„Když jste v polopoušti, bazén doma mít nemůžete,“ říká Óm Prakáš Šarma

Severozápadní oblasti Indie se dlouhodobě potýkají s velkým nedostatkem vody. S postupující klimatickou krizí však budou indická řešení muset zajímat i Česko.

Indii v letošním létě zasáhla nebývalá vlna sucha, při níž některé oblasti v Maháráštře nebo Tamilnádu ocitly zcela bez vody. Na vině přitom nejsou jen klimatické změny, ale také špatné nakládání s vodními zdroji. „Musíme se naučit hospodařit s vodou dřív, než nás to naučí příroda,“ říká Óm Prakáš Šarma, ředitel indické kanceláře britské neziskovky WaterHarvest. Rozhovor jsme vedli na konci loňského roku.

 

Vaše organizace působí v semiaridních (polosuchých) oblastech Gudžarátu a Rádžasthánu. Můžete nám místní klimatické podmínky trochu přiblížit?

Jak všichni víme, severozápadní část Indie má obrovský nedostatek vody. Roční srážky v těchto suchých oblastech jsou jen někde mezi 100 a 600 milimetry. A kvůli tomu – anebo díky tomu – se tady vyvinuly nejrůznější způsoby, jak dešťovou vodu zachytit. Patří to k tradičnímu lidovému vědění. Naše projekty se snaží nejen oživit tyto tradiční postupy sbírání dešťové vody, ale také do nich zapojit současné technologie. Zlepšujeme tedy účinnost tradičních systémů, aby splňovaly moderní požadavky.

Co je obvykle hlavní náplní vašich projektů?

Většina se zabývá tím, jak zvýšit dostupnost vody, jak zajistit, aby se kvalita vody v těchto tradičních zadržovacích systémech zvyšovala. Jak zlepšit účinnost využívání vody v zemědělství. Zabýváme se i vzděláváním, abychom zajistili, že o všech těchto postupech budou vědět naše děti. Projekty ale nezavádíme přímo, ale přes naše partnerské organizace, což jsou většinou malé místní neziskovky. Dodneška už jsme spolupracovali se 45 takovými organizacemi v Rádžasthánu a Gudžarátu. Máme spoustu příkladů a modelů, kdy lokálně spravované systémy zadržování vody zajistily její dlouhodobou dostupnost.

Můžete uvést třeba jeden příklad takové dobré praxe? 

Jen jeden příklad? To není tak jednoduché. Rádžasthán je velký stát, který lze rozlohou i počtem obyvatel přirovnat třeba k Německu. Jsou tady kopce a hory, písečná poušť Thár nebo solná jezera, jako třeba tady kolem Dúdú. Hospodaření s vodou se tedy liší podle agroklimatických zón. Jiné techniky využíváme v horách, jiné techniky v poušti, jiné u solného jezera Sámbhar. Nemůžete přece vzít jedno řešení a pak se ho snažit naroubovat na úplně jiné přírodní podmínky.

Zkuste tedy dát po jednom příkladu z každé téhle zóny. 

Například v písečné poušti Thár musíte sbírat vodu hned na povrchu. Pokud ji necháte vsáknout, v písku už nic nezachytíte. A existuje dokonce asi třináct způsobů, jak to udělat. Například že v písku postavíte dlážděnou nádržku, která vypadá jako talířek. Ta zachycuje vodu, která potom stéká do zděné podzemní nádrže, které se říká tánka. V oblasti kolem Bíkánéru je zase v zemi hodně sádrovce. To je tak tvrdý nerost, že nepropustí prakticky žádnou vodu. Proto se tam staví systémy, které pojmou až 550 kubíků vody. A tyhle systémy můžou být založené buďto na zachytávání vody pod zemí, nebo jsou to filtrovací nádržky, které máte vyhloubené ve skále pod rybníkem. Když rybník vyschne, nádržky otevřete a sesbíráte průsakovou vodu.

Takže máte prostě pod rybníkem ještě malou nádrž.

Malé otevřené studny. Nebo můžete mít průsakové hráze. Nebo je ještě jiná speciální technologie, které se říká khadín. Používá se v oblastech, kde je hodně tvrdá štěrkovitá půda. Jsou to vlastně takové přehrádky, do kterých při deštích zachytáváte vodu, zvyšujete tím vlhkost půdy a v usazeninách pak můžete něco pěstovat.

Velké společnosti a stát podporují velké vodovodní systémy. Pro lidi je to pohodlné, jenže pak ztrácejí kontrolu nad svým vlastním životem.

Na zadržování a zachytávání vody pracujete už přes třicet let. Kolik vodních nádrží jste za tu dobu vybudovali?

V regionu už jsme takhle pomohli v sedmi vesnicích postavit 1700 nádrží. Každá rodina má svou nádrž a může mít svou vlastní vodu, což je celkově bezpečnější a hygieničtější. V okolí solného jezera Sámbhar, kde je spodní voda slaná, podporujeme zachycování vody na střechách domů. Je tady také systém čauká, který je velice inspirující. Pomocí malých mělkých nádržek prostě proměníte celou krajinu a uděláte ji zelenější. V kopcovitých oblastech zase podporujeme doplňování povrchové vody prostřednictvím malých nádrží na potocích. Voda z nich navíc prosakuje a zvyšuje hladinu spodních vod. Příklady se prostě mění podle agroklimatických zón, geologických podmínek a půdy, ale i kulturně.

Setkáváte se při projektech s tím, že by lidé nechtěli spolupracovat z rituálních důvodů? Například že by se o vodu ze své nádrže nechtěli dělit s lidmi z jiné kasty nebo komunity?

Moje zkušenost je taková, že za normálních okolností hraje kasta pořád důležitou roli. Když ale přijde sucho nebo nějaká jiná mimořádná událost, kastovní rozdíly jdou obvykle stranou a o vodu se dělí se všemi.

Co je podle vás největší problém v hospodaření s vodou v dnešním Rádžasthánu? Jsou to například nevhodné zemědělské postupy, nebo třeba jen plýtvání vodou?

I problémy jsou dost rozmanité. V Rádžasthánu je obrovsky bohatá tradice lidové moudrosti, stará i čtyři nebo pět tisíc let. Ale posledních sto nebo sto padesát let tato malá lokální řešení všichni přehlíželi. Možná proto, že jsme si mysleli, že velké je krásné. A tak jsme budovali velké kanály a vodovodní systémy a stavěli velké přehrady. Tahle vodní byrokracie nebo vodní mašinérie úplně převálcovala všechny malé tradiční systémy. Lidé už se dnes o vodu nestarají, stát jim ji musí zajišťovat. To se ještě spojilo s populačním růstem – za posledních sto let se počet obyvatel Rádžasthánu ztrojnásobil. Změnil se i životní styl, zejména ve městech. A samozřejmě se zvyšuje i spotřeba vody v zemědělství. Využívá se v něm až osmdesát procent šedé vody, ale to pořád nestačí. V roce 1952 se v Rádžasthánu objevily první vrtané studny. Od té doby se na vrtech stala závislá skoro každá vesnice a všichni tak vyčerpávají zásoby spodních vod. Problémů je tedy víc. Je ale každopádně jasné, že v dnešní době nemůžete pěstovat plodiny, které jsou náročnější na zavlažování než ty, jež jste pěstovali dosud.

Sem asi patří i bavlna, můžete nám o tom říct trochu víc?

Netýká se to jen bavlny, ale třeba i cukrové třtiny nebo rýže. Za posledních třicet až čtyřicet let se zvýšila jejich plocha i v oblastech, které pro ně nejsou vhodné – možná proto, že voda se díky velkým zavlažovacím projektům stala dostupnější. Bavlna se pěstuje v jižním Rádžasthánu, hlavně okolo Udajpuru. Zemědělci, kteří ji dnes pěstují, se to naučili v sousedním Gudžarátu. Včetně sbírání bavlny, na které jsou potřeba jemné ruce, takže se do práce zapojují i děti.

Takže je to špatně hned v několika ohledech…

Přesně tak. Máte v tom i dětskou práci a další faktory. A teď tihle zemědělci zjistili, že hladiny spodních vod v Gudžarátu a hlavně v Sauráštře klesají. S tím se samozřejmě snížilo i pěstování bavlny. Takže se prostě vrátili domů a začali pěstovat bavlnu tam. Jenže pěstování bavlny v kopcích kolem Udajpuru se prostě nedá dlouhodobě udržet. Spodní vody ubývají už i tam. Lidé ze suchých oblastí si musejí uvědomit, že jejich životní standardy prostě jsou nějak přirozeně omezené. V polopoušti nemůžete mít doma bazén a myslet si, že to tak zůstane napořád.

Pokud vím, tak součástí problému s bavlnou je i to, že pokud jako zemědělec žádáte o půjčku, musíte pěstovat nějakou komerční plodinu. Třeba právě bavlnu, zkrátka něco, co nemůžete sníst. Věřitel si tím zajišťuje, že i při malé úrodě vypěstované plodiny zpeněžíte a vrátíte aspoň část půjčky. Je tenhle problém pořád aktuální?

Je to tak. A pak do toho vstupují velké firmy jako třeba Monsanto, které vám nabízejí osivo s většími krátkodobými výnosy, ale horší dlouhodobou udržitelností. Velcí hráči na trhu vlastně farmářům diktují, co mají pěstovat. A podobně to funguje i s vodou. Velké společnosti a stát podporují velké vodovodní systémy. Pro lidi je to pohodlné, jenže pak ztrácejí kontrolu nad svým vlastním životem.

Tvrdíte, že současné vládní programy na hospodaření s vodou vůbec nedělají to, co hlásají. Jak to myslíte?  

Dám vám jeden příklad, jak zmatený program máme v Rádžasthánu. V lednu 2016 místní vláda založila Program hlavní ministryně pro vodní soběstačnost (Mukhja mantrí džal svávlamban abhiján). Obrovsky nás povzbudilo, že se vláda touto agendou začala vážně zabývat, a existuje spousta dobrých příkladů, kde zachycování vody skutečně funguje. Jenže pak tady máte případy, kdy ani vlastní pobočky těchto vládních projektů žádnou vodu nezadržují. A podobné najdeme i mezi našimi partnerskými neziskovkami. Já vždycky říkám to, co říkal Gándhí: Dělej to, co sám kážeš. Takže i my v naší organizaci se nejprve snažíme nejprve konat a pak teprve šířit osvětu. Ale je to složité. Jakmile dosáhnete nějakého životního standardu, už je těžké se ho vzdát.

Systém Čauká spočívá ve vytvoření kaskády mělkých nádržek, které v rovinaté krajině zachytávají dešťovou vodu a zvyšují tak její retenci. Foto Jiří Krejčík

Máte nějaký systém na zadržování dešťovky i u sebe doma?

Ano, mám. Trvalo mi snad deset nebo patnáct let, než jsem přesvědčil svého otce. Inspirovat nebo přesvědčit lidi nějaký čas trvá. Vodu zadržujeme i v naší kanceláři. Nepoužíváme žádnou reverzní osmózu ani filtrovanou vodu. Bereme pitnou vodu, kterou dodává vláda, a filtrujeme ji přes písečný filtr. To je další z věcí, které věřím: musíte být schopný a ochotný pít vodu, kterou poskytujete. A to je těžké, protože kvalita vody na venkově se drasticky zhoršila. Nejen kvůli chemické, ale i mikrobiální kontaminaci. Musíte být opatrní a upozorňovat lidi, aby nepili například vodu z rybníků. Ty jsou ohromně znečištěné mikroorganismy a často způsobují průjmy, zvracení a bolesti břicha. Snažíme se proto působit i v oblasti zvyšování kvality vody.

Mluvil jste taky o případu Džódhpuru, kde mají obyvatelé dostatek vody zadarmo a nezacházejí s ní zodpovědně. Je tohle součást nějakého většího fenoménu plýtvání, nebo je prostě Džódhpur specifický?

Nejedná se jen Džódhpur. Třeba Džajpur bere vodu z bísalpurské nádrže, která je sto padesát kilometrů daleko od města, a celé město je na ní závislé.

Na jedné jediné nádrži?
Ano. Takže pokud její hladina klesne, celý Džajpur má najednou problém. A to samé Džódhpur, který je uprostřed pouště. Dřív měli uvnitř města asi dvě stě rybníků, které zachytávaly dešťovou vodu, a město bylo soběstačné. Jakmile se vybudoval vodní kanál, lidé na rybníky úplně zapomněli, takže teď jsou z nich skládky nebo nádrže na odpadní vodu. Prostě pokud jste závislí na vodě odjinud, je to podobné, jako kdybyste na někom byli celý život závislí finančně. Když lidi dostávají vodu z kanálu, proč by se zajímali o nějaké zachytávání dešťových srážek? Ve městě můžete vidět, jak si touto vodou lidi umývají domy zvenčí. Přitom kdyby kanál najednou přestal přivádět vodu, Džódhpur by vyschnul během jediného dne. Je tady taky velký spor o rozdělení vody mezi Paňdžábem a Rádžasthánem. Paňdžáb vyhrožuje, že přestane do Rádžasthánu přivádět vodu z řek, a to v době, kdy se na ní staly závislé i pouštní komunity. V poušti stojí spousta vesnic a měst, které už kvůli nedostatku vody museli lidé v minulosti opustit. Nebo Udajpur. Krásné město v horách plné jezer…

Indické Benátky…

Ano, ale kromě toho, že bylo díky jezerům krásné, bylo na nich celé město založené. Naši předkové věděli, že voda je základ přežití, a tak postavili město na jezerech, která jsou navzájem důmyslně propojená. Teď se počet obyvatel města zvyšuje jako nikdy předtím a vody se používá mnohonásobně více. Spotřebuje se jí stále víc a musí se přivádět z jiných nádrží, aby se vůbec ta slavná jezera naplnila.

Aby vypadala líp?

Možná proto, aby byli turisté v Udajpuru spokojení. Ale klidně, nic proti turistům. Jde o to, že takhle nemůžete s vodou hospodařit donekonečna. Udajpur, Džódhpur, Džajpur, všechna města jsou závislá na vodě odjinud. My přitom musíme obnovit malé lokální nádrže. Třeba okolí bísalpurské nádrže, která zásobuje vodou Džajpur, je úplně vyschlé, nikdo tady s vodou nehospodaří. Byl jsem na výborném workshopu o tom, jak zajistit v Džajpuru dlouhodobou vodní soběstačnost. Jeden náš partner přišel s myšlenkou, že obyvatelé Džajpuru by měli dva nebo tři měsíce zkoušet sami zachytávat vodu a pak by se měly úplně zastavit dodávky. Je to tvrdé, ale jednou k tomu stejně bude muset dojít. Za padesát, za sto let. Příroda nás to naučí. A bude to mnohem krutější, než kdybychom se to naučili sami.

Na to se říká, že moudrý člověk se neučí ze svých vlastních chyb, ale z chyb ostatních.

Přesně tak. Vezměte si, co všechno jsem se naučil od pouštních komunit. Mnohem víc než na svých studiích. Za třicet let jsem od nich získal mnohem víc vědomostí než ve škole. Jsou to opravdu moudří lidé, vycházejí ze svých dlouholetých zkušeností a znalostí, které umějí stále zdokonalovat. Společenské systémy založené na vodě jsou neuvěřitelně propracované. Nemůžete například chodit na záchod k vodní nádrži. A teď si vzpomeňte, co jsme viděli dnes ráno.

A nejen ráno. Lidé prostě chodí na dno rybníka.

Chodí tam na záchod, házejí tam odpadky. Tohle ale v místní kultuře nikdy nebylo normální. Úplně jsme ztratili respekt k vodě, protože ji bereme jen jako komoditu. Můžete si ji koupit, můžete ji vylít, můžete ji znečistit, můžete ji nějakou technologií zase vyčistit, stačí na to jen mít peníze. Ale takhle to nefunguje. Peníze nerozhodují. Pořád jsem optimista a věřím, že mladí lidé skutečně chtějí mít čistou vodu a dobrý život. Máme tady velký technologický pokrok, sluneční energii, UV čištění. Naděje tu je, ale zároveň i velká lehkomyslnost a ignorance.

Jak byste ale chtěl lidi přesvědčit, aby si vody víc vážili? Tipuju, že nejste příznivec toho, aby se za vodu platilo nebo se danila.

Voda by neměla být zpoplatněná, protože pak by si ji ti nejchudší nemohli dovolit. Ale zároveň musí mít svoji hodnotu. Ne hodnotu ekonomickou, ale společenskou, kulturní, duchovní. Tuhle hodnotu, která byla dříve součástí našeho života, musíme dostat zpátky. Dám zase příklad z Rádžasthánu, který má tolik lidových písní o mracích, deštích a vodě jako žádný jiný indický stát a asi ani žádná jiná země. Lidé se prostě potřebovali ujistit, že voda bude mít v jejich kultuře pořád svoji hodnotu. Nebo si vezměte, jaké jsou v Rádžasthánu nádherné patrové studny. To jsou vlastně obrácené chrámy. V chrámu jdete po schodech nahoru, abyste se poklonili bohu, ve studni sestupujete dolů, abyste se poklonili vodě. Voda byla v naší tradici uctívaná jako nic jiného. Ale to je teď pryč. Proto nejen my ve WaterHarvest, ale třeba i naši partneři jako GVNML učíme lidi, jak uctívat rybníky. Neděláme to jenom kvůli divadlu. Chceme v lidech znovu probudit vědomí, že tyhle vodní zdroje jsou naše chrámy. Ale ne jako ty, do kterých se chodíte modlit, i když nevěříte v boha. Vodu uctíváte proto, že vám dává život a zároveň vás může ohrožovat, nebo dokonce zabít. Proto se snažíme tyhle věci učit malé děti. Zároveň jim to musíte říkat co nejjednodušším jazykem a v místních nářečích. Jen samotný Rádžasthán má ohromné množství nářečí, která vůbec nezní jako hindština.

To vím moc dobře. Jakmile tady lidi přestanou mluvit spisovně, vůbec jim nerozumím.

Právě proto je nutné, aby všechny naše vzdělávací materiály byly lokalizované. Zkoušíme je předávat také prostřednictvím výtvarného umění. Když vidíte obrázek, pochopíte jeho sdělení snáze než z psaného textu. Vymýšlíme deskové hry, jako třeba hady a žebříky, což je původem indická hra. Prostě dáváme k hadům a žebříkům popisky, které se vztahují k vodě. Nebo abecedy, to je známý případ. Nemusíte přece děti z indické pouště učit, že Z je jako zebra. Klidně to může být Z jako záchod. Stejně tak může být S jako studna, a ne jako slon nebo sova, které spousta dětí taky nikdy neviděla. Všechny tyhle výukové materiály musejí být lokalizované a zjednodušené. Teprve pak může přijít změna.

Podporuje tohle nějak i indická vláda, nebo má spíš přehnaně centralistický přístup?

Myslím, že vláda se snaží. Ale to vyžaduje spoustu inovativních myšlenek. A já se pořád domnívám, že kreativního a inovativního myšlení potřebujeme mnohem více, než jen stále opakovat stejné vzorce a schémata. Něco může fungovat v jiné zemi, ale už ne v Indii a už vůbec ne v Rádžasthánu.

Pořád jste ale optimista…

To asi musíte být. Zároveň však musíte vědět, kde jsou vaše limity a omezení. Jak se věci můžou zhoršit. Co bude jejich hlavní následek. Jsem sice optimista, ale nejsem snílek, který by věřil, že naše poušť bude někdy zelená jako Himálaje. Což si někdy lidi opravdu i myslí. Můžeme utratit jakékoli peníze a použijeme jakoukoli technologii, ale příroda nám to nikdy nedovolí. Přesto se o to pořád pokoušíme. A nikdy neuspějeme a jen vyhazujeme peníze oknem. Proč bychom se měli snažit osadit poušť zelení? Proč se v ní prostě nenaučit znovu žít? Vydáváme teď novou knížku Wise Water Solutions in Rajasthan, která popisuje 43 různých způsobů, jak v Rádžasthánu zachytávat vodu. Jen v poušti Thár je takových způsobů třináct a každý je unikátní podle místních podmínek. Ale je v ní mnohem víc než jen tradiční řešení. Třeba moderní kapková závlaha.

Takže se nepovažujete za tradicionalistu, ale snažíte se spíš najít nějaký kompromis?

Dá se to tak říct. Prostě kombinovat moderní vědomosti s tradičními. Musíte být co nejvíce otevření všem řešením, která fungují.

 

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies