Foto Markéta Magidová
Zřejmě by se nic nestalo, kdybych nakupovala sama. Jenomže já mám dvě malé holčičky. A tak byla moje nedávná zkušenost s chováním ochranky v Albertu dehonestující, emočně i fyzicky nepříjemná. Stalo se mi to proto, že jsem po náročném dnu plném cestování s dvojčaty zapomněla nahlásit u pokladny, že mám v kočárku otevřené dětské vody a pár přesnídávek z dopoledního nákupu. Byla jsem zadržena, přestože jsem nic neukradla, byla jsem i přes svůj nesouhlas zavedena do prostředí nevhodného pro děti, byla jsem obviňována, mystifikována, slovně napadána. Přála bych si, aby žádná další maminka nemusela podobnou situaci zažít.
Chtěla bych žít v takové společnosti, kde se lidé respektují, dokážou se domluvit, pochopit a vzájemně si pomoci; kde rodiče s dětmi nebudou mít pocit, že kvůli péči o druhé jsou vyřazeni, odmítnuti a diskriminováni.
Ti, kdo mají malé děti, vědí, jak je cestování s nimi náročné; ti, kdo mají dvojčata, to vědí dvojnásob. Najít čas a místo pro jejich nakrmení, přebalení, běhat za nimi (když každá utíká jiným směrem), hrát si s nimi, starat se, aby někde nespadly, do něčeho nevrazily, něco na sebe neshodily nebo odevšud nevyndávaly věci, zaměstná vědomí rodiče natolik, že na nic jiného už skoro není schopen myslet. Proto na zbytek dopoledního nákupu, který zůstal zarachaný v košíku kočárku kdesi mezi taškou s plínkami a taškou s náhradním oblečením, jsem docela zapomněla, když jsem vstupovala do Alberta na Hájích. Chtěla jsem jen rychle koupit něco k večeři a jít domů holky nakrmit, přebalit a uložit do postele.
Nevoláme policii
Namísto toho se po zaplacení rozpoutalo komunikační peklo. Podivná mumlající paní mi zastoupila cestu a ukazovala na děti. Několikrát denně se mi stává, že ke mně přistupující cizí lidi s dotazy ohledně věku, pohlaví a schopností mých batolat, s kritikou našeho kočárku a doporučeními, co bych měla jako matka dělat. Proto i v tomto případě jsem si vyložila tuto situaci jako jeden ze zmíněných případů. Byla jsem tak unavená, že jsem se raději chtěla takové sociální etudě vyhnout. Popojela jsem asi o deset centimetrů, načež paní chytla kočárek a zastoupila mi cestu. Mávala nějakou zalaminovanou cedulkou, na níž jsem z dálky a v letu zhola nic nepřečetla. Ukazovala dospodu kočárku. Tehdy jsem teprve pochopila, že to je sekuriťačka a ptá se na otevřené vody v košíku.
Vysvětlila jsem jí, že jsem zboží koupila ráno na Kobylisích a že z nich už děti pily. Na dotaz, kde mám účtenku, jsem nedovedla odpovědět. Nepamatovala jsem si, jestli jsem si jí vůbec brala. Paní sekuriťačka mi nevěřila, tvrdila, že si vymýšlím, a nutila mě jít kamsi dozadu. Ukazovala na miniprůchod kolem kasy, kam bych se s kočárkem nevešla. Měla jsem děti na starost sama, manžel v tu chvíli byl na cestě do Prahy z jiného města. Nebyla jsem tedy ochotná se od holčiček vzdálit nebo je někde nechat. Sekuriťačka donutila lidi kolem pokladny, aby se rozestoupili, abych mohla projet s kočárkem, a vedla mě do prostoru pro zaměstnance. Jen co jsme zmizely z očí nakupujících, vzala do ruky telefon a volala policii. Slyšela jsem, jak jim říká, aby poslali rovnou „speciálku“. Teprve později při výslechu jsem pochopila, že telefonát byl pouze fiktivní.
Podezřelá bez košíku
Ochranka ale nemá právo nikoho zadržovat, pokud nezavolá policii a z krádeže vás jen podezírá. V žádné situaci pak nemá právo prohledávat osobní věci bez vašeho svolení nebo vás legitimovat. Mé kontinuální obhajování, že jsem zboží neukradla, nýbrž koupila ráno někde jinde, bylo zcela marné. Sekuriťačka nahlas na celou prodejnu těm zaměstnancům, které jsme míjely, vykládala, že mám v kočárku ukradené věci, protože k nim nemám účtenku. Říkala mi, ať si nic nevymýšlím, že několik prodavačů z Albertu ji upozornilo na mé podezřelé chování. I když jsem se ptala, nedozvěděla jsem se, čím bylo mé chování podezřelé, a jak to, že jsem obviněná z krádeže dětských přesnídávek, když jsem během mého večerního nákupu do dětského oddělení ani nevstoupila. Zpětně si to vysvětluji tak, že podezřelý mohl být fakt, že si neberu košík. Jednoduše ho nemám jak držet. Při manipulaci se zhruba 35 kilogramy na kolečkách mezi úzkými regály potřebuji obě ruce. Nákup obvykle skládám do průhledných sáčků, které mi visí ze zápěstí, zatímco vezu kočárek. Nevím, jaké jiné řešení mají maminky s malými dvojčaty – nosit je v šátku umí jen pár vyvolených, nechat pobíhat po krámu dvě roční děti, zatímco nakupujete, je zcela nemyslitelné, a jestliže nemáte hlídání, abyste si mohli zařídit tyto obchůzky v klidu bez dětí, možností vám příliš nezbude.
Cítila jsem se nespravedlivě obviňovaná, bezmocná a bála se, co se všechno ještě stane, vytáhla jsem tedy mobil a začala natáčet. Pakliže se mnou sekuriťačka jednala tímto způsobem a jakákoli moje obhajoba byla okamžitě smetena ze stolu, pravděpodobně by mi nevěřili ani líčení toho, co a jak se stalo během zadržení. Telefon v ruce samozřejmě Mademoiselle Love (tento nápis měla na tričku) rozzuřil ještě víc, skákala jak čert v krabičce a vyhrožovala mi, že mi ho rozbije, pokud nepřestanu fotografovat. Dále jsem tedy zaznamenávala jen v těch možnostech, v jakých mi to situace dovolila.
Do skladu a dále
Projely jsme do skladu s paletami. Prostředí bylo nevlídné. Sekuriťačka mě tlačila dále, prý do nějaké kuchyňky. Jelikož už za igelitovou plachtou jsme se ani já, ani dcery necítily dobře, odmítla jsem do kuchyně s kočárkem pokračovat. Zeptala se jí, jaké má právo mě někam odvádět. Odpověděla, že je přece paní detektivka, a znovu rozezleně mávala cedulkou. Po příchodu paní vedoucí a nějaké prodavačky se atmosféra zlepšila alespoň natolik, že na mě poprvé za těch posledních deset nebo patnáct minut někdo promluvil normální intonací. Znovu jsem zopakovala celou příhodu a opět mi nevěřily. Mé pokusy o vyřešení situace odmítaly. Navrhovala jsem, aby zkontrolovaly kamery – nelze, výsledek trvá pět dnů. Navrhovala jsem, aby zkontrolovaly kódy na potravinách – nelze, v rámci jedné firmy se nerozlišuje zboží z konkrétních poboček. Nevěděla jsem, jak jim dokázat, že jsem nic neukradla.
Dvě si sedly si v kuchyňce ke stolečku, Mademoiselle Love stála mezi mnou a dveřmi a bránila v odchodu, já zůstala s kočárkem na kraji, těsně vedle jakési staré kuchyňské linky. V místnosti s umělým světlem hrálo nahlas místní rádio a podivně to tam páchlo. Děti se vrtěly, viděla jsem na nich, že jsou v šoku, protože vůbec netušily, co se děje a kde jsou. Další den měly holčičky horečku a střevní potíže. Těžko se dá samozřejmě zjistit, zda-li tato událost byla příčinou – ovšem stejně tak jako nemusela, mohla k jejich nemoci přispět. Paní vedoucí rozpoutala absurdní debatu o tom, jak je možné, že pokud celý den cestujeme, mají holky tak málo upito, a jestli tedy vůbec nejedly, když přesnídávky zůstaly neotevřené. Sekuriťačka se sápala do kočárku pod nohy mé holčičky, aby zalovila v tašce s plínkami. Paní vedoucí začala z druhé strany vytahovat pitíčka. Jelikož mi bylo nepříjemné, aby mi takto lezly do kočárku, a děti jsem ven v žádném případě vyndávat nechtěla, raději jsem vytáhla z košíku zbylé jídlo, které jsem tam našla.
Znovu proběhlo obskurní kolečko otázek analyzujících můj den s dětmi a vazbu jejich aktivit na potraviny na stole. Asi po deseti minutách paní vedoucí tiše poznamenala, že to nevypadá na volání policie. Tato informace mě překvapila, jelikož jsem měla za to, že policie je dávno na cestě. Pobídla jsem ji, ať jí zavolají, jelikož bych se ráda dozvěděla, proč mě a mé děti zadržují bez důvodu a v nevhodném prostředí. Na to odvětila, že mě přece nedrží. „Ale příště běžte krást jinam!“ dodala výhružně. Mademoiselle Love s nevolí poodstoupila ode dveří a počastovala mě komentářem, abych nechala přesnídávky na stole, když jsem je ukradla. Já znovu zopakovala, že jsem je koupila jinde, jsou tedy moje a vezmu si je s sebou.
Vyčerpaní rodiče v nevstřícné společnosti
Vypotácela jsem se z Alberta rozčarovaná a vyčerpaná. Došla jsem domů a při otevírání dveří bytu jsem našla zmačkaný dole v batohu onen žádaný účet. Nechtěla jsem, aby si na mě na pobočce, kam každý druhý den chodíme nakupovat, ukazovali prstem a nadávali mi do zlodějek. Ačkoli jsem už vše chtěla nechat být, sebrala jsem poslední síly a vrátila se účtenku ukázat. U dveří stála sekuriťačka a za pokladnou seděla pokladní, která byla předtím přítomna výslechu. Slétly se k dokladu, na němž souhlasil obsah, datum i místo nákupu – dětské svačiny koupené dopoledne v Albertu v Kobylisích. Ale nestačilo to, vadilo jim, že je tam uvedeno více věcí (ano, něco jsme přes den snědly) a s aktuálním obsahem košíku to tedy zcela nesouhlasilo. Prý si takovou účtenku může z koše vylovit každý. Paní sekuriťačka mi na závěr doporučila, že mám líbat ruce paní vedoucí, že mě pustila. Ani náznak omluvy z jejich strany, ani náznak možnosti, že se spletly. Odcházela jsem jako stále ta obviněná, stále ta špatná.
Nemůžu si nevzpomenout na příběh maminky v Raiffeisenbank, kterou sekuriťák vyhodil, protože kojila. Cítila se ponížená a provinilá, přestože pouze krmila dítě. Nemůžu si nevzpomenout na příběh mé kamarádky s miminkem v kočárku, kterou ochranka obvinila z krádeže čepice, přestože jediným jejím prohřeškem bylo, že si ji při placení nákupu zapomněla sundat z hlavy. Ačkoli se hned omluvila, uvedla, že jde o nehodu a chtěla čepici zaplatit, ochranka zavolala policii a půlhodiny ji drželi v místnosti pro zloděje. Až policie ochrance vyčetla, že se k ní měli zachovat jinak a vstřícněji, jelikož šlo evidentně o nezáměrné pochybení.
Maminky s malými dětmi jsou snadným terčem. Jejich mysl se soustředí na pečování i naplňování všech psaných a nepsaných pravidel. Občas na něco zapomenou, občas nezvládnou do puntíku splnit všechny konvence spořádanosti. Tato pravidla, systém a infrastrukturu moci, v níž maminky žijí, může reprezentovat kdokoli. V mém příběhu nevystupuje žádný muž. Takový seriál, v němž by se sekuriťačka, vedoucí prodejny a prodavačka proměnily na bad cops a šikanovaly maminku s dvojčaty v kočárku, by určitě nebyl první volbou televizních dramaturgů. Nicméně kromě superhrdinů také existují seriály plné postav, jejichž dlouhodobé utlačování vede k agresi na jiných.
Chtěla bych žít v takové společnosti, kde se lidé respektují, dokážou se domluvit, pochopit a vzájemně si pomoci; kde rodiče s dětmi nebudou mít pocit, že kvůli péči o druhé jsou vyřazeni, odmítnuti a diskriminováni. Chtěla bych žít ve společnosti, kde se maminkám a tatínkům malých dětí projevuje elementární empatie – nejsou stále někým napomínáni, opravováni, osočováni či vyslýcháni; kde se s nimi nejedná jako s kriminálníky. Mít děti není zločin.
Autorka je umělkyně a teoretička umění.
Vyjádření Albertu Česká republika: Děkujeme za možnost vyjádřit se k této politováníhodné události. Paní zákaznici se omlouváme za tuto lidsky nepříjemnou situaci. Na základě tohoto případu požádáme dodavatelské agentury, které zajišťují ostrahu v našich obchodech, aby neprodleně proškolily pracovníky k přiměřenému a citlivému přístupu. V ideálním případě měla paní zákaznice nahlásit na pokladně při příchodu, že má zboží z jiného obchodu, případně mít účtenku, čímž by předešla jakýmkoliv pochybnostem. Zákaznici se ještě jednou omlouváme.