Bezdomovectví očima konkrétních lidí

Cestu na dno si zajištění lidé většinou neumějí představit. Přitom stačí málo – nemoc, domácí násilí, exekuce nebo zvyšování nájmu.

Foto z archivu VUF

Existuje několik témat, s jejichž pomocí spolehlivě zničíte veselý ráz každého večírku – vedle holokaustu, očkování, domácích porodů, rasismu a dalších konfrontačních oblastí je takovým tématem jednoznačně bezdomovectví. Lidem, kteří jsou zajištění, jsou bezdomovci většinou srdečně jedno. Současně takoví lidé bývají v zajetí dvou mýtů: za prvé, že člověk, který ztratí přístřeší, je za svou situaci zodpovědný, způsobil si ji sám, a tím pádem nezaslouží ani soucit, ani systémové řešení ze strany státu, a za druhé, že bezdomovci si díky činnosti neziskových organizací žijí v pohodě bez práce na ulici a svou každodenní realitu si v podstatě užívají.

V minulém roce jsem spolupracovala na analýze určené pro tvorbu Lokální koncepce sociálního bydlení v městské části Praha 7, která je dle dostupných údajů problémem bezdomovectví zatížená nejvíc. Mým úkolem bylo pomocí rozhovorů mimo jiné zmapovat, proč konkrétně lidé přicházejí o bydlení, zjistit jejich současné příjmy, míru zadlužení a hlavní problémy, se kterými se potýkají. V rámci tohoto šetření jsem postupně navštívila dům Armády spásy (azylový dům a denní centrum), azylový dům pro rodiče s dětmi Otevřené srdce, hovořila jsem se zástupci národnostních menšin (romské a vietnamské komunity), dále s některými osobami cizí státní národnosti a šetření jsme s kolegyní Terezou Dvořákovou provedly také v domě v Tusarově ulici v Praze 7, který sociální pracovníci shledali neobyvatelným a rozhodovalo se o jeho prohlášení sociálně vyloučenou lokalitou. Výsledkem bylo pětadvacet rozhovorů.

Hlídači a uklízeči bez domova

Jeden z klientů denního centra Armády spásy se mnou zahájil hovor se smíchem: „Ale ale, copak, bude nějaká bakalářka nebo seminárka? Ptejte se, na co chcete!“ Evidentně mě považoval za studentku a z jeho řeči vyplynulo, že bezdomovci jsou často předmětem zkoumání pro studijní účely. Takřka všichni, kdo si se mnou o své situaci povídali, však velmi vážně očekávali ve svém životě nějakou změnu, kterou by mělo způsobit to, že se o nich dozvědí „ti nahoře“.

Největším rizikovým faktorem zůstává kvalita funkčních sociálních vztahů, a nikoliv kvalita našeho charakteru. Pád na dno pak nezbrzdí ani sociální systém, který neumí v krizových okamžicích účinně pomoci.

Vymanit se z pasti sociálního dna totiž není jednoduché a na cestě k důstojnému bydlení stojí celá řada bariér. Příčinou pádu na dno a odchodu na ulici byly nejčastěji zdravotní handicapy, historie domácího násilí a syndrom samoživitele, záznam v trestním rejstříku, exekuce a závislosti. Nezřídka pak kombinace vícero z těchto faktorů. Jako bezdomovec máte mizivou šanci získat zaměstnání, dotazovaní si nejčastěji přivydělávají pracemi načerno. Jako obyvatel ulice nebo azylového domu můžete pracovat hlavně v Technických službách (nepotřebujete žádné vzdělání ani praxi), jako prodejce Nového prostoru a trochu paradoxně se můžete uchytit také v bezpečnostní agentuře jako noční hlídači nebo ostraha v supermarketech.

Jedině zázrak

Typický příběh zaznamenaný v Armádě spásy byl následující: Pan Robert (63 let) je svobodný a bezdětný, pochází z Prahy 4. V roce 2010–2011 pracoval v bezpečnostní agentuře a žil s přítelkyní v bytě, který patřil její matce. Když majitelka zemřela, musel odejít, protože byl uveden pouze jako podnájemník. Nájem i s energiemi činil deset tisíc korun. Pan Robert je na ulici sedm let. Je registrován na úřadě práce, má trvalé bydliště na úřadě Prahy 6 a přespává na ubytovně. Pokud by mu prý něco pomohlo, musel by to být jedině zázrak. Největší podporu za dobu života na ulici zažil od kamaráda. Do důchodu mu zbývají dva roky. Žádné dluhy naštěstí nemá. Jeho příjmy pocházejí z občasných brigád, například zametání pro Technické služby, kterými si vydělá pár stovek za den. Dříve si vypomáhal sběrem papíru a kovu, od minulého roku za sběr kovu může obdržet platbu jen převodem na účet a na ruku jsou peníze jen za sběr papíru, což jsou ale nicotné částky. Jeho cílem je získat podnájem pokoje, nejlépe se zmíněným kamarádem.

Na ulici za trest

Výjimečným respondentem byl vysokoškolsky vzdělaný čtyřiačtyřicetiletý Ivan, který získal ubytování v azylovém domě v Armádě spásy spolu se svou dvaasedmdesátiletou matkou, trpící těžkými zdravotními potížemi: oba žili v bytě na Žižkově, kde platili jedenáct tisíc měsíčně plus energie. Problémy nastaly, když majitelka začala každoročně o tisíc korun navyšovat nájem a když se pan Ivan stal nelukrativním postupně pro tři zaměstnavatele – vzhledem k péči o matku přestal být flexibilní a kdykoliv dostupný. Situaci řešil půjčkou od kamaráda ve výši 450 tisíc, dluhy narostly o dluh z prodlení a nakonec jej postihla exekuce. Platit nájem se s matčiným příjmem složeným ze starobního a vdovského důchodu nedalo, takže po vystěhování našli na tři měsíce bydlení na ubytovně.

Na ulici se ocitli v lednu loňského roku. Panu Ivanovi by tehdy pomohl příspěvek na péči o osobu blízkou. Úřednice na něj však byla podle jeho slov hrubá a výsledek byl, že se podle ní dokáže matka o sebe postarat sama. Pan Ivan se cítil potrestaný společností za to, že odmítl dát matku do pečovatelského domu, a stal se pro zaměstnavatele podobně nežádoucím, jako jsou rodiče velmi malých dětí. Největší pomoc získal právě z Armády spásy, kde se účastní programu Nejdřív střecha, a pak dál. Vzhledem k péči o matku neměl valnou možnost přivydělat si na brigádách, pracoval ale také jako portýr v hotelu, než ho vyhodili. Práce ho velmi bavila, jelikož při ní mohl využít svou znalost jazyků. Při žádosti o dávky hmotné nouze mu úřednice hrubě sdělila, že když je tak slušně oblečen, sotva potřebuje peníze.

Bez domova i bez mobilu

Život na ulici představuje silné stigma a špatným znamením může být jak zanedbaný, tak příliš upravený zjev. Panu Ivanovi se později podařilo matku umístit do léčebny pro dlouhodobě nemocné a najít práci, spojit se s ním však v tuto chvíli není možné. Život na ulici determinuje člověka také co se týče jeho „dohledatelnosti“ – i když člověk bez přístřeší vlastní mobilní telefon, nemá možnost mít ho stále nabitý a navíc je ohrožen (více než si umíme představit) krádežemi.

Právě krádeže a šikana dostaly na ulici dalšího, teprve pětadvacetiletého muže, který vystudoval konzervatoř, obor zpěv a klavír. Od vyššího studia (obor ladění klavíru) odstoupil dva měsíce před absolvováním. Důvodem byly psychické problémy, které vedly k jeho hospitalizaci v psychiatrické léčebně v Bohnicích. Trpí částečnou poruchou osobnosti a dalšími poruchami. Dalším problémem je postižení nohou a praktická slepota – následky dětské mozkové obrny a atrofie očního nervu. Dva měsíce žil v azylovém domě Naděje, kde platil 3710 korun měsíčně. Původně bydlel v nájmu se spolubydlícími, ti ho však okrádali, bili a šikanovali a pro neplacení o bydlení přišel. Jeden kamarád mu pomohl dostat se do squatu na Praze 7, kde bydlel asi šest měsíců. I zde se ale stal obětí šikany.

