Foto Fronteiras do Pensamento (CC BY-SA 2.0)
„Je to bílá oválná dělitelná tabletka,“ tak zní úvodní věta nového románu Serotonin francouzského spisovatele Michela Houellebecqa, který nedávno vyšel v českém překladu Alana Beguivina v nakladatelství Odeon. Jak už název napovídá, hlavní roli v něm budou hrát chemické reakce v lidském těle a antidepresiva, která dokáží nepříznivé poměry hormonů ovlivňovat. Evropa Serotoninu se nachází v terminálním stádiu a marně čeká na nové myšlenkové a politické impulsy. Odráží se to i na psychickém stavu vypravěče Florenta-Clauda Labrousta. Šestačtyřicetiletý externí odborník ministerstva zemědělství se ocitá na scestí a svým vyčerpaným, unaveným pohledem glosuje vlastní kariérní i osobní život, stav evropské společnosti i životní styl lidí pozdního kapitalismu.
Od islámu k žlutým vestám
Serotonin vychází takřka přesně čtyři roky po Houellebecqově předchozím román Podvolení, jehož uvedení v lednu 2015 poznamenal teroristický útok na pařížskou redakci satirického časopisu Charlie Hebdo. Houellebecq tehdy psal o Francii blízké budoucnosti, kterou postupně ovládne umírněná islámská strana Muslimská jednota. Přestože tento příběh sváděl k tomu, abychom francouzského nihilistu a provokatéra přiřadili k evropské islamofobní smetánce, spíš než na hrozbu islamizace Evropy se jeho próza zaměřovala na vyprázdněnost liberálně-demokratické politiky. Její konec podle autora nikdo oplakávat nebude, možná si ho dokonce nikdo ani nevšimne a lidé se poklidně adaptují na přechod k umírněné teokracii.
V některých pasážích francouzská kritika rozpoznala předobraz hnutí žlutých vest. Vzpoura je však v knize ihned brutálně potlačena, což jen prohloubí vypravěčovy deprese.
Kvůli teroristickému útoku se Podvolení dostalo dvojnásobné pozornosti a Houellebecq tehdy dokonce ze strachu o vlastní život požádal o policejní ochranu. I v aktuálním Serotoninu se mu podařilo částečně předpovědět vývoj francouzské společnosti. V knize se totiž objeví ozbrojená vzpoura zemědělců z Normandie, která čtenářům a kritikům nápadně připomíná dění kolem hnutí žlutých vest. Rukopis románu Serotonin navíc Houellebecq odevzdal už loni v červenci, kdy o žlutých vestách ještě nikdo nevěděl. Poměrně důležitou roli v jeho nové knize tedy hraje vzpoura lidí z přehlížených regionů, kteří tváří v tvář globalizaci a arogantním krokům politické reprezentace pociťují bezmoc.
Na Serotoninu je také vidět, kam se za čtyři roky od vydání Podvolení a útoku na Charlie Hebdo evropská společnost posunula. Uprchlická krize sice veřejnou debatou stále probublává, o jejím řešení se však už v podstatě ani nedebatuje. Nejen u nás na plné čáře vyhrály politické síly, které o pomoci lidem z Afriky a Blízkého východu nehodlají ani diskutovat. Chalífát Islámského státu byl definitivně poražen a společně s ním se na okraj odsunul i mediální zájem o islamistický terorismus, jehož existenci nám nedávno připomenul snad jen extrémně brutální útok na Srí Lance. O uprchlících, islámu nebo terorismu nepadne téměř jediné slovo ani v Houellebecqově Serotoninu. Jeho pozornost se přesouvá především k neuspokojivému, nudnému životu vyšší střední třídy, k marnému hledání lásky a naplňujících mezilidských vztahů, ale i k nespokojenosti lidí na periferii.
Houellebecq jako profesionální agronom
Hlavní postavou románu je jako obvykle muž středního věku z vyšší střední třídy, jemuž v podstatě nic nechybí. Tedy až na to nejpodstatnější. Postrádá autentické a naplňující mezilidské vztahy a marně hledá odpověď na zřejmě nejdůležitější otázku vůbec – proč ještě žít. A taky mu prudce klesá hladina serotoninu v těle. Přepadají ho deprese, trpí poruchami spánku, je podrážděný a agresivní. Psychické problémy řeší pojídáním antidepresiva captorix, které sice pomáhá stabilizovat jeho psychický stav, ale potlačuje libido a vede k impotenci. Jak už to u Houellebecqa bývá, je i v případě Serotoninu sexuální život pro vypravěče hlavně zdrojem frustrace a příznakem osobního úpadku.
Příběh čtenáře provádí Labroustovým životním osudem a je v podstatě jakýmsi komentářem k příčinám nespokojenosti, frustrace a pocitu vyhoření nejen jeho samotného, ale západoevropských mužů střední a starší generace obecně. Psychické problémy v knize působí jako metafora následků života ve společnosti, která postrádá jakékoliv vyšší ambice a morální nebo strategické cíle. Můžeme se dokonce ptát, jestli je nová Houellebecqova kniha vůbec románem a jestli spíš nejde o jakýsi politicko-společenský komentář, který se vymkl kontrole. Přestože k takovému typu psaní neměl autor nikdy daleko, v Serotoninu (podobně jako v Podvolení) ustupuje příběhová linka zcela do pozadí a děj slouží takřka výhradně jako odrazový můstek k Houellebecqovým glosám a cynickým vtípkům.
Na Serotoninu je tak nejzajímavější asi to, že se v něm francouzský spisovatel vrací ke své původní profesi agronoma. Florent Labroust má za úkol vypracovat pro ministerstvo strategii podpory francouzského lokálního zemědělství a propagace tradičních francouzských výrobků v zahraničí. Neustále však naráží na odpor a bezradnost svých nadřízených. Labroust podle vlastních slov celou kariéru bojuje s lidmi, kteří nehájí zájmy francouzských zemědělců ani své země, ale jsou ochotní klidně i zemřít za abstraktní myšlenku volného obchodu.
Vzpoura a deprese
Houellebecq se v těchto pasážích pouští do razantní a překvapivé kritiky globalizace, která překračuje jeho standardní cynickou analýzu. Zemědělský velkoprůmysl podle něj ničí nejen tradiční francouzské zemědělství, ale i životy a psychiku lidí. Tato linie příběhu vyvrcholí Florentovou návštěvou spolužáka Aymerica ze zemědělské univerzity na jeho zámečku-statku v Normandii. Po povinném společném vzpomínání na studentská léta se Florent postupně dozvídá, že Aymeric s dalšími zemědělci a chovateli krav plánuje blokádu cisteren dovážejících levné mléko z Irska a Brazílie. Cenám importovaného mléka totiž normandští chovatelé nemohou konkurovat a celá situace je ekonomicky i psychicky ničí.
Po několika dnech jejich odpor vyeskaluje v ozbrojený střet. Zemědělci zablokují dálnici do Paříže a zaútočí na policii. Deset lidí při tomto incidentu přijde o život – včetně jednoho policisty a samotného Aymerica. Jeho smrt Houellebecq vykresluje překvapivě emotivně a heroicky. Aymericova mučednická smrt je tak asi jediným vitálním a proaktivním impulsem v literárním světě Serotoninu, který se jinak utápí v bezradnosti a úpadku. Právě v této pasáži francouzská kritika rozpoznala předobraz hnutí žlutých vest. Vzpoura je však v knize ihned brutálně potlačena, což jen prohloubí vypravěčovy deprese.
Houellebecqovi fanoušci svého oblíbeného autora zcela jistě rozpoznají i v Serotoninu. Nepřestal být skvělý stylista, a přestože je jeho kniha také o lásce a hledání uspokojivého života, autorův cynický až nihilistický pohled na svět nikam nezmizel. Zejména na začátku knihy Houellebecq opět sahá do svého klasického katalogu figur ponižování ženských postav a těžko hledat, jaký smysl – krom ponižování samotného – v příběhu vůbec mají. Bizarní vypravěčův vztah s japonskou přítelkyní Yuzu je slepou příběhovou větví a autor ho do prózy vložil zřejmě jen proto, aby rozčílil své liberální kritiky.
Obecně je vyznění Serotoninu možná ještě temnější než u předchozích knih. Překvapí nás především antikapitalistické poselství, které ovšem vychází z konzervativních pozic. Houellebecq truchlí po světě suverénních národů nezničených globalizací, v němž ho svou existencí a svými problémy nebudou cizí kultury rušit od poklidného sjíždění desek Deep Purple a Led Zeppelin.
Autor je redaktor Alarmu.