Foto David Sedlecký
Nejvíc hlasů pro členství v radě ČTK získal bojovník proti „duhové totalitě“ a „mocné židovské organizaci“ Michal Semín – muž, který si například zcela vážně myslí, že v českých vodovodech probíhá „hormonální válka proti dětem“. Údajně na přímý pokyn agrofertovního manažera Babišových poslanců Faltýnka hlasovali pro kandidáta krajní pravice poslanci ANO, podpora přišla patrně též od komunistů. Koalice proti veřejnoprávním médiím sice o šest poslanců neuspěla (potřebovala 89 hlasů, měla jich 83), ale co není, může příště být. Především ale dala najevo, kam až je ochotna sahat.
Když se členem rady České tiskové kanceláře stal Petr Žantovský, mohli jsme si myslet, že na hlubší dno už nominace členů mediálních rad padnout nemohou. Ó, jak jsme byli naivní! Útok na česká veřejnoprávní média pokračuje a po Žantovském, Kňourkovi a Jaklovi se poslancům podařilo tyto postavy trumfnout. Do rady ČTK byl totiž nominován hrdinný bojovník proti „New World Order“, odhalovatel všemožných spiknutí, a podle všeho též vcelku otevřený antisemita Michal Semín. Jinak také hrdý otec, který svých devět dětí podrobuje domácímu vzdělávání, patrně aby jim vštípil ty správné hodnoty a uchránil je před sexuální výchovou a jinými sodomskými zvěrstvy ve státních školách.
Od antikomunismu k teoriím spiknutí
Michal Semín začínal jako odvážný studentský bojovník proti dožívající diktatuře komunistické strany a pouhé dva týdny před sametovou revolucí byl vyhozen z pedagogické fakulty. Ve svém autobiografickém románu Kniha Kraft na něj vzpomíná jeho tehdejší druh Martin C. Putna. Společně dělali ministranty na první veřejné mši Tomáše Halíka, přítel Semín tehdy Putnu v momentech pochybností utěšoval slovy, že „Bůh je hlavně láska“. Pak se trochu odcizili. Pro Halíka a Putnu byl pád diktatury pozváním k promýšlení svobody, Michal Semín začal zakládat konzervativní Občanský institut a přesvědčovat svého přítele formulkami vyčtenými ze studenoválečnických konzervativních brožur, že (slovy jeho repliky v Putnově románu) „takoví ti teologové osvobození, ti Boffové a Camarové, to jsou všechno agenti KGB, to nevíš? A že na farách přechovávali zbraně pro teroristy? Zbraně od Rusů? Budeme o tom teď v institutu vydávat brožurku, já ti ji pak přinesu. To levičáctví je vážně hrozná věc a sem do Čech to nesmíme pustit. A nejnebezpečnější ze všeho jsou ti ekologové, to už je úplně destrukce všeho.“
V Semínově světě nalezneme opravdu vše: nechybí „pokrokový nacismus v Norsku“ nebo „nastupující fašismus“ a „pronásledování křesťanů“ v USA. V Česku se podle něj rovnou vede „hormonální válka proti dětem“.
Těžko říct, jak přesný byl Putna, vybaven básnickou licencí, ve svém románovém zachycení vývoje svého přítele. Víme jen to, že u studenoválečnických konzervativců to neskončilo a brzy už to byly jiné brožurky a další myšlenky, které „sem nesmíme pustit“. Další vývoj totiž zavedl Michala Semína nejen pryč od liberálních katolíků Halíka a Putny, ale časem i od konzervativního Občanského institutu. Přiblížil se jednak ultrakatolíkům, jednak krajní pravici, a v čele Občanského institutu jej vystřídal Roman Joch. Rozdíl mezi těmito dvěma muži je sice obtížně zachytitelný, ale důležitý: i Roman Joch hlásá agresivně konzervativní názory, například znovuzavedení trestu smrti a politicky motivované popravy, obhajobu Pinocheta nebo to, že v případě nutnosti budou muset „gentlemani“ povstat se zbraní v ruce proti liberální demokracii. Většinu své energie ale vkládá do toho, aby tyto své postoje obhájil v mainstreamu, v čemž má také značné úspěchy. Michal Semín oproti tomu neúnavně stojí v poznané pravdě a spíše ji rozvíjí až do těch nejzazších, tedy nejsektářštějších důsledků. Ona „poznaná pravda“ má totiž nezřídka charakter dohadů, představ o spiknutí či apokalyptických proroctví.
Semín se začal ocitat ve společných platformách s krajní pravicí a zároveň zakládat své vlastní, ultrakatolické, jako Institut sv. Josefa. Otočil se zády k americkým neokonzervativcům, které začal kritizovat za válku v Iráku. Jeho partnery se stali bojovníci za tradiční církev, navrácenou před „příliš liberální“ Druhý vatikánský koncil. To vedlo ke konfliktu uvnitř církve a obviněním z kontaktů s americkými antisemity ze strany kardinála Vlka. Časopis Te Deum, který začal Semín vydávat, přitom rozhodně nebyl odtažitý teologický časopis nějakých uměřených konzervativců. Šlo o plátek naplněný strašením a teoriemi spiknutí až po okraj, například snaha o kontrolu porodnosti ve třetím světě se tu označovala za „šíření kultury smrti“ a „globální holocaust pod vlajkou OSN“.
Velkým úspěchem Michala Semína byla především Akce D.O.S.T. – platforma, která propojila tradiční krajní pravičáky, ultrakatolíky, některé pravicové poslance z ODS a okruh tehdy Klausova Hradu pod praporem „obrany tradičních hodnot“ proti Evropské unii a její antidiskriminační agendě. Signatáři se postavili za rodinu jako svazek muže a ženy, za důraz na jejich „nestejnost“ (a tedy fakticky nerovnost), za nezpochybňování významu národa, veřejné role náboženství a nedotknutelnost soukromého vlastnictví. Akce D.O.S.T. proslula především svou podporou prezidentu Klausovi v době, kdy uvažoval o nepodepsání Lisabonské smlouvy. Její záběr byl ovšem mnohem širší. Podařilo se jí dostat popírání lidské rovnosti a lidských práv z ghetta a udělat z něj sílu propojenou s nejmocnějšími politiky. Důsledky sklízíme dodnes.
Není tedy divu, že se Semínovy cesty s jeho bývalými druhy radikálně rozešly. Halíkovi by už asi za ministranta nešel a jeho Bůh byl už leccos jiného než „láska“. Místo toho jej prohlašuje za součást „pokusu o dobytí Církve homosexualistickou lobby“ a tvrdí o něm, že „v líbivém kabátku útočí na základy lidství“. Martin C. Putna neváhal kolem roku 2010 označit aktivity Akce D.O.S.T. za nový fašismus. Těžko se hledají argumenty proti.
Sběř Satanova
Hodně debat se vede o tom, zda je Michal Semín antisemitou. On sám dokonce pohrozil soudy houslistovi Pavlu Šporclovi, který právě pro Semínův antisemitismus odmítl vystoupit na benefičním koncertu pro jakýsi pofidérní nadační fond, jemuž Semín předsedá. Mám v této věci osobní vzpomínku. Když jsem se kolem roku 2004 dostal do diskusí s členy Občanského institutu a lidmi v jeho okolí na diskusním fóru této organizace, dozvěděl jsem se od Michala Semína, že Židé samozřejmě mohou a mají přijmout Krista – nicméně pokud tak neučiní, pak prý je křesťanský názor na „současné synagogální židovstvo“ (tahle vpravdě strašidelná formulace se mi zaryla do paměti – „soudobé synagogální židovstvo“) jasně vyjádřen ve Zj 2,9. Zmíněná pasáž v bibli (zkratka Zj neoznačuje nic jiného než Zjevení Janovo neboli Apokalypsu) píše o „rouhání těch, kteříž se praví býti Židé, a nejsou, ale jsou sběř Satanova“.
Když jsem příslušnou pasáž nalistoval, leccos jsem pochopil. Ano, toto není to, co si představíme jako nejběžnější podobu antisemitismu. Pokud se Židé zřeknou svého náboženství a identity, budeme je tolerovat (reálně samozřejmě známe dlouhou historii nedůvěry a inkvizičního „přezkušování“ pokřtěných Židů). Běda ale těm, kdo by chtěli zůstat sami sebou. „Sběř Satanova“. Tehdy mi to došlo: nejen v Afghánistánu existuje Tálibán – lidé, kteří jsou schopni číst tisíce let staré texty se složitou interpretační tradicí doslovně. Možná to není nejklasičtější podoba antisemitismu a přesnější název by byl „středověký katolický antijudaismus“. Ale jak jinak než jako o antisemitismu mluvit o situaci, kdy řeknete Židům: vzdejte se svého náboženství, vzdejte se svého židovství – jinak jste sběř Satanova! Jak posléze připomněl Miloš Kadlec na Forum24, Semínův antisemitismus tím neskončil. Ač si zjevně dává pozor na ostřejší formulace, šíří z kontextu vytržené nebo překroucené citace z Talmudu, které mohl znát převážně z antisemitských brožur. Vedle toho zdůrazňuje v duchu antisemitských stereotypů židovské kapitalisty a revolucionáře a nezapomíná dodávat, že jména vůdců ruské revoluce „neznějí moc slovansky“.
Cesta do hlubin Semínovy duše
Internetový časopis Protiproud, vydávaný bývalým mluvčím prezidenta Klause Petrem Hájkem, je nejen připomínkou, že v soutěži o nejpříšernějšího prezidentského mluvčího bude mít jednou, až budeme mít trochu odstup, Jiří Ovčáček zdatnou konkurenci (on ostatně ani Ladislav „žena-by-měla-sedět-jen-na-třetině-židle-aby-byla-krásná“/„jsem-slušně-vychovaný-a-proto-chci-americký-radar“ Špaček nebyl žádnou výhrou). Protiproud je ale také dobrým vhledem do idejí Michala Semína, který zde vydal řadu článků.
Kilometrové titulky článků a „žertovné koláže“ Ondřeje Höppnera (nechybí ani židovský boháč David Rockefeller koupající se v krvi, nejspíš křesťanských panen – smích nás však přejde, pokud si uvědomíme, že třeba na Aeronetu jsou šířeny updatované verze pověry o rituální vraždě: teorie o tom, že Rockefellerovu dlouhověkost měla zajišťovat krev sexuálně zneužitých dětí, jsou pozvánkami do textů, v nichž před námi defiluje různé zlo světa. Přednost má samozřejmě Nový světový řád, jakási metakonspirační teorie, která umožňuje mluvit o vládě Židů, zednářů, iluminátů a Bilderbergu a používat při tom raději slova jako „globalisté“. Americkou zahraniční politiku podle něj ovládá především „duhová lobby“, bojující za práva LGBT lidí, a „mocná židovská organizace“ bojující za Izrael. Vysvětluje, že „žádný Jiří Drahoš do čela našeho státu nekandidoval“, protože „skutečným režisérem“ za jeho kandidaturou nebyla pražská kavárna, ale „globální kavárna“ – vysvětlivkou tu je pochopitelně obrázek Sorose. Volbou Drahoše prý jeho volič přitakal „sociálně inženýrským plánům na vybudování multikulturního ráje bez hranic mezi státy, národy, kulturami, společenskými zvyklostmi či pohlavími“.
Pasácký spolek a populační inženýři
Vedle „nového světového řádu“ je Semínovým velkým tématem údajně utajované proroctví z Fátimy z roku 1917. V roce 2015 napsal Semín obzvlášť alarmující článek: nebude-li do dvou let Rusko zasvěceno panně Marii, čeká nás prý katastrofa nebývalých rozměrů. Je rok 2019, k zasvěcení nedošlo a vše je tedy už dva roky ztraceno. Zbývá jen se zeptat, proč vlastně Semín ještě kandiduje do Rady ČTK, namísto toho, aby prostě očekával katastrofu, již předpověděl.
V Semínově světě nalezneme opravdu vše, celou pravdu o světě pro pochybující a váhající. Nechybí „pokrokový nacismus v Norsku“ (ano, Barnevernet), „nastupující fašismus“ a „pronásledování křesťanů“ v USA (trestání státní úřednice, která odmítla vydat gayům potvrzení o stejnopohlavním manželství). Nechybí ani „pasácký spolek“ Rozkoš bez rizika, který chce „sexuálně zneužívat“ staré a nemocné lidi (takto Semín shrnuje debatu o sexuální asistenci). A nedosti na tom – v Česku se rovnou vede „hormonální válka proti dětem“: voda s odpady z hormonální antikoncepce může být produktem „operace Estrogen“, „zbraní v rukou populačních inženýrů“.
Chce tedy třiaosmdesát českých poslanců, aby na Českou tiskovou kancelář dohlížel někdo s takovým pohledem na svět? Myslí si, že by i ČTK měla psát nějak takhle? Anebo jim je to jedno, protože každý, kdo poničí veřejnoprávní média, se hodí?
Možná by bylo zajímavé zahrát si teď oblíbenou hru „napište svému poslanci“, posílat poslancům ANO a KSČM (přátele Míly Roznera z toho můžeme vynechat, na jejich odpovědi celkem nezáleží) Semínovy články z Protiproudu a ptát se jich, zda jejich autora opravdu považují za vhodného strážce objektivity největší tiskové agentury v této zemi.
Bránit veřejnoprávní média?
I v českém kontextu se prosazuje (a prosazovalo se už vícekrát, třeba kolem protestů proti česko-německému smiřování či prezidentských kandidatur Bobošíkové a Klause) to, co známe třeba z Ruska počátku devadesátých let: „rudohnědá koalice“ jakožto aliance krajní pravice a pohrobků brežněvovských diktatur, kteří si kdovíproč ještě říkají komunisté. Jejím nejnovějším produktem je zvolení „levicového“ Ivana Davida na kandidátce SPD a společný postup při hlasování o členech mediálních rad, kde sílu koalice vyfutrovalo ANO.
Přinejmenším v případě mediálních rad se jedná o dlouhodobý útok na veřejnoprávní média. Ta pochopitelně není zcela snadné hájit, míra předsudečnosti a neotevřenosti velké části jejich pořadů je značná. Jenže pravda vždy existuje ve srovnání. A pokud srovnáme veřejnoprávní média s většinou soukromých nebo s tím, jak by mohla vypadat pod kuratelou rudohnědé koalice a klausovců z galaxie Parlamentních listů a Protiproudu, je jasné, že je co hájit.
Není to ovšem bez obtíží. Jednak kvůli tomu, že ve veřejnoprávních médiích nalezneme v mnoha případech úslužné hřbety, připravené ke klanění komukoli. Příkladem může být René Zavoral, ochotně zasedající v porotě Krameriovy ceny, organizované okruhem kolem Parlamentních listů, a naopak servilně odvolávající schopného šéfa kulturní stanice Vltava Petra Fischera, který byl kritizován za „pornografickou“ literaturu radními zvolenými patrně opět rudohnědou koalicí s podporou ANO. Oportunismus je u něj spojený s poživačností, a tak se nestyděl vyhazovat redaktory kvůli „nutným úsporám“ a zároveň si pořídit služební volvo za 1,35 milionu.
Důvody, proč bude těžké hájit veřejnoprávní média, se ale objevují i u jejich mnohem úctyhodnějších představitelů. Dobře to ukazuje aféra s tweetem Nory Fridrichové, na nějž dal nedávno podnět k jedné z mediálních rad Václav Klaus mladší. Vtip, že by ke zklidnění politické situace prospělo proplácení letenek lidem nad čtyřicet někam mimo Evropu, je v kontextu častého ponižování a vylučování starších lidí (vzpomeňme na Přemluv bábu) skutečně dost hloupý a tvrzení Fridrichové, že si této souvislosti nebyla vědoma, nepůsobí moc přesvědčivě. Ale pohled na to, jak je schopná novinářka shazována na základě jednoho nepovedeného tweetu a jak se Václav Klaus mladší, jindy „bojovník za svobodu slova“, profiluje pro změnu jako směšný žalobníček (pane učiteli, sííím, ona napsala ošklivý twííít) je vysloveně nechutný. A debat podobného druhu bude přibývat s tím, jak si podobní klausovští žalobníčci budou jistí, že v mediálních radách najdou naslouchající uši.
Skromný návrh
Snad aspoň jednu výhodu ale v nominaci Michala Semína vidět můžeme: přinejmenším by se mohlo zdát, že hloub už dno být nemůže. Jenže ruku na srdce: skutečně nemůže? Skutečně tahle rozjetá hlasovací mašina nedokáže najít někoho ještě horšího než Semína?
Nebuďme malověrní a rovnou doporučme poslancům pár nových kandidátů, ať netápou. Nabízí se třeba Adam B. Bartoš, přední český odhalovač spiknutí, sepisovatel seznamů a bojovník proti vlivu „židovstva“ a zednářů. Je to jakýsi Semín 2.0 – anebo můžeme odkázat ke slovům klasika Lou Fanánka Hagena a říct, že rozdíl mezi Michalem Semínem a Adamem B. Bartošem je jako mezi první a druhou deskou Orlíku („žádný schovávačky… všechno navostro… cikáni a všichni tyhlety šmejdi…“). Dalším by mohl být neúnavný bojovník proti „Novému světovému řádu“ Jan Korál, který dlouhodobě tepe do České televize za to, že nedává dostatečný prostor konspiračním teoriím, a do rady České televize už koneckonců v roce 2015 kandidoval. A neměly by být zapomenuty ani historické zásluhy Josefa Tomáše, vydavatele antisemitského Týdeníku Politika a muže, který publikoval seznamy Židů ještě before it was cool, zkraje devadesátých let. Ocenil by to jistě zejména Vojtěch Filip, který se zkrachovalého antisemitu pokoušel v roce 2008 zaměstnat jako mluvčího své údajně komunistické strany.
A aby mediální rady složené z expertů tohoto typu ani nemusely řešit stížnosti, měla by možná redakce Protiproudu preventivně zorganizovat pro veřejnoprávní novináře školení a zasvětit je do nových veřejnoprávních hodnot tak, jak je budou nadále hlídat na slovo vzatí odborníci typu Jakla, Žantovského či Semína. Skromně zde navrhuji několik témat:
– Píšeme seznamy pro začátečníky: klíč k rozpoznávání petentů, pravdoláskařů a Židů
– Vyváženost pro středně pokročilé: pět minut pro Klause staršího, pět minut pro Klause mladšího
– Odhalování spiknutí od klávesnice i bez siderického kyvadélka
– Co znamenají „neslovanská“ jména? Rozpoznávání Židů pro pokročilé
– Výběr apokalyptického proroctví pro dnešní den
– Co můžete říct v titulku, neodkládejte do textu – clickbait pro začátečníky s Petrem Cibulkou, Petrem Hájkem a Parlamentními listy
– Není to pravda, ale mohla by být – ověřování informací jako přežitek z informačního středověku
– Entartete Kunst – odhalujeme a likvidujeme porno v umění s Goebbelsem a Kňourkem
Zní to jako vtip – ale copak Michal Semín jako nejpodporovanější uchazeč o členství v radě ČTK nezněl jako vtip? Jednou věcí si každopádně můžeme být jisti. Pokud bude žantovsko-kňourkovsko-semínovská ofenziva pokračovat, jistě se ve veřejnoprávních médiích najdou novináři a zejména mediální manažeři, kteří této poptávce rádi vyjdou vstříc. Někteří si v rámci toho vycházení vstříc jistě stihnou i koupit nové služební volvo.
Autor je politolog a novinář.