O „novém antisemitismu“

Za dnešním obviňováním progresivní levice z antisemitismu stojí ideologická ofenziva nové pravice, která chce umlčet zastánce rovných práv pro Palestince.

Foto U.S. Embassy Tel Aviv, Flickr. com (CC BY 2.0)

Progresivní levicí údajně obchází strašidlo antisemitismu. Požralo prý britské labouristy jako zdaleka nejmasovější politickou stranu v Evropě a přesunulo se až do Kongresu Spojených států, kde uhranulo mladou zastupitelku za Demokratickou stranu Ilhan Omar. Jsme varováni, že jde o nový virus, který pod pláštíkem kritiky Izraele představuje starou nenávist k Židům. Na pravici byl prý antisemitismus ideologicky poražen už s koncem druhé světové války, a tak se měl přesunout na levici, kde se ve své „nové“ podobě schoval za požadavky rovných práv pro Palestince. Jak je to doopravdy?

Bič v rukou pravice

Sérum proti této nebezpečné nákaze mělo přijít s pracovní definicí antisemitismu z dílny Mezinárodní aliance pro připomínání holokaustu (IHRA). Tato vysoce sporná definice, kritizovaná ve světě i samotnými židovskými komunitami, rozšiřuje antisemitismus o kritiku Izraele, čímž relativizuje výklad celého pojmu a v důsledku oslabuje jeho závažnost. Příkladná vodítka byla k pracovní definici připojena dodatečně a navazují spíše na různé typy definice antisemitismu spojené s obranou Izraele, zvláště na návodný „3D test“ izraelského politika Natana Šaranskyho.

Politik a aktivista Šaransky odmítá kritiku Izraele jako antisemitskou, pokud není doprovázena stejně silnou kritikou jiných států. V obecné rovině by tento absurdní požadavek bránil kritice jakéhokoliv státu, pokud by nebyla doplněna kritikou podobného chování jiných zemí. To by paradoxně v Česku mohlo vést k obohacujícím situacím, kdy by zdejší běžná kritika Číny, Ruska či Kuby byla konečně doplněna i kritikou Izraele. Obviňování z dvojího metru však působí ve světě, neschopném uvalit na Izrael za jeho dlouhodobé násilí vůči Palestincům a anexi cizího území byť jen zbrojní embargo, poněkud nejapně.

Je nepřijatelné jakkoli snižovat závažnost antisemitismu. Zároveň je však smutná pravda, že definice antisemitismu podle IHRA slouží v poslední době ke stále silnějšímu tlaku na progresivní levici. Tlaku, který má znevěrohodnit snahu o zrovnoprávnění Palestinců tím, že ji předem označí za antisemitskou. Jde o jakousi ideologickou ofenzívu izraelské pravice, která využívá sílícího nacionalismu a populismu spojeného s islamofobií k tomu, aby se svou ideologií etnické uzavřenosti posílila i vlastní moc.

Izraelské autority nemají problém vítat v zemi politiky, kteří ve svých státech nadbíhají antisemitským náladám, ale neumožní navštívit vlastní příbuzné těm, kteří vystupují kriticky vůči Izraeli a sionismu.

Progresivní levice tak musí investovat značnou část své energie na obranu proti zpravidla nesmyslným obviněním. Ta přitom nejenže využívají psychologického dopadu, jaký podobná nařčení mohou vnést do evropské společnosti zatížené pamětí holokaustu, ale navíc antirasistickou levici obviňují z něčeho, vůči čemu se sama tvrdě vymezuje. Obviňování levice, dožadující se rovnosti pro Palestince (neboť o nic jiného tady nejde), z antisemitismu, je o to absurdnější, když si uvědomíme, že i za silně pravicových lídrů typu Ronalda Reagana, kteří jsou pro značnou část podporovatelů Izraele vzorem, byla kritika Izraele a jeho politiky běžnější než dnes.

OSN kdysi kritizovala sionismus

Ještě do roku 1991 platila rezoluce VS OSN č. 3379 přijatá v roce 1975, která definovala sionismus jako „formu rasové diskriminace“. Mnozí kritici – a to i ti, kteří se jinak ozývají proti izraelské okupaci palestinských území – tuto rezoluci dodnes napadají s tím, že její přijetí bylo účelové. Rezoluce prý nereflektovala sionismus v jeho komplexnosti a byla prosazena v době studené války státy sovětského a arabského bloku. Čímž se má naznačit, že šlo o státy autoritativní, a tudíž v rámci mezinárodního společenství méně legitimní.

Není však bez zajímavosti, že vedle normalizačního Československa podpořilo rezoluci například Portugalsko karafiátové revoluce či Indie Indiry Gándhíové, jejichž hlasy jistě nebyly méně legitimní než hlasování takové Nikaraguy diktátorského klanu Somozů či Haiti diktátora Duvaliera, které spolu s USA a většinou západních zemí v sedmdesátých rezoluci odmítly. Navíc není zrovna konzistentní akceptovat hlas Sovětského svazu a jeho „vazalů“ v případě, kdy tito podpořili dělení Palestiny a vznik Izraele, a pak jejich legitimitu zpochybnit, když hlasují jinak, než bychom chtěli.

Vedle toho je nutné přihlédnout k dobovému kontextu přijaté rezoluce. Pokud byl totiž euroamerický svět pobouřen tak příkrým hodnocením sionismu, je nutné si uvědomit, že země rozvojového světa byly citlivější k situaci, do které se dostali Palestinci. Samy měly v čerstvé paměti, jak vypadá koloniální panství. Právě do této doby spadá i přijetí další rezoluce VS OSN č. 3103 z prosince roku 1973, která dává porobeným národům – tedy i Palestincům – plné právo bránit se okupaci.

Dědictví koloniální rozpínavosti

Při vlastní kritice sionismu je jistě dobré uvědomit si důvody jeho vzniku a respektovat naděje, které byly pro část židovské populace se sionismem spojené. Šlo hlavně o snahu vyrovnat se s ohrožením, které představoval život v evropské společnosti. Mnozí proto navrhují – s přihlédnutím k tomu, že i dnes se najdou antisemité, pro které je sionista jen jiným označením pro Žida – vyhnout se pojmu sionismus úplně a mluvit jen o Izraeli a jeho konkrétních politikách. Při vší snaze však nelze nevidět podobnost všech dosavadních politik státu Izrael, ať už se opíraly o levicové či pravicové vlády. Jak napsal ve svém nedávném polemickém textu britský novinář Jonathan Cook, „všechny hlavní politické strany v Izraeli se stále pevně definují jako sionistické. Sionismus je jádrem jejich programů a to, co mají společného. Strany jsou tak často rozděleny hlavně v tom, jak svých cílů dosáhnout, ne v tom, jaké cíle to jsou“.

Vyhánění původních palestinských obyvatel během Nakby bylo spojeno s levicovými izraelskými vládami a totéž platí pro budování prvních osad na okupovaném Západním břehu po roce 1967. Vojenské přepadení Gazy vedené Omertovou liberálně-levicovou vládou na přelomu let 2008–2009 bylo podobně krvavé jako útoky na Gazu v roce 2014, vedené vládou pravicového premiéra Netanjahua.

Zákon o Izraeli jako národní domovině Židů přijatý vloni Knesetem a odmítající přiznat místním Palestincům stejná kolektivní práva je možné nahlížet jako na vyústění původně Herzlova požadavku na jejich „diskrétní vyvlastnění a odstranění“ – tedy požadavku doby koloniální rozpínavosti konce 19. století, kterého se Izrael drží dodnes. Tomáš G. Masaryk tvrdil, že státy se udržují těmi idejemi, ze kterých vzešly. Lze si proto jen stěží představit kritiku Izraele s tím, že by z ní byla předem vyňata možnost kritizovat sionismus coby jeho státotvornou ideologii.

Snaha umlčet kritiky

Pokud rezoluce OSN z roku 1975 kritizovala sionismus, snahou dnešních proizraelských lobbistů je vrátit úder a naopak označit za rasistický antisionismus. Jedním z mnoha nezamýšlených důsledků „dohod z Osla“ z roku 1993 bylo, že Izrael otočil vnímání izraelsko-palestinského konfliktu v očích Západu a za viníka situace měli být napříště vždy označeni Palestinci, údajně neschopní pokračovat v započatém mírovém procesu.

Izrael se nyní proklamoval jako stát, který je připraven k dohodě, musí se však stále jen bránit – tu nezodpovědné volbě Hamásu a jindy nové intifádě, které měly brzdit či znemožnit dosažení míru. Za této situace se kritika Izraele snáz odrážela jako nepřiměřená, démonizující a antisemitská. Další posun nastal, když Izrael vloni kodifikoval svoji dlouholetou praxi diskriminace Palestinců přijetím základního zákona o Izraeli jako „národní domovině Židů“.

Za antisemity je napříště snadné označit všechny, kteří oponují nacionální uzavřenosti Izraele a dožadují se pluralitní společnosti postavené na rovných právech. Jen tak můžou bez většího zájmu procházet absurdní tvrzení, že antisemitou není Viktor Orbán se svou kampaní proti Georgi Sorosovi a se svým revizionistickým pohledem na roli Maďarska v druhé světové válce – ale je jím prý Jeremy Corbyn. Přitom by podle příkladů IHRA musel být paradoxně za antisemitský prohlášen samotný Izrael, protože sám sebe prohlašuje za společenství pro všechny Židy světa, a tak je zahrnuje do spoluzodpovědnosti za svou politiku. Automatické spojování Židů s Izraelem je totiž v příkladech, které doplňují definici antisemitismu podle IHRA, považováno za antisemitské.

Nemálo Židů přitom na toto účelové spojení už doplatilo, když jim byl kvůli jejich postojům odepřen vstup do Izraele. A netýká se to jen aktivistů, které vede Izrael na černých listinách. Ponižujícími výslechy prochází i jinak liberální příznivci Izraele, kteří však vyjadřují znepokojení nad prohlubující se okupací a kolonizací palestinských území. Izraelské autority nemají problém vítat v zemi politiky, kteří ve státech svého původu nadbíhají antisemitským náladám a vytloukají z nich politický kapitál, ale neumožní navštívit vlastní příbuzné těm, kteří tak jako členové americké organizace Jewish Voice for Peace vystupují kriticky vůči Izraeli a sionismu.

Jde o rovná práva pro všechny

Podle některých hlasů je podpora Izraele otázkou zásadní důležitosti, která rozhoduje i o míře židovství. Židovský hlas kritizující izraelský stát je následně po vzoru sektářského smýšlení považován za obzvláště zrádný. Židovství má být údajně spojené s podporou Izraele, což však jeho židovští kritici považují za nepřijatelné. Podle dlouholetého izraelského občanskoprávního aktivisty Eli Aminova „diasporní“ Židé odmítají být lidským štítem Izraele a nést za jeho politiku odpovědnost. Nepřejí si, aby byla snižována jejich sebedůvěra v zemích, které jsou jim domovem, a aby byli nuceni k odchodu do Izraele.

Aminov dokonce připomíná jisté podobnosti mezi sionisty a antisemity, když podotýká, že obě skupiny usilují o vykořenění Židů z jejich domoviny a obě shodně vnímají asimilaci jako zásadní ohrožení. Sionismus tak Aminov považuje za druh rasismu a antisemitismu, ohrožující v důsledku obě dotčená etnika – Židy i Palestince. Kritika etnocentrických základů Izraele zkrátka není antisemitismus, ale kritika nacionalismu a projevů rasismu sionistických Židů.

Pro Palestince je důležité popsat historii a procesy, které je vykořenily z jejich domovů a které dodnes vedou k tomu, že o svoje domovy přicházejí. Strůjci obviňování z antisemitismu však v důsledku brání diskusi, když z ní vylučují možnost analýzy izraelského státu coby entity diskriminační vůči původnímu palestinskému obyvatelstvu, a v důsledku rasistické nebo apartheidní.

Jistě nesmíme zamlčovat skutečné případy antisemitismu a relativizovat jejich závažnost. Jenže aby bylo vůbec možné postihnout antisemitismus, je třeba oddělit skutečný antisemitismus od domnělého a hlavně od toho, který přímo zneužívá hrůzných zkušeností nabytých z dějin antisemitismu k tomu, aby umlčel zastánce rovných práv pro Palestince. Poučení z antisemitismu přece nemá vést k obhajobě útlaku druhých, ale naopak k požadavku důstojného a spravedlivého zacházení pro všechny. Zneužívat památky holokaustu k opaku je nejen nemístné, ale i nebezpečné.

Autor je člen Mezinárodního hnutí solidarity.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image