Shnilé jahody: kauza falešného svědectví z gulagu

Jaký je skutečný příběh osmaosmdesátileté falešné pamětnice sovětského gulagu Věry Sosnarové?

Foto Gerald Praschl (CC BY-SA 3.0)

V uplynulých dnech vzbudila pozornost kauza osmaosmdesátileté důchodkyně Věry Sosnarové, údajné mnohaleté vězenkyně gulagu, jejíž příběh zpopularizovala kniha Jiřího Svetozara Kupky Krvavé jahody a která s tímto vyprávěním jezdí besedovat s veřejností a po školách. Její příběh už delší dobu vzbuzoval pochybnosti a historickou obcí nebyl brán jako příliš autentický, neboť obsahoval mnoho neobvyklých jevů pro reálie gulagu a zároveň nebyl podložen žádnými důkazy. Proto také Sosnarové ve svých pracích nevěnoval pozornost publicista Vladimír Bystrov, který se po roce 1989 jako první rozhodl mapovat osudy Čechoslováků odvlečených do gulagů, a proto jí nevěnovali pozornost ani historici Ústavu pro studium totalitních režimů (ÚSTR), kteří se tímto tématem přinejmenším od roku 2011 také intenzivně zabývají. Bystrov navíc v roce 2009 jako jeden z prvních její příběh veřejně zpochybnil. Před časem pak historik ÚSTR Adam Hradilek publikoval článek v časopise Paměť a dějiny, v němž příběh Sosnarové na základě poctivé archivní práce vyvrátil.

Jak to nebylo

Pro začátek si zkusme shrnout vyprávění samotné Sosnarové. V květnu 1945 prý byla čtrnáctiletá Věra spolu se svou matkou, bývalou ruskou emigrantkou, která měla za ruské občanské války bojovat spolu s bělogvardějci proti Rudým, a s devítiletou sestrou odvlečena do vzdáleného tábora na Sibiři, kde měla strávit cca deset a půl roku neslýchaných hrůz. Byla svědkyní smrti své matky, která byla zabita, když se sama snažila zabít své dcery, aby je ušetřila utrpení. Dcery ovšem prokázaly větší odolnost. Sosnarová kromě výkonu těžkých lesnických prací byla opakovaně hromadně znásilňována, vystavena surovému bití či delšímu pobytu v jámě pro neplnění norem, kdy dostávala napít jen jednou za dva dny, byla svědkyní upalování lidí nakažených tyfem ve stodolách, pohřbívání zaživa, trávení vězňů či kanibalismu.

Chceme-li ukázat zločinnost stalinského systému, pak není potřeba si k tomu vymýšlet lži, existuje velké množství skutečně prokázaných zločinů.

Z gulagu byla propuštěna v rámci destalinizační politiky někdy na přelomu let 1955 a 1956 a odtud pak odeslána do vyhnanství k Tichému oceánu a poslána na loď, kde zpracovávala rybí a krabí maso bez nároku na mzdu. Po úprku tří vězeňkyň byla práce na lodi zastavena a lidi posláni na jiné těžké práce. Tak se dostala do tábora na těžbu zlata a dále na stavbu vodní přehrady, kde ale jiní nucení dělníci, bývalí esesmani, způsobili požár, a proto byla se sestrou opět přesunuta, tentokrát do kolchozu, a nakonec skončila v metalurgickém závodě v Nižním Tagilu. Zde se jim po čase podařilo za pomoci úředníků ministerstva zemědělství a se souhlasem JZD Podyjí u Znojma zajistit repatriaci do Československa. Při návratu do Československa podepsala, že bude mlčet o svých životních útrapách, byla sledována a musela se pravidelně hlásit na sovětském konzulátě.

Tolik ve zkratce příběh Sosnarové podle jejího vlastního vyprávění, které doznávalo při různých příležitostech dílčích změn, což ale šlo vnímat jako důsledek dlouhého odstupu a ošemetnosti paměti každého z nás. Základní rámec příběhu změn sice nedoznával, ale nejsou k němu žádné důkazy ani doložené svědectví další osoby.

Kumulace abnormalit

K dějinám gulagů i v českém jazyce dnes již existuje množství dostupné literatury, ať už populárně historické, odborné (např. Applebaum, Chlevňuk), nebo memoárové a beletristické (za všechny Solženicyn, Šalamov) a v neposlední řadě i zmiňované práce Bystrovaedice ÚSTR věnované přímo Čechoslovákům v gulagu. Při znalosti alespoň části této literatury musí příběh Sosnarové působit poněkud nevěrohodně. Obsahuje totiž mimořádnou délku trestu, nepochopitelnou u dvou nedospělých osob a bez příliš jasných důvodů, a také celou řadu anomálií, které jsou z doložených pramenů i tisíců svědectví zcela nezdokumentované (hromadné upalování, cílené trávení vězňů), vyloženě neobvyklé (extrémní míra sexuálního násilí) či nezvyklé (dlouhá léta otrocké práce bez nároku na mzdu ve vyhnanství s poměrně častými změnami místa pobytu a pracovního zařazení) a neodpovídající danému období (kanibalismus se občas vyskytoval v severských táborech na přelomu dvacátých a v první polovině třicátých let). Všechny tyto abnormality jsou přitom nakumulovány do příběhu jedné konkrétní osoby.

K tomu všemu navíc chybí jakákoli dokumentace. Podle „pravdivého příběhu“ Krvavých jahod Sosnarové při propuštění z gulagu velitel tábora explicitně odmítl dát jakýkoli dokument – přitom propuštěnci z gulagu vždy dostávali propustky, aby se po SSSR vůbec mohli pohybovat. Propuštěna ale vlastně nebyla, protože byla víceméně násilím zařazena na práci na lodi. To je také neobvyklé, neboť propuštěncům byla sice dost často na další léta určena místa a pracovní zařazení ve vyhnanství, ale do místa určení cestovali sami, nahlásili se na příslušných úřadech a v rámci města nebo obce se mohli relativně svobodně pohybovat a za práci dostávali mzdu. Oproti často vyjadřovaným domněnkám veřejnosti pak zdaleka není pravda, že by sovětský režim nevedl o svých vězních dokumentaci či ji posléze masivně likvidoval. Existují doklady o milionech a milionech perzekuovaných osob a řada stalinských zločinů je známa primárně z archivních dokumentů. Každý, kdo se dostal do gulagu, musel být alespoň pro forma odsouzen, a ocitl se tedy na seznamech odsouzených s důvodem odsouzení a délkou trestu. A stejně tak při propouštění se evidovalo, kdo byl propouštěn. Po návratu do Československa by pak byly při pravidelných hlášeních se sovětskému konzulátu vedeny o tom záznamy, a pokud by se Sosnarová hlásila StB, tak tam. Sosnarová si přitom nedokáže ani vzpomenout na název konkrétního tábora, kde strávila něco přes deset let. Už jen na základě toho neexistuje jediný důvod, proč příběhu Sosnarové věřit.

Jak to bylo

Naproti tomu Adam Hradilek na studiu archivních pramenů doložil úplně jiný příběh, když zdokumentoval prakticky celý život Sosnarové až do návratu do Československa s výjimkou období jednoho klíčového a pro Sosnarovou nepochybně traumatického roku mezi květnem 1945 a květnem 1946. Její matka opravdu byla ruskou emigrantkou, ovšem nikoli bělogvardějskou bojovnicí, ale dělnicí v Nějvo-Šajtanském metalurgickém závodě, odkud utekla s dezertérem československých legií Josefem Šímou do Československa, kde se brzy rozvedla. Její dcera Věra se narodila v roce 1931 a mladší dcera Emílie o pět let později, otec ani jedné z dívek není známý. Za okupace matka získala pro sebe a svoje dcery podvodem německé občanství a byla konfidentkou Gestapa. Po válce byla Věra Sosnarová (podle dívčího jména matky v Rusku měla příjmení Melnich) kvůli ruskému původu repatriována do místa posledního bydliště její matky a byla pracovně zařazena rovněž jako dělnice do Nějvo-Šajtanského metalurgického závodu – doloženy jsou záznamy o jejím kvalifikačním vzdělávání a všech civilních zaměstnáních, kterými v letech 1946 až 1964 prošla. Jedinou pravdivou informací její verze příběhu o pobytu v SSSR je tedy to, že pracovala v nižně-tagilském metalurgickém závodě. Její sestra se kromě toho v SSSR provdala a v roce 1957 se jí narodil syn. Takové je základní shrnutí Hradilkem doložených fakt.

V návaznosti na Hradilkova zjištění se rozpoutala veřejná diskuze, ve které velká část diskutujících přijala fakta, ale jiní vyjádřili pochybnosti a naopak vyvraceli historikova tvrzení s tím, že sovětský režim běžně neměl o lidech přehled, takže neexistující důkazy pro pobyt v gulagu nejsou ničím neobvyklým, anebo dokonce s tím, že sovětský režim běžně falšoval dokumenty. Je sice pravdou, že komunistické represivní aparáty některé dokumenty falšovaly, typicky jde ale o různé vylhané důkazní spisy pro účely odsouzení lidí, ne o doklady o pobytech ve vězení natožpak o civilních zaměstnáních či odborných kvalifikacích. Tato diskuze je tedy především výpovědí o stavu kritického myšlení ve společnosti, schopnosti ověřovat si fakta či věřit dezinformacím a emotivním sdělením.

