Nůžky na DNA

Je editace lidského genomu dobrá zpráva? Otázce se věnuje nové číslo Ádvojky. Vybíráme z něj článek o chybějící veřejné debatě na téma úpravy genomů a vytěsňování eventuálních hrozeb.

Jen málo výzkumů a vývojových aplikací je v současnosti tak sledováno firmami, miliardáři vyžívajícími se v mecenášství a patentovými právníky jako CRISPR. Pod zkratkou se skrývá nový způsob editace DNA, který vy­­užívá některé přirozené procesy související s imunitní reakcí buněk. Postup byl objeven teprve v roce 2012, ale již dnes je považován za jednu z nejnadějnějších oblastí v rámci biotechnologií.

Lehkost využití a ekonomičnost

Systém CRISPR, který ve vazbě na bílkovinu Cas9 funguje jako nůžky stříhající DNA, je aktuálně zdaleka nejpopulárnějším způsobem editování DNA. Ostatní postupy totiž není tak snadné a levné použít. S CRISPR by se daly dělat tisíce experimentů, kdyby na to byl čas. Vždyť základní kit pro stříhání DNA je na Amazonu dostupný již za několik desítek dolarů, což zajisté povzbudí i zájem takzvaně garážových biologů neboli neakademických nadšenců, kteří experimentují s biologickými postupy a výzkumy ve volném čase. Jednou z prvních výzev, na kterou lze CRISPR použít, je tak vytvoření modré růže, onoho bájného cíle každého pěstitele květin.

Nové DNA nůžky však vzbuzují především naději v oblasti medicíny, jež se zaměřuje na úpravu genomu. Zastánci a propagátoři ­CRISPR slibují, že v budoucnosti budou onemocnění způsobená genetickými vadami tímto způsobem snadno léčitelná a nahradí dnešní drahé a ne vždy zcela účinné postupy. Jeden z nejzajímavějších případů je výzkum vedený Ericem Olsonem z Texaské univerzity, který se týká Duchennovy muskulární dystrofie. Toto vážné onemocnění je způsobeno genetickými vadami, jež blokují produkci dystrofinu. Olsonovu týmu se podařilo deaktivovat genetické vady na pokusných zvířatech. I v tomto případě, kdy je výzkum ve vcelku pokročilé fázi, je však vytvoření léčebného postupu aplikovatelného na lidi stále v nedohlednu. Vedle toho se genetické změny nabízejí k řešení vzniku některých virových onemocnění. Mezi výzkumy, jež jsou v nejpokročilejším stadiu, patří ten z londýnské Imperial College, kde se tamní biologové prostřednictvím editace DNA komárů druhu Anopheles gambiae snaží zamezit přenosu malárie. Manipulací DNA se komáři stanou de facto neplodnými a během několika generací by mohli zcela vyhynout. To mimo jiné ukazuje, byť na příkladu dotěrného hmyzu přenášejícího smrtonosnou infekci, jak fatální následky může mít editace genomu.

Vedle farmaceutických firem, které mají na daných výzkumech vcelku očekávaný zájem, do projektů editace DNA investuje celá škála aktérů, od rizikového kapitálu až po znuděné miliardáře.

Zmíněné případy dobře ilustrují, do jaké míry se vědecký svět nadchl pro tento způsob editace DNA. Popularitu CRISPR posiluje i to, že se jedná o technologii lehce vysvětlitelnou laikovi se základy z biologie a že skýtá obrovský rozsah intervencí a možností vydělávat peníze. Není tedy divu, že entuziasmus prokapal tiskem od vědců až k investorům. Jen startupu firem prvních objevitelů ­CRISPR se podařilo získat na trhu stovky milionů dolarů investic a jejich celková kapitalizace dosahuje již dnes, kdy jde stále ještě jen o základní výzkum, několika miliard dolarů. Nadšení je takové, že vede k vyjádřením hraničícím s propagandou, a tím pádem i k vytěsňování eventuálních problémů. Je totiž otázka, zda stříhání DNA dokáže být tak přesné, jak tvrdí jeho propagátoři. Nebezpečí nepřesných zásahů a nechtěných genetických modifikací je společensky příliš vysoké a bude zajisté jednou z hlavních oblastí, která určí, zda genetické nůžky budou opravdu někdy něco stříhat. Vědcům, kteří se však mnohdy stávají také propagátory investičních možností svých objevů, se zatím daří držet tyto pochybnosti mimo dosah mainstreamového diskursu ve společnosti.

Komu patří patent?

CRISPR totiž koneckonců může být dobrou „dojnou krávou“ i pro méně prestižní univerzity a výzkumná centra. Jedna z dalších charakteristik CRISPR, a sice jeho velká tvárnost, umožňuje výzkumným centrům a univerzitám tvořit stále nové modifikace původního prostředku, například výměnou původní bílkoviny Cas9 za jinou, a skrze startup si říct o peníze soukromých investorů. Vedle farmaceutických firem, které mají na daných výzkumech vcelku očekávaný zájem, do projektů investuje celá škála aktérů, od rizikového kapitálu až po znuděné miliardáře. Mediálně známá je například investice v hodnotě 120 milio­­nů eur nadace Billa Gatese a jeho ženy do startupu, který se snaží vytvořit maso vyrobené v laboratoři, jež by mohlo v budoucnosti nahradit maso z poražených zvířat.

Nadšení investorů je tak velké, že částečně upozadilo i jednu z klíčových otázek pro vědecký kapitalismus: zda a jak lze CRISPR patentovat a pak licencovat. Rozbujení této technologie v současném výzkumu na úkor jiných prostředků editování DNA bylo mimo jiné způsobeno dodnes nejasnou situací ohledně patentů. O patentování prvních CRISPR­-Cas9 nůžek usilují dvě skupiny vědců: Jennifer Doudna z Kalifornské univerzity společně s Emmanuelle Charpentier z Vídeňské univerzity a tým z Broad Institute Harvardovy univerzity, vedený biologickým inženýrem Fengem Zhangem. Oba výzkumné týmy přišly na objev CRISPR v prakticky stejné době. Ve Spojených státech měl zpočátku navrch právě harvardský tým, který sice publikoval své závěry o několik měsíců později než Doudna a Charpentier, ovšem přihlášku do patentového řízení podal ve zrychleném procesu a v omezenějším rozsahu (šlo pouze o editování eukaryotických buněk), čímž dosáhl rychlejšího uznání patentu. Dlouho se zdálo, že díky této byrokratické kličce si Broad Institute pojistil patent pro sebe, v únoru letošního roku však americký patentový úřad USPTO uznal i počáteční žádost podanou Kalifornskou univerzitou na editování všech typů buněk. Tím se otevřel prostor pro další kolo právních a správních sporů mezi oběma žadateli.

Spor je o to peprnější, že na jedné straně stojí veřejná univerzita a na druhé pak Harvard, který je školou soukromou. „Nasazení, s nímž obě univerzity brání své patenty, je nezvyklé,“ prohlásil Jacob S. Sherkow, profesor na New York Law School se specializací na patentové právo. Je zřejmé, že veřejné univerzity jsou hnané k velké „tržní asertivitě“. Bayh­-Dole Act z roku 1980 jim totiž umožňuje hledat komerční využití pro výsledky výzkumů placených z veřejných fondů, jako by se jednalo o výzkum soukromý. Jestliže se tato asertivita může zdát opodstatněná ve sporech se soukromými konkurenty, vystává otázka, jak by měla veřejná instituce nakládat s výsledky svých výzkumů ve vztahu k dalším vědeckým pracovištím. Velkým pokušením totiž může být nadměrné zvýšení cen licencí či zaměření jen na potenciálně vysoce ziskové oblasti zkoumání. Postupným smazáním hranice mezi institucemi základního a aplikovatelného výzkumu se navíc z vědců de facto stávají firemní funkcionáři, jejichž cílem je co nejlépe prodat své výsledky. Nejsou peníze v takové situaci příliš mocným pokušením, aby si je základní výzkum a jeho etika mohly dovolit?

Spor ohledně CRISPR­-Cas9 také vyjevil, že zaběhlý patentový postup funguje méně efektivně než v případě tradičních farmak, kdy je patentována jednotlivá léčivá látka. Celý proces je náchylnější k chybám, protože existuje celá řada navzájem si konkurujících žadatelů, kteří soutěží o prvenství. Někteří experti tak doufají, že vysoké náklady na patentová řízení a pozdější spory fakticky odradí většinu žadatelů od patentování své aplikace. Na druhé straně ale stojí přesně opačné riziko, a sice že se z CRISPR stane směsice stovek souběžně platících patentů.

Kdo a jak bude stříhat?

Tvárnost použití CRISPR nutně otevírá otázku, kdo a jak určí pravidla pro využívání této technologie. Vedle bohulibých snah o ­léčbu vzácných genetických nemocí či tvorbu masa v laboratoři je CRISPR použitelný i v mnoha spornějších kontextech, například pro dosažení ideálně navrženého potomka, o čemž píše filosof Julian Savulescu. Evropská unie (byť jen Soudní dvůr, a nikoli politická instance) zatím zaujala k věci konzervativní postoj a ztotožnila organismy upravené za použití CRISPR s ostatními geneticky modifikovanými organismy. Podobná je orientace i některých jednotlivých evropských států. Nebezpečí je stále stejné: na jedné straně přílišné utlumení nadějného výzkumu (a na něj navázané ekonomické benefity), na straně druhé pak osamocení ve světě měnícím se překotným tempem. Ani samotná autoregulace vědců není zcela účinná, jak ukazuje příklad narození čínských dvojčat s upravenými embryi navzdory explicitnímu moratoriu vyhlášenému ve vědecké komunitě. Nejde přitom jen o nějaké čínské specifikum, jelikož dotyčnému vědci se dostalo nepřímé podpory i od některých vážených kolegů ze Západu, kteří celou věc minimalizovali na porušení „byrokratických nařízení“.

Neviditelná ruka trhu každopádně stříhá špatně a nebezpečně už nějaké to století. Alespoň v Evropě by tak měla převážit snaha zapojit do dialogu co největší počet aktérů, a to nejen vědců a expertů na etiku. V některých zemích, například ve Francii, byla snaha svolat generální stavy, ze kterých se ale při absenci konkrétních pravomocí staly jen zajímavé diskusní kroužky. Vedle vědeckého bádání by tudíž měla běžet souběžně i veřejná debata, a to bez nekritického triumfalis­mu, jenž dnes provází většinu mediálních výstupů o CRISPR.

Autor je spolupracovník italského deníku Il Manifesto.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies