Proč by nás měl zajímat Ted Bundy? Od Berlingera odpověď nečekejte

Joe Berlinger zpracoval příběh masového vraha do dokumentární série i hraného filmu. Jako scénárista i režisér ale zklamal v obou případech.

Důležitou součástí americké dokumentární tvorby jsou filmy či televizní seriály založené na skutečných kriminálních případech. Vizuální styl budovaný v pravidelných televizních pořadech je v nich obohacen o větší ponor do tématu. Analýza otevřených či uzavřených kauz většinou odhaluje nedostatky či rozpory v oficiální verzi, případně přichází se zcela novou větví úvah o dané kauze. Aktuální čtyřdílná série Netflixu Conversations with a Killer: The Ted Bundy Tapes se však bohužel tímto směrem nevydala. Po jejím zhlédnutí na rozdíl od jiných děl tohoto žánru spíš přemýšlíte, jaká byla motivace jejich tvůrce. Proč znovu točit příběh, který byl ztvárněn už několikrát a do kterého tato interpretace nepřinesla vůbec nic nového?

A teď si poslechneme vraha. Jů!

Jak vyplývá u názvu, hlavním přínosem televizní série mají být audiokazety se stovkou hodin Bundyho výpovědí zaznamenaných při rozhovoru s novinářem Stephenem G. Michaudem. Původně je chtěl Bundy natočit na podporu tvrzení o své nevině, které opakoval od začátku a ve všech soudních slyšeních. Michaud ho však nakonec přesvědčil, aby o svém případu začal hovořit ve třetí osobě (navrhl mu, aby se vžil do role odborného poradce u případu), a Bundymu tak umožnil mluvit o něm tak, aby to nemohlo být bráno jako přiznání viny. Zajímavé, jenže to je tak všechno, co se dá o páskách říct. A nic zásadního není nahráno ani na nich. Jde jen o přehlídku banálních, narcistických řečí, které z psychologie vraha neodhalují nic, kromě toho, že až do samotného konce nebyl Bundy schopný přiznat vinu ani sám sobě.

Pro diváka, který Bundyho případ nezná, je film Zlo s lidskou tváří nepochopitelný, a pro toho, kdo už se prokousal Berlingerovou televizní sérií, zase nudný.

Bundyho řeči Berlinger obaluje vizuálně přitažlivou koláží historických souvislostí. Letem světem postaví do kontextu Bundyho hrubě šovinistické výroky s rostoucí otevřeností americké společnosti vůči tématům, jako je ženská rovnoprávnost, a sílícími aktivitami feministických skupin. Vytáhne se s informací, že Bundyho soud na Floridě byl historicky prvním soudním jednáním přenášeným televizí. Poprvé v historii tu byl také uznán jako důkaz otisk zubů v těle oběti. V Bundyho kauze došlo k prvnímu setkání policistů různých států USA nad jedním případem a svou roli také hrála i v rozvoji metody profilování (zpopularizované seriálem Mindhunter).

Bohužel tyto zajímavé skutečnosti nejsou použity k nějakým dalším úvahám o dané době, ale pouze k rámování hlavního vyprávění – Bundyho stokrát zpracovaného příběhu útěků a arogance u soudního jednání. Tyhle chytlavé historky už přece dokázaly upoutat pozornost mnohokrát, tak proč to nezkusit znovu? Teprve v posledním díle série se Berlinger dopustí vlastní myšlenky, když na větší ploše ukazuje novinovými články a televizními pořady o Bundym zfanatizované mladé dívky, přesvědčené o jeho nevině a vyjadřující mu sympatie. Berlinger obrazem šikovně ukazuje, že jde vlastně o naprosto stejné typy dívek, jaké Bundy zabíjel. Je to ovšem paradoxní, protože Sterlinger tu kritizuje fascinaci médií zlem, aby pak z jejich výstupů sestříhal televizní seriál, v nichž je kritizuje.

Nevstoupíš dvakrát do stejné řeky… pokud nejsi Berlinger

Fakt, že režisér Berlinger zpracoval Bundyho případ nejen jako dokumentární sérii, ale také jako hraný film, by mohl naznačovat, že i on cítil z výsledku dokumentu jisté rozpaky a měl potřebu něco doříct. Film Zlo s lidskou tváří má zajímavý koncept. Bundyho vraždy zde nejsou ukázané a v příběhové linii tvoří jistou část pohled Bundyho přítelkyně, která s ním v době vražd žila. I když o něm pochybovala a už v počátcích pátrání se na něj snažila marně upozornit policii, jeho vinou si nebyla jistá ještě další dva roky.

Tento dokonalý příběh o lásce, důvěře a jejich těžkém ztrácení je tu bohužel vylíčen zcela plytce a především opět upozaděn hlavní dějovou linií stokrát omletým příběhem arogance a útěků Teda Bundyho. Berlinger ho odvypráví stejně jako v dokumentu, se stejnými highlighty, jen kvůli menšímu prostoru ještě o něco povrchněji. Pro diváka, který Bundyho případ nezná, je tak snímek nepochopitelný, a pro toho, kdo už se prokousal Berlingerovou televizní sérií, zase nudný.

Berlinger si není schopný dramaturgicky poradit ani s druhou Bundyho přítelkyní, která ho podporovala po celou další dobu věznění (Bundy byl popraven až po deseti letech v cele smrti) a počala s ním dítě. Mohla tvořit k první Bundyho přítelkyni zajímavý typový kontrapunkt. Ve filmu to tak bohužel vůbec nefunguje.

Pracovat s tematikou masových vrahů je vždy trochu ošemetné. Bundyho případ ale skutečně obsahuje řadu momentů, které by stálo za to rozebrat a přemýšlet o nich. V Berlingerově televizním i filmovém zpracování jde však jen o povrchní turistickou jízdu na vlnách producentského přesvědčení, že skandální značka vraha, který se před popravou přiznal k vraždám více než třiceti dívek, bude fungovat stejně, jako fungovala v sedmdesátých letech.

Autor je filmový publicista.

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image