Les, jak ho známe, končí

Stačily tři suché roky a s českými lesy je takřka amen. Dorazilo je teplo a sucho způsobené změnou klimatu. Zemědělská krajina bez vnitřní biodiverzity je ale zranitelná vždy.

Foto Petr Zewlakk Vrabec

„Máme nejlepší krajinu za posledních 250 let a podíl lesů ještě poroste,“ říkal sebevědomě ministr zemědělství Marian Jurečka (KDU-ČSL) ještě v roce 2016. Zalesnění české krajiny se mezi lety 2006 a 2016 zvýšilo o čtrnáct tisíc hektarů, a i když byly už tehdy slyšet varovné hlasy o zcela nevhodné skladbě českého lesa, vládní pohled byl optimistický. Stačily tři suché roky a situace je zcela odlišná. Lesy čelí historické kůrovcové kalamitě a jejich budoucnost je nejistá. O přístupu politiků to však vypovídá hodně. Optimismem, který si nevšímá varování, budou hýřit nejspíš vždy.

Opravdu konec?

„Takže lesy už nebudou?“ snažím se vymámit jednoduchou a dostatečně bombastickou větu z Dušana Utinka, který se živí správou lesů pro několik jihomoravských vesnic. V minulosti pracoval jako expert pro vládu a o krizi českého lesa také pravidelně píše na server Ekolist. Sedíme v domku v malé jihomoravské vesnici na Znojemsku, kde Utinek pracuje pro několik místních samospráv. Venku je okolo 35 stupňů ve stínu. „Záleží na tom, co si představíte pod slovem les,“ uhýbá před jednoznačnou odpovědí. „Pokud si ale představíte smrkový porost se sedmdesát let starými stromy, kam můžete chodit na houby, tak takový les už u nás nebude. Otázka je dnes spíš, jak bude les vypadat.“

Lesy, které by měly pestřejší druhovou skladbu a zároveň by se v nich nacházely stromy různého stáří, by kůrovci a oteplování pravděpodobně mohly odolat lépe.

Letecké snímky pořízené po celé republice mu dávají za pravdu. Jen za poslední týden se objevily záběry z různých koutů České republiky, na kterých vidíme hektary suchého lesa beze stopy zeleně. Kůrovec napadl několikaletým suchem stižené smrkové lesy a v tuto chvíli už není v lidských silách s tím cokoli dělat. Brouk kůrovec se vyskytuje v každém smrkovém lese i za normálních okolností, ale zdravý strom má obvykle dostatek pryskyřice (smůly), aby si s ním poradil a parazita zničil. Suchem oslabený strom to nezvládne. Lesník dobře obeznámený se stavem lesa by měl navíc napadený strom včas najít a nechat pokácet. Lesní správa to však nemá šanci zvládnout.

Kvůli teplu a suchu se smrkům na jižní Moravě nedařilo nikdy. Obdobná kalamita zasáhla i lesy borovicové. Do dvou let budou na kopcích i v rovinách místo zelených lesů, které jsou pro českou krajinu snad nejtypičtějším prvkem, jen suché dřeviny, pod nimiž tu a tam poroste malý stromek. V horším případě tu budou „holiny“ – pláně zcela zbavené lesního porostu, na nichž bývá v horkých dnech okolo čtyřiceti padesáti stupňů. Hrozí také eroze půdy, i když podle Utinka i na holinách by nakonec nějaký les vyrostl. Jen by to nemuselo být za našich životů. „Už nemůžeme řešit, kdo za to může, ale jen to, jak se z těch sraček dostat,“ glosuje Utinek, který kromě spravování obecních lesů sám vlastní několik hektarů lesa „zvláštního určení“. Zde zkoumá, co dál, a vytváří les, který sice negeneruje žádný zisk, ale vytváří podmínky pro pestřejší druhovou skladbu rostlin i zvířat.

Šesté vymírání druhů

Konec lesa, jehož předzvěst je už několik let patrná pouhým okem, bude prvním nepřehlédnutelným zásahem do krajiny způsobeným také klimatickou změnou. Dramatické změny a vymírání obrovských lesních ploch jsou dnes vidět všude na světě. Na globální úrovni podléhají lesy masivnímu kácení i požárům. V dokumentu Davida Attenborougha Klimatická změna: Fakta mluví profesor Matthew Hansen o překvapení, které zasáhlo vědeckou komunitu, když v roce 2008 dala vláda Spojených států volně k dispozici satelitní snímky pořizované od roku 1972 a vědci poprvé uviděli úbytek lesů v globálním měřítku a v dlouhé časové perspektivě. „Nevěděli jsme, že se děje toto. V Kolumbii, Peru, Paraguayi, Bolívii… deštné pralesy jsou vykáceny, vypáleny a místo nich se udělá pastva pro dobytek, případně se tu pěstují sojové boby nebo palma olejná,“ říká Hansen. To se ale netýká jen amazonských deštných pralesů, ale i jiných obrovských lesních porostů například v Rusku nebo Austrálii. Ohromný úbytek lesů v takovém měřítku se podílí i na globální klimatické změně. CO2 nashromážděný v lesích se při požárech uvolňuje a ohřívá planetu. Požáry způsobené vedry a suchem se už dají považovat za tzv. zpětnou vazbu klimatické změny. To znamená, že lidmi zapříčiněné oteplení vyvolává reakce, v tomto případě požáry, a ty dále ohřívají atmosféru. Pokud klimatická krize překročí určitý bod, hrozí, že systém zpětných vazeb způsobí nevratné změny, které už budou zcela mimo kontrolu člověka.

Ztráta původních lesů je velkou katastrofou pro planetární biodiverzitu. Kvůli odlesňování vymírá na Zemi každoročně několik milionů druhů zvířat a rostlin. Nedávná zpráva mezinárodního panelu pro biodiverzitu a ekosystémové služby (IPBES) přinesla údaje, které jsou podobně alarmující jako loňská zjištění mezivládního panelu pro klimatickou změnu. Dochází k šestému velkému vymírání druhů. Příčiny předchozích pěti velkých vymírání (mezi mnoha menšími) byly různé a neexistuje vždy přesná vědecká diagnóza. Poslední, páté velké vymírání druhů, při kterém z planety zmizeli dinosauři, bylo způsobeno buď pádem meteoritu nebo vulkanickou činností a následnými změnami klimatu zhruba před 66 miliony let. Podle vědců tehdy vyhynulo osmdesát procent druhů. Srovnatelně velké katastrofě, co se týče ztráty biodiverzity, čelíme i dnes. Příčinou je tentokrát lidská činnost. Vymírání začalo už před pár staletími s nástupem intenzivního zemědělství a rybolovu a jeho rychlost se zvětšuje.

Českým zástupcem v mezivládním panelu byl profesor Pavel Kindlmann u nás známý především jako bojovník za zachování přírodního rázu Šumavy. Masový úbytek biodiverzity má v globálním měřítku pět hlavních příčin: 1) změny ve využívání pevnin a moře vedoucí ke ztrátě přirozených stanovišť; 2) využívání rostlin a zvířat – a zvláště průmyslový rybolov; 3) klimatická změna; 4) rostoucí množství odpadů; 5) šíření invazivních druhů. České republiky se podle Kindlmanna týká v současnosti zejména klimatická změna.

Přirozená stanoviště, tedy místa, kde není druhová skladba ovlivněna člověkem, mizí na českém území už pár set let zejména vlivem zemědělství a později i lesnictví. Posledních pár desítek let zasadilo pestrosti druhů v české krajině několik vážných úderů. Meliorace a scelování polí, chemická hnojiva a celková intenzifikace zemědělství zničila zbývající přirozená sídliště řady druhů. V tuto chvíli už „klesá počet jedinců, nikoli druhů“, vysvětluje Kindlmann a dává příklad v masivním úbytku hmyzu: „Dřív bývalo běžné mít přední sklo auta po pár desítkách kilometrů plné mrtvého hmyzu. To už dnes není.“ Zjednodušeně řečeno, druhová skladba už se u nás přizpůsobila a žijí tu jen ta zvířata, kterým zemědělská krajina vyhovuje. I jedinci těchto druhů však v posledních letech masově ubývají. Přirozená stanoviště jsou v České republice méně než na jednom procentu území, profesor Kindlmann mluví o 0,3 procenta. Většina z tohoto území se nachází na Šumavě v tzv. bezzásahové zóně. Podle Kindlmanna v současnosti potřebujeme obnovu přirozených stanovišť, která by se měla nacházet na třech až pěti procentech území Česka.

Smrt monolesa

Kůrovcová kalamita postihla hospodářské lesy, které už žádnou zajímavější biodiverzitu nemají. Nízká odolnost vůči kůrovci je dlouhodobě způsobena průmyslovým utilitaristickým přístupem k nakládání s lesem a dřevinami. „Jako máme pšeničné pole, tak máme smrkový les,“ charakterizuje Kindlmann monokulturní lesnictví z hlediska druhové pestrosti. Lesy, které by měly pestřejší druhovou skladbu a zároveň by se v nich nacházely stromy různého stáří, by kůrovci a oteplování pravděpodobně mohly odolat lépe.

Minimálně čtvrtina léků na rakovinu má přírodní původ a druhy, které zničíme, už nám v ničem nikdy nepomůžou.

Zvyšování teplot a delší sucha jsou podle Utinka jen jednou z příčin současné kalamity. Svoji roli hraje i mizerné lesní hospodaření v posledních dekádách a samozřejmě i dědictví takřka výhradně smrkových monokultur. I když lesy založené na čtyřech základních dřevinách (smrk, borovice, buk a dub) jsou u nás tak dlouho, že už je považujeme takřka za přirozené, původ tohoto typu hospodaření najdeme v éře začátků industrializace koncem 18. století. Potřeba dřeva se s nástupem průmyslu dramaticky zvýšila a bylo nutné tomu přizpůsobit i lesy a lesnictví. „Co je na tom třeba obdivovat nebo aspoň kvitovat s povděkem, je to, že se tehdejší lesnictví snažilo o trvale udržitelný model hospodaření. Netěžilo se nikdy víc, než přirostlo,“ říká Utinek. Ještě užší zaměření na průmyslové využití lesa přišlo v padesátých letech.

Jednou z příčin dnešních potíží je i konec tradice malých revírů. „V rámci rakouskouherského lesnictví, dotvořeného v období první republiky, měl každý lesník hájovnu, kde mohl za pár korun žít. S tím nic neudělali ani komunisti. Díky tomu měl hajný svých pár hektarů obšlápnutých a byl schopný pohlídat různé potíže typu kalamitního nebo kůrovcového schnutí. Toto zrušilo vedení Lesů ČR za ředitelování Svatopluka Sýkory za vlády ODS,“ popisuje Utinek. Hájovny se ale v roce 2009 privatizovaly, což mělo ve výsledku špatný vliv na kvalitu péče o les. „Ještě před rokem 1989 měl hajný tak osm set hektarů lesa, za Rakouska to bylo tři sta. Po sametové revoluci se lamentovalo, že bychom se měli vrátit na tu rakouskou úroveň, ale výsledek je, že dnes má lesník 1500 hektarů, které jsou navíc často roztroušené na velkém území.“ Dvě stě let stará historie českého lesnictví  právě končí. Tabulky určující, kde co zasadit, ani ministerské předpisy už nemají velkou hodnotu. Přesto se podle nich ale jede dál: „Nedávno jsem viděl zasazené smrčky, maximálně tři sta metrů nad mořem, nemají šanci,“ říká Utinek.

Co bude dál?

Český les tak, jak ho známe, je už nejspíš odepsaný. Přesto mezi částí lesáků vládne optimismus, protože věří v možnost, že u nás vyrostou lesy, jejichž hlavním cílem nebude produkce dříví a zisku. „Věřím, že teď dojdeme k tomu, že nebudeme mít lesy unifikované, ale bude nás to tlačit k tomu všímat si, co nám říká příroda. Protože ono se naštěstí všude něco trošku zachovalo a my si musíme zvlášť všímat, kde něco trošku roste. Měli bysme to respektovat a říct si, že matička příroda ví, co dělá, určitě líp než my,“ doufá Utinek.

Pavel Kindlmann jako český expert na biodiverzitu většinu své přednášky o zjištěních mezinárodního vědeckého panelu OSN pro biodiverzitu a ekosystémové služby věnoval popisu své domácí Šumavy. Nešlo z jeho strany o žádné ignorantství, neboť biodiverzita či druhová skladba a pestrost přírody se brání lokálně. „Druh, který vyhyne je ztracen nadobro,“ připomíná Kindlmann. Minimálně čtvrtina léků na rakovinu má přírodní původ a druhy, které zničíme, už nám v ničem nikdy nepomůžou. Pokud lidstvo zlikviduje deštné pralesy, což by tímto tempem mělo být někdy koncem století, připraví se o nevyčíslitelné množství látek, které už nikdy nebude moci použít. To v malém platí i pro Šumavu, kde stále přežívá původní prales.

I hospodářské lesy mohou začít přispívat k obnově biodiverzity. Nesmí se ovšem orientovat pouze na zisk, ale začít oceňovat i další funkce lesa. Podle Kindlmanna by byl dobrý návrat přirozených stanovišť na tři až pět procent celého území. Svému osudu ponechaná příroda pravděpodobně lépe zvládne nástrahy, které ji čekají v důsledku klimatické krize a průměrného zvyšování teplot. V případě lesa nemá podle Utinka cenu obnovovat prales v místech, kde už není přirozený, ale stačí lesům umožnit pestřejší druhovou skladbu.

Zemědělec a lesník Daniel Pitek říká, že celé české zemědělství je dnes ve stejné situaci jako české lesy před pár lety. I když řada odborníků varovala vládu před hrozícím nebezpečím a hrozící kalamitou, politici nedělali nic a naopak se ještě kasali perfektním stavem české krajiny jako ministr zemědělství Jurečka. Potom osudně zaspali. Konec lesa, který přišel zdánlivě nečekaně, ještě dokážeme přežít, konec zemědělství bychom už přežít nemuseli. Potraviny mohou být v blízké budoucnosti nedostupné i na mezinárodních trzích.

Lesy, jak je známe, kvůli malé vnitřní diverzitě odolaly globálnímu oteplování a suchu jen pár let. Do budoucna budou lesní plochy důležité pro hospodaření s vodou. Půjde i o to, jak se s kalamitami lesa bude v blízké budoucnosti pracovat. Jak upozorňuje například hnutí DUHA, holoseče, které mohou být jedním z řešení mrtvých lesů, mají dlouhodobě velmi špatný vliv na schopnost půdy i lesa zadržovat vodu. V současnosti jsou lesy posledním prvkem české krajiny, který ještě má schopnost dobře zpracovávat vodu. Ani monokulturní lesnictví preferující smrky nepoužívá tolik chemie a není meliorováno tak jako zemědělská půda. Naděje spojená s blízkou budoucností lesa je tak podstatná nejen pro lesáky a samotný les, ale i pro nás všechny.

Autor je redaktor Alarmu.    

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image