Rodičovství v národním zájmu sektářů a tmářů

Spolupráce Andreje Babiše s fundamentálním křesťanským uskupením Hnutí pro život rodinám nepomůže, spíše naopak.

Nadšený a krátký. Takový byl tweet českého premiéra o tom, jak se potkal s akční neziskovkou Hnutí pro život a prodiskutoval otázku české rodinné politiky, především podporu rodin s třemi dětmi. U schůzky byl i Aleš Juchelka, který se v české politice dlouhodobě zasazuje o to, aby se z pojmu „rodina“ stala ideologická vějička pro konzervativce, a který spolu se skokanem na lyžích Jakubem Jandou patří mezi nejaktivnější odpůrce „politických a genderových neziskovek“. Juchelkovou mluvčí byla v minulosti Zdeňka Rybová, nynější mluvčí Hnutí pro život, která dlouhodobě obdivuje konzervativní Polsko a mimo jiné vyzdvihovala neonacistický Pochod nezávislosti, při kterém Varšavou táhnou tisíce neonacistů s pochodněmi. Není divu, že se hned po založení Trikolóry stala její vášnivou fanynkou.

Na příkladu Hnutí pro život se dá dobře ukázat, nakolik u nás stále vládne patriarchální systém a jak jsou ženy stále determinovány skrze svůj gender.

K otázce rodiny se Aleš Juchelka vyslovuje dlouhodobě. Je například autorem výroku, že „rodina založená na manželském slibu věrnosti muže a ženy je stavebním kamenem budoucnosti národa a musíme udělat vše proto, abychom ji zachovali“. V tomto duchu je poslanci ANO nutné přiznat určité zásluhy: jeho boj za „budoucnost národa“ je urputný a zjevně nese své ovoce. Juchelka například na podzim roku 2018 realizoval seminář k Istanbulské úmluvě v parlamentu. Tam jsme s překvapením mohli sledovat, jak se z dokumentu, který se snaží chránit ženy před domácím násilím, stává bojiště kulturních válek a jak se úmluva prezentuje pomalu jako kacířský list proti naší kultuře. Zajedno jsou v tomto čtení různí politici a političky z řad konzervativců, ať už se jedná o SPD, stále fundamentalističtější KDU-ČSL nebo tmáře z ANO či ODS. „Kdo podporuje ratifikaci Istanbulské úmluvy, souhlasí s obchodem s bílým masem a genocidou vlastního národa,“ řekla třeba členka SPD Ivana Schneiderová.

Peníze z Bruselu investovat do dětí

Na svém posledním velkém shromáždění, každoročním Národním pochodu pro život, nesli účastníci akce obří transparent. Stálo na něm: „Milá vládo, peníze z Bruselu investuj do dětí.“ Jak by takové investice měly vypadat, představilo Hnutí právě tento týden. Těžištěm jejich agendy je „třetí dítě“. Hnutí pro život totiž dlouhodobě tvrdí, že nejčastěji potrácené děti jsou právě ty třetí, a to především z ekonomických důvodů. Na první pohled umírněný způsob komunikace přilákal do jeho řad množství známých tváří – v klipu o třetím dítěti si zahrála třeba i Andrea Kerestešová. Ve svých dokumentech hnutí uvádí, že podle „sociodemografických fakt“ jsou třetí děti zcela klíčové pro nastartování demografie a že bez nich vymřeme. Ročně nám prý chybí třicet tisíc dětí a rodiny prý řeší auto a byt, nikoli slaďování, školky nebo jesle.

Andrej Babiš si argumenty, které se zjevně neopírají o žádnou renomovanou studii a jejichž zdroje na svém webu Hnutí pro život neuvádí, vyslechl a některým dal za pravdu. Pobouřil se přitom nad tím, že porodnost českých žen je jen 1,7 dítěte na jednu. „Určitě víte, že to už taky delší dobu řeším, protože chci, aby lidi měli co nejvíc dětí,“ nechal se premiér slyšet na Twitteru.

Podle sociologa Daniela Prokopa ale otázka třetího dítěte není tak kruciální. Uvádí, že se jedná hlavně o konzervativní přání. Třicet procent žen totiž nemá ani to druhé. Otázce, kolik dětí máme a proč, se věnovala agentura Median. Zkoumala, jak se založením rodiny souvisí rodinný stav, typ soužití, příjem a další faktory. Celkem pochopitelně klesá počet dětí se vzrůstajícím vzděláním. Jako zásadní stimul pro větší porodnost ale Prokop vidí především dostupnost infrastruktury, tedy to, proti čemu Hnutí pro život a konzervativní politici nejvíc bojují: dostupné školky i pro děti mladší dvou let, podporu slaďování rolí, důraz na lepší zaměstnanost žen a jejich důstojný návrat na trh práce. „Tohle příspěvek na auto opravdu nespraví,“ říká Prokop, byť přiznává, že otázka třetího dítěte je částečně i otázkou ekonomickou. Uvádí ale, že těžiště problému je už druhé dítě. Prokop na svém Twitteru dodává, že typicky konzervativní země, jako je Polsko nebo Maďarsko, které svou politiku nejčastěji stavějí na národoveckém pojetí rodiny, mají porodnost ještě nižší – kolem 1,3 až 1,5 dítěte na ženu. Z dalších šetření by se jako podstatný stimul dalo zmínit i zapojení otců do péče.

Co je vám vlastně do toho?

Poslouchat řeči různých mužů o tom, jak máme rodit, aby to státu pomohlo, je frustrující. V minulosti byly takové experimenty fatální a problematické a vždy vedly k omezování svobod žen. Navíc tu jinak žádná velká rodinná politika neprobíhá. Babiš se Schillerovou se bránili navýšení rodičovského příspěvku, který zůstával po několik let nesmyslně nízký. Neexistuje nic jako plošná a nepodmíněná mateřská, na kterou by dosahovali i ti, kteří ještě nic neodvedli do státní kasy. Státní jesle nemáme. Zásadní zákon, který by umožňoval umisťovat do školek už dvouleté děti, zničil dvakrát rozvedený ochránce tradiční rodiny Václav Klaus mladší, který se s něčím tak zbytečným, jako je péče o děti, nemusel nikdy trápit. I tříleté dítě je dnes těžké dostat do školky, protože je stát v minulosti rušil (o tom, jaká je realita vícečetných rodin, dobře píše třeba Jana Ustohalová).

Ale tím problémy nekončí. Pokud se z vás v Česku z různých důvodů stane rodič samoživitel, stanete se okamžitě tou nejohroženější sociální skupinou. Neexistuje smysluplná koncepce bydlení. Sociálně slabší se do práce vracejí ne proto, že chtějí, ale protože musí. Ze slaďování a možnosti se realizovat i mimo mateřskou roli se stal luxus jen pro ty bohatší. Muži – i kdyby chtěli – se o děti starají jen v naprosto marginálních případech. Důvodem je kromě kulturních stereotypů především socioekonomický status žen, fakt, že dostávají nižší platy než muži, i to, že neustále narážejí na skleněné stropy. Nemáme smysluplnou koncepci vzdělání, problémy mezi periferií a centrem se prohlubují a na kondici rodin se podepisují i exekuce.

Debata o „třetích“ dětech je navíc frustrující i z hlediska toho, kdo ji vede: fundamentalistická organizace, která se svým veřejným vystupováním vymezuje i proti potratům samotným a podle níž by se ženy měly stát továrnami na plození dětí. Na příkladu Hnutí pro život se dá dobře ukázat, nakolik u nás stále vládne patriarchální systém a jak jsou ženy stále determinovány skrze svůj gender. Z boje proti feminismu, genderovým otázkám a vším, co s nimi souvisí, si hnutí udělalo svatou válku. Vydatně mu s ní pomáhá česká katolická církev, pro kterou se „národ“ stal od dob panování Dominika Duky patrně stejně posvátným jako Bůh.

Hnutí pro život se profiluje také jako homofobní organizace – tradiční rodina je přitom jen ideologický pojem, kterým svou nesnášenlivost omlouvá. Podrobný text Simona Kovnera dobře ukazuje, jaké „hodnoty“ toto Hnutí v jádru zastává, ale možná stačí pohled na sociální sítě Zdeňky Rybové, které působí víc než strašidelně. Jenže jestli je něco skutečně děsivé, je to rychlost, s jakou ideologové z Hnutí pro život pochopili, že pro šíření vlastních zájmů je důležité odvolávat se na sociální problematiky. Přitom si z nich berou jen to, co se jim hodí, a ještě vše cpou do svých znesvobodňujících škatulek. Témata, jako je skrytá chudoba nebo sociální nerovnosti, jim na obecné, základní rovině, nepřipadají důležitá, řeší je pouze účelově: když jde o potraty. To, že se mohou (ale nemusí – řada rodin třetí dítě prostě nechce a i to je v pořádku) dít i ze sociálních důvodů, je pak jen něco, co se zrovna hodí do krámu. Fakt, že lidé kolem Hnutí pro život odmítají také antikoncepci nebo sexuální výchovu, komický rámec jejich agendy už jen dotváří.

Selhání levice přitom spočívá v tom, že nedokáže sociální problémy spojovat s emancipační politikou. Namísto toho, abychom se skrz odkazy na data a výzkumy snažili o co nejširší vytváření sítí, podporu sociálního státu a budování takových podmínek, ve kterých by bylo možné žít životy skutečně svobodně a na základně vlastních rozhodnutí, jen útrpně přihlížíme, jak se Babiš schází se sektářskými fundamentalisty, naslouchá jim a ještě se tím chlubí na Twitteru. A ultrakonzervativní politika mezitím pomalu, ale jistě, pokračuje v rozšiřování svého pole působnosti.

Autorka je redaktorka Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image