Foto HBO
„Neexistují hloupé otázky, jen hloupí lidé,“ říká v jedné z prvních sérií South Parku učitel Garrison své třídě. Garrison ale nemá pravdu, hloupé otázky dokáží často leccos odhalit. Řada antropologů přiznává, že jejich práce někdy spočívá v opakovaném kladení pitomých dotazů, které informátory ze zkoumaných společností pravděpodobně po chvíli štvou. Různé studie o nativních společnostech, které si dnes můžeme pročítat, začaly ale právě u takových otázek. Studie vypovídající tentokrát o naší společnosti vznikla tento týden na Twitteru. A začíná také „hloupou otázkou“.
Proč v Černobylu nehrají černoši? stěžuje si scénáristka, píše Aktuálně. Prakticky stejný článek s malou obměnou slov se pak objevuje na Prima Lajk či na Sputniku. O jistou originalitu v podobě edgy přístupu se pokouší Expres. Každý článek v nadpisu opakuje, že si scénáristka stěžuje. Jen v Česku články sdílejí stovky lidí, hojně se pod nimi diskutuje a největší oblibě se těší variace vtipu, že je v seriálu navíc málo homosexuálů, veganů, transsexuálů, Mexičanů, Japonců, dalších asi padesáti národností, no a pak samozřejmě chybí reprezentant každého z oněch 83 (číslo se obvykle proměňuje) genderů. Ač si velké naděje nedělám, nepřestávám věřit, že jednou potkám někoho, kdo tento vtip ještě neudělal.
„Lidi se nudí jako prase, proto řeší kraviny, část další: Tahle paní si stěžuje, že v Černobylu nehrají černoši,“ zní celý název na Expresu. Ano, lidi se nudí, proto píší články o bezvýznamném tweetu. I tenhle můj článek nese svůj díl viny.
Článek o stížnosti se poprvé objevil na Russia Today a jeho zdrojem je screenshot twitterového vlákna britské scénáristky Karly Marie Sweet z 1. června. Marie Sweet se Černobyl líbí, ale když už v něm mluví herci anglicky a s různými regionálními přízvuky, seriálu podle ní očividně nejde o autenticitu. Proč by tam v tom případě nemohli být i nebělošští lidé, ptá se. Nabízí se, že to mohla myslet sarkasticky a rýpavě – když už je to tvůrcům jedno a v seriálu až na autentické záznamy chybí ruština, případně ukrajinština (přeci jen Narcos jsou španělsky, Geniální přítelkyně italsky), proč tam tedy rovnou nedat nebělochy? No a nebo to myslela vážně (v posledním tweetu píše, že je trochu zklamaná, protože show „dělá, jako by neběloši neexistovali“), a pak je to prostě poněkud hloupá otázka. Otázka a vyjádřené zklamání. Ve tweetu s dvanácti lajky.
Výroba pobouření
Novinářka Parker Molloy se dlouhodobě věnuje způsobům, jakými média sondují Twitter, Facebook, Instagram, Tumblr a další sociální sítě, aby zkonstruovala zprávu, jejíž bombastičnost exponenciálně předčí to, co se ve skutečnosti stalo. Demonstruje to na vlastním tweetu, v němž se při nákupu otráveně vyjádřila o barvě rtěnky. Svoji náladu v něm ilustrovala gifem, na kterém herečka Thora Birch kroutí očima. Tweet má pár desítek lajků a reakcí. Všimne si ho ale Business Insider a napíše článek, že lidé jsou z barvy rtěnky „znechuceni“. Následně se chytne Fortune a TIME, které „znechucení“ nahrazují „pobouřením“. Tweet vybouchne a s každým dalším článkem se objeví vlna lidí, kteří jí tvrdí, že přehání. „Byli pobouření a rozzuření kvůli mému (neexistujícímu) pobouření,“ píše Molloy. Vznikají tweety o „kultuře pobouření“, nové články reagují na „kontroverzi“, autorka rtěnky Kat Von D se v dlouhém facebookovém příspěvku „odmítá omlouvat“, což přetiskují další plátky. Netřeba říkat, že nikdo žádnou omluvu nepožadoval. Přesto tisícovky lidí rozzuřilo pár znaků napsaných ani ne za minutu člověkem, o kterém dosud nikdy neslyšeli.
Po Gamergate vznikl nový byznys. Nové a nové youtubové kanály získávaly na popularitě, když začaly kritizovat „social justice warriory“ (SJW), protože ti prý pořád fňukají o diverzitě a reprezentaci ve hrách. „Kultura pobouření“ se stala zdrojem profitu. Loni se objevil trailer na pokračování hry DOOM, který v sobě obsahuje „anti-SJW“ vtipy. Pár lidí na Twitteru na tyto vtipy poukáže, vznikne článek o tom, že pro SJWs je trailer nezkousnutelný, řada prominentních kanálů se jim vysmívá, všichni čtou tento článek a všichni opakují tweet, který ke vzniku článku vedl. Ten se dá volně přeložit tak, že vývojáři svými vtípky možná pomrkávají na nácky. Tweet má dva lajky.
„Černé pleťové masky kritizovány jako příklady ,rasismu‘ a ,blackface‘,“ láká únorový článek National Review. Zdrojem textu jsou tři tweety, jeden od uživatelky, která měla v únoru jedenáct sledujících. Dnes jich má sedmnáct. „SJWs jsou pobouřeni, protože Mumii obsadí běloška,“ píše Blaze. Zdroj: pět tweetů, čtyři bez lajku, jeden se dvěma lajky. A takhle by se dalo pokračovat donekonečna. Fox News si vyloženě libuje v nadpisech obsahujících slova „pobouření“, „rozzuření“, „vztek“ a podobně. Tato taktika zpravidla spočívá v nalezení největšího „exota“, jehož přehnaná reakce jako by ztělesňovala celý názorový protipól. Skrze karikatury se pak můžeme vysmívat všem těm nevyrovnaným progresistům, environmentalistům, veganům a feministkám. I když jde o úplně zkreslený obraz.
Hýkání kreténů
Dnes už není žádné tajemství, že hněv je jednou z nejdůležitějších emocí zajišťujících aktivitu na sociálních sítích. Nejde o žádnou řízenou aktivitu z velínů Silicon Valley, jde prostě o vypozorovaný princip, na němž sociální sítě fungují. Výsledkem ale je „nepřirozené globální zesílení ,jednoduchých‘ emocí, což obvykle bývají ty negativní,“ píše ve své loňské knize Ten Arguments For Deleting Your Social Media Accounts Right Now veterán ze Silicon Valley a „otec virtuální reality“ Jaron Lanier. „Z běžných lidí se stávají kreténi, protože největším kreténům se věnuje nejvíce pozornosti. A o tu jde především,“ popisuje jeden ze základních mechanismů internetové aktivity.
Zpět k Marie Sweet. To, co následovalo, nepřekvapí nikoho. Jednak přišly poučky, že černoši ve východní Evropě nebyli. Vtipné je, že v tweetu doslova napsala, že chápe, že „ve skutečném životě zřejmě byli všichni bílí“. Naznačená zdrženlivost slovem „zřejmě“ je pak asi nejstřízlivějším popisem. Jak se později ukázalo, se zažehnáním černobylské tragédie skutečně pomáhali i lidé jiné než bílé barvy pleti. Dav samozvaných historiků ale rozhodl jinak, a tak ji nazývali „SJW děvkou“, psali ve velkém rasistické a homofobní urážky, kvůli čemuž si musela uzavřít twitterový účet a následně i Instagram. Netřeba dodávat, že tyto kanály často slouží k propagaci vlastní práce, takže to může mít negativní dopad na její kariéru. A jasně, můžeme si říkat, že si za to může sama – opravdu je to ale adekvátní reakce? Není pro SJWs příslovečné to, že bývají „triggered“? Existuje ale pak ilustrativnější příklad triggered než to, že stovky, možná tisíce lidí dožene soukromý tweet s dvanácti lajky pokládající otázku a vyjadřující zklamání k tomu, že jí začnou posílat nenávistné vzkazy? A píše o tom celý svět. Kdo je ve skutečnosti přecitlivělý?
Vzniklé články jsou exemplárním příkladem toho, o čem píše Molloy. „Lidi se nudí jako prase, proto řeší kraviny, část další: Tahle paní si stěžuje, že v Černobylu nehrají černoši,“ zní celý název textu na Expresu. Ano, lidi se nudí, proto píší články o bezvýznamném tweetu. I tenhle můj článek nese svůj díl viny. Nestojí ale reakce na její tweety za pozornost mnohem víc než tweety samotné? Není zajímavější to, že tak nějak bereme tuhle bizarní kolektivní nenávistnou reakci jako normální?
„Je to, jakoby se etablovala určitá psychologická norma, podle níž jsou online komentáře součástí spíš nějaké videohry než skutečného života. Jako bychom zapomněli na to, že to na druhém konci čte skutečný člověk, kterého zraňuje náš vitriol.“ Málokdo by asi uhádl, kdo napsal tato slova. V roce 2012 v článku Internet z nás všech dělá sociopaty takhle moralizoval alt-right troll Milo Yiannopoulos, který později svou bombastickou, ale jepičí kariéru založil na porušování všeho, co napsal. I tak patří Milovi z minulosti dík, protože měl pravdu a očividně ji ještě dlouho mít bude.
Autor je spolupracovník redakce.