Foto pixabay.com
Uplynul již rok od Trumpova odstoupení od mnohostranné dohody o íránském jaderném programu a situace mezi USA a Íránem se začíná opět vyostřovat. Počátkem května dal Írán ultimátum zemím, které se jaderné dohody stále drží. Pokud prý nebudou lépe ochraňovat íránskou ekonomiku (zejména poté, co USA nedávno ještě zpřísnily protiíránské sankce), vrátí se Írán k jadernému programu.
Evropská unie íránské ultimátum odmítla, a naopak vyzvala Teherán, aby dohodu dál plně dodržoval. Donald Trump v reakci na íránské hrozby rozšířil sankce na ocel, hliník, měď a železo. Vláda Spojených států navíc už začátkem května začala posilovat svoje pozice v Perském zálivu a vyslala do oblasti letadlovou loď a dva bombardéry. Tuto demonstraci síly ještě doprovázejí rétorické výhrůžky amerického poradce pro národní bezpečnost Johna Boltona, který na adresu Íránu prohlásil, že jakýkoli útok na zájmy a spojence USA se setká s tvrdou odpovědí.
USA mají na radikalizaci íránského režimu svůj podíl
Není pochyb, že nynější krizi vyprovokoval Donald Trump odstoupením od dohody, která podle všech ostatních aktérů – včetně Mezinárodní agentury pro atomovou energii IAEA – fungovala a Teherán ji plně dodržoval. John Bolton, Trumpův poradce pro národní bezpečnost, je myšlenkou na změnu režimu v Íránu doslova posedlý už několik desetiletí. V roce 2015, kdy možná netušil, že se ještě do velké politiky vrátí, napsal například do New York Times článek s titulkem To Stop Iran’s Bomb, Bomb Iran (Bombardujme Írán, abychom zastavili íránskou bombu). Jeho šance teď přišla znovu a zdá se, že udělá vše pro to, aby napětí co možná nejvíce eskalovalo.
K čemu je, že Trump v primárkách Republikánské strany jako jediný kritizoval invazi do Iráku, když si poté za svého poradce zvolil jednoho z jejích hlavních strůjců?
Deník New York Times přinesl v polovině května zprávu, že se několik nejvyšších bezpečnostních poradců sešlo s ministrem obrany Patrickem M. Shanahanem, který představil Boltonův plán, počítající s vysláním 120 tisíc amerických vojáků do oblasti.
Bolton usiloval o útok na Írán již v době, kdy byl ve službách administrativy George W. Bushe, kterého se mu ale nepodařilo k takové akci přesvědčit. Trump, který se v prezidentské kampani původně prezentoval spíše protiválečně, se po svém zvolení postupně obklopil jestřáby, kteří ho tlačí do konfrontace zejména s Íránem a Venezuelou. Tvrdý postup vůči Íránu je něco, co neschvalují ani establishmentoví demokraté, nicméně hlasitými kritiky potenciálního konfliktu jsou pouze progresivní politici včetně kandidátů na prezidentský úřad jako třeba Bernie Sanders, Elizabeth Warren nebo Tulsi Gabbard.
Málo se ovšem zmiňuje fakt, že USA mají jednoznačný podíl na vývoji politického systému, který dnes tak vehementně kritizují. USA a Velká Británie svrhly už v roce 1953 demokraticky zvoleného sekulárního premiéra Muhammada Mosaddeka jen proto, že odmítal, aby západní firmy měly obrovské zisky z íránské ropy. Mosaddek byl tehdy svržen a dosazen za něj byl prozápadní brutální tyran šáh Rezá Pahlaví, jehož tajná policie byla nechvalně známá svoji krutostí, brutálními výslechy a mučením. Touha po změně tyranského režimu poté vynesla k moci nynější teokracii, jejíž antiamerické a antiimperiální postoje však mají své historické opodstatnění. Z projevů západních politiků by totiž člověk mohl nabýt dojmu, že íránské protiamerické postoje spadly z čistého nebe. Stejně tak si ale nelze idealizovat íránský režim, který utlačuje lidi a byl rovněž účastníkem občanské války v Sýrii na straně syrského režimu.
Kdo jsou dnešní spojenci Západu?
Nejlépe to asi vystihl v nedávném Pro a proti v Českém rozhlase arabista Petr Pelikán, který se v tomto pořadu střetl s Leem Pavlátem. Zatímco ředitel Židovského muzea Pavlát v podstatě hájil pozici Donalda Trumpa a Benjamina Netanjahua, kteří prosazují vůči Írán tvrdý postup, Petr Pelikán se tázal: proč bychom se měli pohoršovat, pokud Írán posiluje svůj vliv v regionu? Vždyť tato země ani skupiny, které Teherán podporuje, nejsou o nic horší než tamní spojenci Západu.
Je třeba si uvědomit, že Trump nemá v zahraniční politice zrovna velký přehled. Jeho původní postoje byly spíš izolacionistické. Americký prezident je jednak pod velkým vlivem lidí, kteří mu radí v zahraničněpolitických otázkách, na něž sám nestačí, což jsou hlavně John Bolton a Marco Rubio (prosazující intervenční politiku v Latinské Americe), a ve velké míře ho ovlivňují i klíčoví spojenci v regionu, zvláště Izrael a Saúdská Arábie. Tito dva spojenci na Blízkém východě spřádali plány na sabotování íránské jaderné dohody hned po jejím podpisu. Z dokumentů odtajněných serverem WikiLeaks také víme, že jak izraelská vláda Benjamina Netanjahua, tak saúdští nejvyšší představitelé tlačili na USA, aby na Írán zaútočily.
I kdyby Trump někdy zastával skutečné protiválečné postoje a nebyla to jen slova v prezidentské kampani, teď už je to jedno. Jeho administrativa ukazuje, že tato vláda nemá skoro žádné morální zábrany ani sebereflexi. K čemu je, že Trump v primárkách Republikánské strany jako jediný kritizoval invazi do Iráku, když si poté za svého poradce zvolil jednoho z jejích hlavních strůjců – tedy Johna Boltona? Tento člověk je zdiskreditovaný nejen kvůli válce založené na falešných důkazech, ale proto, že politiku, která může destabilizovat celý Blízký východ, by neměl vést bývalý předseda islamofobního think-tanku Gatestone Institute, jenž ve Spojených státech šíří lži a předsudky. Gatestone Institute se například podílel na kampani, která ostrakizovala americko-arabské studenty na univerzitách.
Ačkoli skutečný střet USA s Íránem očekává asi málokdo, je potřeba mít se na pozoru. Svět by rozhodně neměl přehlížet zločiny íránského režimu zejména proti vlastním lidem, ovšem účelovost ostrých odsudků a výhrůžek na adresu Íránu je od spojenců zřejmě nejbrutálnějšího režimu na Blízkém východě, tedy Saúdské Arábie, čiré pokrytectví. Podle USA a Izraele mají totiž právo na posilování svých pozic pouze režimy, které s nimi tak či onak kolaborují.
Autor je publicista.