Pracuju v environmentálním hnutí – a je mi jedno, jestli třídíte odpad

Jsem na oslavě kamarádových narozenin. Když se představím muži sedícímu po mé levici a řeknu mu, že pracuju v oboru životního prostředí, jeho obličej ustrne hrůzou. Z podané ruky se stane leklá ryba. Tuhle konverzaci jsem si zopakovala už mockrát.

„Budeš mě nenávidět…“ říká tupě a tak potichu, že přes cinkání příborů skoro není slyšet.

Věděla jsem, že to musí přijít. Hned mi začal přeříkávat seznam svých prohřešků proti životnímu prostředí z toho dne: objednal si oběd v umělohmotných krabičkách; dal si maso a dokonce by to udělal znovu; na tuhle oslavu jel taxíkem.

Z jeho hlasu bylo jasné, jak moc se stydí. Ujistila jsem ho, že proti němu nic nemám a že spíše nesnáším ta odvětví průmyslu, která nás všechny přivádějí do stejné slepé uličky. A v tu chvíli napřímil záda, konečně se mi kouknul do očí, a řekl „Jasně, protože už stejně nemá smysl snažit se planetu zachránit, že jo?“

Málem jsme spadla ze židle.

Falešný příběh

Bohužel se s touto reakcí setkávám dost často. Stačí jediné slovo o mé pětileté kariéře u Rady pro ochranu přírodních zdrojů (Natural Resources Defense Council) nebo o mém zájmu o klimatickou spravedlnost, a hned se na mě sesype litanie upřímných přiznání o těch či oněch prohřešcích proti přírodě, anebo naopak pouhé nihilistické pokrčení rameny. Buď jeden, nebo druhý extrém.

Všechno, co bych od vás chtěla, je, abyste se dožadovali budoucnosti, která je k žití. Tohle je naše planeta – a nikdo se jí nedovede zastat tak jako vy.

A já chápu, proč tomu tak je. Vědci nás už desetiletí varují, že člověk Zemi způsobuje těžké a nevratné změny klimatu, a informují nás, nakolik ji svými emisemi oxidu uhličitého ničí. Zpráva IPCC z roku 2018 varuje, že máme dvanáct (teď už tedy jedenáct) let na zavedení obrovských změn, které by mohly nejhorší dopady klimatických změn zastavit.

Ještě donedávna by člověk, který by chtěl pochopit změnu klimatu, musel mít dostatečné vědecké vědomosti, ale dnes už stačí číst novinové titulky – nebo nakonec jen vyhlédnout z okna. Je potřeba si přiznat, že klimatická změna je tu – od požáru Camp Creek, který byl jedním z nejničivějších v dějinách Kalifornie a způsobilo ho suché a horké počasí, až po hurikán Michael, který nabral nebývalou sílu kvůli nestálému oteplování moří.

Nedivím se, že lidé chtějí odpuštění. Nikdy ale nepochopím snahu utéct od problému, což je pro mnohé samo o sobě jistou formou rozhřešení. Oba tyhle přístupy jsou nicméně motivovány mnohem zákeřnějším příběhem; příběhem, který v posledních desetiletích napomáhal debatě o klimatických změnách, stejně jako ji zároveň podkopával. Ten příběh nám říká, že ke klimatické změně nemuselo nutně dojít, kdybychom si jen všichni brali méně jídla s sebou, používali doma méně umělohmotných sáčků, více zhasínali, vysadili pár stromů nebo si pořídili elektrické auto. A pokud tyhle věci nejdou změnit, proč se vůbec o záchranu pokoušet…

Víra, že jsme tomuto obrovskému existenčnímu problému mohli předejít, kdybychom jen všichni trochu změnili svůj způsob spotřeby, je nejen absurdní, ale také nebezpečná. Mění totiž environmentalismus v jakousi osobní volbu, která spočívá na logice ctnosti a hříchu, a odsuzuje ty, kteří tento etický imperativ nedodržují nebo ho dodržovat nemohou. Když vezmeme v potaz to, že tatáž zpráva IPCC říká, že drtivá většina světových skleníkových plynů pochází od pouhé hrstky korporací – které jsou ve svém snažení podporovány mocnými státy včetně USA – jde o odsuzování těch, kteří jsou ve skutečnosti oběti.

Když ke mně lidi přijdou a svěřují se mi se svými zelenými hříchy, jako bych byla jakási eko-jeptiška, nejradši bych jim řekla, že na sebe berou vinu fosilního průmyslu; že váha naší churavějící zeměkoule je příliš velká, aby ji mohla unést bedra jednoho člověka. A že podsouvat lidem pocit viny jen dláždí cestu apatii, která nás už opravdu může přivést do záhuby.

Ale to právě neznamená, že nemáme dělat vůbec nic. Změna klimatu je obrovský a komplexní problém, takže řešení musí být také komplexní. Je potřeba si přestat myslet, že je to všechno naše chyba, a kolektivním a zodpovědným přístupem dohnat pravé pachatele ke spravedlnosti. Jinými slovy, musíme se stát mnoha Davidy, kteří pak dovedou skolit jednoho velkého Goliáše.

Nejzelenější ze zelených

Když mluvíme o klimatických změnách, nikdy nechápeme celý problém. Obecně platí, že o dopadech mluvíme v takovém makro měřítku, že je téměř nemožné si je představit: zvedající se hladiny oceánů, tající ledovce, kyselá moře. Jako mávnutím proutku jde o jevy, které jsou atmosferické, ale zároveň se zdají velmi vzdálené. Jsou zároveň všude a nikde.

Když se ale začneme bavit o původu změn, smrskne se nám konverzace na měřítko zrnka písku. Po zveřejnění zprávy IPCC v roce 2018 byl internet zaplaven jedním příběhem za druhým o tom, „co můžeme dělat proti klimatickým změnám“. Vyměňte si žárovky. Přineste si sáčky na vícero použití. Nejezte tolik masa.

Pokud máme všechny odpovědi v hlavě, musí vina padnout zas jen na naši hlavu. A kam pak tohle může vést? K lidstvu, které trpí takovým pocitem viny, že už na klimatické změny nemůže ani pomyslet – natož jim jakkoliv vzdorovat.

A tady právě začíná perzekuce obětí. Je smutné, že naše civilizace tak často dává rovnítko mezi „environmentalismus“ a osobní spotřebu. Abychom byli „správní“, musíme stoprocentně přejít na solární energii, všude jezdit na kole, přestat létat, stát se vegany. Musíme žít zero-waste, nikdy nepoužívat služby Amazon Prime, a tak dále. Slýchám to všude: v levicových i pravicových médiích i v environmentálním hnutí samotném. Dokonce to zaznělo jako obrana i u soudních sporů s představiteli fosilního průmyslu. Faktem je, že průmyslová lobby hází zodpovědnost na spotřebitele už od sedmdesátých let, kdy běžela známá reklama s plačícím Indiánem. Slýchávám to často od svých příbuzných a přátel, od náhodných lidí na ulici, na lekcích jógy.

To všechno zvedá cenu přiznání k environmentálním prohřeškům – a často to naprosto diskvalifikuje lidi různé etnické příslušnosti či jiné ostrakizované skupiny.

Zatímco plýtváme časem na vzájemné poměřování, kdo žije nejčistěji, necháváme vlády a průmysl – tedy pravé původce zmíněné devastace – bez povšimnutí. Přílišný důraz na akceschopnost běžného člověka pak lidem kazí potěšení z běžných činností, z věcí, které nemohou přestat dělat kvůli systému, který je na fosilních palivech závislý a do nějž se narodili. Fosilní paliva poskytují více než 75 procent americké energie.

Pokud chceme ve společnosti fungovat, nemáme na výběr: musíme se jejího chodu účastnit. Vinit nás z toho je jako dávat nám za vinu, že jsme se vůbec narodili.

Brené Brown, věhlasná expertka na dynamiku hanby, definuje hanbu jako „velmi bolestný pocit, že je s námi něco v nepořádku, a že si tedy nezasloužíme lásku či pocit sounáležitosti“. Člověk by hanbu neměl zaměňovat za pocit viny, který může být dokonce užitečný, protože srovnává naše chování s našimi hodnotami, a nutí nás prožívat psychické rozpaky, které z toho plynou. Hanba nám však jasně našeptává, že jsme špatnými lidmi, že pro nás už není záchrany. A to člověka paralyzuje. Jak píše Yessenia Funes, novinářka z Earther: „Odmítám věřit, že by lidé měli být hanobeni za to, že žijí ve světě, který jsme vybudovali.”

Jen změnit spotřebu nestačí

Co tedy můžeme proti klimatickým změnám podniknout? Aby bylo jasno: vůbec neradím, abychom hodili flintu do žita. Nejhorší, co můžeme udělat, je složit ruce do klína a čekat. Změna klimatu je obrovský problém, a abychom se mu mohli postavit, je potřeba podstoupit i osobní oběti, které v našich životech opravdu pocítíme. Je to naše zodpovědnost, a to nejen k budoucím generacím, ale i k nám navzájem – tady a teď.

Dál je potřeba vzít v potaz, že Spojené státy mají obrovskou spotřebu, a že tedy existuje i morální povinnost naší uhlíkovou stopu omezit. Spojené státy jsou druhým největším světovým původcem skleníkových plynů, donedávna jsme byli na první příčce a naše historické skóre je ještě tristnější. USA jsou odpovědné za více než třetinu uhlíkového znečištění, které naši planetu ohřívá – tedy víc než kterákoli jiná země na světě.

Když vezmeme v potaz naši obrovskou stopu, jsou osobní spotřební rozhodnutí každého Američana jedny z nejdůležitějších na světě. Takže když Američané řeknou, že jejich osobní spotřeba je nezajímavá, zatímco lidé v Mozambiku umírají kvůli cyklónu Ida (tedy v zemi, jejíž uhlíková stopa je vedle té naší téměř nepatrná), je to morální selhání prvního stupně.

Zároveň je ale potřeba si přiznat, že čím víc se zaměřujeme na odpovědnost jednotlivce a zapomínáme na systémovou změnu, tím víc to připomíná stavění hradů z písku – ačkoliv osobní odpovědnost může být dobrým začátkem, myslet si že sama o sobě stačí, je nebezpečné.

Je potřeba rozšířit naše chápání osobní odpovědnosti. Odpovědnost nespočívá jen v tom, co kupujeme nebo používáme. Klidně si pro začátek žárovku vyměňte, ale u toho to zdaleka nekončí. Osobní odpovědnost je i o tom dorazit na demonstraci nebo se účastnit klimatické stávky. Organizování sousedských iniciativ nebo žaloba elektrárny, která ohrožuje vaši vesnici, jsou také příklady zodpovědného jednání.

Jít volit je také příklad odpovědného přístupu. Když volíte svého kandidáta, zjistěte si jeho postoj k environmentálním otázkám. Pokud nejsou dostatečné, požadujte více. A jakmile je daný člověk na svém místě, kontrolujte, zda své původní závazky plní. A pokud to nefunguje, zkuste sami kandidovat – i to je příklad odpovědného jednání.

Jednejte zodpovědně – a dejte si vyšší cíle, než jen dokola řešit, jestli si na nákup vezmete vlastní tašku.

Je mi to jedno

Je čas nalít si čistého vína: je mi úplně jedno, jak moc jste zelení. Chci, abyste se přidali ke hnutí za klimatickou spravedlnost.

Je mi jedno, jak dlouho se účastníte debaty na toto téma – jestli je to deset let nebo deset sekund. Nezajímá mě, kolik statistik dovedete vychrlit za minutu. Nepotřebuju, abyste byli plně solární, nepotřebuju, abyste byli nejveganštější z veganů – můžete u toho mít klidně burgera v ruce.

Stejně tak je mi jedno, jestli pracujete na ropném vrtu. V některých částech státu jsou to jediná pracovní místa, která dovedou uživit rodinu, a z toho žádného zaměstnance neviním. Viním spíše jejich zaměstnavatele. Viním průmysl, který nás všechny škrtí, a také vlády, které je při tom nechávají.

Všechno, co bych od vás chtěla, je, abyste se dožadovali budoucnosti, která je k žití. Tohle je naše planeta – a nikdo se jí nedovede zastat tak jako vy. Nikdo ji nedovede ochránit tak jako vy.

Máme na to jedenáct let – ne na to se záchranou planety začít, ale na to ji opravdu zachránit.

Nejsem tu od toho, abych vám dala rozhřešení. A nejsem tu od toho, abych vás vyvinila z vašich dosavadních rozhodnutí. Jsem tu proto, abychom společně bojovali za lepší budoucnost.

Autorka píše o klimatické spravedlnosti do amerických médií jako Huffington Post, Vox nebo Medium.

Z anglického originálu I work in the environmental movement. I don’t care if you recycle, publikovaného na stránkách mediální platformy Vox, přeložil Vít Bohal.