Foto Petr Zewlak Vrabec
Sobotní rozhovor s ředitelem dětského domova v Brně Danielem Kusým, který označil přechodné pěstouny za „spící agenty“ a dlouhodobé pěstouny slovy Václava Klause juniora za „vyžírky“, kterým se péče v devíti případech z deseti nepodaří, ve mně spustila lavinu emocí.
Návštěva dětského domova, kam mě vzala moje spolužačka Evička někdy v páté třídě, byla pro mě tak hrůzostrašným zážitkem, že jsem na něj nikdy nezapomněla. Litovala jsem děti z děcáku, které chodily kolem a zdravily mě, a bylo mi divně z pocitu, že máme se sestrou rodiče, dům se zahradou a psa. Ony měly jen postýlku a skříň, soudružky vychovatelky a denní režim, kde bylo všechno přesně dáno. My jsme měli v pokojíčku na zdi plakáty Vinnetoua a Snoopyho, oni měli jen prázdné zdi. Všechno tu působilo cize a odlidštěně, skoro jako by byly v tom domově za trest.
Děti, které mají smůlu
Podobné pocity se mi vrátily o mnoho let později. Do svého rodného města jsem se vrátila jako mladá matka malého syna. Kromě syna jsem měla radost i z knihy pro děti, kterou jsem napsala, a jak jsem byla plná nadšení a elánu, chtěla jsem se o radost podělit. Vzala jsem hromádku knížek a šla do místního dětského domova. Nebyl to tentýž, kam mě kdysi vzala Evička, protože tam mi na mou nabídku ani neodpověděli. Tenhle sídlil v krásné víle a byl i zařízený hračkami. Tříleté, čtyřleté a pětileté děti se tlačily kolem a chtěly mě držet za ruku. Jeden zrzavý chlapeček se na mě usmíval ústy plnými shnilých zubů. Chtěl mi předvést „hernu“ a pochlubit se. Rázná sestra to ale ihned zatrhla: „Oddělení A ne! Tam už je uklizeno! Do oddělení A jdeme až zítra!“
V civilizovaných zemích malé děti v ústavech prostě být nesmí. Třeba Slovensko to zakázalo už před mnoha lety.
Viděla jsem od té doby ještě hodně „domovů“. Některé byly vybavené lépe, jiné hůř. Stačilo zajet do pohraničí a rázem se člověk ocitl zpět v dětství. Chodbu zdobily obrázky vytvořené z ústřižků látek. Venku byl sice bazén, děti ale musely ležet v posteli. Jinde měly haldy plyšáků a zájezdy k moři, nicméně pachuť z kolektivní výchovy, kdy člověk nemá ani kousek soukromí a je nucený od rána do večera sdílet svůj život s cizími lidmi, zůstala. Uplynulo mnoho let. Mnoho zkušeností a sevřených žaludků, slz a zlosti nad tím, jak to funguje. Napsala jsem o tom knihu, natočila hraný film a několik dokumentů a uveřejnila desítky článků. Vždycky jsem ale znovu narazila na něco, co mě nemile překvapilo.
V jedné pražské nemocnici jsem objevila mentálně a fyzicky retardovaného chlapce z kojeneckého ústavu, o kterého nikdo neměl zájem. Rozhodla jsem se, že mu pomůžu. Navštěvovala jsem ho v nemocnici, přinesla mu toho největšího plyšového lva, jakého jsem kdy viděla (do rána mu ho ukradli), brala ho ven na procházky. On byl v nemocnici i v ústavu stále jen vleže, krmený sondou, nehybný jako hadrová panenka. Nedokázal ani navázat oční kontakt. Postupně začal doslova rozkvétat, usmíval se, těšil se, až mě uvidí, a dokonce se pokoušel začít mluvit. Jednoho dne jsem za ním přišla a on sám od sebe řekl „mami“. Jeho prognóza byla špatná, všichni kolem to ale brali stoicky. Děťátko vedle v postýlce pořád spalo. Když jsem čekala, až se Filípek probudí, nahlédla jsem také do jeho karty. Stálo tam, že až dítě zemře, je třeba ihned odeslat orgány ke zkoumání, protože trpělo nějakou vzácnou chorobou.
