Demokracie je pro bohy. Nemělo by nás proto překvapit, že ji lidé nezvládají

Skutečné demokracie nejspíš nikdy nedosáhneme. Ale nesmíme o tom přestat snít.

„Proč demokracie selhává?“ Setkávám se s touto otázkou v posledních letech velmi často, v knihách či na stránkách novin a časopisů, v televizních i rozhlasových pořadech a ve stále napjatější veřejné debatě. Ale vždy si odpovídám další otázkou: A proč by neměla selhávat? Historie – jako jediný skutečný odkaz, který máme v této záležitosti po ruce – napovídá, že demokracie je vzácná a pomíjivá. Vzplane vždy tajemně na nějakém šťastném místě a pak zase zmizí, jak se zdá, téměř stejně mysteriózně. Je velmi těžké pravé demokracie dosáhnout, a pokud se to podaří, bývá nesmírně křehká. V celkovém součtu lidských dějin je určitě výjimkou, nikoli pravidlem.

Za usměvavou fasádou civilizace je lítý boj

Přes neuchopitelnou povahu demokracie je její základní myšlenka neuvěřitelně jednoduchá a spočívá v tom, že jako členové společnosti bychom měli mít stejný hlas v rozhodování o tom, jak si zařídíme společný život. „V demokracii, tak jak by měla být,“ píše Paul Woodruff v knize First Democracy: The Challenge of an Ancient Idea (První demokracie. Výzva dávného ideálu, 2006), „se mohou všichni dospělí účastnit konverzace, jak by měl vypadat jejich společný život. A nikdo nesmí získat nekontrolovanou moc, ta vede jen k aroganci a zneužívání.“ (Slyšeli jsme někdy něco rozumnějšího? Ale kdo tvrdí, že jsme rozumní, že?)

Demokracie je ideálem, který se čas od času lidé pokoušejí zavést v praxi. Nikdy však dostatečně a nadlouho, a vždy nešikovně a bojácně, jakoby na zkušební dobu.

Ve své podstatě možná lidé nejsou předurčeni k tomu, aby žili v demokracii. Dalo by se dokonce argumentovat, že demokracie je „nepřirozená“, protože odporuje našim životním instinktům a pudům. Nejpřirozenější pro nás, stejně jako pro všechny živé tvory, je snaha o přežití a reprodukci. A za tímto účelem se – nemilosrdně, bez rozmyšlení, divoce – vydáváme proti ostatním: odstrkujeme je stranou, překračujeme je, neváháme je svrhnout, a dokonce i drtit, je-li to nutné. Za usměvavou fasádou lidské civilizace existuje stejně slepá touha přežít jako v živočišné říši.

Stačí se dotknout povrchu lidské společnosti a hned to vidíme. Je to „nemyslící a nerozumná lidská nátura,“ píše zoolog Konrad Lorenz ve své knize Takzvané zlo (1966, česky 1992), co posílá „dvě politické strany či velmi podobná náboženství, aby spolu nelítostně bojovaly“, a stejně tak nutí „různé Alexandry či Napoleony obětovat miliony lidských životů, aby ovládli svět“. Lidské dějiny tak z velké části vytvářejí extrémně asertivní jednotlivci, kteří se domáhají moci. Jakmile se ovšem takové individuum ocitne na trůnu, ostatní jen dychtí se mu poddat.

Vypadá to, jako by si v jeho přítomnosti náhle uvědomili, že mají ve svých rukou příliš mnoho svobody a že jim to nevyhovuje. Vystihl to dobře Velký inkvizitor z Dostojevského Bratrů Karamazových, když říká: „Dokud člověk zůstává svobodný, bez přestání se mučí tím, aby našel někoho, komu se může klanět.“ A jak sladká je to poddanost! Alexandr Veliký, Julius Caesar, Napoleon, Hitler a Mussolini byli všichni skvělí řečníci, uměli zapůsobit a ovládnout masy.

Jejich vztah s davy byl zvlášť intimní. Neboť v režimech podobného typu, když se předváděla a použila síla, mělo to efekt skoro erotický. Třeba v nacistickém filmu Triumf vůle (díky perverznímu geniu Leni Riefenstahlové) můžeme vidět, jak davy prožívají kolektivní extázi. Proslovy vůdce, jenž je svádí, mohou být úplně prázdné, a dokonce nesmyslné, ale to vůbec nevadí; rozvášněný dav přivádí každý kousek jeho projevu k vytržení. Vůdce si může dělat s omámenými stoupenci, co se mu zlíbí, a nadšený dav se podvolí každému jeho vrtochu.

Pokora a trpělivost k ostatním lidem

Takový je v hrubých rysech lidský kontext, proti němuž stojí myšlenka demokracie, a není divu, že v tom zápase prohrává. Skutečná demokracie totiž nenabízí žádné grandiózní sliby, nesvádí a neokouzluje, ale jen aspiruje na určitou míru lidské důstojnosti. Není nijak erotická. Ve srovnání s tím, co se děje v populistických režimech, je demokracie frigidní záležitost. A kdo by si při zdravém rozumu vybral nudnou odpovědnost demokracie před rostoucím nadšením, jaké nabízí demagog? Frigiditu před nekonečnou extází? A navzdory tomu všemu se ideál demokracie několikrát v dějinách téměř uskutečnil – v okamžiku jakési milosti, kdy lidstvo dokázalo překvapit samo sebe.

Jedním z předpokladů demokracie, aby se mohla projevit, je prožívání pokory. Pokory současně kolektivní i vnitřní, pronikavé, skoro vizionářské, a přesto opravdové. Musí to být pokora spokojená sama o sobě, která zná svoji cenu a své limity, a dokonce se může sama sobě posmívat. Pokora, která viděla spoustu bláznivých věcí a naučila se je tolerovat, se stala moudřejší a trpělivou. Jinými slovy, být skutečným demokratem vyžaduje pochopit, že když jde o to žít společně, nejsem lepší než jiní a podle toho se chovám. Žít demokraticky znamená hlavně jednat v selhávání a nedokonalosti a bez iluzí o lidské společnosti. Instituce demokracie, její normy a mechanismy, musí ztělesňovat představu nedostatečných, chybujících a nedokonalých lidských bytostí.

Nepřestávejme usilovat o demokracii ani v oligarchii

Dávná athénská demokracie ustanovila dvě instituce, které naplňují výše zmíněnou představu. První z nich byl institut losování: jmenování veřejných činitelů losem. Vzhledem k tomu, že všichni občané Athén – tedy jen svobodní dospělí muži – měli fundamentálně stejná práva, byl náhodný výběr logicky nejlepším způsobem, jak obsazovat vedoucí pozice. Volby veřejných činitelů by nejspíš zraňovaly srdce athénských demokratů, umožňovaly by některým lidem se prosazovat arogantně a nespravedlivě vůči ostatním.

Druhou athénskou institucí, zavedenou kvůli nedokonalosti, byla ostrakizace. Když se stal některý z občanů příliš populární – a mohl by se stát svůdcem –, Athéňané ho vypověděli z města na deset let a jeho jméno zapsali na tabulku z hrnčířské hlíny. Nebyl to trest za něco, co ten člověk udělal, ale preventivní opatření proti tomu, co by mohl udělat, kdyby nepodléhal kontrole. Athéňané věděli, že jsou příliš zranitelní a že by nedokázali odolávat politickým svodům (dost důkazů jim o tom dala aféra, kterou vyvolal Alkybiadés), a proto si radši takovou radost odepřeli. Věděli, že demokracie je křehká a přirozeně slabá – a je lépe ji nepodrobovat zkoušce.

Po athénském radikálním experimentu ve společenské rovnosti se demokracie vynořila též jinde, ale často v podobě, jakou by dávní Athéňané pravděpodobně za demokracii neuznali. Například dnešní americkou demokracii, ač je asi v současné době jednou z nejlepších verzí, by Athéňané nejspíš považovali za „oligarchii“. Vždyť zde typicky několik šťastných a bohatých (hoi oligoi) nejen udává pravidla politické hry, ale také rozhoduje, kdo vyhraje a kdo prohraje. Paradoxně dnešní americký systém podporuje něco, čemu jsme se zoufale chtěli vyhnout, když jsme demokracii zaváděli, totiž po moci toužící, arogantní, utlačovatelské a jen sebe prosazující politické zvíře.

Neměli bychom však být překvapeni. „Kdyby existoval národ bohů, vládli by si demokraticky,“ napsal přece Jean-Jacques Rousseau a dodal: „Tak perfektní způsob vlády není pro lidi.“ Skutečnou demokracii je těžké najít v lidském světě, a když o ní mluvíme, máme většinou na mysli vzdálený ideál, a nikoli realitu. A tím nakonec demokracie je: ideálem, který se čas od času lidé pokoušejí zavést v praxi. Nikdy však dostatečně a nadlouho, a vždy nešikovně a bojácně, jakoby na zkušební dobu. A přece demokracie zůstává jednou z těch nedosažitelných věcí – jako lidské štěstí –, jejichž příslib, byť donekonečna oddalován, je ještě důležitější než jejich vlastní existence. Snad skutečné demokracie nikdy nedosáhneme, ale nesmíme si dovolit o tom přestat snít.

Autor je filosof.

Z anglického originálu Democracy is for the Gods, publikovaného deníkem The New York Times, přeložil Jan Bednář. Přeloženo se souhlasem autora. Redakčně upraveno.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image