Proč až dnes?

Je jistě možné se ptát, proč s uvedenými zjištěními Hradilek přišel zrovna nyní, když je příběh Sosnarové znám již sedmnáct let. Není však důvod pochybovat o jeho tvrzení, že byl přibližně před rokem a půl na jedné besedě se Sosnarovou a její vyprávění v něm vzbudilo takové pochybnosti, že se rozhodl konfrontovat její příběh se skutečností. Spíše je tak na místě se zeptat, proč Sosnarová přišla se svým příběhem zrovna v roce 2002, a ne už po pádu komunistického režimu v Československu a rozpadu Sovětského svazu. Její tvrzení, že se stále bála, protože ji sledovali agenti, je absurdní: přestali ji totiž sledovat zrovna v roce 2002, kdy se přijímal zákon o odškodnění Čechoslováků odvlečených do gulagu a kdy se svým příběhem poprvé přišla v reportáži TV Nova. Na základě uvedeného zákona následně nárokovala přibližně tři miliony korun odškodného za celých 19 let svého pobytu v SSSR. Podmínkou pro udělení odškodnění přitom podle zákona byl buď doklad o pobytu v gulagu, anebo prohlášení alespoň dvou svědků. Ani jedno Sosnarová nedoložila a Česká správa sociálního zabezpečení (ČSSZ) ji nakonec po dlouhém řízení odmítla odškodnit.

Proti úředníkům ČSSZ se na základě toho obrátil mediální i veřejný hněv pro údajný hyenismus, ačkoli si naopak zaslouží pochvalu za dobře odvedenou práci, protože byli první, kdo získal nějaký důkaz proti tvrzením Sosnarové – totiž dokument Trudovaja knižka obsahující přehled jejích civilních zaměstnání v letech 1948 až 1963. Sosnarová nicméně na svém příběhu postavila docela slušnou důchodcovskou kariéru, získala peníze pomocí různých sbírek a dlouhodobě beseduje se školáky i veřejností, které vypráví svůj vymyšlený příběh. Její smyšlenky pak byly rozšiřovány médii a především románem spisovatele a někdejšího komunistického propagandisty Jiřího Svetozara Kupky. Jeho kniha je přitom anotována jako pravdivý příběh. Sosnarová tak tyje na úkor skutečných obětí gulagu a mládež na školách i veřejnost jsou učeny nesmyslům a získávají značně zkreslený obraz o fungování gulagů i sovětských represí. Nedůvěryhodnost Sosnarové lze přitom ukázat i na bagatelním faktu, že její příběh nebyl potvrzen ani od její sestry, která měla být jedinou svědkyní a o které Sosnarová tvrdila, že se odstěhovala do zahraničí, ačkoli žila v Brně, kde také v roce 2013 zemřela.

Poselství a pravda

Skandální je proto reakce některých představitelů veřejného života obhajujících či zlehčujících podstatu tohoto podvodu. Poslanec KDU-ČSL Marian Jurečka dokonce Adama Hradilka obvinil z propagandy, když napsal, že „pravda“, kterou paní Sosnarová popisuje, se některým nelíbí a rétoricky se zeptal, zda takto budeme zpochybňovat také oběti holokaustu. Záležitost komentoval i jeho stranický kolega, zastupitel Jihomoravského kraje Jan Grolich, který uvedl, že je pro něj důležitější poselství příběhu než striktní formalismus historika Hradilka. Grolich je mimochodem autorem návrhu, na jehož základě byla Sosnarová vyznamenána hejtmanem Jihomoravského kraje. K těmto reakcím lze poznamenat, že pravda se především nelíbí panu Jurečkovi. Vladimír Bystrov jistě neměl žádný důvod dělat ze skutečných obětí podvodníky, naopak to byl on se svým výborem Oni byli první, kdo začal veřejnosti předkládat skutečné příběhy obětí sovětského režimu a kdo inicioval zmiňovaný zákon o jejich odškodnění. Jeho motivace pro šíření povědomí o těchto zločinech přitom byla do značné míry osobní, neboť jeho otec byl jednou z těchto obětí. Stejně tak je tomu u Adama Hradilka, který se v ÚSTR dané problematice dlouhodobě věnuje a spolupodílí se na veřejných výstavách i dalších projektech mapujících osudy těchto lidí. Dělat z ÚSTR nástroj propagandy zlehčující zločiny komunistických režimů je skutečně směšné.

A na Jurečkovu řečnickou otázku lze odpovědět zcela věcně: existují i případy podvodníků, kteří tvrdili, že přežili holokaust, a přitom to nebyla pravda (např. Binjamin Wilkomirski). Konstatování, že je důležitější poselství příběhu než fakta, je pak už skoro na úrovni tvrzení „není to pravda, ale mohla by být“.

Oběť doby

Život Věry Sosnarové určitě není černobílý a nepochybně nebyl snadný. Jistě však není obětí gulagu, maximálně tak obětí své doby. Jako čtrnáctiletá dospívající dívka během roku ztratila domov, matku, byla umístěna do cizojazyčného prostředí, zaměstnána v těžkém průmyslu a je možné, že se přitom musela starat o mladší sestru. Lze jen spekulovat, jak přesně se dostala do Ruska. Smysluplnou teorií je, že o repatriaci zažádala její matka, která by jako konfidentka gestapa měla velmi dobrý důvod, proč se za každou cenu dostat z Československa. To ale nelze tvrdit, protože pro to nejsou důkazy.

Velmi pravděpodobné však je, že Sosnarová před repatriací strávila nějakou dobu v detenčním táboře, kde byli lidé při přesunech obyvatelstva filtrováni. Nelze vyloučit, že tam byla znásilněna. Její popisy opakovaných znásilnění každý den a interrupční výplachy vodkou jsou nepochybně zveličené a určitě by se notně popsaly i na jejím fyzickém zdraví, nicméně znásilnění samo o sobě musí být pro každou oběť mimořádným traumatickým zážitkem a sled všech nastíněných událostí i následná těžká a nebezpečná práce dávají prostor pro pochopení jistých zveličení. Stejně tak ne všechny další informace, které Sosnarová ve svých popisech uvádí, musí být zcela neautentické. V Nižním Tagilu, kde pobývala někdy od října 1952, existoval skutečně od roku 1942 tábor spadající pod systém gulagu, jehož vězni byli nasazeni právě na práce pro tamní metalurgický závod. Tento tábor byl zavřen po první vlně masivních destalinizačních propouštění v dubnu 1953, kdy odtud odešlo přibližně 18 tisíc vězňů. Zde tedy Sosnarová mohla potkat skutečné vězně gulagu a nepochybně řada příběhů o vězních tohoto tábora žila ve městě i po jeho zavření. Tábory při větších aglomeracích neměly ale tak surové podmínky jako mnohem odlehlejší tábory na Sibiři či Dálném východě, a ani ty nebyly tak surové, jak to líčí Sosnarová.

Těžký životní osud nicméně Sosnarovou neomlouvá. S příběhem přišla ze zištných důvodů a podvodem se stala svého druhu celebritou a nejznámější českou „obětí gulagu“ – na úkor těch skutečných. Je možné, že za ta léta, co svůj příběh vypráví, mu už i sama věří. I proto se možná někteří ptají, proč teď veřejně demaskovat paní ve vysokém věku jako podvodnici. Pomůže to nám všem. Smyslem historie stejně jako jiných oborů lidského vědění je poznání pravdy a zde se navíc jedná o poučení do budoucna.

Chceme-li pochopit podstatu sovětského režimu, jeho represí a systému gulagů, je potřeba vycházet z fakt. Je samozřejmě snadné dojmout se nad hrůzným životem jedné ženy, pocítit lítost a smutek a zároveň její osud mít za dokreslení všeobecně známé zločinnosti stalinských represí. Problémem ale je, že pokud budeme chtít věřit, že zlo je iracionální a že si sovětský režim náhodně vybral dvě mladé dívky, kolem kterých vytvářel rozsáhlý komplot, tak podstatu režimu nikdy nepochopíme. A budeme-li si myslet, že totalitní režimy využívají represí pouze ze zvůle, a nikoli strategicky, zatemníme fakt, že ty nejstabilnější totality naopak jednají s vysokou mírou racionality (byť zvrácené). Chceme-li ukázat zločinnost stalinského systému, pak není potřeba si k tomu vymýšlet lži, existuje velké množství skutečně prokázaných zločinů. Naopak dávání prostoru smyšleným příběhům je spíše vodou na mlýn těm, kteří by chtěli zlehčovat zločinnost stalinismu s poukazem na to, že smyšlených či aspoň zveličených je i spousta dalších fakt. Poselství obětí gulagů proto nelze nechat Věře Sosnarové, ale je třeba ho vrátit skutečným obětem.

Autor je historik.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies