Nasávat, mrdat a dělat ramena. S Arpádem Soltészem o slovenském podsvětí

Přinášíme rozhovor s autorem Svině, románu, který obsahuje aluze na okolnosti vraždy slovenského investigativního novináře Jána Kuciaka a který před nedávnem vyšel i v českém překladu.

Foto Vladimír Šimíček/Denník N

Svini mnozí čtenáři považují za pokračování Mäsa a stále doufají ve třetí díl série. Měl byste na něj materiál?

Chtěl bych napsat pokračování Mäsa, ale zatím nemám ani čárku, protože jsem teď měl na práci jiné věci, z devadesátých let mám ale nashromážděnou kupu dobrých příběhů, kterými se lze dále zaobírat. Ztratí se ovšem účinek, který mělo Mäso, jež bylo něčím naprosto novým jak z hlediska tématu, tak i prostředí či stylu. Všichni cítili, že je za tím reálný příběh, že to není výmysl.

Jak vůbec Slováci přijali Mäso?

Okamžitě se stalo bestsellerem, ačkoli s tím nikdo nepočítal. Nakladatel po mně chtěl co nejrychleji další knihu. Uvažoval jsem nad ní, ale pak zavraždili Jána Kuciaka a jeho snoubenku Martinu Kušnírovou. Můj život se v tu chvíli převrátil naruby, kompletně se změnil a po deseti letech mě opět vtáhl do investigativní žurnalistiky. V létě, když už jsme si všichni byli jistí, že se jejich vražda nikdy nevyšetří, jsem se rozhodl napsat o tom případu alespoň román. Ve chvíli, kdy jsem rukopis odevzdával, byl Marián Kočner, který je z objednávky vraždy Jána Kuciaka obviněn, ještě na svobodě a šikanoval mé kolegy.

Co se dělo pak?

Když kniha vyšla, byl už Kočner zavřený, ale jen za hospodářské zločiny. Už měli i vrahy, ale ještě nebyly známé detaily. Sice jsem se při psaní hodně krotil, ale všichni měli pocit, že jsem to přehnal – a myslel si to i můj nakladatel. Konzultoval jsem ten text s Jurajem Červenákem, autorem historických detektivek a fantasy, který mi radil, abych vyhodil ještě jednu pasáž, protože toho už bude na čtenáře moc.

Podíváte-li se pod povrch současné slovenské politiky, najdete společnost, která připomíná partu primitivních, tupých gangsterů odněkud z amerického ghetta, kteří chtějí respekt, prachy, ženský a kokain, aby si mohli užít třeba se čtyřmi najednou. Není za tím nic jiného.

Říkal jsem si, že je škoda zaříznout celou knihu kvůli několika větám. Tak jsem těch pár řádků vyhodil, i když s velkým zármutkem, protože, jak známo, autor považuje každý řádek za skvělý a důležitý. Přesto se ta kniha všem zdála přehnaná, přemrštěná. Nyní se ovšem dostávají ven fakta a ukazuje se, že mé vyprávění zaostává za realitou.

Čtou Slováci Svini jako klíčový román?

Ano, snaží se hádat, kdo je která postava. Já se ovšem držím toho, že se jedná o hrdiny vymyšlené. Pro českého čtenáře to možná bude příjemnější čtení, protože se nebude křečovitě snažit pochopit, kdo se pod kterou postavou ukrývá. Může Svini číst klidně jako množinu příběhů propojených skrze své aktéry, a to mnohdy dost absurdním způsobem. Třeba si vychutná právě tu absurditu a nebude muset tak často potlačovat nutkání zvracet – mnoho čtenářů na Slovensku si totiž po první kapitole muselo dát oddych a to, co si právě přečetli, rozdýchat.

Myslíte si tedy, že čeští a slovenští čtenáři čtou Svini odlišně?

V Česku je nutné víc vysvětlovat kontext. U nás se ten román uchytil tak nějak sám od sebe, protože v něm lidé poznávají realitu, ve které žijí. Český čtenář navíc vstupuje do trochu jiné situace než ten slovenský, protože dnes už může porovnávat reálná fakta s tím, co se děje v knize. Vlastně si ale neumím představit, nakolik Svině osloví českého čtenáře, který slovenské dění příliš nesleduje a jenom zhruba si pamatuje, že tam před víc než rokem zastřelili nějakého novináře. Možná ten příběh odmítne jako brutální, přehnaný a chaotický.

Chaotická ta kniha do určité míry je. Měl na její kompozici vliv námět, který také tvoří složitě propletenou síť vztahů?

Svině není řemeslně dokonalá, což je dané tím, že jsem ji napsal za šest týdnů. Nakladatel mi na její napsání dal dva měsíce, na které jsem si vzal neplacené volno. Ale pak přišel zásek, dva týdny ze mě nevypadlo vůbec nic, takže mi pak zbylo týdnů jenom šest. Juro Červenák mi poradil několik skvělých triků, jak se rozjet, a pak už to šlo skoro samo. Šest týdnů jsem nevycházel z pracovny, téměř jsem nespal, při životě mě drželo asi jenom to, že se vedle mě čas od času vynořil sendvič a hrnek kafe. Nejspíš na mě po těch pár týdnech nebyl pěkný pohled… Následně bylo nutné pracovat s rukopisem, protože ta původní verze byla daleko chaotičtější – na samotnou redakci jsme měli asi deset dní. Kdybychom měli víc času, byl by ten příběh patrně kompaktnější, některé dějové linie bych rozšířil, ale celkem vzato to nedopadlo tak zle.

Měl k tomu románu nakladatel nějaké výhrady?

Říkali, že jsem smíchal příliš mnoho příběhů dohromady, že prý je to plýtvání a vystačilo by mi to na několik knih.

Asi bych ty příběhy jednotlivě číst nechtěla…

A já bych je zase takhle nechtěl psát. Ale Mäso je jiné, jeho téma je daleko užší, takže neztrácí na tempu.

Liší se i čtenářské ohlasy. Podle reakcí na internetu čtenáři považují Mäso oproti Svini za beletrii.

Svou roli v tom určitě hraje daleko větší emoční odstup, který od toho příběhu mají nejen čtenáři, ale i samotný autor, protože se tam popisuje konec devadesátých let na Slovensku.

Lze tedy i Mäso číst jako klíčový román?

Pokud by čtenář věděl, co má hledat a kde to má hledat, najde většinu Mäsa v dobovém tisku, i když asi ne v tak uspořádané a kompaktní podobě. Lidé, kteří žijí na východním Slovensku, většinu těch reálií poznávají.

Vadí vám, že lidé Mäso chápou jako reáliemi inspirovanou detektivku nebo třeba politický thriller?

Určitě ne, neměl jsem žádné literární ambice. Tak dlouho jsem bavil své kamarády různými novinářskými historkami, až mne jeden z nich začal ponoukat, abych napsal knihu. Jsem sice grafoman, ale vybíjím si to v práci, takže se mi do toho příliš nechtělo. Po nějakém čase mě ale zlomil.

Jak Svini vnímají vaši kolegové novináři?

Když se na policii přihlásil Peter Tóth, dělali si ze mě legraci, že prý si vzal k srdci tu úvodní větu, kde píšu, že pokud by se v tom příběhu snad někdo poznal, má se jít udat na policejní stanici a nezapomenout si s sebou vzít občanský průkaz a zubní kartáček. I ve Svini totiž vystupuje postava bývalého novináře, který se stane profesionálním vyděračem. Při psaní jsem ale fakt netušil, že Tóth půjde na policii a bude tam vyprávět, jak pro Kočnera sledoval novináře.

Podobné varování je i na začátku Mäsa. V obou případech je to zároveň upozornění pro čtenáře, že otevírá knihu plnou suchého až černého humoru.

Denisa Gura Doričová, jedna z redaktorek Ikaru, mi po prvním přečtení dala přesně takovou zpětnou vazbu, jakou jsem chtěl slyšet. Říkala, že se při čtení často smála a pak se za to styděla. To byl ten pocit, který jsem chtěl ve čtenářích vyvolat. Chtěl jsem, aby si uvědomili tragikomičnost země, ve které žijeme, a zastyděli se, protože ta situace není dobrá.

Tragikomičnost jednotlivých postav či situací zvládáte vyjádřit jednou větou, je na vás vidět, že ač debutant, byl jste už při psaní Mäsa vypsaný autor.

Mám rád komiks a tohle je vlastně taková komiksová technika. U většiny postav pracuji s určitými archetypy namísto psychologické hloubky. Nemám spisovatelské ambice, jen chci vyprávět příběh, který si lidé rádi přečtou.

Váš román je plný dialogů. Psaly se vám lépe dialogy postav, které měly reálné předobrazy, respektive které jste měl rád?

Dialogy vůbec píšu rád. Neumím posoudit, nakolik se to odrazilo v českém překladu, ale na Slovensku čtenáři oceňují, že postavy mluví adekvátně prostředí, ve kterém se pohybují, někteří tam dokonce slyší konkrétní dialekty! Všímám si dialogů ve filmech, seriálech či televizních inscenacích a říkám si, že u nás i u vás už dlouho umíme natočit řemeslně dobrý film se silným příběhem, ale neumíme psát dialogy. Takhle přece reálně nikdo nemluví! Po pětadvaceti letech žurnalistické praxe už mám naposlouchanou spoustu lidí a troufám si říct, že moje knižní dialogy jsou živé a svižné. A navíc díky nim přibývají stránky daleko rychleji než třeba u popisů.

Kdyby tam dialogy nebyly, nevím, jestli by ty příběhy bylo možné učíst. Děj by byl hodně zhuštěný a mnohdy dost brutální. Nejúzkostněji jsem se cítila, když jsem četla o tom, jak nájemný vrah Lepeňák svačí obložený chléb, volá ženě a před ním si někdo kope hrob.

Ale ty brutální scény nikdy nejsou dlouhé. Lepší než explicitní popis násilí je ukázat atmosféru. Víte, v realitě se násilí neděje filmově, ale rychle, ve velmi krátkém čase, a dokonce opravdu nenápadně. Pokud by teď u vedlejšího kavárenského stolku zastřelili člověka, trvalo by nám hodně dlouho, než bychom si toho vůbec všimli. Realita není tarantinovský film, kde stříkají tělesné tekutiny a ze stropu kape krev. Děsivé tedy není samotné násilí, ale člověk, který je schopný se ho dopustit. Normální člověk nedokáže zabít, ačkoli si mnozí z nás myslí, že by to zvládli, nebo že by dokonce chtěli! Jsme evolučně naprogramováni k tomu, abychom nezabíjeli, to dokáže jen vskutku malé procento psychopatů. Už to je samo o sobě děsivé, natož když to někdo dělá rutinně, jako práci! Většina násilí se ale odehraje ve chvíli, kdy jsou lidé opilí nebo zfetovaní a přestanou se ovládat – což ostatně platí i pro to, co se odehrává ve Svini.

Je jedním z poselství Svině to, že světu vládnou sex a moc a cloumají s námi víc, než si připouštíme?

Ano, píšu to i v závěru: hybnou silou mnoha činů jsou sex, moc a peníze. V demokratickém systému by bylo rozumné vybírat si do vrcholných pozic takové osoby, které jsou méně náchylné k tomu podřizovat život ukájení vlastních pudů. Otázkou ovšem zůstává, jak je vybírat. Podíváte­li se pod povrch současné slovenské politiky, najdete společnost, která připomíná partu primitivních, tupých gangsterů odněkud z amerického ghetta, kteří chtějí respekt, prachy, ženský a kokain, aby si mohli užít třeba se čtyřmi najednou. Není za tím nic jiného, žádná velká hra nebo temná konspirace, která by tomu propůjčovala nějaký smysl. Neříkají, že chtějí ovládnout zemi a stát se diktátory. Nechtějí ani všechny zotročit a zavést satanistické rituály… To by byl přece jenom princip, který by to celé osmyslňoval. Jenže oni nechtějí nic jiného – promiňte mi ty výrazy – než nasávat, mrdat a dělat ramena. To mi přijde šílené.

U nás mnoho překladů ze slovenštiny nevychází a k sehnání tu nejsou ani původní slovensky psané texty. Uvedení Svině na český trh proto považuji za poměrně významné gesto.

Vím, že se tu slovenské knihy až na pár výjimek, mezi které patří třeba Juraj Červenák, příliš neprodávají. On ale tvoří ve specifickém žánru a dřív než na Slovensku publikoval v Česku, má tu dvacet let poctivě budovanou čtenářskou základnu. Rozumím tomu, že je zde silná konkurence českých autorů. Také cítím, že nás v Česku vnímají jako bývalou součást republiky, kde chlapi ještě umějí pořádně udeřit pěstí, v krčmách se dobře pije a ženské jsou vášnivé a temperamentní. Ale co naplat, slovenská realita je jinde. U vás ani podsvětí nikdy nebylo tak násilné jako na Slovensku, tady šlo o peníze a vztahy, ale devadesátá léta na Slovensku byla plná hrubého násilí a podsvětí mohlo vyhrávat jen proto, že pracovalo na státní zakázku. Tuším, že největší český průšvih nastal, když hodili pár chlapů do přehrady. Šlo o pár kusů a navíc to bylo dost amatérské, protože tělo dřív nebo později vyplave.

Ta těla byla v sudech, ty se ovšem dobře hledají…

Jistě. Anebo se přehrada občas vypustí. Ale hlavně tam ty sudy zůstanou navždycky. U nás profíci zakopávali těla v lese, protože to je bezpečné. Mletí v průmyslovém mlýnku na maso sice vypadá hrozně cool, ale tu DNA už ze strojů nikdy nedostanete. Nebo se těla nechávala rozpustit v kyselině. Cílem takového počínání bylo jediné – vyvolat strach.

Jaký podle vás mají dnes Slováci vztah k Čechům? A co si myslíte o současné české politice?

Zhruba takhle: Bratři, odpusťte nám toho Babiše, ale my už si ho opravdu nemůžeme po Mečiarovi a po Ficovi dovolit. Je váš! Nepřejeme vám ho, ale jsme rádi, že nezůstal na Slovenku. Těžko říct, proč má na Slovensku tolik sympatizantů prezident Zeman, který je mně osobně spíš odporný než sympatický. Ale detailní parlamentní politiku v Česku rozhodně nevnímají Slováci víc než vy tu naši. Praha je ovšem pro spoustu Slováků místem, kam se rádi vydávají. My vůbec rádi jezdíme do České republiky, stále mezi námi totiž není jazyková, natožpak kulturní bariéra, takže se tu pořád cítíme jako doma a naštěstí nám tu zatím nikdo nedává najevo, že tu doma nejsme. Přišlo by mi přirozené navzájem úzce spolupracovat. Je to přece jedinečná situace, zhruba sedmdesát let jsme existovali jako jeden stát. Nedostatek spolupráce ovšem není kvůli vnějším překážkám, ale spíš kvůli charakteru lidí. Umím si představit Slováky, kteří budou říkat: Co mi tu bude nějaký Pražák mudrovat nad tím, co se má udělat?

A co spolupráce v oblasti investigativní žurnalistiky? Vznikla díky osobním vazbám, anebo v důsledku práce na stejných tématech?

Investigativní centra se primárně zabývají organizovaným zločinem – a ten je globální, takže o něm nemůžete psát, pokud se držíte uvnitř hranic vlastní země. Pak se stane, že na východním Slovensku dvacet let funguje italská zločinecká organizace ’Ndrangheta, aniž by o ní někdo věděl. Kdybychom byli v kontaktu s italskými novináři, tak nám to povědí rovnou. Takže to, že spolupracuji právě s Pavlou Holcovou, s níž si lidsky velmi rozumím, je bonus.

Kdy ta přeshraniční spolupráce začala?

Přišel s tím Janko Kuciak. To on za mnou svého času poslal Pavlu Holcovou, protože věděl, že jsem se investigativou na Východě dlouho zabýval. Pavla dorazila z Prahy a začala mi vyprávět cosi o italské mafii a já ji bral vážně jen tak napůl, vlastně jen proto, že jsem o ní věděl od Jána, jinak bych si myslel, že je úplný mešuge. Slíbil jsem jí, že se poptám, zavolal jsem dvěma svým starým zdrojům… Dokud nezabili Jána Kuciaka, jsem se tím vlastně nezabýval. Kdyby ta spolupráce začala dřív a byla širší, možná by tu dneska ještě byl. Nebo taky ne, protože jak se ukazuje, přišla ta vražda z úplně jiné strany.

Těší vás, že vaše romány zaujaly i ty, kteří beletrii příliš nevyhledávají?

Lidé mi občas přijdou říct, že knihy nečtou, ale Svini i Mäso přečetli za dva dny. Mám radost, že se mi daří vyprávět příběh i jim, protože bych si přál, aby Svini přečetlo co nejvíce lidí – nikoli kvůli prodejům, ačkoli i to je příjemné, ale aby se takříkajíc zorientovali v terénu. Vlastně jsem ji nepsal jako román, ale jako manuál pro přežití v Malebné zemičce pod Drobnými velehorami.

Vy sám jste čtenář románů?

V jisté době jsem jich přečetl hodně, ale teď už vyhledávám spíš jiné žánry. Pokud se dostanu do situace, kdy můžu vzít do ruky čtečku nebo klasickou knihu, pustím se spíš do sci­-fi nebo fantasy, protože se celý den věnuju nepříliš přitažlivým skutečnostem, a to dost do hloubky, takže pak mám náladu uletět někam mimo realitu. Přesto si hodně vybírám. Takže děkuju pěkně, ale ruské klasiky už fakt číst nebudu, zádumčivé deprese mám přes den víc než dost a je naprosto reálná. Nejsem tedy čtenář románů, ale samozřejmě čtu. Bez toho by se ani nedalo psát. Mám rád Raye Bradburyho nebo Andrzeje Sapkowského – tam je dokonce několik skvělých myšlenek, nejsou to povrchní či plytké příběhy.

A co Hra o trůny?

George Martin napsal výbornou knihu, ze které se bohužel stal hodně špatný seriál. Je to fenomenálně napsaná kniha, o které by v případě kohokoli jiného dlouho diskutovali akademici, ale seriál jsem nebyl schopný usledovat, přijde mi v porovnání s knihou příliš naředěný a slabý. Přitom se tam fascinujícím způsobem pracuje i se čtenářským zážitkem, porušují se tam všechna pravidla žánru… Ale seriálu chybí styl – a tím pádem mizí i krutost, s níž Martin nakládá se svými postavami.

 

Text vyšel v A2 č. 13/2018. Toto číslo s tématem Nový folklor je aktuálně v prodeji.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image