Na Babišovi je nejhorší to, co přijde po něm

V opozici proti Babišovi dnes bolestně chybí levicová humanistická alternativa. Místo toho se dopředu dere ODS s otevřenou nenávistí vůči liberalismu i levici. Co s tím?

„Na komunismu je nejhorší to, co přijde po něm,“ řekl začátkem devadesátých let polský disident Adam Michnik, vyděšený vlnou nacionalismu a rasismu v Polsku. Jeho výrok můžeme vztáhnout i na Babiše a dění v Česku. Stále vládne politická divize Agrofertu a naše kdysi nejsilnější levicová strana dělá, jako by se nechumelilo. ČSSD je paralyzovaná a jediné, co by mohlo pomoci, by byl její restart. Jenže socdem toho není schopná a hodlá Babiše držet až do konce. A to je v dlouhodobém horizontu velmi špatná zpráva pro Česko. Svoji moc totiž zatím posiluje ODS a její halasní trubači s otevřenou nenávistí vůči všemu, co se tváří jako levicové a progresivní.

Říkáme to natvrdo: jdeme ve stopách Orbána a Kaczyńského

„Nacismus a komunismus jsou pryč, naštěstí. Ale je tady progresivismus, mnohem měkčí a ohleduplnější než nacismus a komunismus, to zajisté, ale přesto ohavná ideologie,“ napsal v pátečních lidovkách Roman Joch (7.6.). Podle Jocha prý máme prý být „solidární“ s autoritáři Orbánem a Kaczyńským a znovu „dobýt Evropu“ pro údajnou svobodu našich dětí. Jak to Joch myslel? Není pochyb: je třeba vymýtit vše levicové, bez ohledu na prostředky. Tato nebezpečná fašizující rétorika bohužel není nic nového pod sluncem. Pokračuje ve staré dobré tradici ocejchovat vše liberální a – nedej bože – levicové jako pokračovatele „zla“. Podobně jako Jaroslav Kubera, který poplival památku obětí holocaustu, když označil ekology a feministky za nové totalitáře. Tohle se nedá přejít jen mávnutím rukou. Následky totiž můžou být dost vážné.

V zájmu studentů demonstrujících na náměstích jistě není vláda oligarchy Babiše, ale ani asociální ODS, která popírá klimatickou krizi, může zavést školné, zprivatizovat důchody a zavést co největší přísnost na chudé.

Nevím, jestli si tito pánové uvědomují, co svým zapáleným ideologickým bojem, šířením bludů a nenávisti působí. Nevšiml jsem si, že by evropští sociální demokrati, Zelení nebo Piráti chtěli posílat někoho do koncentračních táborů a vyhlazovat celá etnika jako nacisté. Přesto se tyhle šílenosti dál šíří veřejným prostorem jakoby nic. Cejchovat někoho jako „ohavnost“ či „novou totalitní hrozbu“ svědčí nejen o silném žaludku, ale i touze po moci bez skrupulí. A to je v ostrém rozporu s deklarovanou „demokratičností“ představitelů dnešní české (ultra)pravice.

Petr Fiala se stokrát může odvolávat na „slušnost“, ale jeho strana prostě slušná ani demokratická není. Je to strana, jejíž protagonisté nenávidí údajné „mladé neomarxisty“, „ekoteroristy“ a brojí proti lidem bez domova. Strana, jejíž  evropský „volební skokan“ Alexandr Vondra je další figurkou, která otevřeně podporuje východoevropské autoritáře slovy: „Jsem konzervativec, a budu hájit své kolegy konzervativce Kaczyńského a Orbána. Jsou to absolutně normální konzervativci a nevím, proč jsou peskováni. (…) Pocházím z lidskoprávního prostředí a nevidím v Polsku žádné brutální porušování lidských práv,“ prohlásil po eurovolbách. Jestliže je dnes Babiš kritizován za sklony k autoritářství a v médiích přirovnáván k Orbánovi, je velký omyl myslet si, že ODS představuje jakoukoliv alternativu. Ne, opravdu nepředstavuje.

ODS a dvě fáze revoluce

To ale není vše. Pravé nebezpečí může přijít, jestliže se ODS a její nenávistná ideologie vyvezou na dnešních antibabišovských protestech. Těmi žije značná část společnosti. A i tady sedí další citát vzpomínaného Adama Michnika: „Revoluce mají dvě fáze: nejdřív boj za svobodu a potom boj o moc. Ta první povznáší lidského ducha a probouzí v lidech to nejlepší. Ta druhá odhaluje to nejhorší: závist, intriky, chamtivost a touhu po pomstě.“ Lídr Milionu chvilek Mikuláš Minář dnes tvrdí, že hnutí prý „není politické“; jde o protest občanské společnosti, nespokojené, že v čele země stojí trestně stíhaný politik. Jenže za morálně rozhořčeným Václavákem, který se odvolává na mravní étos Listopadu 1989, se samozřejmě už dnes seřazují konkrétní politici se svými mocenskými záměry. A ti nakonec budou rozhodovat.

Tragédií českého veřejného prostoru je, že stále neumí generovat vlastní politické zájmy. Vyvolává hlavně vlny morálního rozhořčení, paniky a vrtošivé nálady. Jenže až opadne – řečeno s Michnikem – „první fáze revoluce“ a morální euforie, nastane boj o moc. Jinými slovy: až dohrají umělci na náměstích, nastoupí konkrétní mocenské zájmy a politické strany. A studenti, kteří dnes demonstrují na náměstích, by si to měli uvědomit. V jejich zájmu jistě není vláda oligarchy Babiše. Jenže stejně tak není v jejich zájmu asociální ODS, která popírá klimatickou krizi, může zavést školné, zprivatizovat důchody a zavést co největší přísnost na chudé. A ještě zesílit už tak dost velkou nenávist vůči slabému českému liberalismu a levici.

Dnes se jasně ukazuje, jak osudová chyba byla pro ČSSD vláda s Babišem. Hlavní politický střet v Česku se totiž vede v linii „demokraté“ versus „populisti“. A ČSSD v něm stojí na špatné straně barikády. Nejhorší je, že do role „opoziční demokratické síly“ se v tom případě dere právě autoritářská ODS – a přitom to mohla být ČSSD. Strana mohla projít vnitřní očistou a vytvořit proti Babišovi opozici zleva. Mohla se přidat do linie demokratů a přitáhnout k sobě mladší voliče. Mohla se důsledněji orientovat na sociální a ekologická témata, akcentovat proti Babišovi jeho roli velkokapitalisty, a vyvážit dnešní tupý antikomunismus. Jenže v ČSSD převládl jánabráchismus, šíbrovské praktiky a snaha udržet se u moci stůj co stůj. Strana řekla ne a dnes kvůli tomu čelí masakru motorovou pilou. A nejen ona.

České prokletí antipolitické politiky

Dnešní protibabišovské protesty se místy přirovnávají k roku 1989. Stojí v nich prý ryzí demokracie proti autoritářství. V něčem je to morální kýč, ale v něčem to přirovnání k devětaosmdesátému sedí. Byl to totiž nakonec Václav Havel a disidenti, kdo – poté, co opadla euforie a „první fáze revoluce“ – v devadesátých letech přepustili reálnou moc ODS a Václavu Klausovi. Pod příkrovem radosti z pádu starého režimu a morálních řečí následoval boj o moc a vynesl nahoru politické síly, které prosadily kuponovou privatizaci, tvrdý kapitalismus a vládu těch, kteří nakonec přivedli k moci mafiány, oligarchy – a ano, i Andreje Babiše.

Opravdu se z toho nedokážeme poučit? Jak dlouho nám ještě bude trvat, než přestaneme zaměňovat politiku za morální rozhořčení? Jedno je nicméně jisté už dnes: Babiš tu s námi nemusí být pomyslných „milion chvilek“, tedy věčně, ale nějakou chvilku tu nejspíš vydrží. Nebylo by proto lepší využít energii z dnešních protestů k formulaci nové politické alternativy, a do budoucna nespoléhat na šíbry z ODS? Nestálo by za to přiznat, že Babiše nejde porazit, aniž by se kdokoli zabýval názory a problémy lidí, kteří ho volí? ODS a celkový posun české politické scény doprava totiž nevěstí nic dobrého. Právě naopak: to nejhorší může teprve přijít.

Autor je šéfredaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image