Občanské fórum, zombie verze

Technokratická ODS, která pokukuje po autoritářských řešeních a pochybných byznysmenech, nepředstavuje alternativu. Je totiž horší než sám Andrej Babiš.

Českem obchází strašidlo Občanského fóra. Třicet let poté chce vzpomínku na jeho demokratický étos zužitkovat leckdo. Nejnověji to je Petr Fiala, který se rozhodl svými modrými křídly zastřešit všechny pravicové strany a vytvořit blok, jehož hlavní ideologií je vítězství – tentokrát nad Voldemortem z Agrofertu. To je přesvědčivý cíl a vzhledem k prorůstání státu s Babišovým oligarchickým panstvím i dost urgentní. Přízračný zjev druhého nejbohatšího Čecha v premiérském křesle navozuje místy dojem Otce Ubu, a tak se zdá, že cokoli může být lepší než toto. Je to přesně ten stejný dojem, na základě kterého Babiš svého času vyhrál. Je to dojem, který vede k zapomínání na to, že některé léky mohou být horší než nemoc sama.

Profesorský facelift

Profesor politologie Petr Fiala dodal ODS, zdiskreditované korupčními skandály a smutnými milostnými dramaty svých předchozích předsedů, cosi jako lidskou tvář. Až bychom skoro mohli zapomenout, s jakým renomé dobrodruhů a pochybných podnikatelů byla strana spojována. Problém ale je, že to je pořád ta samá strana, jak se ukáže pokaždé, když k tomu získá příležitost: třeba po komunálních volbách ve Fialově domovském Brně.

Fialovi se podařilo něco skoro nemožného: pod praporem boje proti Babišovi dává dohromady alternativu, která je svou ochotou postavit se po bok polských a maďarských autoritářů, napojením na pochybné byznysmeny a útočením na aktivismus proti klimatické změně snad ještě horší než sám Babiš.

Pokud získala ODS v posledních letech něco nového, nepřesvědčuje to. Jejím výrazným sponzorem je Ivo Valenta, moravský král hazardu, v minulosti pravomocně odsouzený za úplatkářství. Valenta je též vydavatelem nahnědlého bulváru jménem Parlamentní listy, internetového deníku, který lže už svým jménem. A tento vydavatel bulváru šířícího rasismus a ruskou propagandu (lžím např. o sorosovském spiknutí Valenta patrně i sám věří) je také členem senátorského klubu ODS.

Donedávna byla ODS pohostinným přístavem i pro Václava Klause mladšího, který dnes formuje svou novou krajně pravicovou stranu. I když jej nakonec ODS ze svých řad vyloučila, dala si (třeba ústy Jana Zahradila) záležet, aby zdůraznila, že jej nevyhazuje pro názory, ale protože sám veřejně říká, že už ODS, za níž je ve sněmovně, nehodlá volit. Pravda o ODS se ale asi nejvýrazněji ukazuje na její evropské politice, kde se ODS rozhodla být fíkovým listem polských autoritářů z Práva a spravedlnosti a aktivně spolupracovat s krajní pravicí (maďarský autoritář Viktor Orbán byl rovněž přemlouván ke vstupu do jejich frakce, ale neúspěšně).

O tom, že nejde jen o Zahradilův postoj, svědčí i vystoupení Alexandra Vondry, bývalého disidenta, který se do Europarlamentu dostal kroužkováním. Ten krátce po svém zvolení oznámil, čemu především se chce v Europarlamentu věnovat: bude to jednak obrana Polska a Maďarska před západními zeměmi EU a jednak strašení před aktivismem za záchranu klimatu. Země, kde si autoritáři upravují pravidla hry a útočí na nezávislé instituce, média i menšiny jsou podle Vondry „normální demokracie“, kde prostě jen vládnou konzervativci. Pokus polských konzervativců nepřátelsky převzít nejvyšší soud, úprava volebního zákona, díky níž Orbán už potřetí vyhrál volby, likvidování opozičních médií i Akademie věd v Maďarsku či vyhnání Středoevropské univerzity z téže země podle Vondry nejsou „takové drama, za jaké se to někdy vydává“. Opomněl ovšem dodat, že každá z těch věcí je mnohem větší „drama“, než jaká při všech svých aférách produkuje Andrej Babiš.

Jako druhé klíčové téma si Vondra vybral klima: nikoli ale proto, aby přispěl k řešení klimatické katastrofy. Aktivismus proti ničení klimatu označuje za „novodobé náboženství“, klima se podle něj „měnilo vždycky“ a lidská činnost „není zásadní“. Vondra se přitom nestydí pozoruhodného strašení: „Začnou mladí udávat svoje rodiče, že doma nechrání klima? Že jedí maso a jezdí automobilem? Tohle fakt není můj svět.“

Závod v bezohlednosti

Když má Fiala představit vize pro nový blok pravicových stran, nemluví tak otevřeně jako jeho straničtí přátelé. Neobhajuje polské a maďarské autoritáře, nepřipomíná spojení s pochybnými podnikateli. Zaujme především tím, jak málo se liší od svého hlavního soka. Slyšeli jsme od něj hlavně slova o tom, že se Česká republika zařadí mezi nejbohatší a nejvyspělejší země světa, že se provedou „nutné reformy“, že vzdělání bude prioritou (a zároveň se v něm bude o to více reformovat) a že „budeme konečně stavět dálnice“. To vše by klidně mohli říkat Babišův Prchal v nějakém O čem sním, když náhodou spím, a leccos z toho i říká. Je to stejné pojetí politiky: budeme se mít líp a budeme mít všeho víc.

Pokud ale ODS mluví o reformě školství, je dobré si vzpomenout, že už se o cosi podobného pokoušela. Ministerstvo školství tehdy svěřila personalistovi mafiózní bezpečnostní agentury a snažila se prosadit změnu, která byla útokem na autonomii vysokých škol a umožňovala je prostřednictvím správních rad podřídit zájmům firem. Lidem, kteří tak jako představitel zaměstnavatelů Vladimír Dlouhý dlouhodobě straší, že školy produkují příliš mnoho absolventů „humanitárních oborů“ a maturantů a málo levných a snadno vykořisťovatelných „lidských zdrojů“ připravených podle potřeb firem, by se to jistě líbilo.

Těžko říct, který příslib vstupu mezi ty nejúspěšnější země je nevěrohodnější: když přichází od lokálního oligarchy, nebo když přichází od předsedy strany s minulostí a současností takovou, jakou má ODS. Dostane nás mezi nejúspěšnější země na světě šméčkový kapitalismus Babiše nebo šméčkový kapitalismus Valenty? Toť vskutku otázka.

Je to nicméně otázka, která nestojí za položení. Mnohem důležitější totiž je, zda je opravdu o co stát. Opravdu má smysl snažit se patřit mezi „nejúspěšnější“ v „globální konkurenci“? Jde totiž o závod plný bezohlednosti k sobě, k druhým i k životnímu prostředí. Třeba to, v jak vystresovanou megapoli se proměnil třeba současný Londýn, je dobrým svědectvím o tom, jaká cena se platí za tento typ úspěchu – a pokud se mu Praha začíná alespoň vzdáleně podobat, je docela plasticky vidět, co to znamená: proměnu městských ploch v předražené zboží a špatnou přístupnost města pro nižší příjmové skupiny.

Nemělo by se Česko přihlásit k trochu jiné představě světa, než je taková, kterou sugeruje obraz závodu – a toho, že jste bezcenní, pokud se v něm jakýmikoli prostředky nedržíte na špici? Pokud je hlavní sen Babišovy alternativy vyjádřený slovy „budeme konečně stavět dálnice“, říká se tím všechno. Těžko se od ní dočkáme řešení ekologické zátěže, které benzinovoplechové božstvo na dálnicích i jinde způsobuje. Sotva přeruší závislost české ekonomiky na produkci aut (podle novinářů z Echo24 by obchodní válka USA s Německem ohrozila Česko a také Slovensko víc než samotné Německo).

Všichni dobří technokrati

Jak nám připomínají nové studie současných historiků, ideologie, jež se tu hlásí o slovo a kterou mají pánové Fiala a Babiš společnou, má v české společnosti dlouhé kořeny. Je to ideologie technokratismu, „věcných řešení“, vlády expertů a jejich domnělé či skutečné kompetence. Knihy kolektivu kolem Vítězslava Somera Řídit socialismus jako firmu a kolektivu kolem Michala Kopečka Architekti dlouhé změny ukazují, jak se už od šedesátých let pod povrchem socialistické rétoriky prosadila právě technokracie jako klíčová ideologie, na níž se do značné míry shodovali ovládající i ovládaní a jíž v jistém smyslu v pozdně moderní společnosti nešlo uniknout. Dlouhý dech přesvědčivosti technokratismu cítíme dodnes.

Dědictví Občanského fóra se jeví z tohoto hlediska dvojznačně. Přišlo se silným demokratickým étosem, ale bylo zároveň (a jen těžko mohlo nebýt) hnutím za to, aby po dekádách nekompetentních stranických tajemníků řídili hospodářství „kompetentní odborníci“. Prognostický ústav jich byl plný – a na křídlech své odbornosti prosadili neoliberalismus a „národní“ cestu privatizace se spoustou pochybných rychlozbohatlíků. Občanské fórum tak – jistě proti původním záměrům svých zakladatelů i řadových členů – stvořilo nejen Klause (byl posledním předsedou OF předtím, než jeho velkou část proměnil v Občanskou demokratickou stranu), ale jeho prostřednictvím také Babiše.

Dějiny se opakují, jednou jako tragédie, podruhé jako fraška, jak říká Karl Marx v Osmnáctém brumairu Ludvíka Bonaparta (v úvodní pasáži, kterou stojí za to číst i kvůli mnoha jiným postřehům než tomuto, který se stačil stát trochu klišé). Když se koncem devadesátých let pokoušeli bývalí revoluční studenti oživit tento demokratizační étos Občanského fóra a postavit jej proti Klausovi a Zemanovi, dvěma technokratům, kteří se stali hlavními vítězi revoluce, skončilo to jako fraška. Marx nám bohužel neříká, co se stane, pokud si někdo usmyslí zopakovat si historii potřetí. Vidíme jen, že Fialovi se podařilo něco skoro nemožného: pod praporem boje proti Babišovi dává dohromady alternativu, která je svou ochotou postavit se po bok polských a maďarských autoritářů, napojením na pochybné byznysmeny a útočením na aktivismus proti klimatické změně snad ještě horší než sám Babiš.

Autor je politolog a novinář.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies