Foto Wikimedia
Ti, kterým stále ještě zbývá odvaha pouštět se do českého internetového veřejného prostoru, si možná pamatují článek spisovatelky Bianky Bellové Proč nejsem feministkou. Autorka v něm vysvětlovala, proč i přes zvolání svých známých „Ale ty jsi přeci feministka par excellence!“ neuznává současný feministický aktivismus (je to proto, že problémy, které řeší, se jí netýkají, a považuje je tedy za vyřešené), čímž pochopitelně vyvolala vzrušené debaty na sociálních sítích, protože jiné než vzrušené debaty se na nich ani nevedou.
Pro komentátory, kteří musí týden co týden strážit hradby tradičních hodnot, je feminismus oblíbeným terčem.
Diskuze nakonec konkrétní výsledek nepřinesla, což také nikdo neočekával, a článek by dnes čekalo jen milosrdné polozapomnění, do jakého dřív nebo později upadne drtivá většina internetových kauz – nebýt toho, že si spisovatel Patrik Ouředník se čtyřměsíčním zpožděním uvědomil, že má k tématu ještě co říct. Na prostoru, který mu poskytl Deník N, tak Ouředník z titulu populárního literáta čtenářům vysvětluje, co doopravdy znamená feminismus.
Bellová neví, čí je
Text 148 ran bičem aneb Proč je Bianca Bellová feministkou uvádí spisovatelku na pravou míru: Bellová feministka ve skutečnosti je, jen nepochopila, co feminismus, aspoň tedy v Ouředníkových představách, znamená. (Tím se autor poněkud ironicky dopouští učebnicového mansplainingu, který v článku sám zmiňuje. Bellová naštěstí není feministka, takže by mu to neměla za zlé.) Feminismus je totiž jen ten starý, dobrý, který bojoval za správné věci jako volební právo žen a rovné rozvodové řízení, píše Ouředník. Současnému feministickému hnutí v západní společnosti, které prý řeší například to, že se muž nesmí usmát na neznámou ženu, by se podle autora mělo říkat neofeminismus – a zatímco Bellová podle něj feministka je, neofeministka tedy rozhodně ne (pojem neofeminismus sice jinak označuje proud feminismu, který by Ouředníkovi nejspíš konvenoval, ale proč občas termínům nepřiložit vlastní význam). Pro skutečné „neofeministky“ – tedy svou představu o nich, protože žádný podklad pro svého slaměného panáka nemá – má pak Ouředník dobrou radu: nevěnujte se problémům, které považujete za důležité, věnujte se problémům, které za důležité považuji já.
Už tohle shrnutí nejspíš dává tušit, že Ouředníkův text je jako z generátoru konzervativních klišé. Autor prezentuje svůj subjektivní pohled na feminismus jako objektivní zhodnocení – kdo jiný by taky měl mít právo definovat radikální ženské hnutí než muž v předdůchodovém věku – a předkládá výběr z osvědčených frází: hnutí #MeToo je důkazem, že cesta do pekel je dlážděná nejlepšími úmysly, ocitáme se v područí puritanismu, ideologie z amerických kampusů, totality. Argumentační faul „řešíte věc X, ale přitom neřešíte nesouvisející věc Y, styďte se!“, na kterém stojí druhá polovina článku, bývá navíc evidentním projevem intelektuální lenosti, srovnatelným snad jen s otřepaným „co dokázal, že kritizuje“. Podobně nesmyslně se můžeme ptát, proč Ouředník píše o feministkách, když může napnout své síly třeba k boji proti mnohem závažnějšímu islámskému terorismu.
Sofistikovanější Mladá fronta
Článek se sice z běžné komentářové produkce formálně vymyká (Ouředník považuje za důležité čtenářům vysvětlit, jak se o vztahu mužů a žen přemýšlelo v 18. století, a věty jako „Feministický univerzalismus minulého století je nahrazen multikulturálním partikularismem“ by Vlastimil Vondruška v Mladé frontě Dnes nejspíš nenapsal), jinak je ale jen dalším z nekonečné řady textů, které si daly za úkol „bránit normální svět“. Pro komentátory, kteří musí týden co týden strážit hradby tradičních hodnot, je přitom feminismus oblíbeným terčem. Podobné články tak v denících i na zpravodajských webech najdeme několikrát do týdne a jejich čtení už spíš unavuje, než uráží.
Udivovat nás na nich může snad jen to, s jakou lehkostí jejich autoři šermují pojmy, kterým nerozumějí, a vytvářejí si nepřátele, kteří neexistují. A také to, jak snadno jim to u čtenářů prochází. Tihle muži s názorem toho totiž mají hodně za sebou a není důvod jim nevěřit, i když by se svou orientací v daném tématu zapadli do průměrné diskuze pod zpravodajskými články o zhýralé Americe. Lidé, kteří jsou – jako kdysi v debatě jeden komentátor českého pravicového webu – schopní s úsměvem říct, že pro ně změna klimatu není téma, protože jim na zahradě vyrostla krásná rajčata, si díky své neotřesitelné jistotě ve vlastní pravdu cílovou skupinu vždy najdou. Jen je škoda, že i na stránkách média, pro které prý žurnalistika představuje fakta, nikoliv dojmy. Odvahu pouštět se do českého internetového veřejného prostoru má pak člověk zase o něco míň.
Autor je datový žurnalista.