Levice, sebevraždy a naděje

Levice je světový příběh, nikoli jen malé české otázky, zda a proč se Hamáček rozejde s Babišem. I pohled z Řípu musí zahrnout větší časoprostor.

Foto pixabay.com

Zkusme aspoň myšlenkové divadelní kukátko v okamžiku, kdy se k sobě přiblížila smysluplná kulatá výročí dvou pesimistických textů, které – jen s malou nadsázkou – otřásly světem levice. Před téměř dvaceti lety zahájil editor časopisu New Left Review (NLR) Perry Anderson novou řadu své revue „obnovitelským“ úvodníkem Renewals, v němž ve jménu „nekompromisního realismu“ konstatoval porážku levice tváří v tvář neoliberální éře. „Jediným výchozím bodem realistické levice je dnes průzračný zápis historické porážky.“ Ruský disidentský marxista Boris Kagarlickij ve své vášnivé oponentuře označil Andersenovu stať za „sebevraždu“ časopisu. To ani náhodou neznělo jako bagatela, zvlášť uvážíme-li, že ze stránek NLR byly intelektuálně vyživovány dvě generace kritických a „disidentských“ levicových intelektuálů Západu i Východu.

Kapitalistický realismus

O dekádu později vydal teoretik, spisovatel a pedagog Mark Fisher útlou knížku Capitalist Realism (O Books 2009, česky Kapitalistický realismus, Rybka Publishers 2010), v níž s realismem vskutku nekompromisním, skoro andersonovským, zavedl ve specifickém významu pojem uvedený v názvu knihy. Kapitalistický realismus podle Fishera znamená, že porážky a neschopnost levice adaptovat se jako levice na novou situaci „postfordistické flexibility“ vyústily v „kolektivní psychickou infrastrukturu“ či „ideologickou atmosféru“ s ústřední zjevenou pravdou, která působí jako hluboce internalizovaná samozřejmost: kapitalismus je jediný fungující systém, každý jiný systém je nerealistický. V jednom z rozhovorů Fisher řekl, že „úspěch neoliberální pravice transformoval postoje veřejnosti všeobecně a zejména, podle mého soudu, postoje levice“. Mark Fisher v lednu 2017 spáchal sebevraždu.

Po dalších deseti letech filosof Michael Hauser v nedávno vyšlé eseji (Salon Práva 13. června) podobně charakterizuje situaci porážky v periodě, „kdy se celosvětově vyčerpala sociální, politická a osvobozenecká hnutí 20. století“ a kdy „levicový liberalismus uzavřel spojenectví s neoliberalismem“. Konstatuje de facto fisherovský kapitalistický realismus, nespornou ideologickou hegemonii neoliberální pravice, „která některé věci činí samozřejmými a jiné nepředstavitelnými“.

Lid je establishmentem dávno přesvědčený, že být „slušným člověkem“ po roce 1989 znamená – i v průběhu všeobecného povstání proti elitám – napřed odmítnout jakoukoli revoluci, jakoukoli „rudou“ radikálnost.

Jedinou pozitivní změnou se dnes v jeho očích stává vlna „nového (konzervativního, ale ideově hybridního) populismu“, v níž se vrací na scénu suverenita lidu. Probíhá návrat demokracie, kterou neoliberální konsensus dávno vyprázdnil a proměnil v arénu „postpolitiky“. Občané „volí populistická hnutí, protože chtějí svůj hlas zpátky,“ píše Hauser. Úkolem levice po devastujících porážkách od konce šedesátých let minulého století je využít takto vzniklý prostor pro své vlastní „nekorektní pojmy“. Tato levice zaostává za sociálně konzervativním populismem, protože „teprve sbírá odvahu mluvit o kapitálu, vykořisťování, třídním boji nebo se vrátit ke slovu socialismus“.

Kompenzace poražených?

V debatách na sociálních sítích mezitím už nejednou zaznělo, že tento návrh je „sebevražedný“, protože levice přece nemůže „mašírovat s fašisty“ a zároveň oprašovat „paleomarxistické“ pojmy. Mezi řádky z toho ovšem plyne, že tedy musí držet krok s neoliberály a nanejvýš usilovat o jistá drobná zlepšení v rámci „evropských hodnot“. V okamžiku, kdy je demokratický kyslík do neoliberálního dusna vháněn dokonce i z konzervativně laděného populismu, vyplatí se pro inspiraci trochu podrobněji přehlédnout reflexe, postřehy a styčné body Perryho Andersona, Marka Fishera a Michaela Hausera (viz odkazy k jejich textům, které je teprve nutno zevrubně prostudovat a zvážit). Lépe se tím zobrazí průlomy do epochálního ideového bezčasí posledních třiceti až padesáti let, jistá úskalí určitých postojů a snad i kýžené světlo na konci tunelu.

Všichni tři myslitelé se napříč časem a prostorem shodují na odsudku sociální demokracie. Evropská sociální demokracie se uchýlila k americkému modelu, urychlila deregulace a privatizace nejen v průmyslu, ale i v sociálních službách, „mnohdy i za meze předchozích konzervativních režimů“. Ideologicky nalezl neoliberální konsensus nový bod stability v „třetí cestě“ Clintona a Blaira (Perry Anderson). Úspěch neoliberalismu nebyl předurčen. Jeví se to tak jen ve zpětném pohledu, ale v osmdesátých letech „se nezdálo nevyhnutelné, že neoliberalismus triumfuje. „Myslím, že klíčovým momentem konečného vítězství thatcherovského neoliberalismu byl vznik New Labour a její volební vítězství v devadesátých letech“ (Mark Fisher). Viník je tedy znám, stal se pro suverénní lid nepoužitelným. Podle českého filosofa jde nyní o to, aby se kýžená levice distancovala od „pojetí člověka jako ,sebeinvestujícího kapitálu‘“ a začala „pracovat s člověkem prekarizovaným, do něhož se neoliberální subjekt proměňuje“ (Michael Hauser).

Chiméra? Vyplatí se zde brát vážně nebezpečí „levicové útěchy“, na něž upozornil editor New Left Review. Podle něj „žádné politické hnutí nemůže přežít, aniž by nabízelo jistou míru emocionální úlevy svým stoupencům, kteří v období porážek nevyhnutelně sahají po psychologických kompenzacích. Existuje „přirozená lidská tendence pokoušet se najít lesk v tom, co by jinak vypadalo jako nesmírně nepřátelské prostředí“. Před dvaceti lety našel citovaný teoretik takové „optimistické“ kompenzace v dění, které nás dosud (a dnes ještě mnohem důrazněji) provází: v boji za rovnost pohlaví, v představě, že tlak na emancipaci žen by se mohl ukázat jako „hlavní příběh století“, hned vedle ekologické agendy. Společné všem podobným vizím je to, že jsou slučitelné s akumulací kapitálu. Sdílejí však skryté přesvědčení, že kapitalismus sice „může být neporazitelný, ale nakonec se může ukázat jako rozpustný – a zapomenutý – ve vodách základních typů rovnosti, udržitelnosti a sebeurčení“ (Anderson).

Mezitím vyrostla jedna generace a z Prahy to vidíme podobně jako tenkrát intelektuál z Londýna: „Levicový liberalismus vystupuje proti mnohočetným podobám útlaku, nerovnosti a nespravedlnosti, zastává se menšin a vyloučených komunit. Jenže zároveň mlčky respektuje neoliberální hegemonii, která z některých ekonomických témat a možností dělá tabu, například z otázky vlastnictví nebo plánované ekonomiky. Levicový liberalismus se vyznačuje tím, že nastoluje téma genderové nebo také ekonomické nerovnosti, ale mlčky přejímá hegemonické pojetí ekonomiky jako spontánní hry tržních sil“ (Hauser). Autor Kapitalistického realismu Fisher k tomuto tématu pouze poznamenal, že jsme od konce šedesátých let „nebyli schopni vytvořit přesvědčivý model antiautoritářské levice“.

Nezbytnost organizace

V jedné zásadní věci, kterou Perry Anderson v soupisu porážek a nekompromisního realismu zcela pominul a která je v Hauserově pronikavé reflexi situace a v jeho vizi levicových perspektiv pouze latentně přítomna, pokročil asi nejdál Mark Fisher. Položil si otázku, jak se postavit kapitálu, a hned si na ni odpověděl: „Organizace je nezbytná“. Připomněl, že bez organizace bylo sice možné v roce 2003 zaplnit ulice britských měst milionovými demonstracemi, nikoli však odradit Blairovu vládu od útoku na Irák. „Myslím, že můžete něčeho dosáhnout jen tehdy, když máte organizaci, cíle a nakonec i projekt společnosti. Máme všichni určitou víru ve spontánnost. Ale kdy ta něčeho dosáhla?“

Tohle je zaminovaný terén. V Praze snad najdeme odvahu (Michael Hauser ji už našel) mluvit o kapitálu, vykořisťování, třídním boji a socialismu. Najdeme však odvahu konstruovat i organizaci, stranu, hierarchickou dělbu politické práce a demokratický centralismus (který byl zcela zprofanován, jakkoli je z definice přímo protikladný byrokratickým převodům a pákám stalinistů i sociálních demokratů)? Ti, kdož jsou nyní ze všech stran napadáni z „paleomarxismu“, najdou odvahu pokročit k „paleoleninismu“ a nadchnout jím masy? Ostře proti bude nejen pravice, nejen „demokratické strany“ a liberální levice, ale i radikální proudy. Ty jsou u nás i po Evropě spjaté s osvobodivou tradicí autonomů a anarchistů, pohroužených do svých horizontálních struktur, spontánní tvořivosti, osobnostního naplnění, lokální izolace a „karnevalů poražených“ (Mark Fisher) ve veřejném prostoru. Politickou marnost nereflektují, protože se takříkajíc osobně realizovali.

A pak je tu lid, establishmentem dávno přesvědčený, že levicová byla Husákova normalizace, že levicová je snad i utlačivá Evropská unie. A že být „slušným člověkem“ po roce 1989 znamená – i v průběhu všeobecného povstání lidu proti elitám – napřed odmítnout jakoukoli revoluci, jakoukoli „rudou“ radikálnost. Výsledkem povstání nechť je jen stará známá „rotace kádrů“, výměna zlých hochů za dobré (kdo je kdo, víme z novin, z auditů EU nebo naopak z konspiračních webů).

Je tu lid „kapitalistického realismu“, skládající se z izolovaných individuí, z jedinců „sebeinvestujících kapitál“ a postižených neoliberalismem, v němž se po všech těch privatizacích vposled rozvinul i „privatizovaný stres“ (Mark Fisher). Ačkoli má (a)sociální původ, nikdo nejde tlačit na odbory, aby se zradikalizovaly, na společnost, aby se transformovala k snesitelnosti, na politiku, aby se doopravdy demokratizovala. Jde se spíš pro „prášky na hlavu“ k transformaci mozkové chemie. Nebo mezi davy k uvolňujícím „minutám nenávisti“ proti fackovacím figurínám, proti obětním beránkům, proti komukoli. Je tu ujařmený lid, který sice opět pociťuje „moc bezmocných“, ale kdykoli se na něčem shodne, obrací se proti těm, kteří mají na krku chomout ještě těžší a jejichž bezmoc je úplná.

Možná se organizovaná nová levice, která na hracím poli pozdního kapitalismu obsadí napohled smysluplný prostor, oddá jen další kompenzační útěše v nepřátelském prostředí. Možná riskuje další svébytnou sebevraždu. Na „politické scéně“ se ale beztoho všichni nacházíme v klubu sebevrahů. A mělo by se to zkusit, jakkoli je už asi pozdě. „Lépe pozdě, než nikdy“ (české přísloví).

Autor je politický komentátor.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image