Děti z ubytoven

V ubytovně Otevřené srdce jsem se setkala s několika matkami a otci, kteří pečovali o děti. Zde byly společným jmenovatelem ztráta partnera, problémy partnerů se závislostí nebo gamblerstvím a neplacení výživného. Všichni dotazovaní poslali žádost o pomoc nadaci Agrofert, nikomu z nich však po několika měsících od podání nepřišla jediná zpráva. 5. května loňského roku však byl příjem žádostí do fondu pro samoživitele dočasně pozastaven z důvodu velkého množství žádostí.

Pan Adam vypráví, že byl na ulici od svých osmnácti, kdy ho v roce 1990 matka vyhodila z domu. Bez domova žil do svých třiatřiceti let. „Tři roky jsem byl ve vazbě, po roce venku jsem se oženil, pak jsem byl osm let znova ve vězení.“ Pan Adam měl problémy s alkoholem, popisuje svou drogovou zkušenost, po které byl na léčení. Bydlel po ubytovnách, potom v autokempu, kde pracoval a se zaměstnáním byla spojena možnost bydlení. Když mu nadřízený přestal platit, odešel z práce i z bytu. „Všechno jsem tam nechal,“ vzpomíná. V současnosti má v péči dnes čtyřletou dceru. Její matka je bývalá narkomanka, se kterou dříve společně žili. „Už předtím byla těhotná a vydírala mě tím, že se tloukla do břicha, abych jí dal pervitin. Nakonec porodila v devátém měsíci mrtvé dítě. Když jsem žil na ubytovně v Čakovicích, kde jsem platil kolem šesti a půl tisíce korun měsíčně, přišla za mnou bývalá přítelkyně, nechala mi kočárek s dcerou ve strašném stavu, s opruzeninami, a odešla. Tehdy mi nejvíce pomohli na OSPODu (Orgán sociálně-právní ochrany dětí), kde se mnou sepsali žádost o převzetí dítěte do péče.“ Holčičku měl pan Adam nejdříve ve střídavé péči, nyní už je oficiálně v trvalé péči otce. Jeho příjmy jsou složeny z invalidního důchodu 5000 korun a rodičovského příspěvku ve výši 4300 korun. Na normální bydlení nemá, jelikož nemá žádné další příjmy – v získání práce je determinován péčí o dítě a zdravotním stavem.

Nemít nikoho je past

Všechny rozhovory, které jsem vedla, obsahovaly jednu společnou věc: muži byli vesměs rozvedení nebo svobodní, neměli žádné příbuzné. Buď vyrůstali v dětském domově, nebo se jich rodiny zřekly. Pětasedmdesátiletou paní Karolínu, která byla zbavena svéprávnosti, dokonce příbuzní pravidelně okrádají o důchod vyplácený opatrovníkem, když je navštíví. Matky a otcové se nemohli opřít o svou původní rodinu, pokud je opustil nebo vykořisťoval partner. Největším rizikovým faktorem, ohrožujícím nás na našich životních jistotách, tak zůstává kvalita funkčních sociálních vztahů, a nikoliv kvalita našeho charakteru. Pád na dno pak nezbrzdí ani sociální systém, který neumí v krizových okamžicích účinně pomoci. Nefunkční sociální vazby ovlivnily i život sedmdesátiletého klienta denního centra Armády spásy, který z brigád a desetitisícového důchodu splácí dluh svého vnuka. Ten si půjčil na auto a pak i s autem zmizel neznámo kam za hranice. Tento bezdomovec byl ze všech dotazovaných jediným, kdo prohlásil, že je na ulici ze své vůle. Může tak totiž odvrátit existenční pád své dcery, na kterou je dluh napsaný. Ta se s ním nicméně nestýká.

Autorka je rešeršistka.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image