Úterý začalo přitom tak hezky. Od rána mrholilo, dusno posledních dní se už docela vytratilo a já jela na tiskovou konferenci Institutu prevence a řešení předlužení a Člověka v tísni. Zástupci obou organizací novinářům představovali nové projekty u příležitosti nabytí účinnosti novely insolvenčního zákona. Jednalo se jednak o mapu insolvencí, která přináší nová data a díky které budeme moci sledovat, jak jsou insolvence úspěšné, a jednak o helplinku a mapu dluhových poraden, které by měly mimo jiné zabránit tomu, aby se lidé v už tak velkých problémech, neponořili do problémů ještě větších. O tiskové konferenci jsme na Alarmu přinesli zprávu.
Byla to pravicová ideologie, která zastřešila všechny podvody s tím, že nelze rozlišit čisté a špinavé peníze. Byla to opět pravice, která nás roky krmila tím, že lidé přeci nesou odpovědnost za svá rozhodnutí sami, a tím pádem je to jejich vina, když naletí nějakému podvodníkovi a zadluží se.
Lidé, kteří zasedli v panelu tiskové konference, byli sympatičtí, a i když neměli na všechno stejný pohled, spojovala je touha pomoci lidem v exekucích. Kromě Radka Hábla a Daniela Hůleho tu byli i Barbora Halířová z Úřadu vlády a Zdeněk Strnad z Krajského soudu v Českých Budějovicích. Jako poslední mluvil Jan Farský ze STAN. Panelisté hovořili o svých zkušenostech s takzvanými šmejdy. Ti se v tuto chvíli orientují na lidi, kteří chtějí vstoupit do insolvence, a nabízejí jim pomoc za peníze, i když je to nezákonné. Diskutéři popisovali, jak šmejdi ze svých klientů tahají snubní prstýnky a rodinné šperky, jak jim vyhrožují, když chtějí přejít k bezplatné pomoci, a jak se tito lidé pak ještě více zadlužují, aby si mohli podvodné služby zaplatit. Přítomní novináři se dostavili v hojném počtu a kladli informované otázky. Den byl přes všechny popisované hrůzy pořád krásný. Protože tu byli lidé, kterým není osud jiných lidí lhostejný.
Pravice je odpovědná, levice je…
Novela, která vejde v účinnost k 1. červnu, je sice trochu k ničemu, protože přináší velkou právní nejistotu pro ty, kteří nedokáží splatit třetinu svého dluhu, a znemožňuje vstup do insolvence lidem s obzvlášť nízkými příjmy, ale přítomní odborníci byli optimističtí i tak. Svou prací se snaží na situaci reagovat a co nejvíc lidem pomoci. To platí i pro Jana Farského. Nevím, jaká byla jeho původní motivace, když s tématem začínal. Možná to bral jako vhodnou příležitost politicky zúročit palčivé téma. Ale ani vteřinu nepochybuju o tom, že tváří tvář příběhům lidí a dnes už také díky expertní znalosti milionů podvodů, kterými se lidé do dluhů dostávali, a špatné legislativy, která to všechno umožňovala, je jeho snaha pomoci postiženým lidem upřímná.
Farský ve své řeči popisoval, že se při oněch ohromných částkách většinou už dávno nejedná o jistinu, ale o nafouknutá příslušenství, která vznikala kapitalizací a přeprodáním. A dobře argumentoval, proč je pomoc těmto lidem pro společnost výhodná. Aby svým slovům dodal váhu, podotkl, že dostat lidi, kteří jsou mimo systém, zpátky do společnosti je odpovědné, a tudíž pravicové. Venku pořád drobně pršelo, v místnosti byli stále titíž lidé, ale mně se den trochu pokazil.
Těžko říct, jestli chtěl svou poznámkou vyjít vstříc novinářům, u kterých předjímal, že pro ně je pravicové synonymem slov „dobré“ a „správné“. Nebo jestli tak mluví kvůli možným zásnubám s TOP 09. Jiří Pospíšil se ostatně před časem nechal slyšet, že „neplatí klišé, že ekologická témata jsou levicová témata, jsou to témata důležitá pro tuto zemi“. Budiž. Pro lidi stižené exekucemi i pro klima by bylo dobré, kdyby si je i pravice vzala za své. Ale proč to vymezování? Proč musím třicet let poslouchat, že jen pravicová politika je ta dobrá a správná? Proč je levice automaticky něco, od čeho je potřeba se pořád trochu s odporem distancovat? Po Janu Farském jsem nehodila chlebíček ani jsem na něj nezařvala, že už toho mám plné zuby. Asi jsem si uvědomovala, že za to tak úplně nemůže, že byl jen poslední kapkou, která ale vytvořila moře. Později jsem se s ním střetla na chodbičce, když mluvil s Radkem Háblem. Prošla jsem kolem něj a jen jsem ho pozdravila a usmála jsem se. Jsem prostě ta hodná holka, která je za dobře s každým.
Být pravicový je normální
Poprvé jsem to zažila krátce po revoluci, když mi bylo třináct a někteří mí spolužáci se mi posmívali, že můj táta je komunista. Přidali se k nim i ti, jejichž rodiče byli před rokem 1989 v KSČ. Věděla jsem, že moji rodiče byli stateční, věděla jsem také, že nebyli členové KSČ, všimla jsem si dokonce, že byli ve vězení, a nechápala jsem. Vůbec jsem nedokázala pochopit, co se mi to děje. Svým způsobem to bylo horší, než když k nám vpadla policie a celou noc dělala domovní prohlídku. Nebo když v době, kdy byl táta ještě zavřený, přijeli a odvezli mámu na výslech a nás děti pak musel někdo hlídat. Tehdy jsem aspoň věděla, proč se to děje.
Uběhlo třicet let, a kdybych měla vypisovat, kolikrát mě někdo ponížil, vysmál se mi nebo na mě byl hrubý kvůli tomu, že měl pocit, že jsem méněcenná, protože jsem levicová, vydalo by to na mnoho knih. K tomu, abych si vysloužila pohrdavou poznámku, že jsem stalinistka, stačilo před dvaceti lety třeba, když jsem říkala, že by se nemělo všechno privatizovat, že by měl existovat i obecní majetek. Mluvit tehdy o dostupném nebo sociálním bydlení bych si snad ani netroufla.
Kolikrát mě třeba v jiných médiích označili za levicovou aktivistku, aby mě tím degradovali. A nejsem v tom sama. Třeba na české Wikipedii mají lidé s levicovou orientací to slovo přidané k profesní charakteristice. Kdežto ti pravicoví samozřejmě ne, být pravicový je totiž normální. Alespoň v generaci mých rodičů tomu tak je, ta naše si to už víc hlídá. Nebo když v Respektu neoznačili před lety docentku Ilonu Švihlíkovou jako ekonomku, ale napsali o ní, že je levicová aktivistka. Zatímco Lukáše Kovandu, který jen papouškuje dávno vyvrácené neoliberální bludy, titulují zásadně jako analytika nebo ekonoma. Teď se jeden redaktor Respektu diví, jak je možné, že některé myšlenky tady v minulosti ve veřejném prostoru nezaznívaly a proč jsme se neinspirovali při transformaci třeba v Německu. Tedy nezaznívaly prý od nikoho relevantního. Kdopak těm hlasům asi nedal prostor?
K pozici levice se váže i to, že si neseme kolektivní vinu za všechno, co špatného kdy levice udělala. Na definici toho, co levice vlastně je, se přitom nepodílíme. My ale neneseme vinu za špatnou kondici české levicové politické reprezentace jen proto, že máme nějaký světonázor. Nelze na nás ani uplatňovat kolektivní vinu za to, že jsou lidé, kteří se hlásí k levici a mají vyšinuté extrémní názory. Ostatně kdyby byli pravičáci a hlásili se ke Kaczyńskému, Orbánovi nebo dokonce i Pinochetovi, bylo by to jen takové roztomilé ulítnutí a bylo by možné se hrdě hlásit k tomu, že je kroužkujeme.
Nejde teď o to, abychom se hádali, co je pravicové a co levicové. Bude jen dobře, když si část pravice přizná, že není tak pravicová, jak si myslela, a když i pravice vezme za svá témata, která jsou pro společnost zásadní. Ale narativu, že vše dobré bylo, je a bude pravicové, už mám prostě dost. Třeba i proto, že bez reflexe posledních třiceti let se dál nepohneme.
Šmejdi jsou děti pravice
Byla to pravicová ideologie, která zastřešila všechny podvody s tím, že nelze rozlišit čisté a špinavé peníze. Byla to opět pravice, která nás roky krmila tím, že lidé přeci nesou odpovědnost za svá rozhodnutí sami, a tím pádem je to jejich vina, když naletí nějakému podvodníkovi a zadluží se. Byla to samozřejmě pravicová ideologie, která nás tady třicet let učila, že každý je svého štěstí strůjcem a lidé se mají snažit. A že prý každý, kdo chce, tak může. Nějak se přitom zapomnělo, že máme každý jinou startovní čáru, a také, že ve společnosti žijí lidé s různými schopnostmi. Protože to sloužilo jako argument k omluvě toho, že si lidé svou poctivou a společensky potřebnou prací leckdy nevydělají na důstojné živobytí. Měli se prý lépe učit. Někdo ale ani nemohl, někdo k tomu nedostal příležitost, i když potřebné schopnosti a nadání měl. Co je tak strašně iritujícího na myšlence, že by lidé měli žít důstojně? I když jsou třeba pekaři nebo metaři? Je jejich práce špatná? Jsou snad méněcenní?
Když se mluví o finanční gramotnosti, která je opět pravicovou mantrou, zapomínáme na to, že bagatelním pohledávkám rostla příslušenství do astronomických částek často legálně. Stát se svými představiteli nebyl schopný zamezit tomu, že se tu obohacovali někteří advokáti přeprodáváním dluhů, ale chtěl po lidech bez vzdělání, aby rozuměli nejprve smlouvám a pak papírům, které jim chodily poštou? Vždyť často ani lidé s právnickým vzděláním se v tom neorientují. Chtít po lidech, kteří mají práce a starostí dost, aby chápali to, čemu nerozumí ani vysokoškoláci, je přeci výsměch.
Pravicové hulvátství
Dodnes se mi stává, že mi někteří velmi průměrně nadaní, ale dobře postavení lidé, i někteří novináři, kteří uspěli jen díky tomu, z jakého byli prostředí, nikoli díky svému zářnému talentu, vykládají, jak se vypracovali. Snad tomu ve své prostotě i věří. Kdyby se ale narodili někde v ghettu nebo funkčně negramotným rodičům, nikdy by se svými schopnostmi díru do světa neudělali. Pravděpodobně by nepsali ani úvodníky do Křížovek pro seniory. To platí samozřejmě i pro mě. Kdybych nepocházela z kulturně i sociálně privilegovaného prostředí a neměla kolem sebe podpůrnou a záchrannou síť, nevystudovala bych možná ani střední školu. Asi bych už dávno přišla o bydlení. Možná i o děti. Tak jako se to děje řadě neprivilegovaných Čechů.
Na velmi nízké sociální mobilitě se dá ilustrovat celá řada problémů naší země a zřetelně ukazuje, jak moc důležité je, z jaké třídy jste. A že až tolik nezáleží na vašich schopnostech. Mluvit o tom není nebezpečné. Nebezpečné je o tom nemluvit. Přesto se pořád setkávám se slovními útoky. A to ani nemusím otevírat nějaká témata. Po třiceti letech mě to už opravdu nebaví. Snad proto mě Jan Farský nevědomě tolik rozčílil. Naším prvořadým úkolem by mělo být zvýšení sociální mobility. Především to může pomoci rozdělené společnosti.
P. S.
Občas přijde útok nečekaně. Před několika týdny jsem byla na udílení Novinářské ceny. Večírek byl příjemný, nálada bujará, když tu mi kolem půlnoci jeden novinář z Hlídacího psa najednou s úsměvem řekl. „Něco ti ale řeknu. Já stejně vím, že až se to tady obrátí, tak ty budeš ta, která mě postaví k té zdi.“ Ptala jsem se ho proč, ale neuměl mi to vysvětlit, jen to pořád samolibě opakoval. Zůstala jsem jako opařená. A protože jsem ta hodná holka, řekla jsem mu, že pokud se to zvrtne, budeme tam přeci stát společně. Místo toho, abych mu řekla pravdu, že on bude těžko stát u nějaké zdi, protože na něj sere pes. Nechala jsem ho koupat se v jeho samolibých fantasmatech. Nechala jsem se od toho bezvýznamného pisálka ponižovat. Ale s tím už je konec. Už nebudu ta hodná holka.
Autorka je redaktorka Alarmu.