Betonový „nevergreen“ u Děčína

Stavba plavebního stupně na Labi u Děčína je strašák, který se čas od času vynoří. Ekonomický přínos projektu je však zcela marginální ve srovnání s ničivými ekologickými dopady.

„Jez nemůže za vaše posraný životy.“ Tak nějak by šla nazvat sešlost, která se uskutečnila letos v dubnu v prostorách děčínského zámku. Potkali se na ní všichni, kteří něco znamenají a podporují stavbu kontroverzního plavebního stupně na Labi u Děčína. Jmenovitě šlo o ministra zemědělství Miroslava Tomana (ČSSD), hejtmana ústeckého kraje Oldřicha Bubeníčka (KSČM), primátora Děčína Jaroslava Hroudu (ANO) a bývalého šéfa Ředitelství vodních cest Jana Skalického. Sestavu doplnili podnikatelé, jejichž aktivity jsou úzce navázány na přepravu zboží po řece. Po jednání, které trvalo několik hodin, předstoupili všichni výše jmenovaní před novináře, aby deklarovali svoji jednotu a odhodlanost vodní dílo postavit.

Budování nepotřebných betonových zábran na českých řekách škodí nejen krajině, ale i lidem.

Kromě argumentů na podporu stavby došlo i na ukázku prvotřídního antropocentrismu a zesměšňování názorových oponentů: „Člověk, uživatel vodní cesty je podle mého názoru – a říkám to se vším vědomím – na vrcholu té pyramidy. Neměl by mít menší význam než drobnokvět a bahno v řece.“ Tak reagoval na obavy ekologů ze zničení přírody Jan Skalický, který získal cenu Ropák roku 2018 za prosazování výstavby plavebního kanálu u Přelouče a průplavu Dunaj–Odra–Labe. Dále na adresu odpůrců, a to jmenovitě neziskové organizaci Arnika uvedl, že jsou placeni konkurenčními železničními přepravci. Zajímavou ukázku demokratické diskuse předvedl primátor města Hrouda, který o sobě prohlásil, že je hlasem většiny občanů, kteří souhlasí s vybudováním plavebního stupně, a ti, kteří mají jiný názor, si prý mají najít „jiné místo a jiné hřiště“. Kauza plavebního stupně je ukázkou ignorantského přístupu vlády k ochraně české přírody a také skvěle ilustruje socioekonomické problémy Děčína a okolí, kvůli nimž se region postupně vylidňuje.

Smutný přístav na severu

Říční doprava na Labi je pro Děčín něčím víc než pouhým nástrojem pro transport zboží. Je s ní spojena identita města. V Děčíně se vyrábějí lodě, překládá se tam zboží a jako v jediném městě v Česku se zde můžete vyučit lodníkem neboli – jak se u nás na severu říká – šífákem (z německého Schiffer). Odkazy na říční plavbu můžeme najít i v děčínském názvosloví a kultuře. Vyrábí se zde pivo Kapitán, kávu si můžete dát v kavárně Paroloď nebo se večer stavit na party v klubu Kotva či Škuner. Lodník bylo za minulého režimu prestižní povolání. Nejenže lodníci měli přístup ke zboží, které bylo v socialistickém Československu považováno za luxus, ale také se dostávali do zahraničí, a to i do kapitalistických krajin. Dnes je situace šífáků o poznání odlišná. V důsledku zpackané privatizace Československé plavby labské (ČSPL), která byla majoritním provozovatelem tuzemské, ale i přeshraniční plavby, a následným výrazným úbytkem vody v Labi se počet lidí pracujících v tomto odvětví výrazně snížil.

Svoji zlatou éru zažil podnik během osmdesátých let, kdy zaměstnával na čtyři tisíce lidí a vlastnil loděnice a překladní jeřáby. Československá plavba labská patřila k největším říčním rejdařům ve střední Evropě. Počátek úpadku ČSPL nastal v roce 1992, kdy se majetek společnosti rozdělil do několika podniků. Tím došlo k oddělení vlastnictví pozemků od staveb a technologie, čímž se narušila logika celého systému budovaného od roku 1922. ČSPL se z těchto problémů už nikdy pořádně nevzpamatovala. Dostala se do konkurzu a byla rozprodána po jednotlivých funkčních částech. Obyvatelé Děčína se tak ocitli v situaci, kdy se výrazně oslabilo jedno z nejdůležitějších ekonomických odvětví města. A přesně do této atmosféry úpadku přichází projekt plavebního stupně, který je pro mnohé zdánlivým světýlkem naděje.

Hrozba nenávratného poškození krajiny

Plavební stupeň Děčín (PSD) je stavba, která by podle jejích stoupenců měla resuscitovat říční dopravu a přinést do regionu tolik potřebné finanční prostředky. Stavba by se měla nacházet několik kilometrů za Děčínem – v oblasti CHKO Labské pískovce. Skalní útvary lemující řeku Labe a k tomu přilehlé kamenité pláže jsou přitom jednou z nejcennějších přírodních oblastí Evropy, což potvrdilo její zařazení na seznam Natura 2000. Vystavěním betonové bariéry by došlo k nenávratnému poškození krajiny a vyhubení některých druhů živočichů a rostlin, které jsou závislé na každoročním poklesu a opětovném nárůstu vodní hladiny v řece. Labe je také biokoridorem mezinárodního významu. Je to zkrátka migrační cesta pro mnoho rostlin i živočichů. Stejné stanovisko zaujala Správa národního parku České Švýcarsko, která rozhodla, že zničení cenné přírody u nás nelze nijak kompenzovat, čímž dala výstavbě jezu stopku. Podobně i podle České zemědělské univerzity, která zpracovávala studii pro Správu národního parku, by samotné kompenzace měly být až krajním řešením. Kompenzace podobného typu byly provedeny na Rýně s rozporuplným, nebo dokonce negativním výsledkem, což znamená, že přírodní hodnota oblastí byla nenávratně zničena.

Rozhodnutí vydané Správou národního parku České Švýcarsko je sice závazné, přesto nezabránilo vládě Andreje Babiše, aby se dané rozhodnutí pokusila obejít – dotazem na předsedu Evropské komise, zdali by nebylo možné investovat do přírody v jiném státě. Šéf komise Jean-Claude Juncker nabízenou alternativu odmítl a odpověděl, že bychom se měli primárně starat o přírodu na našem území. Nejsmutnější na tom je, že v případě realizace projektu by to nebyla první ekologická škoda, kterou Děčínsko zažilo. Před rokem 1989 se stav okolní krajiny nacházel v alarmujícím stavu. Lesy byly zničeny kyselými dešti, Labe bylo znečištěno intenzivní průmyslovou výrobou a smogová situace byla pro Děčín prakticky každodenním chlebem. A právě neúnosná ekologická situace byla rozbuškou vedoucí ke studentským protestům v Severočeském kraji v listopadu 1989. Nyní, třicet let poté, jsme znovu v situaci, kdy je naše příroda v ohrožení, a to kvůli velmi pochybným hospodářským výsledkům.

Na ničení přírody není nic výhodného

Splavnost Labe přitom úzce souvisí ze situací v sousedním Německu, které se soustředí spíš na ochranu řeky, potažmo přírody. „Lze se obávat, že nová vodní díla zhorší kvalitu vody a miliardové investice tak přijdou nazmar. Další lidské zásahy by mohly velmi negativně ovlivnit jak nivu a lužní lesy, tak rybí populace na Labi,“ nechal se slyšet bývalý saský ministr životního prostředí Steffen Flath. Jeho kolega, bývalý saský ministr hospodářství Kajo Schommer dodává, že „nákladní lodě na Labi se musí přizpůsobit řece, a ne řeka lodím“. Bez německé intervence je tedy projekt plavebního stupně nesmyslný. Jeho výstavba by měla za následek zvednutí hladiny Labe na potřebných 1,4 metru pouze v úseku Ústí nad Labem – Děčín a dále by situaci neřešila.

Stejný názor dlouhodobě zastává i Komise pro životní prostředí Akademie věd České republiky. Ta poukazuje na fakt, že v důsledku Zemanova faraonského komplexu zanechat po sobě něco velkého a důležitého, který se promítá do megalomanského projektu průplavu Dunaj–Odra–Labe, se zintenzivnily tlaky zájmových skupin napojených na lodní přepravu. Ty se snaží získat miliardové částky z českého rozpočtu, aby zhodnotily svůj soukromý majetek – zastaralou lodní flotilu. Studie o proveditelnosti stály daňové poplatníky už 800 milionů korun a další miliardy, které by spolkla samotná výstavba, by sloužily jen k obohacení několika jednotlivců na úkor celého regionu. Z těchto důvodů je plavební stupeň slepou uličkou.

Projekt děčínského plavebního stupně je zkrátka podle všeho jedním z mnoha krátkozrakých kroků, o kterých se v naší republice poslední dobou diskutuje. Budování nepotřebných betonových zábran na českých řekách škodí nejen krajině, ale i lidem. Ničení přírody není a nikdy nebude výhodná investice. O tom se ostatně můžeme přesvědčit již dnes, kdy nám planeta Země začíná skládat účty.

Autor je student a publicista.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies