Starší generace novinářů si myslí, že my mladí jsme líní

S polským reportérem Markem Szymaniakem o pracovních podmínkách v nízkopříjmových zaměstnáních a situaci mladých novinářů v Polsku.

Foto Saša Uhlová

Marek Szymaniak je polský novinář a reportér, který publikuje mj. v reportérské příloze deníku Gazeta Wyborcza Duży Format, v týdeníku Newsweek Polska nebo na portálech TVN24.pl a Świat.pl. V roce 2018 vydal svou první knihu – soubor reportáží Urobieni (Zpracovaní) o podmínkách na polském pracovním trhu a následcích divokého kapitalismu devadesátých let. V Alarmu jsme publikovali tři úryvky z jeho knihy: Cizí tělesa, Elastický životLevné vyjde draho. Mluvili jsme o pracovních podmínkách v nízkopříjmových a nekvalifikovaných zaměstnáních, ale také o situaci polských novinářů.

Jak vás napadlo psát o pracovních podmínkách?

Když jsem začínal pracovat jako novinář, byl jsem na začátku rád, že můžu napsat nějaký článek a dostanu za to honorář. Jenže roky ubíhaly a ono se to neměnilo. Pořád jsem byl placený jen za texty, které jsem napsal, nikdy mi nikdo nenabídl žádnou smlouvu. Ten problém je ale širší, celá má generace se potýká s nejistotou a nestabilitou zaměstnání.

Tradice polské reportáže je známá. Je zde i tradice reportáže zaměřené na pracovní podmínky? Navazujete na někoho, na nějakou reportážní školu?

Ne, reportážní škola, která by se zaměřovala na sociální témata nebo na práci v Polsku není. Téma se spíše objevuje ve vlnách, když se ty problémy objeví ve společnosti. Třeba Ryszard Kapuściński, což je jedno z es moderní polské reportáže, napsal v padesátých letech hodně známou reportáž o Nové huti. Komunisté vybudovali v Krakově takové ideální město pro dělníky – mělo být krásné a skvělé, ale pak se ukázalo, že se tam vyskytla řada problémů. Byla to přelomová reportáž.

Když jsem hledal lidi, kteří pracují v průmyslové zóně severně od Valbřichu, kde sídlí Toyota a další firmy, sehnal jsem jich spoustu. Problém spočíval v tom, že často chtěli vystupovat anonymně… Kdyby kritizovali svého zaměstnavatele, tak je okamžitě vyhodí.

Další vlna přišla v devadesátých letech, během transformace. Ta byla v Polsku hodně drsná – řada lidí skončila na ulici, jak o tom nakonec psal třeba i Mariusz Szczygieł. V období, kdy Polsko vstupovalo do Evropské unie, byla vysoká nezaměstnanost, a opět se objevila vlna reportáží. Ale že by se na tu problematiku někdo vyloženě specializoval, to ne.

Ptám se i proto, že když jsem o tom tématu sama chtěla psát, narážela jsem na to, že lidé o svých pracovních podmínkách nechtěli mluvit. Nečetla jsem celou vaši knihu, ale zdá se mi, že se vám povedlo s lidmi navázat blízký kontakt. Jak jste postupoval?

Lidé o pracovních podmínkách obecně mluvit chtěli – měl jsem ale už nějaká témata, o kterých jsem chtěl psát, a hledal jsem přes známé. A když v dané oblasti nebyl nikdo, koho bych mohl kontaktovat, hledal jsem na Facebooku a na internetových fórech. A tam se těch lidí hlásila řada. Když jsem hledal lidi, kteří pracují v průmyslové zóně severně od Valbřichu, kde sídlí Toyota a další firmy, sehnal jsem jich spoustu. Jen jsem napsal na internet a lidé se hlásili. Problém ale spočíval v tom, že často chtěli vystupovat anonymně, hlavně v menších městech, kde by bylo jasné, o koho jde. A kde jsou jen dva nebo tři zaměstnavatelé. Kdyby kritizovali svého zaměstnavatele, tak je okamžitě vyhodí a navíc získají pověst, že jsou problémoví, a práci už nenajdou.

Anonymizoval jste je tedy?

Lidé v knize vystupují jen se jmény bez příjmení, a to jméno je změněné. Občas, když to opravdu bylo potřeba, jsem měnil i některé detaily. Třeba když někdo mluvil o sestře, zaměnil jsem ji za bratra. Nebo ta firma nevyráběla nábytek, ale okna. Hlavně tam ale většinou není přímo napsané město, kde se to děje. Napsal jsem třeba, že je to město ve středním Polsku, ale není konkretizované. Takže například reportáž, kde se zabývám zavíráním malých obchodů a pracovními podmínkami v supermarketech, inspirovala různé lidi k tomu, aby mi napsali a zeptali se, jestli to je reportáž z jejich města. Netrefil se nikdo. To znamená, že ty problémy se objevují všude a není důležité, jestli je to jedno konkrétní město ve středním Polsku, nebo to, které je o padesát kilometrů dál. Skutečnost, že ty problémy jsou systémové, zároveň znamená, že je pro lidi, kteří to čtou, těžké identifikovat, o jaké místo se konkrétně jedná.

Výhoda je, že Polsko je velké. V Česku se skoro všichni známe… Zajímaly by mě ale také vaše pracovní podmínky během psaní knihy. Jak dlouho jste na ní pracoval a jaký byl přitom váš měsíční příjem?

Pracoval jsem na objednávku nakladatelství Czarne, což je jedno z největších nakladatelství mezi těmi, co publikují reportáže. Sběr materiálu a psaní textů zabralo rok a půl. Pak ještě redakce, takže to trvalo dva roky, než knížka vyšla. Systém je takový, že člověk dostane polovinu domluveného honoráře, a když odevzdá text a potvrdí mu, že ho vydají, dostane druhou půlku. Částka je zhruba ve stejné výši, jako kdybych pracoval v nějaké redakci tři až čtyři měsíce. Uživit se z toho tedy nedá. Navíc se může samozřejmě stát, že člověk dostane jen tu jednu půlku, kdyby se jim text nelíbil. Pak by dostal peníze, jako by pracoval měsíc a půl, nebo dva měsíce v redakci. Při práci na knize jsem proto musel pracovat ještě v redakci, měl jsem tam něco jako půlúvazek, ale samozřejmě to nebyl úvazek, ale jen dohoda o práci. Dva nebo tři dny jsem psal pro redakci a zbytek týdne jsem jezdil po Polsku, sbíral informace a psal. Trávil jsem všech sedm dní v týdnu prací.

Jak vycházíte s penězi. Co nájem?

Díky rodičům vlastním byt, takže platím jen poplatky – to je velké štěstí. Když mám práci v redakci a k tomu ještě nějakou další, kterou si přivydělávám a která nemá nic společného s novinařinou, snažím se dávat si stranou něco na důchod, protože se mi zatím ještě nikdy nepodařilo mít nějakou smlouvu na hlavní pracovní poměr. Do důchodového systému jsem tudíž ještě nic nepřispěl a moje šance na důchod je nulová.

Kladu si otázku, zda naše vlastní prekarizované podmínky nezvyšují naši citlivost k tématu pracovních podmínek a sociálním tématům obecně, anebo jestli bychom naopak, kdybychom měli dostatek prostředků, neměli více času na to věnovat se do hloubky těmto tématům a nepsali o nich víc. Myslíte si, že kdybyste byl dobře finančně zajištěný, že byste se tomu tématu věnoval?

To je těžké říct, protože je to coby-kdyby. Pro mě to bylo téma, které se objevilo v mé generaci, mezi mými přáteli. Ale je pravda, že ve starší generaci, aspoň mezi klasickými deníkáři, je sociální citlivost menší. Oni dělají to samé, co my, jenže mají smlouvy, dovolené, nemocenské. Věnují se mnohem víc tématům úspěšných lidí a dost často si myslí o nás mladších, že nemáme to, co mají oni, protože jsme líní. Jenže pro mladší už místa nejsou, smlouvy nedostávají… Jedna z motivací to určitě bude.

Ten novinář, o kterém jste psal v reportáži Elastický život, jste vy, anebo je to někdo jiný?

Je to můj známý z redakce.

Existují v Polsku nějaké novinářské odbory?

Hlavní problém je, že média jsou v Polsku rozdělená, stejně jako je rozdělené celé Polsko, na vládní a protivládní. Starší novináři v redakcích, kteří jsou zaměstnanci, se tedy účastní boje jedněch proti druhým, což jim zabírá veškerý čas a energii. Od havárie u Smolenska v roce 2010, kde zemřeli polští politici, se společnost nemůže dohodnout na tom, jak se to stalo. Současná vláda Práva a spravedlnosti hájí verzi, že se na tom podíleli Rusové, oproti tomu liberálnější část společnosti to vidí tak, že to byla prostě nehoda. Starší novináři se hodně soustředí na toto téma a na tento spor a i kvůli tomu neexistují novinářské odbory. Mladší novináři, kteří pracují bez úvazku, to teď začínají řešit. Třetina článků v polských novinách pochází od těch mladých, kteří nejsou zaměstnanci. Teď se spojili a mají sdružení, které nazvali Komise novinářů a novinářek, a snaží se vyvíjet tlak. Chtějí například, aby když novinář nabídne text, dostal odpověď v nějakém termínu, a ne třeba až za tři měsíce. Dále požadují, aby s nimi redakce dohodla honorář a řekla předem, zda zaplatí i cestovné, když pracují na nějakém tématu. Nebo aby se nestávaly takové absurdní situace, že někam nabídnu text a oni ho publikují, aniž by mi odpověděli, a já mezitím nabídnu text jinde. Aby se prostě zajistila nějaká elementární pravidla. Na výzvu, kterou dostaly všechny redakce, odpověděla nejprve jen jedna. Pak se o tom ale začalo mluvit víc. Tak pět, šest dalších redakcí se ozvalo a trochu se to rozjíždí.

A jak reagují odbory v jiných odvětvích, třeba v průmyslu, na to, že lidé nemají smlouvy a vůbec na prekarizaci práce?

Hlavní problém je, že odbory jsou slabé. Lidé tam nechtějí patřit i proto, že hlavní odborovou organizací je Solidarita, která je hodně politická. Z jejího vedení lidé často přecházejí do politiky, což mnoho lidi od odborů odpuzuje. Mediální obraz odborů je navíc hodně negativní. Odboráři jsou v médiích zobrazováni jako bohatí funkcionáři, kteří někde něco křičí do megafonu, a lidem reálně nepomáhají, což ale není pravda. Mám v knize reportáž věnovanou odborářce v Tescu, která se věnuje pěti stem lidí a sama má nízký příjem, a ona mi říkala, že pro mladé lidi jsou odbory něco starého, politického a divného. Jsou naučeni, že se o sebe mají starat sami. O špatném mediálním obraze odborů existují i četné výzkumy. Objevují se ale i nové organizace jako Zaměstnanecká iniciativa. Jsou zatím malé, ale snaží se pomáhat lidem se smlouvami.

Přemýšlel jste nad tím, jaká by měla být konkrétní opatření, aby se zlepšily pracovní podmínky? 

První důležitá věc je, aby se to téma dostalo i do podvědomí lidí, kteří se mají dobře. Když o tom mluví jen lidé, kteří se mají špatně, pořád to není celospolečenské téma. K tomu mohou pomoci takové publikace, jako je má kniha. Čím víc jich bude, tím víc bude to téma ve společném podvědomí. Mnozí lidé mi říkali, že podobné věci zažili. Byl jsem za to rád, ale v něčem pro mě byly cennější reakce lidí, kteří se divili, jak že je něco takového ve 21. století možné. Třeba z problému se smogem se podařilo udělat téma, které hýbe společností. Dlouho to přitom bylo téma výhradně ekologických aktivistů, ale pak se najednou stalo celospolečenským. Když hodně lidí fouká jedním směrem, dovane to až k plachtám politiků, kteří pochopí, že je to ponese dál. Novinářskou prací se tedy může leccos měnit. Současná vláda je v mnoha ohledech kontroverzní, ale třeba zvýšení minimální mzdy bylo zcela zásadní opatření – sociální problematiku bere vážně. Lidé z ochranek měli v přepočtu jen čtyřiadvacet korun na hodinu, a to se změnilo. Začala se totiž řešit nejen minimální mzda na smlouvu, ale i ta hodinová pro lidi, kteří smlouvy nemají. Dalším bodem jsou pokuty inspektorátu práce, které jsou ve výši pár desítek tisíc korun, což je vyloženě směšné. Diskutuje se o tom, že by se ty pokuty měly být mnohem vyšší, to by také mohlo pomoct.

Chodili hrdinové vaší knihy k volbám? A pokud ano, koho volili?

Z toho, co lidé vyprávěli, jasně vyplývalo, že na to nikdo nemá čas a energii. Ať bude u moci ten nebo onen, pro ně to nikdy nebude dobré. Po dlouhých směnách je jakákoli další aktivita jen nepříjemnost navíc. Ti lidé nechodí třeba ani do kina, a demonstrace nebo jiná občanská aktivita, ale i jít volit, pro ně není téma.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies