Foto Office of Inspector General,
Můžeme říkat detenčním zařízením pro migranty „koncentrační tábory“? Otázka, kterou usilovně řeší všechna americká média a většina těch světových, se zatím české veřejné diskusi (a zájmu českých novinářů) zázračně vyhýbá. Debatu o podmínkách v amerických detenčních zařízeních otevřela minulý týden členka Sněmovny reprezentantů Alexandria Ocasio-Cortéz právě tím, že použila slovo „koncentrační tábor“. Proti tomuto pojmenování se okamžitě zvedla vlna odporu ze všech možných stran – můžeme opravdu přirovnat zacházení s migranty k tomu, co je v naší kolektivní paměti zafixováno jako největší selhání lidskosti v dějinách?
Ocasio-Cortéz nazvala detenční zařízení „koncentráky“ na základě zpráv o podmínkách, jaké v nich panují. Konkrétně se jednalo o zařízení, v nichž jsou drženy děti. Politička se následně na Twitteru odvolala na historičku Andreu Pitzer, která se zaměřuje na studium nacistických koncentračních táborů během druhé světové války a která došla ke stejnému závěru jako ona. Detence se podle ní v současné chvíli koncentračním táborům podobají v tom, že je v nich bez soudu zadržováno obrovské množství civilistů. Jediné, čím se nucení obyvatelé detenčních center provinili, je to, že nejsou Američané – tedy svou národností. Proto dává podle obou žen paralela smysl.
Za Trumpa se v detencích bez rodičů ocitají i děti, které na americkou půdu přišly s rodinou.
Podstatnější než odborná diskuse o terminologii jsou ale obrazy toho, co se v detencích děje. Informace o tom pronikly do médií v druhé polovině června. Přinesli je šokovaní právníci, kteří v detencích prováděli inspekci. Ti se obrátili na novináře poté, co v detenčních zařízeních našli děti, které nedostaly pořádně najíst, chyběla jim základní lékařská péče a hygienické potřeby (jako třeba zubní kartáčky). Rozhovor o příšerných podmínkách přinesl The New Yorker. Následně se strhla lavina – jednak Alexandria Ocasio-Cortéz sama detenční zařízení navštívila, jednak se začali ozývat další a další svědci nelidského zacházení s dětmi i dospělými. Druhého července byla zveřejněna zpráva, kterou zaslala inspektorka Jennifer Costello na Department of Homeland Security (DHS), což je americká obdoba Ministerstva vnitra. Upozorňuje v ní na akutní přelidnění v detenčních zařízeních a odkazuje na to, že nejvíce diskutované detence v texaském El Pasu byly přelidněné už v květnu – sama inspektorka upozorňuje na to, že situace je „nebezpečná“ a v rozporu s platnou legislativou. Zpráva obsahuje i poměrně dost ilustrativní fotografie, které okamžitě převzala média.
Dělo se to i za Obamy
Vlna kritiky a odporu se nezvedla jenom kvůli terminologii, kterou použila Ocasio-Cortéz, ale také kvůli samotnému faktu, že na situaci upozorňuje. Jedním z argumentů je to, že situace byla podobná už během vládnutí Baracka Obamy a Demokratická strana, kterou politička reprezentuje, ji nikdy neřešila. Kupodivu už málokdo rozporuje, že se neuvěřitelně kruté zacházení s tisícovkami lidí včetně dětí skutečně děje – liší se pouze interpretace toho, proč a jak se děje a jak to řešit (pokud vůbec). Od samotného prezidenta Donalda Trumpa pak zaznělo vážně míněné doporučení že ti, kterým se v detencích nelíbí, prostě nemají do USA vůbec přicházet. Trump tím tak nakonec odhaluje skutečnou motivaci jeho administrativy k podobně krutým praktikám a tím je prostý (a ve své prostotě o to více krutý) záměr odradit další příchozí. Není to nepodobné tomu, co praktikoval ministr vnitra Milan Chovanec v Česku v roce 2015.
Na podporu Alexandrie Ocasio-Cortéz a především na podporu samotných zadržených migrantů se také zvedla vlna solidarity – například i od sdružení židovské mládeže, které protestovalo před jedním z detenčních zařízení z transparenty „Never again means never again“. Na stranu migrantů se nepřekvapivě přidal také Bernie Sanders, který zvolil poměrně účinný nástroj – využil svůj mailový newsletter, do kterého jsou zaregistrovány desítky tisíc lidí, aby upozornil na připravované zátahy vládní agentury ICE (Immigration and Customs Enforcement) v migrantských komunitách, která lidi bez dokumentů následně umísťuje právě do detencí.
Pohled na pár čísel monitorujících činnost ICE vnáší do diskuse poměrně důležitá fakta. Kritické hlasy upozorňující na to, že situace v detencích nebyla dobrá nikdy a že ani Obamova administrativa ji neřešila, mají do jisté míry pravdu. Detenční zařízení nejsou vězení, lidé do nich mají být legálně umísťováni pouze v případě, že se počítá s jejich následnou deportací a pobyt v detenci je v principu krátkodobý – u lidí, kteří jsou zadrženi na hranici a rozhoduje se o jejich osudu, by v nich neměli strávit déle než 72 hodin, a ve většině případů by pobyt neměl překročit devadesát dní. A – což je vůbec nejdůležitější – děti by v detencích vlastně neměly být vůbec. Zadržení nezletilých imigrantů v současné chvíli upravuje tzv. dohoda z Flores (podle stejnojmenného soudního případu). Ta říká, že podle mezinárodních dohod o ochraně práv dětí není možné umísťovat nezletilé do jakéhokoli zařízení s vězeňským režimem, což detence samozřejmě jsou. Minimálně už jenom v tom, že jsou v nich lidé drženi násilím, proti své vlastní vůli a pod dozorem. Trumpova administrativa se opakovaně pokoušela dohodu z Flores zvrátit, zatím neúspěšně – a současné reporty naprosto jasně ukazují, že americká vláda platnou legislativu v podstatě ignoruje.
Nové je rozdělování rodin
Děti, nejčastěji tzv. nezletilí bez doprovodu (tedy ti, kteří překročili hranici bez rodičů), končí v detencích poměrně často. Americký systém řešení situace, kdy hranici překračují denně tisíce nezletilých, kteří prchají před násilím pouličních gangů v zemích, jako je El Salvador, je dlouhodobě nelidský a nefunkční a opravdu takový byl i za prezidenta Obamy. Za Trumpa se k tomu ale přidala ještě šílenější praxe rozdělování rodin – v detencích se tak bez rodičů ocitají i děti, které na americkou půdu přišly s rodinou. Kauza z loňského roku, kdy Trumpova administrativa využila díry v zákonech a začala hromadně oddělovat děti od rodin na hranicích (málokdo asi zapomene na plačící moderátorku, která v televizi musela oznámit, že USA otevírají detenční zařízení pro kojence), sice oficiálně skončila, praxe ale s největší pravděpodobností v nižší míře pokračuje dále. Z různých zpráv vyplývá, že například v El Pasu jsou tisíce dětí, jejichž rodiče se nacházejí v USA.
Za Trumpa se také poměrně radikálně zvýšil počet lidí v detenčních zařízeních obecně. Podle reportu American Immigration Council se mezi lety 2016 a 2018 zvýšil počet zadržení provedených ICE o 44 procent. O zhruba čtvrtinu narostl počet hromadných zadržení – tedy případů, kdy ICE pořádá razii v migrantských komunitách (před kterými varoval Sanders). A počet lidí deportovaných z USA na základě těchto zatčení stoupl o 46 procent.
Trumpovi podporovatelé v tom vidí naplnění jeho předvolebních slibů, že Ameriku vrátí Američanům. Sám Trump, jeho poradci a jeho administrativa zatím neuhnuli a své dlouhodobě budované koncentráky si vytrvale brání. Významná část americké veřejnosti je zděšená, ale Trumpovým voličům podobné zacházení s migranty v mnoha případech nevadí (zajímavě to ukázali například novináři z Washington Post, kteří se loni vydali zjišťovat do amerických rurálních komunit, jak jejich obyvatelé vnímají právě rozdělování rodin na hranicích – zděšení mezi lidmi bylo mnohem méně časté než třeba v New Yorku). Když se k tomu přidá ještě třešnička na dortu v podobě reportáže, která odhalila facebookovou skupinu sdružující pracovníky americké pohraniční stráže (která v detencích působí a je v přímém styku s migranty) s xenofobním, rasistickým a značně morbidním obsahem (a potvrdila tak podezření o poměrně značném rozšíření extrémně pravicových postojů v těchto kruzích), je evidentní, že se americká veřejnost prostě nedokáže shodnout na otázce, zda je, anebo není normální mučit a týrat živé lidské bytosti včetně dětí.
Jak již bylo řečeno výše, spor se nevede o to, zda se to vůbec děje – důkazů je příliš mnoho na to, aby je mohl kdokoli ignorovat. Nejde o fakta, ale o samotnou podstatu systému, který vůbec masové zadržování v detencích umožňuje, jak opakovaně upozorňuje i samotná Alexandria Ocasio-Cortéz, která ho označila za „prohnilý“.
V Česku se to děje také
Chtěl-li by se český čtenář pohoršit, je na místě upozornit, že situace v českých detencích v krizovém roce 2015 byla v mnoha ohledech, byť v mnohem menším měřítku, velmi podobná. Situace se sice týkala jen stovek, nikoli tisíců či desetitisíců lidí, ale byla to až návštěva a následný nátlak veřejné ochránkyně práv, co donutilo státní správu řešit například dostupnost lékařské péče. Ombudsmanka referovala stejně jako američtí inspektoři o praktikách, jako jsou policejní kontroly a razie uprostřed noci, kdy děti pozorovaly své rodiče v poutech a nechápaly důvod. Tehdejší ministr vnitra Milan Chovanec zdůvodňoval masové zavírání do detencí, jež bylo, jak později prokázal soud, nelegální, velmi podobně jako Trump – cílem bylo odstrašit všechny další, aby už se vůbec ani nepokoušeli hranice překročit. V Česku, které v srdci Evropské unie nemá žádnou zajímavou vnější hranici a jde snadno obejít třeba přes Rakousko, to zafungovalo, v USA to samozřejmě nefunguje. Ale o to tady vůbec nejde.
Zoufalé děti poznamenané do konce života, nelidské zacházení a nepředstavitelná krutost jsou přímým důsledkem toho, jak přemýšlíme o migraci, potažmo o světě. Žijeme totiž v situaci, v níž se hodnota člověka a jeho životní šance určují tím, kde se narodil, hranice národních států jsou nade vše a migrace je něco, čemu musí být bráněno. Systém, který je z podstaty opresivní, možná odstraní nějaké kosmetické nedostatky (třeba rozdá dětem zubní kartáčky a deky), ale dokud bude přetrvávat, lidé budou na hranicích umírat dál a krutost nezmizí.
Autorka je sociální antropoložka.