Film Syn černého lidu si hraje se stereotypy, punkem i osudem

Snímek Syn černého lidu rozhodně nebude filmem pro masové publikum. Proto je skvělé, že ho uvádí televizní stanice HBO.

Debutový film konceptuálního umělce Rashida Johnsona Syn černého lidu (Native Son) byl natočen podle stejnojmenné novely Richarda Wrighta, vydané v roce 1940. Tehdy byl její autor obviňován, že děj neodpovídá realitě a že v ní vytváří rasový stereotyp. Je pozoruhodné, že její brutální moderní adaptace, která hrdiny umisťuje do současného Chicaga, už tento problém nemá. Stereotyp se stal mnohdy realitou a dnešní mladá generace Afroameričanů si pořád klade otázku po hodnotě „černého života“. My ostatní se zas můžeme ptát po motivaci fatalistického přístupu hlavního hrdiny a dojít i k otázce, zda skutečně neměl jinou volbu. Copak se opravdu změnilo tak málo?“

Big tráví čas s bohatými mladými bělochy, kteří se k němu chovají jako k příteli, ale kdykoli potřebují, připomenou mu, že je jejich zaměstnanec a musí jim splnit každé přání.

Syn černého lidu patří do skupiny filmů, jako je například romance If Beale Street Could Talk (2018) nebo Oscarem oceněný snímek Moonlight (2016). Snaží se totiž popsat životní zkušenost Afroameričanů, mnohdy velmi odlišnou od zkušenosti bílé majority. Ve všech třech snímcích hraje důležitou úlohu nedůvěra ve spravedlnost a společenské mechanismy, které privilegovaná vrstva považuje za samozřejmé. S oběma zmíněnými filmy pojí Syna černého lidu také herecké obsazení. Hlavní postavu skvěle hraje Ashton Sanders (hrající v Moonlight postavu Littla) a jeho partnerku Kiki Lane (která exceluje v hlavní roli v If Beale Street Could Talk).

Neúčinkovat ve stereotypu

Johnsonova režie se od začátku snaží některým stereotypům vyprávění o Afroameričanech půvabným způsobem vyhnout. Jeho hlavní hrdina Bigger, kterému přátelé říkají Big, neposlouchá hiphop a není členem gangu. Má zelené vlasy a nosí tričko s nápisem Death, odkazující k pozapomenuté černošské kapele ze sedmdesátých let, označované kritiky za protopunkovou, v obchodě si touží koupit limitovanou edici alba Bad Brains a v autě poslouchá skladbu Kill The Poor od Dead Kennedys. A když mu jeho kamarád nabídne účast na přepadení obchodu, odsekne: „Chceš s bouchačkou vykrást sámošku? Promiň, ale nebudu účinkovat v tomhle ubohým stereotypu.“

Big je prostě pankáč. Občas si šňupne nebo zakouří marihuanu, ale pracuje, má dobrý vztah s matkou a snáší i jejího přítele. Právě on mu sežene novou, lepší práci řidiče u bohaté bílé rodiny. Big má najednou tolik peněz, že neví co s nimi. Čas tráví s bohatými mladými bělochy, kteří se k němu chovají jako k příteli, ale kdykoli potřebují, připomenou mu, že je jejich zaměstnanec a musí jim splnit každé přání. Bigovi se i přesto nové postavení líbí, protože mu dává nové možnosti, na které by jako chudý Afroameričan nikdy nedosáhl.

Láska či spíš závislost na jeho práci a s ní svázaném společenském postavení se pro něj nakonec stane tak důležitou, že ho dovede k tragickému činu. Octne se vlastní vinou v situaci, kterou nedokáže standardně řešit a – z pohledu privilegované vrstvy – kupí jednu „hloupost“ za druhou. Scénář ho z jeho činu nijak nevyviňuje, ale ukazuje, že pro nás pochopitelné a třeba i bolestné řešení není v žádném případě automatické a schopnost ho učinit nezávisí jenom na svobodě a morálce jednotlivce, ale také na společenském kontextu. Ve filmu Moonlight říká jedna z hlavních postav: „V jistém momentu se budeš muset rozhodnout, kým budeš“. Big v Synovi černého lidu tento moment propásne a raději nechá za sebe rozhodnout okolí. Jak jinak než stereotypně a tragicky.

Český dabing raději nepouštějte

Johnson se ve spojení s kameramanským mistrem Matthewem Libatiquem (točil třeba film Černá labuť nebo komiksovou adaptaci Venom) vyjadřuje excelentní výtvarnou formou, tvořenou působivými statickými obrazy, a klade za sebe scény (scénář psal se Suzan-Lori Parksovou, oceněnou Pulitzerovou cenou), o kterých můžete různými způsoby přemýšlet i při opakovaném sledování. Řada scén má ohromující napětí tvořené nikoli tím, co se v nich děje, ale tím, co je nevyřčeno a divák to musí „vycítit“. Klade si řadu morálních otázek, ale neprosí o soucit se svým hrdinou. Ukazuje jeho selhání v plné šíři a hrdinovo finální šlápnutí do temnoty je tragédií skoro antického rozměru. Syn černého lidu prostě není jednoduchý film pro masy.

Je proto skvělé, že jej producenti nenasadili do kin, ale dohodli jeho zařazení do katalogu televizní stanice HBO. Díky tomu jej můžete zhlédnout i v České republice. Pokud tak učiníte, zvolte možnost sledovat film v původním znění s titulky. Mimózní český dabing totiž sráží divácký zážitek o několik desítek procent.

Autor je publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies