Čunkodomky v Mostě nechceme

Město Most chce stavět kontejnerové bydlení pro Romy z Chanova. Podle všeho je to dražší řešení, než kdyby nechalo zrekonstruovat panelové domy.

Foto Milan Krám

Je středa 27. března 2019 a delegace z Mostu vyráží na přátelskou návštěvu do Vsetína. Cílem však není utužování meziměstských partnerských vztahů, ale nalezení inspirace v otázce zajišťování bydlení sociálně slabým občanům, a to jedné zcela konkrétní skupině – Romům. Onou inspirací není nic jiného než místní kontejnerové bydlení neboli Čunkodomky, nazvané podle někdejšího starosty Vsetína, který do tohoto druhu „bydlení“ místní Romy proti jejich vůli vystěhoval. A jak to vypadá z vyjádření vedení mosteckého magistrátu, kontejnerové bydlení v účastnících zájezdu zřejmě probudilo sdílené nadšení a přesvědčení, že je nutno něco takového přenést do mosteckého Chanova, kde by kontejnerové buňky měly nahradit poškozené panelové domy. Obytné kontejnery chce magistrát instalovat do poloviny roku 2020, město by měly přijít na 22 milionů korun a sloužit pro ubytování osmnácti rodin.

Jestliže však v delegaci po návštěvě ve Vsetíně propuklo nadšení, opačný druh vášně přinesl způsob, jakým město o nákupu a instalaci kontejnerového bydlení rozhodlo. I když odhlédneme od lidskoprávní roviny a faktu, že plechový kontejner není dobré místo k životu, samotný rozhodovací proces vzbuzuje řadu pochyb s ohledem na finanční a procesní stránku věci.

Své rozhodnutí o koupi kontejnerů totiž vedení města Mostu opírá o závěry tzv. pracovní skupiny pro budoucnost Chanova, kterou zřídil primátor Jan Paparega (ProMOST). Ta je zároveň tvořena zástupci všech stran, které se dostaly do zastupitelstva. Rozhodnutí, ke kterému pracovní skupina došla, však rozhodně nebylo jednoznačné. Proti nákupu kontejnerů se postavili zástupci Zelených Luděk Prošek a Jan Hrubeš a namísto zřízení kontejnerového bydlení navrhli opravu stávajících bloků č. 6 a 10, do kterých by zároveň mohly být přesunuty rodiny z bloku č. 3, který má být zbourán. Tento postoj podporuje i jejich pirátský kolega Adam Komenda. Kontejnerové bydlení nepodpořili proto, že se nenabízely žádné alternativy, a také kvůli tomu, že pro případnou opravu panelových domů existuje možnost získání dotace, která by mohla rekonstrukci paneláků učinit finančně výhodnější.

Zvláštní způsob práce pracovní skupiny

Předmětem sporu mezi opozičními zastupiteli za Zelené a Piráty a zbytkem pracovní skupiny však nebyla jen potenciální dotace, ale i samotný způsob, jakým daná skupina funguje a jakou cestou k rozhodnutí o koupi kontejnerů dospěla. Podle opozičního zastupitele Luďka Proška v pracovní skupině neexistuje žádná vnitřní diskuse. „Pokud chceme debatovat i o jiném řešení, než je to kontejnerové, setkáme se s negací a odmítnutím,“ tvrdí Prošek. Pracovní skupina může těžko dojít k nejlepšímu výsledku, je-li od počátku dogmaticky prosazováno jedno jediné řešení.

Pokud se chce vedení Mostu vyhnout podezření, že najít nejlepší možné řešení nikdy nebylo jeho cílem, musí celý rozhodovací proces ohledně budoucnosti Chanova zprůhlednit.

Za zcela nestandardní je také možno označit fakt, že ze schůzek pracovní skupiny neexistují žádné oficiální zápisy a výstupy. Sama skupina nemá status výboru či komise, a vedení města tak nemá povinnost jednání jakkoliv dokumentovat. Je tedy otázka, zda skupina není pouhým „bílým koněm“, za jehož stanovisko se vedení města Mostu, tedy hnutí ProMost, může schovat, a které chce vydávat za konsenzus dosažený napříč místním politickým spektrem.

Netransparentní způsoby a zvláštní hra magistrátu

Prošek s Hrubešem považují pořízení kontejnerového bydlení za drahé, neboť jeho cena se dle informace sdělené na pracovní skupině pohybuje kolem 22 milionů korun, což představuje 1,2 milionu korun na jednu rodinu. Navíc nejsou známé provozní náklady, u kterých se dá čekat, že nebudou malé. Jak Hrubeš dodává, „v kontejnerech se počítá s přímotopy, a to přece nemůže být levná záležitost. Nehledě na to, že zkušenosti ze Vsetína a současný stav buněk ukazují, že se nejedná o kvalitní bydlení.“

Proto oba zmínění opoziční zastupitelé požádali vedení města o předložení alternativního plánu, a sice o projekt rekonstrukce stávajících panelových domů. Má-li město Most ke svému majetku přistupovat s péčí řádného hospodáře, mělo by hledat nejen finančně výhodná, ale také dlouhodobě udržitelná řešení. Vedení města by mělo zvážit všechny možnosti, řádně je vyhodnotit a porovnat, a než sáhne k tak vážnému rozhodnutí, jakým je výstavba kontejnerového bydlení, jeví se jako logické provést srovnání ceny kontejnerů s náklady na opravu stávajících panelových domů. Odpor opozičních zastupitelů a jejich požadavek na předložení dalších alternativ je tak zodpovědný a více než pochopitelný postoj.

Zmínění opoziční zastupitelé se nakonec variantního porovnání rekonstrukce bytů v bloku č. 6 a 10 dočkali, ale jejich kolegové jej provedli velmi nestandardním a netransparentním způsobem. Na schůzce pracovní skupiny jim totiž namísto stavební firmou vypracované nabídky předložili pouze finální částku 55 521 000 korun (vč. DPH) za rekonstrukci obou panelových domů (dohromady 40 bytů), avšak bez údajů, jak k této částce došli a co vše skutečně představuje. Není divu, žádná klasickým způsobem vypracovaná aktuální nabídka na rekonstrukci výše zmíněných panelových domů totiž neexistuje a jak vyšlo najevo, cena byla získána z cenové nabídky vytvořené již v roce 2010. A to tak, že devět let stará cena (9,647 milionů Kč) byla vynásobena koeficientem 1,85. Ten má vyjádřit nárůst cen v čase, a tedy i cenový posun tehdy nabízeného díla. Výsledná částka pak byla ještě navýšena o dalších 20 procent s poukazem na nárůst cenových hladin v databázi ÚRS, což je databáze cen stavebních prací a materiálů, usnadňující tvorbu cenových nabídek.

Což o to, expertní odhad za použití koeficientu jako metoda posuzování nákladů může mít své místo. Pokud jsou se zjištěnými závěry prezentovány i zdroje, které pro odhad byly použity, je vše v pořádku. Co když jsou ale vstupní parametry neznámé nebo k nim chybějí relevantní podklady, a přitom nakládáte s veřejným majetkem? A to je právě tento případ. Aby totiž bylo možno odstranit nánosy pochybností, bylo by nutné mít detailní rozpad cenové nabídky z roku 2010, která pro odvození finální částky pro rok 2019 posloužila. Bez ní jsou hodnotitelé odkázáni pouze na slepou důvěru a vlastně není vůbec jasné, jaký je rozsah nabízené rekonstrukce a zda je v tomto případě aplikování koeficientu vůbec smysluplné. Když odhadujeme cenu skrze koeficient, musíme si být jisti, že jednotlivé násobené položky odpovídají našim potřebám. Jinak možná také kupujeme zajíce v pytli. Zároveň je nutné znát způsob, jakým byl sestaven samotný koeficient. Je velice nestandardní, že předkladatelé tyto informace automaticky neposkytli.

Jako když hrajeme bago

Toho jsou si vědomi i opoziční zastupitelé, a proto si Prošek původní nabídku z roku 2010 vyžádal. Na pracovní skupině ji kolegové Proškovi nepředali – s tím, že si ji má vyžádat na Odboru městského majetku. Tam mu však sdělili, že se má obrátit na Odbor rozvoje a dotací. I tento odbor zastupitel Prošek tedy kontaktoval, zde mu však „pro změnu“ řekli, že se má znovu obrátit na Odbor městského majetku. Učinil tak tedy podruhé. A to jen proto, aby se nakonec dozvěděl, že nabídka z roku 2010 je interním dokumentem a že mu ji poskytnout nemohou. Nabídli mu pouze, že do ní může nahlédnout v prostorách Odboru. Tím je ale možnost její analýzy velmi omezena. Přece jen ani jeden z opozičních zastupitelů zvolených za ZaP není stavař či architekt, který by mohl na místě během pár minut tento zásadní dokument zhodnotit. Postup magistrátu je zcela evidentní obstrukce.

Opozici nezbylo než získat další odborný názor a nechat si tak alespoň ověřit, zda koeficient 1,85 odpovídá realitě. Obrátili se tedy na certifikovaného architekta Jiřího Müllera, který dospěl k mnohem nižšímu koeficientu, a sice 1,3. Müller tvrdí, že „posun hladiny cen práce a materiálů rozhodně nemohl být tak významný, aby se promítl do koeficientu 1,85. Reálný a maximální možný koeficient, jež by měl pro nacenění rekonstrukce být použit, je 1,3.“ Aplikujeme-li ho na částku 9,647 milionů Kč z roku 2010, vyjde nám celková cena za rekonstrukci obou panelových domů ve výši 33,003 milionů Kč, která je oproti původní ceně 55,521 milionů o 40,56 procent nižší. I pokud bychom přidali oněch 20 procent, o které byla původní nabídka navýšena na základě dat z ÚRS databáze (39,603 milionů), stále bude cena o téměř 29 procent nižší než cena za kontejnery.

Vychází nám tedy, že náklady na jeden byt i po připočtení oněch 20 procent by nově mohly být ve výši 990 083 Kč oproti původní částce 1 388 025 Kč. Ale co je hlavní, rekonstrukce jednoho panelového bytu by vyšla levněji než kontejnerové bydlení pro jednu rodinu, jež má stát 1,2 milionu. Ostatně i pokud vedle ceny za kontejner pro jednu rodinu postavíme původní cenu rekonstrukce jednoho bytu, není o moc vyšší než ona plechová buňka (o 11,95 procenta), a tak stojí za to položit si otázku, zda by i tak nemělo větší smysl investovat do bytů než do kontejnerů, které nutně musí mít kratší životnost, o mnohem nižší kvalitě bydlení nemluvě. Na rekonstrukci bytů je zároveň možné žádat dotaci u IROP (Integrační regionální operační program) a vedení by se mělo pokusit zjistit, na jak vysokou dotaci by mohlo dosáhnout. Výsledná cena rekonstrukce jednoho bytu by teoreticky mohla být ještě mnohem nižší, než jak je zobrazeno v grafu.

O Chanově bez Chanova

Jedním ze základních principů při řízení proměn jakékoliv komunity a jejího prostředí je zahrnutí relevantních aktérů. Mezi ně patří odborníci na komunitní a sociální práci, ale také lidé, kterých se změny týkají. Právě proto zastupitelé Prošek a Hrubeš požadovali, aby do pracovní skupiny byla zapojena Agentura pro sociální začleňování. To se nestalo a kromě přítomnosti vedoucí sociálního odboru v pracovní skupině odborný prvek zcela absentuje.

Stejně to dopadlo i s návrhem na přizvání zástupců chanovské komunity a s návrhem, aby na rekonstrukci panelových domů participovali. Takový projekt by byl jistě o větší výzvou, než pokud by město nechalo domy „jen“ zrekonstruovat nebo postavilo kontejnery, ale plody takové spolupráce by za to určitě stály. Místní by si totiž vyzkoušeli, že mohou mít vliv na to, co se s nimi a jejich prostředím bude dít, a zároveň by se učili přebírat za své okolí větší kus zodpovědnosti. Nemluvě o tom, že lidé, kteří by se takového projektu zúčastnili, by získali kompetence, ke kterým by jinak těžko přišli – a zde není řeč jen o chanovských, ale také o městských úřednících, sociálních pracovnících a nakonec samotném vedení města.

Z tohoto projektu by zkrátka mohli profitovat všichni. Energie a dynamika, která při práci na společném díle vzniká, se dá dobře využít pro další pozitivní proměny a ve výsledku může pomoci alespoň částečně nastartovat rozvoj chanovské komunity. Zde se tedy městu Most nabízí příležitost, které by mělo využít a pokusit se navázat dialog s místními, identifikovat jejich přirozené lídry a snažit se s nimi dohodnout podmínky spolupráce. Že v Chanově ke společnému dílu existuje vůle, naznačuje i dopis, ve kterém obyvatel Chanova Ján Chromý žádá primátora o schůzku, na které by spolu mohli mimo jiné dohodnout způsob, jak by magistrát mohl místní zapojit právě do obnovy panelových domů a do následného udržení kvality zrekonstruovaného bydlení a udržování pořádku. Pan Chromý zároveň nabízí nejen zprostředkování kontaktu s místními, ale také samotnou účast na organizaci prací. A to je přeci hozená rukavice, kterou by město rozhodně mělo zvednout.

Kupovala hlasy v Chanově, teď řeší jeho budoucnost

Pakliže by se město Chromého nabídku přijalo nebo se rozhodlo přistoupit k bližší komunitní spolupráci, bude vždy velmi záležet na tom, kdo se ze strany magistrátu do tohoto procesu zapojí. V souvislosti s tím je namístě připomenout, že třetího setkání pracovní skupiny se zcela nepochopitelně zúčastnila JUDr. Hana Jeníčková, která byla odsouzena za to, že během komunálních voleb v roce 2014 kupovala v Chanově volební hlasy pro Sdružení Mostečané Mostu. Odsouzena byla nejprve k osmiměsíční podmínce s jednoletou zkušební dobou a posléze, na základě rozhodnutí krajského odvolacího soudu, k pokutě ve výši 50 tisíc korun. Těžko říct, co Jeníčkovou k účasti ve skupině kvalifikuje. Rozhodně to ale nebude důvěra chanovské komunity, smysl pro fair play či starost o budoucnost vyloučených obyvatel Chanova.

Stejně tak je záhadou, jakým přínosem má být účast Milana Kožnara, který stejně jako Jeníčková není ani zastupitelem a který se na Facebooku velmi ostře, jak jinak než kapitálkami, vymezoval proti jakémukoliv zapojení chanovských do pracovní skupiny. Jen z letmého pročtení jeho argumentace ve stylu „diskutérů“ na serveru Novinky.cz je zřejmé, že se v sociálních otázkách orientuje asi jako Míla Rozner v zahraniční politice. Výběr těchto členů pracovní skupiny nejenže působí nekoncepčně a kontraproduktivně, ale dá se dokonce hovořit o tom, že má tendenci jakoukoli její snahu destruovat.

Kam dál?

Pokud se chce vedení Mostu vyhnout podezření, že najít nejlepší možné řešení nikdy nebylo jeho cílem, musí celý rozhodovací proces ohledně budoucnosti Chanova zprůhlednit. Jinak by to mohlo vypadat, že tu šlo jen o nalezení argumentů pro nákup kontejnerů, i kdyby by to mělo být dražší než byty řádně zrekonstruovat. Město musí také zveřejnit veškerá data, která v rozhodovacím procesu hrála roli. Pokud se tak nestane, na způsobu, jakým město dospělo k danému rozhodnutí, ulpí navždy stín pochybností. Je také třeba si položit otázku, co vedení města nákupem kontejnerů získá a zda naopak situaci ve vyloučené lokalitě ještě nezhorší. Těžko si na ni však bude schopno odpovědět, nebude-li spolupracovat s odborníky, jejichž účast zatím odmítá.

Ve světě existuje řada prověřených a výzkumy podložených způsobů, jak řešit problematiku sociálně slabých. Sestávají z mixu různých přístupů, ať už jde o klasickou sociální práci s rodinami, sociální bydlení, podporu vzdělávání bez segregace, zmírňování nerovností a rozvíjení lidského potenciálu obecně. Žádný přístup by však neměl způsobovat ještě větší vyloučení a stigmatizaci. To je ale bohužel cesta, kterou se vydá mostecký magistrát, bude-li trvat na kontejnerovém bydlení.

Z politického hlediska je to komplikované, neboť Chanov nikdy nebylo téma, které by stranám a hnutím přinášelo hlasy voličů – tedy pokud pomineme tvrdou rétoriku ve stylu Sdružení Mostečané Mostu. Většina politiků se mu vždy vyhýbala obloukem a pokud od nich o Chanově slyšíme, většinou je to v souvislosti s něčím negativním. Kontejnerové bydlení se tak zřejmě vedení mosteckého magistrátu jeví jako snadné a rychlé řešení a z hlediska stranického PR schůdnější, než kdyby byl ProMost nucen zdůvodňovat rekonstrukci již jednou zdemolovaných bloků. Většina z nás si umí snadno představit rozhořčené komentáře části majority, lamentující nad nevděčností Romů a jejich neschopností udržet propůjčený majetek v obyvatelné kvalitě, jakkoliv si chanovští posledně opravené bloky již několik let udržují.

Aby se dala otázka Chanova smysluplně uchopit, je zde na severu potřeba o něco více politické odvahy než jinde. Na druhou stranu by bylo chybou se negativních reakcí předem zaleknout a nevyužít potenciál, který rekonstrukce panelových domů za účasti místních nabízí. Jednalo by se v našem městě o unikát a první projekt tohoto druhu. To, co k jeho realizaci schází, je právě kuráž a vize, kterou je třeba obratně komunikovat směrem k veřejnosti. A je to právě vedení tohoto města, které by tu odvahu mělo mít a přicházet s řešeními, jež třeba nejsou na první pohled líbivá a jistě jsou i politicky riskantní, ale zato skutečně mohou mít nějaký přínos. Sám za sebe a za naše v mnoha ohledech historií zbídačené město si přeji, aby ProMost takovým vedením byl.

P. S.: Primátora Jan Paparegu jsem během přípravy tohoto článku kontaktoval a požádal ho vyjádření. Na dotazy však nereagoval.

Autor vystudoval sociologii, pracuje jako projektový koordinátor. Žije v Mostě.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies