Foto Patrik Salát
Na gruzínské straně Ingurského mostu je od brzkého rána živo. Přijíždějí sem etničtí Gruzíni z Abcházie. Většinou jde o postarší lidi. Část jich vystupuje přímo za mostem, kde se nachází kontrolní stanoviště gruzínských pohraničníků a jeden malý obchod. Ostatní pokračují do nedalekého města Zugdidi. Lidé pendlují přes most. Podle monitorovací mise EU v Gruzii (EUMM) denně přejde po mostě okolo 2600 lidí. Jejich počet výrazně vzrostl před dvěma lety. Tehdy Abcházie, kterou Gruzie považuje za vlastní území okupované Ruskem, uzavřela všechny hraniční přechody s výjimkou Ingurského mostu. Ten se tak pro mnohé Gruzíny žijící v Abcházii stal životně důležitou tepnou. Staří lidé cestují do Gruzie pro svoje penze, děti tam chodí do školy, jejich rodiče jezdí na nákupy nebo navštěvují blízké. Mezi oběma zeměmi probíhá i čilá obchodní výměna. Až sedmdesát procent zemědělských výrobků, které jsou dostupné v obchodech v abchazském pohraničním regionu Gali, pochází z Gruzie. Z Abcházie se naopak do Gruzie ve velkém dopravují lískové ořechy. Jejich prodej je pro gruzínskou menšinu v Abcházii významným zdrojem příjmů.
Přes most na druhou stranu konfliktu
Asi po hodině čekání na staré autobusové zastávce dostáváme povolení od gruzínských pohraničníků a můžeme most, který propojuje obě znepřátelené země, přejít. Na mostě potkáváme tři ženy, jež vláčí tašky plné jídla. Za mostem míjíme větší skupinu mužů a žen, kteří se schovávají ve stínu pod stromem a hádají se o cigarety. Naši pozornost ale upoutává budka před námi, kde se nachází první kontrolní stanoviště abchazských pohraničníků. „Já mám v Abcházii rodinu, ale jinak žiju v Gruzii. Občas je navštěvuji. Dostat víza ale není jednoduché,“ vysvětluje nám postarší žena, kterou potkáme při vyčkávání u budky abchazského pohraničníka. Ten nás po půl hodině čekání propouští k ruským vojákům, kteří hlídají na druhém kontrolním stanovišti. Spolu s námi jde i početná skupina etnických Gruzínů, kteří se vracejí domů do Abcházie.
Gruzínsko-abchazský konflikt zůstává nevyřešený už pětadvacet let. Ozbrojené střetnutí v letech 1992 a 1993 vyvolaly etnické spory mezi Gruzíny a Abcházci.
Přechod přes kontrolní stanoviště na abchazské straně může místním obyvatelům zabrat patnáct minut či hodinu a cizincům většinou ještě víc. Záleží na účelu cesty a také na náladě pohraničníků a ruských vojáků, kteří střeží abchazskou stranu hranice od roku 2008, po krátkém konfliktu Gruzie a Jižní Osetie. Rusko, které se do konfliktu otevřeně zapojilo, se rozhodlo potrestat Gruzii uznáním nezávislosti Abcházie a Jižní Osetie a s oběma separatistickými republikami následně podepsalo dohodu o ochraně hranic.
Zamrzlý konflikt
Gruzínsko-abchazský konflikt zůstává nevyřešený už pětadvacet let. Ozbrojené střetnutí v letech 1992 a 1993 vyvolaly etnické spory mezi Gruzíny a Abcházci. V atmosféře stoupajícího nacionalismu po rozpadu SSSR nakonec tyto spory přerostly v ozbrojený konflikt, do kterého se na straně Abcházců kromě ruské armády zapojily také jednotky dobrovolníků ze severního Kavkazu. V roce 1993 Gruzie a Abcházie podepsaly dohodu o stažení gruzínských jednotek. Abcházci toho nicméně využili k další ofenzivě a postupně gruzínské vojáky úplně vytlačili z Abcházie. Tu muselo následně opustit asi 250 tisíc etnických Gruzínů. Dalších 30 tisíc jich přišlo během tohoto období o život. Mír se podařilo podepsat až za asistence OSN v roce 1994.
Gruzie však Abcházii nadále jako samostatný stát neuznává. Její území naopak považuje za svůj region okupovaný Ruskem. Situace je o to komplikovanější, že v abchazském regionu Gali, který je nejblíže hranici, stále žije několik desítek tisíc etnických Gruzínů, z nichž většina od roku 2015 de facto nemá status řádných občanů. V zemi je povoleno mít pouze jedno dvojí občanství, a to ruské a abchazské. Mnoho Gruzínů z Gali navíc denně překračuje administrativní hranici, což abchazské autority příliš nevítají. Také kvůli tomu Abcházie jedinou otevřenou cestu do Gruzie čas od času uzavře. Letos v zimě to bylo údajně kvůli prasečí chřipce, která vypukla v Gruzii. Během naší návštěvy na začátku července zase kvůli protestům, které probíhaly v hlavním gruzínském městě Tbilisi. Pro etnické Gruzíny, kteří jsou zvyklí cestovat sem a tam, je dopad takového opatření poměrně vážný.
