Foto Petr Zewlak Vrabec
Zatímco jsme sledovali další kolo svrhávání Babišovy vlády na ulicích i ve sněmovně (původně šlo o ministryni Benešovou, alias „rudou Marii“), hodně se mluvilo o demokracii. I když nikdo pořádně neví, co to ta demokracie vlastně je (opravdu neznamená jen volby, s pravidelným předvolebním gulášem a ještě spolehlivější povolební kocovinou), hlásí se k ní dnes všichni jako k synonymu absolutního dobra. Ačkoli Ludvík XVI. zvolal, že „není možné dělit, co je absolutní“, množství teorií a praxí demokracie, jakož i nadšení a pochybností s demokracií spjatých, svědčí o různých představách i praxích.
Není vůbec jisté, zda ono kýžené svržení babišismu – a jednou se nutně vydaří – bude pouze krokem vpřed.
Máme v menu klasickou demokracii a demokracii přímou, ne-li participační. Je libo zastupitelskou demokracii liberální? Tu můžete dostat s přílohou ochranářství (před rozhemženými davy), anebo rovnou jako demokracii, v níž spolu soutěží – zcela demokraticky – pouze elity, špičky sociálních pyramid, nebo přesněji: královsky placení služebníci těchto špiček. Pak máme ostrou radikální demokracii, ale raději se neptejte, co to znamená. Právní demokracii známe, její vedoucí úloha je zakotvena v ústavě, jakkoli už čestně netvrdí, že se vládne ve prospěch pracujícího lidu. To by nám zase lhala. „Máme toho dost.“
Občanská společnost je z principu nerovná
Dochází ke kuriózním jevům. Stalinisté kdysi mluvili za všeobecného posměchu o „lidové demokracii“ napadané intrikami imperialismu. Dnes se mluví o boji liberální demokracie proti „neliberální demokracii“, jejímž prototypem se stalo Maďarsko Viktora Orbána. Politika liberálů má však už skoro dvě století tendenci pokládat demokracii za cosi velmi blízkého „vládě davu“, a tudíž nebezpečného. Liberálové za tu dobu vyvinuli mnoho nástrojů, aby se „lůza“ – hrobař individuálních svobod a soukromého vlastnictví – neutrhla ze řetězu (jedním z klasických nástrojů bylo jednoduché a prosté vyloučení chudých, a tedy takříkajíc třídně neuvědomělých voličů). A když už se „lumpeni“ přece jen utrhli a lítali po svobodě, museli být po ruce vyškolení pořadatelé. Ti pak vždycky všechny zjančené nomády zhoufovali do útvaru, jenž pak hned vykročil státotvorným směrem.
Mluví se o „demokratických“ a „nedemokratických“ politických stranách. Kupodivu i ty druhé jsou v rámci téže demokracie takřka vždy řádně zaregistrovány příslušným ministerstvem vnitra, místo aby přihlašovatele takových stran policajti zatkli už v podatelně. To se nedělá. Jsme společnost rovných šancí, a tak po podání formuláře následuje delikátní interval, v němž demokracie zadrží dech a vydá registrační číslo. Proto i u nás mají – vedle Václava Moravce (veřejná služba) a Jaromíra Soukupa (veřejná masturbace) – dohled nad základy demokracie ještě například ústavní soudci, jejichž jmenování je jednou z těch procedur, které jsou nejméně demokratické. Demokracie totiž nikdy neví, které konkrétní grázly bude někdy potřebovat ke své sebezáchově. A tak musí konečné rozhodnutí o nejpodivnějších politických subjektech – rozhodnutí v pravý čas revokovatelné – ponechat profíkům. Dříve se opírali o „vědecký světový názor“, marxismus-leninismus, dnes pak o jurisprudenci-jurisdikci (a o zcela svobodné cancy).
A tak bychom mohli obecně pokračovat dějinami, strukturou a „pocitologií“ demokracie se slalomem otázek, které oblíbený a hrdý pojem „občanská společnost“ ještě dále komplikuje. Vždyť demokracie je příběh o rovnosti, zatímco občanská společnost je z principu sociálně nerovná, plná zvláštních, partikulárních a vzájemně se atakujících zájmů. Zájmů rozhodně ne ledajakých, nýbrž existenčních. Už jen tím, že se občanská společnost někde shromáždí ve jménu demokracie, vzniká gordický uzel, ježek v kleci, koncentrovaný rozpor.
A co ti opomíjení lidé?
Taková je hloubka problému. Nestačí povrchně porovnávat ideje a skutečnost, jak je západní demokracii zvyklý atakovat autoritářský Kreml. Ten je ovšem i navýsost rafinovaný. Při kritice upadlé západní demokracie, která trpí v ulicích pěkný binec, totiž dokáže jedním dechem upozorňovat celý svět, že nedávné demonstrace v Rusku pozměnily vládní důchodovou reformu, původně naprosto surovou. Heč, měli jsme přitom rovněž binec v ulicích! A pravidelně pořádáme všeobecné, přímé, rovné a tajné parlamentní i prezidentské volby s pestrou mozaikou různých stran a osobností (pilířů ruské liberální demokracie). Byť se pokaždé vyčenžují týž premiér s týmž prezidentem, tedy Putin s Medveděvem, a naopak.
Jistěže je to vzdáleno Spojeným státům a tamnímu neustálému střídání týchž demokratů a republikánů u moci (teprve Donald Trump nám tu Ameriku trochu zputinizoval a Bernie Sanders socializoval). Jistěže v rámci téhle chlubivosti Kreml utajil hlas lidu, hlas boží, jímž při posledních tamních volbách vyhmátl neznámý Rus podstatu věci nápisem na moskevské zdi: „Mezi hovny si nevybereš.“ My ale takové lidové axiomy o holé skutečnosti tajíme také. Nebo je vždycky nenásilně zahážeme atrakcemi, které jsou zpravidla mnohem zábavnější, než je a kdy bude známá karikaturní fotomontáž s poloobnaženým Vladimirem Putinem cválajícím na medvědu. Nebo na Medveděvovi? My máme Babiše a Hrad. Máňa má mísu spravedlnosti. Ó, my se máme (ironie). Tak vypadá český slabikář demokracie v kostce.
Jak to tedy s tou demokracií je, a to bez abstrakcí a složitých teorií? Jednoduché. Když se jdu připojit k protestujícímu davu nebo když jdu k volebním urnám vhodit hlasovací lístek, žádám po tom neuchopitelném liberálním režimu – či snad dokonce demokracii – jenom jedinou službu: dostupnost relevantních informací, která mi poslouží k rychlému kvalifikovanému rozhodnutí, k sebezařazení do skladby sociálních zájmů a k výběru jejich reprezentace. A která takové rozhodnutí umožní i těm, kteří pracují (nejméně) osm hodin denně a nemají vůbec čas ani chuť studovat politologii z matoucích knih nebo ve škamnech univerzity třetího věku. Potřebujeme volbu mezi různými vizemi možné reality, nikoli mezi lžemi a omyly, chimérami a bludy. Zatím jsme v tom moc nepokročili. A není vůbec jisté, zda ono kýžené svržení babišismu – a jednou se nutně vydaří – bude pouze krokem vpřed.
Autor je politický komentátor.