Foto Stanislav Dusík, Wikimedia Commons (CC BY SA 4.0)
Na serveru Info.cz nedávno vyšel bilancující komentář Jana Januše o plagiátorské kauze bývalého prorektora Univerzity Karlovy Martina Kováře. Januš píše, že kritici Kováře nevzali „příliš v potaz dobu, v níž inkriminované práce vznikly, ani pravidla, která se tehdy dodržovala“. Januš ale zřejmě nezaznamenal, že součástí našeho původního podnětu ze 4. prosince 2018 byla i Kovářova pochybení z roku 2017. Nutno podotknout, že opisovat z cizích knih celé stránky, ba kapitoly a vydávat je za vlastní nebylo v pořádku ani v roce 2017, ani v roce 1998, kdy vyšla první Kovářova publikace, v níž bylo shledáno pochybení. Januš sice uznává, že Kovářovy texty nejsou bezproblémové, ale stále trvá na tom, že jde v první řadě o jakési „levicové spiknutí“. Snaží se tak vyvolat mylný dojem, že si odůvodněné obvinění z plagiátorství lze vycucat z prstu. Vyjadřuje také názor, že spravedlnost zkrátka nestojí za další nepříjemnosti a strach lidí se špatným svědomím.
Akademický senát FF UK se ohradil „vůči způsobu, kterým se rektor UK vyjadřuje v médiích k plagiátorské kauze Martina Kováře. Vyzývá jej, aby respektoval závěry orgánů UK k tomu určených.“ Boj za prosazování etických standardů v české vědě tedy zdaleka nekončí.
Jenže jak upozornil v únoru Josef Chuchma ve své glose o stylu, jakým Info.cz již tehdy informovalo o Kovářově plagiátorské kauze, šéfredaktor Info.cz Michal Půr a Jan Januš „volají po faktech, ale píší nevěcně, tendenčně, jejich jazyk a styl jsou účelové“. Mezitím se Kovář zařadil mezi externí přispěvatele Info.cz. V rozhovoru pro tento server z 16. května 2019 rektor Univerzity Karlovy Tomáš Zima uvedl: „Pokud jde o případ profesora Kováře, vnímám to tak, že měl tehdy lépe citovat.“ Obdobně se rektor vyjádřil i pro Deník N již v dubnu. Jenže opravdu to byla jen taková maličkost?
Relativizace a přehlížení
Závažné je, že Martin Kovář navzdory jednoznačným a profesionálně zdokumentovaným závěrům etických komisí na Univerzitě Karlově dál zůstává na Národohospodářské fakultě VŠE jako zástupce vedoucího Katedry hospodářských dějin. Obviněním Kováře z plagiátorství se zabývala na své schůzi 15. března také Etická komise VŠE, která se ovšem shodla, že věc přenechá Etické komisi samotné Národohospodářské fakulty (NF), kde právě Kovář působí. Rektorka VŠE Hana Machková uvedla, že „plagiátorství, jehož se dle závěrů Etické komise měl Martin Kovář dopustit před téměř dvaceti lety, by bylo neomluvitelné a bylo by jeho profesním i morálním selháním“. Nicméně NF Kováře dál hájí.
Žádné konkrétní závěry od Etické komise NF se mi nepodařilo dohledat. NF během působení kontroverzního děkana Miroslava Ševčíka navíc čelila skandálům spojeným s odchodem řady vyučujících a problémům s akreditační komisí. Dnes Ševčík po dokončení svých dvou funkčních obdobích působí mimo jiné jako předseda Etické komise NF, která by měla řešit právě Kovářův případ. Dokáže největší ekonomická fakulta v Česku zaručit nejzákladnější etické standardy vědecké práce, když před ní leží již jednou důkladně prošetřený případ? Tato záležitost by si rozhodně zasloužila větší pozornost.
Dílčí pochybení, nebo systematický podvod?
Na obranu proti relativizaci plagiátorství bych rád shrnul nejpodstatnější body ve vyšetřování celé kauzy. A navíc uvedu nové informace o výsledcích vyšetřování dalšího podnětu podaného na Kováře Etické komisi FF UK 29. ledna 2019. V původním podnětu, který jsme spolu s kolegy Tomášem Konečným a Ondřejem Crhákem podali etickým komisím 4. prosince 2018, jsme upozornili na opisování v knihách Martina Kováře z let 1998, 2001 a 2017. Zdrojem byla publikace britského historika Barryho Cowarda The Stuart Age z roku 1994. Naše zpráva uváděla, že jak srovnání konkrétních částí textů, tak shody v poznámkových aparátech ukazují na rozsáhlé pochybení.
Pozornost si zaslouží hlavně Kovářova kapitola o anglickém králi Jakubu I. v kolektivní monografii Lidé a dějiny z roku 2017. Tuto publikaci Kovář editoval společně s profesorem Miroslavem Bártou, který se po něm stal na začátku května novým prorektorem UK pro vnější vztahy. V naší zprávě jsme poukázali na doslovnou shodu v části textu a na shodu 45,7 procenta (32 ze 70) v poznámkách pod čarou. Kovářova kapitola navíc odkazovala výhradně na dvacet i více let zastaralou literaturu, a přesto byla financována z programu PROGRES určeného na podporu inovativního a potenciálně excelentního výzkumu. Kovář byl koordinátorem historické části programu a měl podstatný vliv při rozdělování finančních prostředků.
Později tuto kapitolu ve vztahu ke Cowardově práci analyzovali jako celek translatoložka Adéla Špínová a počítačový lingvista Jiří Milička z FF UK. Ti prezentovali svoje závěry 13. prosince 2018 na zasedání akademického senátu FF UK. Adéla Špínová podrobným srovnáním došla k závěru, že dvacet ze čtyřiceti normostran Kovářova textu vycházelo z Cowarda. Jen ve zlomku textu se však Kovář odkazoval na Cowarda správně. Slovo od slova opsané pasáže, které je možné ve standardním textu možné uvést jen v uvozovkách, měly až normostranu a půl. Kovářův článek obsahoval chyby typické pro překlad i komentáře v závorkách připomínající poznámky překladatele v textu vydávaném za původní dílo. Jiří Milička na základě metody počítačového srovnání pojmenovaných entit (např. jména osob či sídel), které si i při překladu zachovávají stejnou či velmi podobnou formu, došel k závěru, že se vztah Kovářova článku a Cowardovy práce svojí strukturou podobá překladu.
Vymyšlená čísla stránek
Kovář bývá omlouván tím, že nerozuměl správně funkci poznámkového aparátu nebo že málo citoval z velkého množství zdrojů. Jenže opak je pravdou, jak uvádí jeden z materiálů Etické komise FF UK: „Právě košatý poznámkový aparát, jehož prostřednictvím lze dosáhnout efektu vědeckosti, však rozhodně není to, co by Kovářovým textům scházelo.“ Poznámkový aparát je totiž svědectvím, jak historik pracoval – které prameny četl, na kterou literaturu navazoval, v jakých archivech bádal. Samozřejmě platí, že čím propracovanější poznámkový aparát, tím vědečtěji na první pohled práce působí.
V dodatku k našemu podnětu jsme předložili etickým komisím na fakultní i univerzitní úrovni k dalšímu přezkoumání shody v poznámkových aparátech v monografii Martina Kováře (2004) a sborníku Jeremyho Blacka (1984) o Británii v éře Roberta Walpola. Náš dodatek k podnětu odhaloval ještě jeden svojí povahou nový postup: „V pěti případech doplnil Martin Kovář k opsané citaci rozsah stran (ten v těchto případech v Blackově díle uveden není). Ani v jednom případě však uvedený rozsah stran neodpovídá realitě: článek se vyskytuje na jiných stranách, kniha má nižší počet stran, informace na příslušných stranách není obsažena.“ Kovář si zkrátka s největší pravděpodobností čísla stránek vymyslel. Navíc ani ve svém dvacetistránkovém vyjádření k našemu podnětu tuto domněnku nerozporoval. Tato drobná, zbytečná a přesto opakovaně aplikovaná lež odhaluje zcela záměrný podvodný postup při vytváření poznámkového aparátu. Ten slouží k navození zdání vědeckosti, ale není pravdivým svědectvím o postupech autora. Etická komise FF UK obsáhle okomentovala Kovářovo vyjádření k našemu podnětu a provedla čtyři vlastní sondy do Kovářových texů. A ty na základě metodického rozboru objevily další pochybení. Navíc si komise nechala zpracovat čtyři posudky od zahraničních odborníků, kteří se vyslovili v souladu se závěry komise.
Ještě závažnější pochybení
To ale není vše. Etická komise FF UK přijala 29. ledna tohoto roku další podnět vztahující se tentokrát k textům Martina Kováře o fašismu v meziválečné Velké Británii, jehož autorem byl historik Daniel Srch. Výsledky šetření byly krátce prezentovány na Akademickém senátu FF UK 11. dubna 2019.
Závěry komise na FF UK v tomto případě byly v některých ohledech ještě závažnější než dříve. Podrobné zkoumání Kovářova článku The British Union of Fascists and British Society in the 1930s, vydaného v roce 2006, totiž ukazuje, že drtivá většina tohoto článku je včetně poznámkového aparátu opsaná z textu Richarda Thurlowa The British Union of Fascists and British Society, 1932–1939 z roku 1987, a to aniž by Kovář Thurlowův text jednou řádně citoval. Bývalý prorektor navíc svůj text napsal anglicky, a tudíž podstata daných pochybení je zřejmá a snadno ověřitelná. V tomto případě je užitím jazyka shodného s originálem při publikaci v recenzovaném vědeckém časopise zcela vyloučen argument, že postupy Martina Kováře byly navzdory již dříve prokázaným pochybením jen dobře míněnou snahou představit daná témata v českém prostředí.
Závěry šetření tohoto podnětu byly nejprve zpřístupněny jen členům akademické obce FF UK, v první řadě členům Akademického senátu. Avšak senát FF UK na svém zasedání 13. června vyzval děkana, aby zveřejnil závěrečnou zprávu etické komise a předal ji včetně dalších materiálů orgánům, které o ni projeví zájem. Všechny materiály, jejichž povahu jsem nastínil výše, jsou nyní k dispozici Etické komisi Národohospodářské fakulty VŠE. Akademický senát FF UK se také téhož dne ohradil „vůči způsobu, kterým se rektor UK vyjadřuje v médiích k plagiátorské kauze Martina Kováře. Vyzývá jej, aby respektoval závěry orgánů UK k tomu určených.“ Boj za prosazování etických standardů v české vědě tedy zdaleka nekončí.
Autor je historik.