výčitek – funguje selektivně. Někomu se něco odpustí (Petru Pavlovi členství kvůli kariéře v KSČ), někomu totéž ne (třeba Janu Kellerovi). Záleží samozřejmě také na tom, jaké názory zastává člověk, který se v minulosti něčeho dopustil, dnes. K lidem, kteří jsou nám postojově blízcí, jsme většinou shovívavější. Proto se členství v KSČ u mnoha porevolučních politiků taktně přecházelo, kdežto u jiných bylo pořád důvodem opovržení. Není těžké najít klíč, podle kterého se tak dělo.
Vzývání duchů minulosti může být i velmi kontraproduktivní. Je to ostatně jeden z důvodů, proč část liberální i radikální levice měla nebo v některých stále řidších případech dosud má nedůvěru k protestům proti Andreji Babišovi. Neustále připomínané Babišovo estébáctví jako by zamlžovalo skutečné důvody, proč není dobré, aby byl premiérem. Jistě, Andrej Babiš zcela zjevně neprošel změnou k lepšímu, přesto je dobré se držet toho, že ho budeme primárně kritizovat za to, co dělá teď. Podpora těch pár levičáků, kterým to pořád ještě vadí, je sice zcela nedůležitá, ale pro velkou část obyvatel je argumentace minulými vinami čím dál víc nesrozumitelná. Třeba i proto, že řada lidí přese vše má tendenci odpouštět – je to totiž lidská potřeba, a připomínání hříchu starých přes třicet let jim začíná vadit.
… a držel, ale neudržel
Bereme-li vážně svůj boj proti ideologiím, které se snaží dehumanizovat určité skupiny obyvatel, měli bychom při tom zůstat. Namísto toho je v české společnosti zřetelná čím dál větší tolerance k nenávistnému jazyku, který prorůstá takřka celou politickou scénou. Ostrakizace však směřuje nikoli vůči nenávistným projevům, ale vůči konkrétním lidem, kteří jsou někdy vybíráni zdánlivě nahodile.
Rezignujeme na to, že lidé se zcela prokazatelně vyvíjejí a napravují? Vždyť bychom tím popřeli principy, na kterých je naše civilizace postavená. Schopnost odpouštět a víra v nápravu stojí třeba i za tím, že zločince nevěšíme, ale dáváme jim další šanci. Proto je obzvlášť absurdní vyčítat lidem jejich minulé prohřešky, když nenávistnou ideologii opustili. Historie je bohatá na příběhy, kdy lidé odpustili svým mučitelům, vrahům svých dětí, lidem, kteří se dopustili mnohem závažnějších zločinů než je příklon k nenávistné ideologii. Ty příběhy dodávají naději, že lidé nejsou kvůli svým selháním provždy ztraceni. Nakonec, co může být větším vítězstvím humanismu, než když nás bude jeho ideály hájit víc?
Autorka je redaktorka Alarmu.