Přišla jsem do nemocnice z normálního světa, kde má člověk děti, které miluje, objímá, spí s nimi v posteli, vaří jim, hladí je, čte jim pohádky, zpívá jim, učí je plavat, jezdit na kole a mluvit francouzsky. Opuštěné děti v tom samém věku leží v posteli samy. Ať už jsou v nemocnici, nebo v ústavu, nikdo je v noci nepřikrývá ani nehladí, musí si nějak poradit sami. O ostatních věcech, které člověk potřebuje k tomu, aby se cítil na světě v bezpečí a milovaný, ani nemluvě. Ale abych to zkrátila: vyřídili jsme si doma testy na hostitelskou péči a zamířila jsem do Krče, kam Filípka mezitím z nemocnice vrátili. „Nemůžete s ním jít na zahradu,“ sdělila mi nepříjemná osoba v telefonu, která se nepředstavila. „Proč?“ nechápala jsem. „Filip už na zahradě byl! Loni na Den dětí. Máme to dokonce zdokumentováno!“
Filipa, o kterém všichni říkali, že nemůže žít bez sondy v břiše a bez dozoru paní primářky Lukešové, se mi nakonec podařilo dostat ven, do chráněného bydlení. První, co ho naučili, bylo vstát z postele a dojít si pro misku s jídlem, aby se sám najedl. V kojeneckém ústavu v Krči měl smůlu – nepatřil mezi hezké nebo oblíbené dětí z oddělení, které se ukazovaly návštěvám. Strčili ho někam dozadu, a když řval, dali mu diazepam. Po návratu z nemocnice začal projevovat emoce, projevoval se jako lidská bytost. Dávky diazepamu mu zdvojnásobili.
Ústav není rodina
Mohla bych napsat román o tom, jak takový kojenecký ústav funguje. Jak jsme točili manžela paní primářky s taškami plnými jídla na týden dopředu pro celou rodinu, protože nám zaměstnanci řekli, kdy si pravidelně chodí pro jídlo. Jak jsem potkala zástupkyni s balíky plen v ruce na cestě domů. O sponzorech, kteří se divili, proč mají koupit koženou sedačku do ředitelny, a ne vybavení pro děti, o ženách z diplomatického sboru, které mě kontaktovaly, protože nechápaly, proč je jejich oblečení prodáváno místo toho, aby se rozdalo dětem (zlé jazyky tvrdily, že výnos šel přímo pro paní primářku). Psali mi zaměstnanci, dokonce se ozval i milenec paní primářky s jejími fotkami ve spodním prádle. Nabízel mi důkazy proti ní a nejpozději v ten moment jsem se rozhodla nechat Krč Krčí, protože se mi z toho všeho zvedl žaludek.
Nepochybně existují ústavy, kde jsou lidé, kteří mají rádi děti a chtějí pro ně jen to nejlepší. Určitě jsou u nás i lidé, kteří tuto práci berou jako poslání, a ne jako příležitost obohatit se, nebo vyrazit na dovolenou za peníze náhradních rodičů. Věřím tomu a jsem vděčná za práci, kterou dělají. Z podstaty ale nikdy nemůže jakákoliv ústavní péče nahradit rodinu. Jinde v Evropě už na to přišli, takže v civilizovaných zemích malé děti v ústavech prostě být nesmí. Třeba Slovensko to zakázalo už před mnoha lety.
Rozhodla jsem se, že místo plýtvání silami raději pomůžu nějakému konkrétnímu dítěti a přivezla si ke svým klukům ještě tmavovlasou černookou holčičku. Bylo jí tři a půl, rodiče Romové – dítě, o které nikdo v ČR neprojevil zájem. Přestože jsem měla podanou žádost u soudu a vyřízené všechny formality, čekala zbytečně celý rok v Klokánku. Paní psycholožka Karásková z Ústí nad Labem se totiž zasekla a rozhodla se, že dítě nevydá. Uplynulo dvanáct měsíců a holčičce byla nařízena předběžným opatřením ústavní výchova v dětském domově v Kamenici. Což fakticky znamená, že ho komando, které přijede bez ohlášení třeba i v noci, vytáhne spící z postýlky a nic netušící ho odveze mnoho kilometrů do neznámého prostředí mezi cizí lidi. Ve chvíli, kdy jsem se to dozvěděla, ve mně bouchly saze a pak už to šlo ráz na ráz. Dítě mi svěřili do péče během půl hodiny, a kdybych měla v autě sedačku, mohla jsem s ním rovnou odjet domů.
Naše nová dcera k nám odjela s nálepkou „nemluvící, nemocná, ne moc chytrá, počkejte si na nějakou lepší“. Dnes jsou to přesně čtyři roky: je přirozeně bilingvní, zapsaná do česko-anglické školy, nadaná pro tanec, hudbu a sport a nemocná dosud nebyla. Dodnes má ale největší starost, aby se někde neztratila. Stačí prohlížet si opice v ZOO o minutu déle a hned zpanikaří, jestli jsme jí neutekli. Nedovedu si představit, jak by to s ní bylo, kdyby skončila v dětském domově. Kdo by ji držel za ruku, i když si obouvá boty, a spal s ní v posteli, ačkoliv už je jí sedm, protože se v noci sama bojí?
„Spící agenti“, kteří mají zájem o své děti
Pěstounů, jako jsme my, lidí, kteří si berou děti za své, protože jim chtějí pomoct, znám docela dost a nemyslím si, že bychom byli výjimka. Velkou rodinu, kde mají deset nebo dvanáct dětí, jsem zažila jen jednou, a přestože dětí bylo plno, všechno fungovalo jak na drátkách a děti byly spokojené. Nechápu, odkud se bere tvrzení, že devět z deseti pěstounů selhává. Nebude to spíš obráceně? Někteří z těch, kteří byli v článku v Mladé frontě Dnes označeni jako „spící agenti“, tedy lidé číhající na šanci postarat se za peníze o cizí děti, dokonce nepřenesli přes srdce, že by se děti po uplynutí lhůty měly vrátit do ústavu, a tak raději sekli s přechodnou pěstounskou péčí a děti si nechali. Takových rodin znám několik. A jsem si jistá, že pěstounské rodiny, které mám kolem sebe, se o děti budou starat i poté, co dospějí nebo dostudují. Nebo si dovedete představit, že máte doma dítě a v osmnácti mu řeknete sbohem?
Poslední dítě, nebo spíš slečna, k nám přišla z Klokánku, kam se obrátila kvůli tíživé situaci doma. Paní ředitelka Kupková (emailová adresa Saint Angel – ne nelžu, podívejte se na web Fondu ohrožených dětí) ji vehementně přesvědčovala, aby se smířila s matkou, kterou šetřila kriminální policie pro týrání svěřené osoby. Sociální pracovnice Šímová s cigaretou v ruce přihodila svou zkušenost týrané ženy. Chlubila se, že její zážitky jsou mnohem, mnohem horší, protože jí manžel zlomil žebro, tak ať si nestěžuje, když jí se nic takového nestalo.
Drobounké dívence exotického vzhledu, která umí sedm jazyků, zpívá a píše poezii, sebrali pas a nutili ji ke kontaktu s matkou – jinak prý skončí v diagnosťáku. Dnes už je rozhodnutím soudu u nás doma. Mezitím nám ovšem v noci tloukla na vrata policie, protože paní Kupková s vedoucí OSPOD Praha 2 Martou Konvičkovou trvaly na tom, že dítě je povinno smířit se s matkou, vrátit do Klokánku a odtud v případě neposlušnosti do diagnostického ústavu. Za přihlížení naší malé dcery, která vše se zájmem sledovala, jsme policii oknem vysvětlovali, že ji nikam nevydáme, protože zákon říká, že náhradní rodina má vždy přednost před ústavní péčí a je u nás legálně. Byl to zážitek, který bychom si určitě rádi ušetřili.
Proč vlastně všichni ti lidé stojí o to, aby děti nebyly v rodině, ale v ústavu? Nemělo by to být spíš tak, že by lidé v ústavech přáli dětem, aby nalezly rodinu? Anebo – jak by si přál idealista – neměli by chtít ty domovy rozpustit a děti si rozebrat domů?
Nebo to bude spíš tak, jak říkala paní primářka Lukešová: „Co bychom si počali a kam bychom šli, kdyby nám to tu zrušili?!“
Autorka je filmová režisérka a spisovatelka.