Propasti a narušitelé: Pět tipů na filmy z Varů

Řada zahraničních filmů uvedených na karlovarském filmovém festivalu zavítá také do české distribuce. Které z nich byste si neměli nechat ujít?

Hlavním hitem letošních Varů byl jihokorejský snímek Parazit (Kisaengčchung), který vyhrál na canneském festivalu Zlatou palmu za nejlepší film. Drama s prvky černé komedie vypráví o členech chudé rodiny, kteří nemohou sehnat práci. Pomocí různých lstí se dostanou do bohaté domácnosti, kde začnou pracovat. Celá situace se však brzy značně zkomplikuje… Děj Parazita je obtížné přiblížit, aniž by byly vyzrazeny zásadní zvraty. Kromě napínavého příběhu má ale film také zásadní sociální rozměr. Jak říká režisér Pon Džun-ho v rozhovoru pro Salon Práva:

„Na první pohled se můj snímek zdá být satirou o chudé rodině, která parazituje na té bohaté. Ale to je povrchní a v něčem nebezpečná interpretace. Když se totiž pořádně zamyslíte, zjistíte, že ona chudá rodina je do svého postavení dotlačena. Její členové jsou schopní, talentovaní, vypadají jako slušní lidé, ale nedostatek pracovních příležitostí je vmanévruje do extrémní situace. A dojde vám, že i ta bohatá rodina jsou vlastně paraziti, protože nakonec chudou rodinu vtáhnou k sobě domů. Nedokážou totiž fungovat bez její pomoci, neumějí si sami uvařit, umýt nádobí, řídit auto, všechny tyhle podřadné úkoly přenechávají jiným.“

Islandský snímek Bílý bílý den ukazuje, jak obtížné je přiznat si, že o svých blízkých nevíme všechno. A když zemřou, už není možné s nimi nejen mluvit, ale ani si na ně vylít svůj vztek a frustraci.

Parazit nastoluje konflikt mezi třídami jako něco takřka nevyhnutelného, kdy vedle sebe mohou různé vrstvy žít jen obtížně. Na povrchu se může zdát – alespoň zpočátku – všechno v pořádku, ale časem stále více a více sílí vzájemné antipatie. Ve snímku je toto napětí vyjádřeno mimo jiné pachem, který bohatá rodina cítí ze svých zaměstnanců a jenž ji čím dál víc obtěžuje. „Všichni jsme si vědomi děsivé propasti mezi bohatými a chudými, ještě děsivější je ale to, že ten problém nejspíš nezvládne vyřešit ani generace našich dětí,“ říká k tomu režisér. Snímek uvede do kin v září distribuční společnost Aerofilms.

Odmítání druhých

Další karlovarským hitem bylo německé drama Narušitel systému (Systemsprenger). Právě takovým výrazem sociální pracovníci neoficiálně označují dítě, které si žádná instituce nechce nechat, a tak putuje od jedné ke druhé. Hrdinkou snímku je devítiletá Benni, která nikde dlouho nesetrvá. Opatrovníci si ji mezi sebou přehazují a navzdory dobré vůli a lásce jí žádný z nich nedokáže pomoct. Režisérka a zároveň scenáristka snímku Nora Fingscheidt na besedě po karlovarské projekci popisovala realitu dětí, jako je právě Benni:

„Podobných narušitelů systému je v Německu asi pět procent. Ve filmu se v jednu chvíli dokonce objeví návrh, aby se Benni přestěhovala do Afriky. Takové projekty skutečně existují. Idea za nimi je taková, že některým dětem může prospět změna prostředí a nový začátek někde jinde. To je ale krajní volba; v Německu se obvykle hledá nějaké institucionální řešení. Během toho ovšem vzniká spousta únavné a často bezvýsledné byrokracie.“

Film, který získal na Berlinale Cenu Alfreda Bauera, uvede do kin Film Europe.

Stejná distribuční společnost má na starost také českou premiéru Antologie města duchů (Répertoire des villes disparues). Snímek vyprávějící o malé québecké vesnici, v níž se začnou zjevovat duchové, byl taktéž uveden na Berlinale. Antologie poučeně pracuje s hororovými prvky. Režisér a scenárista Denis Côté podle svých slov právě na hororech vyrostl. Namísto umělé krve a jekotu se ale Côtého film zaměřuje spíše na strach z neznámého. Vracející se mrtví po živých nic nežádají – jen postávají a upřeně se dívají před sebe. Na takový jev však obyvatelé a obyvatelky samozřejmě nejsou připraveni a každý řeší nastalou situaci po svém; někteří z vesnice odjedou, jiní se snaží žít dál své každodenní životy, jako by se nic nedělo.

Côté na besedě s diváky po projekci vysvětloval, že při psaní scénáře myslel především na obavu z migrace. Filmař líčil, že právě obava z pohlcení je pro Québec (podobně jako pro další menší území a regiony) typická. Strach z neznámého ale nepovažuje za rasismus: „Když máte před sebou skupinu lidí, jejichž kulturu neznáte, je úplně normální mít obavy. To ale nemá co do činění s rasismem.“

Severské truchlení a neapolský polobůh

Čtvrtý filmový tip míří na sever. Islandské drama Bílý bílý den (Hvítur, hvítur dagur), které uvede do kin Aerofilms už na konci července, vypráví o policistovi, který se snaží vypořádat se smrtí své ženy. Když ale náhodou odhalí důležitou epizodu z manželčina života, o které neměl tušení, začne se mu drolit dosavadní obraz společně prožitého života – a spolu s tím také život sám.

Herec Ingvar Sigurðsson, který truchlícího muže ztvárnil, si za svůj výkon odnesl z canneského festivalu hereckou cenu. Zaslouženě. Celý snímek totiž stojí a padá s ním. S postupně rostoucí bolestí, kdy od sebe odhání i svou vnučku, jednoho z mála skutečně blízkých lidí, začíná být víc a víc zřejmé, jak obtížné je přiznat si, že o svých blízkých nevíme všechno. A když zemřou, už není možné s nimi nejen mluvit, ale ani si na ně vylít svůj vztek a frustraci. Právě tyto emoce pak hlavní hrdina zpracovává s velkými obtížemi. Moment, kdy nakonec dospěje ke katarzi, patří mezi filmové scény, které si člověk zapamatuje nadlouho.

Posledním tipem je dokument Diego Maradona. Asif Kapadia, který se podílel na životopisných filmech Amy (2015) a Senna (2010), se v něm soustředí na sedm sezón, jež argentinský fotbalista strávil v Itálii, v chudé a podle fanoušků konkurenčních klubů ze severní Itálie také „smradlavé“ Neapoli. Tam se nejprve stal díky svému fotbalovému umění polobohem (někteří lidé, kteří se neměli čeho jiného chytit, se k němu skutečně modlili). Zároveň však propadl závislosti na kokainu a zapletl se s místní mafií, což z něj opět udělalo obyčejného chybujícího člověka. Dokument, který je sondou do vykloubeného světa fotbalové hvězdy i sociálním vhledem do Itálie osmdesátých let, je v kinech od čtvrtka 18. července.

Autorka je scenáristka, dramaturgyně a publicistka.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies