Zelené strany po celé Unii zaznamenaly v eurovolbách historický úspěch. V Německu, nejlidnatější zemi EU, dostali Die Grünen přes dvacet procent, skončili celkově druzí a v brzké budoucnosti s nimi bude nutné počítat jako s velkou stranou, která bude mít zásadní vliv na celostátní politiku. Podle posledních výzkumů nyní vedou v preferencích před vládnoucí CDU. Přes deset procent získali zelení i v dalších zemích včetně Francie a často se, stejně jako v Německu, jednalo o historické úspěchy.
Za nebývalým vzestupem zelených stojí nepochybně i rostoucí povědomí o hrozbách klimatické krize a zvýšená občanská aktivita v této oblasti, zejména pak středoškolské stávky Fridays For Future. Pro evropské prvovoliče (a nejen pro ně) se tak ekologie logicky stává tématem číslo jedna, což přináší nebývalé úspěchy zeleným stranám. Pokud se ale podíváme na výsledky voleb ve východní části Unie, tedy ve stále o poznání chudších postsocialistických státech, nenajdeme jediný mandát pro Zelené – s výjimkou Lotyšska a Litvy, kde ale kandidují v koalici s agrárníky a jsou v mnoha ohledech konzervativní stranou.
Úvaha, že ekologie je luxus, na který si nejprve musíme vydělat, se u nás objevovala od devadesátých let. A vypadá to, že jsme si na ni od té doby pořád nevydělali.
I tři čeští pirátští europoslanci nakonec nejspíš posílí zelenou frakci a zvednou tak počet jejích poslanců na 73 (což je zhruba desetina ze 751 členů v parlamentu). Piráti přitom zelenou frakci před tou liberální neupřednostnili ani tak kvůli ideové shodě, jako kvůli tomu, že nechtějí sedět ve stejné frakci s hnutím ANO. Ivan Bartoš i zvolení pirátští europoslanci pak vysvětlovali, že se nestávají žádnými extrémisty ani levičáky, že jde o standardní liberální, středové uskupení, kde budou mít šanci uplatnit svůj program. První pirátský požadavek při vyjednávání vstupu do frakce ostatně nebyl ekologický, ale politický. Po evropských zelených žádají pomoc při prošetření Andreje Babiše a jeho střetu zájmů.
Obava o klima (pořád) jako luxus?
Při pohledu na celoevropská data o tom, kolik lidí považuje klimatickou krizi za největší problém současnosti, jsou nejpatrnější rozdíly mezi „starou“ západní a „novou“ východní Evropou. Za problém číslo jedna považují klimatickou krizi lidé v těch nejblahobytnějších částech Evropy, jako je Benelux, Skandinávie a také Rakousko. Naopak nejméně lidi tuto agendu považuje za klíčovou u nás, v Polsku, v Portugalsku, v Bulharsku a Řecku – tedy nejen na Východě, ale celkově na evropských periferiích. Přesto je rozdíl ve volebních výsledcích zelených stran v eurovolbách nejmarkantnější na dobře známé ose.
Neviditelná železná opona rozdílných příjmů i kvality jídla se stále tyčí na stejných hranicích jako ta, která rozdělovala východní a západní blok za studené války. Přes tuto oponu v nedávné minulosti protekla ze západu na východ jedna z největších rozvojových pomocí v dějinách lidstva. Naděje na pozápadnění Východu, které se pěstovaly na obou stranách, se ale tak docela nenaplnily, a nepomohly ani všechny peníze, které do toho Západ nalil. Zhruba od uprchlické krize to naopak vypadá, že se východní evropské země vydávají odlišnou cestou. Nic o tom nesvědčí víc než právě neúspěchy – či spíše neexistence – zelených stran ve východoevropských zemích.
Ultrapravičáky strašící migrací dnes najdeme snad ve všech parlamentech Evropy, tedy nejen na Východě, ale zelení opírající se o strach z rozvratu přírody sedí jen v těch západoevropských. Jsou ale západoevropské a východoevropské společnosti opravdu tak rozdílné? Zůstává snad obava o osud přírody luxusem, jakousi kratochvíli blahobytných zápaďáckých vysokoškoláků a jejich dětí, tedy něčím, na co poctivě pracující zkrátka nemá čas, protože řeší opravdovější problémy?
Předurčeni k uhlí
V Česku se při interpretování naší klima-ignorance napsalo hodně o čecháčkovství, švejkovství a vyčůranosti, které nás jako národ vedou mimo jiné i ke klimatické nezodpovědnosti a neochotě udělat něco pro budoucnost a pro planetu (i sami pro sebe). Stačí se ale podívat do dalších zemí v regionu nebo, lépe řečeno, do dalších zemí s podobnou historickou zkušeností – anebo, ještě lépe řečeno, na země pořád ještě nazývané „nové členské státy EU“ – a zjistíme, že typická česká vyčůranost za tím nebude. Protože pak by musela existovat i stejně typická vyčůranost polská, maďarská, rumunská nebo estonská.
Pokud ve východní Evropě nemáme speciální genetickou predispozici znečišťovat přírodu průmyslem a zemědělstvím ještě víc než ostatní, nezbývá než vysvětlit zdejší odpor k zelené politice jinak. Svoji roli určitě hrají dvě konkurující si paniky dneška – uprchlická a klimatická. Přičemž na Východě dominuje ta první z nich. Zelené nenajdeme v těch zemích, kde se výrazně daří protiuprchlickým autoritářům. Platí to nejen na Východě, ale i v relativně bohaté Itálii. Nástup ultrapravice ve východní Evropě se samozřejmě nedá přičítat jen na vrub uprchlické paniky – strana Právo a spravedlnost by v Polsku vládla i bez ní, totéž platí i o Orbánovi v Maďarsku (a koneckonců i o Babišovi u nás). Solidní podpora, které se tito lídři těší, ale sama o sobě zdaleka nevysvětluje neexistenci či bezvýznamnost zelených stran ani nezájem o klimatickou změnu a podceňování s ní souvisejících rizik.
Východoevropské autoritářství, jehož je Babiš – ve srovnání s Orbánem nebo Kaczyńským – tou nejmírnější, v podstatě liberální variantou, stojí především na symbolické, ale i materiální podpoře „poctivě pracujících“ lidí, kteří mohli v dlouhém a těžkém období ekonomické transformace získat oprávněný pocit, že je úspěšnější část společnosti hodila přes palubu. Pokud je ochrana klimatu a nezbytné snižování emisí zarámováno jako ohrožení mírné periferní prosperity, pak je doslova povinností politiků jako Andrej Babiš proti těmto opatřením vystoupit. Protiunijní rétorika, jakou si osvojil Andrej Babiš, ale i ODS (byť bez požadavku odejít z EU), je často spojená právě s odmítáním takzvaných euronesmyslů a byrokratických omezení, a to zejména těch, které se snaží řešit ochranu životního prostředí. Politici můžou pokaždé poukázat na potřebu prosperity nebo na obavu o pracovní místa a shodit tato opatření ze stolu.
Ultrapravice může klimatickou krizi jako politické téma v budoucnu klidně uchopit a být v tom přesvědčivá. Pokud demokratické a liberálně orientované strany v tak důležitém tématu selžou, budou mít fašouni všeho druhu dveře otevřené.
Politická konstelace, ve které méně privilegovaná část společnosti podporuje autoritáře, pak formuje i podobu opozice, která jako svůj požadavek proti „nezápadním“ vládám staví standardní demokracii. Ve východoevropském kontextu standardní demokracie pro liberály často znamená právě „západní demokracii“. Jedním z nejoblíbenějších hesel na antibabišovských demonstracích je „Česko není Rusko“ (a podobné bylo i heslo ODS „Patříme na Západ, ne na Východ“). Přitom Andrej Babiš nepatří k nijak zvlášť prorusky orientovaným politikům. Samotné ohrožení standardního demokratického procesu ale vnímají demonstranti jako posun na Východ, od kterého se distancují, a dávají najevo příslušnost Česka k Západu.
Předsedovi TOP 09 Jiřímu Pospíšilovi stačilo na náměstí zaplněném pár stovkami stávkujících středoškoláků za klima v rámci českých Fridays For Future říct jen to, že jeho strana je proevropská a Unie je ekologická. Odkazem na EU se tak mohl vymezit vůči Andreji Babišovi a v rámci českého kontextu být za toho ekologičtějšího. Ekologie je tu ale pouze jedním z podřízených témat, je zkrátka součástí balíčku „standardní západní demokracie“ a sama o sobě zas tak nezajímá ani městské liberály, kteří za největší problém považují ohrožení demokracie ve svých zemích. Ekologickou kritiku nevnímají jako dost silnou na to, aby stačila na politickou porážku Andreje Babiše, anebo je prostě nezajímá. Ekologie tvoří na demonstracích Milionů chvilek pro demokracii jen perličku v podobě odpuzujícího líčení Babiše jako velkopěstitele řepky. Ekologie je tak z obou stran zarámována jako luxus, který si v tuto chvíli nemůžeme dovolit. Luxus tentokrát ani ne tak sociální, jako spíš luxus politický.
Napřed prachy, potom stromy
Úvaha, že ekologie je luxus, na který si nejprve musíme vydělat, se u nás objevovala od devadesátých let. A vypadá to, že jsme si na ni od té doby pořád nevydělali. Pozápadnění Východu sice dalo vzniknout relativně blahobytným velkoměstským enklávám, ale tyto enklávy se pak ve volbách musí bránit před svými vlastními spoluobčany z mytických „regionů“. Tato politická dynamika, jejímž jazykem se čím dál víc stává slovník kulturní války, je výrazně patrná i v západoevropských zemích, kde ale není doprovázena takovou mírou lidí na hranici bídy, už téměř kompletně oligarchizovaných (Česko a Slovensko) nebo rovnou státem kontrolovaných (Polsko a Maďarsko) médií a velmi úzkým propojením byznysu a státu. Opozice pak – často s reminiscencemi na boj s komunistickou minulostí – bojuje za „standardní demokracii“, tedy v podstatě už jen za formální demokratické procedury, a na obsah politiky a nová témata nezbývá čas.
Ekologie sama o sobě není z principu ani levicová, ani liberální, ani radikální. Existuje konzervativní ekologický diskurs, stejně jako může existovat spojení ochrany přírody s dalšími politickými a myšlenkovými proudy. V současnosti jde při pokusu o záchranu klimatu o nutnost postavit se vůči celému systému založenému na spalování fosilních paliv. Můžeme mu říkat korporátní kapitalismus a kritizovat ho zleva, ale (například) fundamentalističtí ekologicky založení katolíci by určitě mohli vymyslet i jiná jména a odlišnou kritiku i východiska.
Evropská ultrapravice nemá k ochraně klimatu jednotné stanovisko. Zatímco například Strana Finů změnu klimatu spíše popírá a bere si za vzor Donalda Trumpa, mládežnická organizace AfD už ji uznala a hodlá se tímto tématem do budoucna zabývat. I když to v tuto chvíli vypadá takřka nemožně, ultrapravice může klimatickou krizi jako politické téma v budoucnu klidně uchopit a být v tomto ohledu přesvědčivá. Pokud demokratické a liberálně orientované strany v tak důležitém tématu selžou, budou mít fašouni všeho druhu dveře otevřené. Stačí si připomenout, jak Okamura úspěšně zvednul téma exekucí a ostřeji než jiní se vyjadřuje k tomuto neřešenému problému české společnosti.
Autor je redaktor Alarmu.