Martina Tomčíková: Vědomosti
Sotva jsem ráno otevřela oči a uvědomila si, co mě čeká, sevřel se mi žaludek. Písemka z matiky. Učitelka chodí uličkou mezi lavicemi, poslouchám, jak jí podpatky klapou o podlahu. Je v tom něco magického. Jako časomíra, která odpočítává moment, kdy se provalí, že neumím, co umět ve svém věku podle tabulek mám, nebo dokonce co mám chtít umět. Kouknu z okna a za sklem vidím jaro. Pak kouknu na Ivetu, jak počítá a počítá. Marně. Ze čtvrtletky bude mít stoprocentně kuli. Jako vždy. Ale nechají ji projít na učňák. Tichá dohoda. Jediný společný cíl… Věděli jste, že jen 0,6 procent českých škol naučí děti matiku tak, aby ani jedno nepropadlo? Že druhostupňoví žáci poberou dvě až pět procent probrané látky? Jsem hvězda, tipla bych se na šest procent.
Zkoušet, známkovat, trestat, přepadávat
Druhá hodina. Fyzikářka se chystá zkoušet. Projíždí zrakem naše jména a pomalu říká: „Žákovskou knížku… si vezme… a k tabuli s ní… předstoupí…“ Ticho ve třídě by se dalo krájet. Chtělo by to nějaký měřič naší tepové frekvence. Možná by se rozlétl. „… a k tabuli s ní… předstoupí…“ Umí si to užívat, pěkně nás šponovat, vždycky je to psycho. „Vosmík!“ Všichni kromě Vosmíka hluboce vydechnou, až to ve třídě zašumí. Střelba fyzikářky do houfu holubů je už všeobecně známý rituál. Všichni víme, že každou hodinu jednoho holuba s požitkem trefí, ale příště zase přiletíme a čekáme na kulku. Vzrušující hra.
Dějepis. Vypadá to na klidnou hodinu, chyba lávky. Zbývá pět minut a učitelka zvolá: „A nyní si každý vezme kus papíru a napíšeme si přepadovou písemku.“ Vždy mě dostane! Učím se a nic, neučím se a přepadovka! Jsou to profíci. Kriminalista prý také pozná, že mu drban (jak jim říkají) lže už po první větě.
Přírodopis. Učitelka na nás pískala píšťalkou. Pak jí to ředitel zatrhl a přišla s dřevěným pravítkem. Když švihne do stolu, zalehne nám v uších. Měl jí nechat píšťalku. Opět rušno, rána do stolu: „Ticho! Nebo vám napařím takovou písemku…“ A propadlík Pěnička dodá: „… až se z toho posereme!“ Učitelka vypoulila oči: „Kdo to řekl?“ Konečně ticho. „Kdo to byl?“ Jsme deváťáci. Máme to za pár, nikdo nepromluví, radši píšeme písemku.
Vybavil se mi pořad s Jaroslavem Duškem, kde vzpomínal na učitelku jménem Danuše Ročková, která přišla do třídy a řekla: „Budu zkoušet jenom dobrovolníky, na každou hodinu se domluvte dva, můžete si vybrat látku, ze které budete zkoušeni, ale žádám vás o jediné, abyste to uměli. Nechci být přítomna té trapnosti, která není důstojná pro mě ani pro vás, když jste nepřipraveni…“. Táta vypráví o češtináři Hoznauerovi, který říkal: „Když už musím zkoušet, tak vědomosti, prosím. S velkým předstihem si řekneme kdy a z čeho.“ Máma tuhle zvolala: „Filosof Petříček je jak mimozemšťan, poslouchej: ,Zkoušení je ta nejhloupější forma komunikace, kterou mohou lidé vést‘,“ a dodala: „Českou školu netrápí, že neumí učit, to nikdo neřeší, trápí ji, že by snad někdy nemohla zkoušet, známkovat, trestat, přepadávat.“
Jsem doma. Rozveselí mě potrhlá desetiletá ségra, která objevila na YouTube megahit Pepy Melena z roku 1984, poskakuje a společně s ním zpívá: „Né, pětku né/ já jsem v tom nevinně/ tak prosím pětku ne, tak prosím pětku ne/ Né, pětku né/ běda jsem ztracený,/ táta se rozzlobí, zas budu trestaný/ Že jsem chyběl/ a látku nedohnal/ já budu asi bit/ tak čert aby to vzal.“
Budu pokorná a uctivá
Máma se zrovna chystá na schůzi rady rodičů. Taková hra na dialog se školou. Na stole najdu papír s nadpisem „Návrh na zlepšení kvality vzdělávání ze strany rodičů“, po němž následuje několik bodů. Třeba: „Navrhujeme vyřadit ze slovníku i praxe ZŠ tzv. přepadové písemky. Považujeme za naprosto zbytečné vkládat mezi učitele, žáky a latentně i rodiče vztah „přepadávání se“.“ Bože! Proč nemůžu mít rodiče jako ostatní! Zase jí všichni v čele s ředitelem vyhodí s větou: „Toto je tradiční škola, jestli se vám to nelíbí, jděte do alternativy.“ A ona jim zase odpoví: „Za ‚tradici‘ totalitní retrokemp donekonečna neschováte. Nic alternativního po nikom nechci.“
Konečně odjela. Na jejím PC je otevřený článek o tom, že jedenašedesát poslanců chce opět umožnit rodičům, aby své zlobivé děti umístili do internátního diagnostického ústavu. Čím dál více dětí odmítá autority. „Při neúčinné intervenci pomocí ambulantních služeb, kdy dítě nepřestává se svým nežádoucím chováním, dochází k nabídce možnosti dvouměsíčního pobytu s pevně stanovenými pravidly.“ Děti prý mají omezený režim, striktní životosprávu a používá se rovněž bodový systém.
