Houellebecq: Smrt globalizaci! Vraťte nám svět Deep Purple a Led Zeppelin

Kontroverzní francouzský spisovatel se pouští do konzervativní kritiky globálního kapitalismu. Jinak zůstává vše při starém.

„Je to bílá oválná dělitelná tabletka,“ tak zní úvodní věta nového románu Serotonin francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, který nedávno vyšel v českém překladu Alana Beguivina v nakladatelství Odeon. Jak už název napovídá, hlavní roli v něm budou hrát chemické reakce v lidském těle a antidepresiva, která dokáží nepříznivé poměry hormonů ovlivňovat. Evropa Serotoninu se nachází v terminálním stádiu a marně čeká na nové myšlenkové a politické impulsy. Odráží se to i na psychickém stavu vypravěče Florenta-Clauda Labrousta. Šestačtyřicetiletý externí odborník ministerstva zemědělství se ocitá na scestí a svým vyčerpaným, unaveným pohledem glosuje vlastní kariérní i osobní život, stav evropské společnosti i životní styl lidí pozdního kapitalismu.

Od islámu k žlutým vestám

Serotonin vychází takřka přesně čtyři roky po Houellebecqově předchozím román Podvolení, jehož uvedení v lednu 2015 poznamenal teroristický útok na pařížskou redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Houellebecq tehdy psal o Francii blízké budoucnosti, kterou postupně ovládne umírněná islámská strana Muslimská jednota. Přestože tento příběh sváděl k tomu, abychom francouzského nihilistu a provokatéra přiřadili k evropské islamofobní smetánce, spíš než na hrozbu islamizace Evropy se jeho próza zaměřovala na vyprázdněnost liberálně-demokratické politiky. Její konec podle autora nikdo oplakávat nebude, možná si ho dokonce nikdo ani nevšimne a lidé se poklidně adaptují na přechod k umírněné teokracii.

V některých pasážích francouzská kritika rozpoznala předobraz hnutí žlutých vest. Vzpoura je však v knize ihned brutálně potlačena, což jen prohloubí vypravěčovy deprese.

Kvůli teroristickému útoku se Podvolení dostalo dvojnásobné pozornosti a Houellebecq tehdy dokonce ze strachu o vlastní život požádal o policejní ochranu. I v aktuálním Serotoninu se mu podařilo částečně předpovědět vývoj francouzské společnosti. V knize se totiž objeví ozbrojená vzpoura zemědělců z Normandie, která čtenářům a kritikům nápadně připomíná dění kolem hnutí žlutých vest. Rukopis románu Serotonin navíc Houellebecq odevzdal už loni v červenci, kdy o žlutých vestách ještě nikdo nevěděl. Poměrně důležitou roli v jeho nové knize tedy hraje vzpoura lidí z přehlížených regionů, kteří tváří v tvář globalizaci a arogantním krokům politické reprezentace pociťují bezmoc.

Na Serotoninu je také vidět, kam se za čtyři roky od vydání Podvolení a útoku na Charlie Hebdo evropská společnost posunula. Uprchlická krize sice veřejnou debatou stále probublává, o jejím řešení se však už v podstatě ani nedebatuje. Nejen u nás na plné čáře vyhrály politické síly, které o pomoci lidem z Afriky a Blízkého východu nehodlají ani diskutovat. Chalífát Islámského státu byl definitivně poražen a společně s ním se na okraj odsunul i mediální zájem o islamistický terorismus, jehož existenci nám nedávno připomenul snad jen extrémně brutální útok na Srí Lance. O uprchlících, islámu nebo terorismu nepadne téměř jediné slovo ani v Houellebecqově Serotoninu. Jeho pozornost se přesouvá především k neuspokojivému, nudnému životu vyšší střední třídy, k marnému hledání lásky a naplňujících mezilidských vztahů, ale i k nespokojenosti lidí na periferii.

Houellebecq jako profesionální agronom

Hlavní postavou románu je jako obvykle muž středního věku z vyšší střední třídy, jemuž v podstatě nic nechybí. Tedy až na to nejpodstatnější. Postrádá autentické a naplňující mezilidské vztahy a marně hledá odpověď na zřejmě nejdůležitější otázku vůbec – proč ještě žít. A taky mu prudce klesá hladina serotoninu v těle. Přepadají ho deprese, trpí poruchami spánku, je podrážděný a agresivní. Psychické problémy řeší pojídáním antidepresiva captorix, které sice pomáhá stabilizovat jeho psychický stav, ale potlačuje libido a vede k impotenci. Jak už to u Houellebecqa bývá, je i v případě Serotoninu sexuální život pro vypravěče hlavně zdrojem frustrace a příznakem osobního úpadku.

Příběh čtenáře provádí Labroustovým životním osudem a je v podstatě jakýmsi komentářem k příčinám nespokojenosti, frustrace a pocitu vyhoření nejen jeho samotného, ale západoevropských mužů střední a starší generace obecně. Psychické problémy v knize působí jako metafora následků života ve společnosti, která postrádá jakékoliv vyšší ambice a morální nebo strategické cíle. Můžeme se dokonce ptát, jestli je nová Houellebecqova kniha vůbec románem a jestli spíš nejde o jakýsi politicko-společenský komentář, který se vymkl kontrole. Přestože k takovému typu psaní neměl autor nikdy daleko, v Serotoninu (podobně jako v Podvolení) ustupuje příběhová linka zcela do pozadí a děj slouží takřka výhradně jako odrazový můstek k Houellebecqovým glosám a cynickým vtípkům.

Na Serotoninu je tak nejzajímavější asi to, že se v něm francouzský spisovatel vrací ke své původní profesi agronoma. Florent Labroust má za úkol vypracovat pro ministerstvo strategii podpory francouzského lokálního zemědělství a propagace tradičních francouzských výrobků v zahraničí. Neustále však naráží na odpor a bezradnost svých nadřízených. Labroust podle vlastních slov celou kariéru bojuje s lidmi, kteří nehájí zájmy francouzských zemědělců ani své země, ale jsou ochotní klidně i zemřít za abstraktní myšlenku volného obchodu.

Vzpoura a deprese

Houellebecq se v těchto pasážích pouští do razantní a překvapivé kritiky globalizace, která překračuje jeho standardní cynickou analýzu. Zemědělský velkoprůmysl podle něj ničí nejen tradiční francouzské zemědělství, ale i životy a psychiku lidí. Tato linie příběhu vyvrcholí Florentovou návštěvou spolužáka Aymerica ze zemědělské univerzity na jeho zámečku-statku v Normandii. Po povinném společném vzpomínání na studentská léta se Florent postupně dozvídá, že Aymeric s dalšími zemědělci a chovateli krav plánuje blokádu cisteren dovážejících levné mléko z Irska a Brazílie. Cenám importovaného mléka totiž normandští chovatelé nemohou konkurovat a celá situace je ekonomicky i psychicky ničí.

Po několika dnech jejich odpor vyeskaluje v ozbrojený střet. Zemědělci zablokují dálnici do Paříže a zaútočí na policii. Deset lidí při tomto incidentu přijde o život – včetně jednoho policisty a samotného Aymerica. Jeho smrt Houellebecq vykresluje překvapivě emotivně a heroicky. Aymericova mučednická smrt je tak asi jediným vitálním a proaktivním impulsem v literárním světě Serotoninu, který se jinak utápí v bezradnosti a úpadku. Právě v této pasáži francouzská kritika rozpoznala předobraz hnutí žlutých vest. Vzpoura je však v knize ihned brutálně potlačena, což jen prohloubí vypravěčovy deprese.

Houellebecqovi fanoušci svého oblíbeného autora zcela jistě rozpoznají i v Serotoninu. Nepřestal být skvělý stylista, a přestože je jeho kniha také o lásce a hledání uspokojivého života, autorův cynický až nihilistický pohled na svět nikam nezmizel. Zejména na začátku knihy Houellebecq opět sahá do svého klasického katalogu figur ponižování ženských postav a těžko hledat, jaký smysl – krom ponižování samotného – v příběhu vůbec mají. Bizarní vypravěčův vztah s japonskou přítelkyní Yuzu je slepou příběhovou větví a autor ho do prózy vložil zřejmě jen proto, aby rozčílil své liberální kritiky.

Obecně je vyznění Serotoninu možná ještě temnější než u předchozích knih. Překvapí nás především antikapitalistické poselství, které ovšem vychází z konzervativních pozic. Houellebecq truchlí po světě suverénních národů nezničených globalizací, v němž ho svou existencí a svými problémy nebudou cizí kultury rušit od poklidného sjíždění desek Deep Purple a Led Zeppelin.

Autor je redaktor Alarmu.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image