Foto Petr Zewlakk Vrabec
Demonstrace pořádané hnutím Milion chvilek pro demokracii plní Letnou i Václavské náměstí a mají podporu i v českých regionech. Iniciativa je od svého počátku zaměřená jasně antibabišovsky, aniž by nabízela vlastní alternativní program. Velikost shromáždění, určitý havlistický duch a studenti jako hybná síla protestu odkazují k dalším studentským nepokojům, které mají v Česku silnou tradici. Za co ale dnes chtějí studenti skutečně bojovat a demonstrovat? Kdyby organizátoři Chvilek měli – podobně jako Babiš – napsat knihu o čem sní, co bychom se dozvěděli? A proč o svých snech a vizích nemluví?
Hromadění moci v Česku
Hlavní argument proti Babišovi zůstává stejný: střet zájmů. Je majitelem mnoha firem, pobírá obrovské dotace, vlastní média a ještě je politicky úspěšný. Jeho strana navíc nefunguje jako platforma pro diskusi lidí s podobnými názory a ambicemi, ale spíše jako jeho vlastní firma. V této oblasti je Babiš křišťálově průhledný – nejradši by firmu udělal z celého státu. A sám by byl jejím hlavním ředitelem s neomezenou mocí, pochopitelně. Demonstrující se snaží před Babišem zachovat alespoň svobodnou justici. Že ani vyšetřování českého „Franka Abagnaleho“ nezabrzdí, jsme už poznali; zůstává otázka, jak hluboko se našemu premiérovi podaří prohnout páteř práva a kolikrát ještě dokáže, že lidé, kteří mají moc, nemusí skládat účty vůbec nikomu.
Není možné dál podřizovat veškeré dění zájmům několika nejmocnějších lidí či firem.
Jestli nechceme, aby nám vládli vykukové typu Babiše, je ovšem nutné si moc v rámci společnosti skutečně přerozdělit. Bojujeme-li za nezávislou justici, je stejně tak důležité dodat odvahu lidem, aby se za sebe dokázali postavit v konkrétních soudních sporech nebo v práci. Vedle Babiše by nás měli zajímat všichni další, kteří porušují zákoník práce a upírají práva těm zranitelnějším z nás. Vedle Babiše tu totiž máme další muže, kterým se v rukou nevkusně hromadí moc, ať už jde o Petra Kellnera a jeho „půjčky“ nebo Pavla Tykače a jeho elektrárny či masmédia. Spíše než před vládou jedné strany bychom proto měli varovat před vládou několika nejmocnějších.
Studenti, kteří rozproudili iniciativu Milion chvilek a kteří se snaží zůstat apolitičtí, by neměli úspěchy své práce přenechat politikům, jimž otázky mladých vůbec na srdci neleží. Hrozí nebezpečí, že Babiše vystřídají jiní manipulativní mocnáři, kteří nezavedou ani tu špetku sociálních opatření, které Babišova koalice se sociálními demokraty lidem neupřela.
Právě studenti si přitom mají na co stěžovat. Je skoro nemožné pořídit si vlastní bydlení nebo prostě jen přežít ve velkoměstě bez zabezpečených rodičů, práce na půl úvazku nebo tří občasných brigád. Ke spokojenosti je pak nejlepší mít raději všechno naráz. Studenti a studentky často pracují bez pracovních smluv a za velmi nevýhodných podmínek. Kloubí šichty s rozvrhem, zkouškami a zápočty, a pokud se nenarodili do pražského bytu, často jsou nuceni tahat pytle s oblečením a krabice s knížkami každých pár let do jiného sdíleného pokoje. Navíc to vypadá tak, že než to doklepou ke státnicím, zmizí všechny borovice z Polabí a na záchranu planety budeme mít jen pár semestrů a už jenom jeden pokus.
„Výhoda“ klimatické změny
Útěchu má možná přinést Babišův výrok, že včely mají rády jeho řepku. Jestli ale můžeme s něčím počítat, tak s tím, že včely jsou Babišovi ještě lhostejnější než jeho zaměstnanci. A vzhledem k jeho pojetí státu jako firmy si z toho můžeme krásně odvodit, že jsme mu lhostejní vlastně úplně všichni. Milion chvilek za demokracii však není jediné studentské hnutí. Další občanské iniciativy se zaměřují na životní prostředí a snaží se bojovat proti klimatické krizi, největší hrozbě tohoto století. Členky a členové hnutí Limity jsme my či Fridays for Future už velmi dobře vědí, o čem sní. V sousedním Německu zase podpořili mladí lidé ve volbách strany, které berou otázku klimatické spravedlnosti velmi vážně. Nakonec i čeští Piráti usedli v Evropském parlamentu do zelené frakce (Greens/EFA).
„Výhodou“ klimatické změny je to, že se těžko někdo může tvářit, že na ni najde jednoduché řešení. Nejde ji odvrátit jen výměnou politických špiček. Bude potřeba nastolit rovnováhu mezi prací a volným časem, zamezit zbytečnému chátrání domů i dalšímu plýtvání, zajistit, aby byly dostupnější kvalitní potraviny, a mít dostatek odhodlání k záchraně života na naší planetě. Není možné dál podřizovat veškeré dění zájmům několika nejmocnějších lidí či firem. Spor, který vedou demonstrující z Milionu chvilek pro demokracii, je jistě důležitý; zásadní je ale přiznat si, že má mnohem širší společenské souvislosti. Je proto načase pro změnu mluvit o tom, o čem sní 99 procent lidí.
Autorka je teoložka a feministka.