Jsem zmatená. Popis totiž sedí na mou nynější ZŠ. Zadám proto do Googlu „polepšovna“ a vyjede mi šokující text: „Metla vyhání z pekla – tradice a prokazatelné výsledky! Diskrétní výchova dívek.“ Nevěřím svým očím, čtu dál: „Z důvodu absence podobného ústavu v našem státě jsem v roce 1991 v Praze zřídil první dívčí polepšovnu, založenou na těch nejlepších tradicích polepšoven dob minulých, z nichž byly i převzaty veškeré atributy vhodné pro další šíření odkazu tohoto kulturního dědictví, kde v současné uspěchané době znovuožívají výchovné metody staré Evropy. Tematika tělesných trestů je nyní tabuizována a nespravedlivě zatlačena na okraj společenské morálky jako něco, za co by se měl člověk stydět.“
Kliknu na kolonku Řád ústavu a najdu: „Základní desatero: Budu – poslušná, pokorná, uctivá, ne drzá, ne vzpurná, ne vzdorovitá, neodmlouvám, ne líná, pozorná, za prohřešky trestaná.“ Pak kliknu na „korespondenci“ a čtu mnoho ručně psaných dívčích dopisů: „Zpytuji svědomí, kolena už mě bolí od klečení, ale nesmím se ani pohnout, dokud mi to sám nedovolíte. K tomu stále ten strach, co bude dál. Ale můžu si za to sama, mohla jsem přece počítat s tím že každá neposlušnost znamená přísné potrestání. Mám, co zasloužím.“ Další dopis: „Dostala jsem rákoskou. Bylo to poprvé a moc to bolelo. Mám hrozný strach. Snažím se myslet na své úkoly a na nic jiného. Hlavně abych je vykonala co nejlépe, aby byl pan učitel spokojený. Na ničem jiném už mi nezáleží. Mám hrozný strach a chce se mi křičet.“ Další: „Budu přesně taková, jakou si mě představujete. Budu příště moudřejší.“ Nebo: „Sice to bolí a člověk si nemůže nějaký den sednout, ale člověk má trpět za své prohřešky. Je dobře, že tato škola existuje.“ „Nikdy jsem si nepředstavovala, že bych mohla něco takového dělat, ale co, už jsem to zkusila a mám zážitek na celý svůj život, na který nikdy nezapomenu. Když jsem vešla do dveří, měla jsem strašně zvláštní pocit. Připomínalo to opravdovou školu i s opravdovým chováním.“
Jen jsem bezmocně zírala
Přijela starší ségra, gymplačka. S vyvalenýma očima jí vše ukazuji: ‚Podívej, co navrhlo jednašedesát poslanců! Ty dopisy!‘“ Ségra to chvíli zkoumala a začala se smát, až slzela: „Ty joudo, tys vlezla na nějaké sadomasochistické pornostránky!“ „Sádlo co?“ „Některé lidi vzrušuje jejich vlastní utrpení, bolest, přitahuje je to pudově, sexuálně. Jsou to deviantní praktiky.“ Nevěřím: „Tady není nic o sexu. Ani ťuk. Jen škola, lavice, tabule, dril, domácí úkoly, školní řád, testy, tresty. To by musela být sama škola deviantní praktikou.“ Ségra: „No, trochu to splývá.“ Říkám: „Trochu velmi…“
V tom se vrátila máma z rodičovské rady. Mezi zuby procedila: „Tak jsem se zase od ředitele dozvěděla, že chodíte do tradiční školy, proto jsou mé návrhy irelevantní, a od rodičů, že škola má lidi naučit řádu, poslušnosti, pokoře, protože to je to, co zažívali oni a moc se jim to v životě teď hodí. Jeden tatínek zvolal: ,Ohýbej ma mamko, dokud jsem já Janko, až já budu Jano, neohneš ma mamo.‘ Jen jsem na ně bezmocně zírala. Alter-nativní znamená jinak-zrozené. Měly bychom se s tím smířit.“
Autor textu je vysokoškolský pedagog.