Svět, kde člověk není pánem: proč číst eseje Ursuly K. Le Guinové

Kniha esejů Proč číst fantasy od slavné americké spisovatelky Ursuly K. Le Guinové je patrně nejdůležitější publikace z oblasti fantastiky, která letos vyšla česky.

Číst si knihu esejů Ursuly K. Le Guinové nazvanou Proč číst fantasy na filmovém festivalu v Karlových Varech v sobě mělo něco heretického. Přehlídka vysoké filmové kultury se totiž zaštiťuje mnoha věcmi, které autorka slavného Čaroděje ze Zeměmoří procítěně a přesvědčivě kritizuje. Doba, kdy se autoři fantastiky museli obhajovat před seriózní kritikou požadující realistickou a psychologickou prózu, je sice do velké míry pryč, ale mnoho z toho, vůči čemu se Le Guinová vymezuje, zůstalo. To, že Harry Potter nebo superhrdinské blockbustery Marvelu už nejsou považované za něco automaticky úpadkového, totiž není pro Le Guinovou až tak zásadní. Důležité jsou důvody, proč máme podobná vyprávění brát vážně.

Podobně jako světy fantasy vypadalo podle Le Guinové v minulosti i soužití člověka a zvířat.

V době, kdy i elitářské literární kruhy začaly brát fantastiku vážně, se Le Guinová pouští ještě dál. Nejdelší esej knihy Proč číst fantasy, jak to, že zvířata v knížkách mluví, a odkdy se Američané bojí draků není věnovaný fantastice, ale románům o zvířatech a vztazích zvířat k lidem. Le Guinová v něm ukazuje, že na knihách o zatoulaných psech nebo mluvících žabácích ve skutečnosti není nic nedospělého. A také vyzývá k radikálnímu přehodnocení našeho vztahu ke zvířatům. Společenské a literární aspekty v jejích textech ostatně jdou ruku v ruce odjakživa. Číst eseje Le Guinové je pak obzvlášť poučné v době, kdy kina okupují hyperrealistická digitální zvířata vytvořená v počítači a zbavená veškeré živočišnosti – což se dá říct třeba o nové verzi disneyovské klasiky Lví král, která se právě s obrovským úspěchem promítá v kinech. A totéž platí pro nový trailer na chystaný film podle muzikálu Cats, kde digitálně vytvořené antropomorfní kočky dokonale naplňují princip uncanny valley – jde o napodobeninu, která je tak dokonalá a zároveň tak nepřirozená, že působí strašidelně.

Dospělý – dítě, které přežilo

Le Guinová je autorkou románové fantasy série o Zeměmoří, která je dnes považovaná za klasiku young adult literatury, i oceňovaných vědeckofantastických knih jako Levá ruka tmy, Vyděděnec nebo Svět je les, les je svět. Od sedmdesátých let ale také vydává sborníky vlastních esejů, v nichž se vyjadřuje ke všemu možnému od tvůrčího psaní přes feminismus a filosofii až po politiku. Ústředním tématem jejích textů ale zůstává imaginace a její pozice v současné společnosti. Imaginace ale v pojetí Le Guinové nemá téměř nic společného se surrealismem, který si tohle slovo tak trochu ukradl pro sebe. Podle Le Guinové je to jedna z nejdůležitějších kapacit našeho myšlení, kterou je třeba cílevědomě rozvíjet, ale také disciplinovat.

Její vůbec nejslavnější esej Proč se Američané bojí draků? pochází z roku 1973. I když původně pochází z jiného sborníku, český vydavatel ho zařadil i do českého souboru Proč číst fantasy. Je to dobře, protože její úvaha o americké společnosti a politice v souvislosti s frustrovanou imaginací a zlomyslným fantazírováním nám může v lecčems rozšířit obzory i více než čtyřicet let po svém vzniku – stejně jako často citovaná věta z tohoto textu, která zní: „Být dospělý neznamená vyrůst z něčeho, ale prostě vyrůst. Dospělý není mrtvé dítě, ale dítě, které přežilo.“

Le Guinová je pozoruhodná v tom, že se ve svých úvahách neustále dovolává tradic, ale přitom není vůbec tradicionalistická. Ať už píše o fantasy knihách, pohádkách nebo příbězích o zvířatech, vždycky se v tom ozývá pozitivní vztah k předindustriální společnosti a k myšlenkovému světu tehdejších lidí. Zároveň ale říká, že éra racionality v nás ve skutečnosti tyhle prastaré myšlenkové vzorce neumrtvila. A že je to dobře. Právě v nich totiž podle ní můžeme hledat východiska ze současných krizí – v kultivování představivosti, v hledání nových a inspirativních variant toho, co je myslitelné a co je možné. Není divu, že Le Guinová hraje podstatnou roli v knize Donny Haraway Staying with the Trouble: Making Kin in the Chthulucene (Neuhýbat před problémy. Utváření spřízněnosti v Chthulucénů, 2016), věnované klimatické změně a potřebě proměny našeho vztahu k ekosystému. Ekologie a hledání modelů přežití ve zdevastovaném světě jsou totiž pro myšlení této beletristky zásadní.

Jedna ze základních tezí, od kterých se Le Guinová odráží, tvrdí, že čím blíže jsme v literatuře nebo jiné formě vyprávění realismu, tím více antropocentrickou perspektivu přebíráme. Realistické příběhy jsou zpravidla příběhy z výhradně lidského světa, kde žádní jiní tvorové než lidé nevystupují. Čím víc se od realismu vzdalujeme k fantastickému vyprávění, tím víc se antropocentrická perspektiva upozaďuje, aby udělala místo nelidským stvořením. Síla fantastiky je tedy v tom, že nám umožňuje zakoušet širší společenství s jinými živočichy, kteří mohou mít naprosto odlišnou anatomii a od ní se odvíjející kulturu a civilizaci. To, že tenhle typ literatury rády čtou děti, vůbec neznamená, že je dětinská. Znamená to jen to, že od malička zkrátka žijeme ve světě, který vůbec není výhradně lidský, a že dospělí na to oproti dětem často zapomínají.

Do literatury patří i Bambi

Kromě toho, že mnoho kritiků má tendenci fantasy úplně ignorovat, existuje kolem tohoto žánru i řada zavádějících představ. Třeba srovnávat fantasy a pohádky s naším světem a posuzovat jejich realističnost či nerealističnost podle Le Guinové nedává moc smysl, protože obvykle nemají ambici se našemu světu ve všem podobat. Stejně tak je naivní redukovat fantaskní vyprávění na alegorii nebo metaforu našeho světa. Ani o to v nich nejde. Neobstojí ani představa, že je to eskapistická dobrodružná literatura, kde se jedná o černobíle pojatý boj dobra se zlem. Například sama Le Guinová se tomuto klišé ve svých fantasy důsledně vyhýbá.

Jádrem fantasy je podle ní naopak určité pojetí univerza. Ve fantasy a pohádkách zpravidla nestojí lidský a nelidský svět proti sobě, ale celé veškerenstvo je kontinuum lidských i nelidských bytostí a krajiny. V mnoha ohledech může často připomínat nějaké historické období, často evropský (ale nezřídka i asijský) středověk, ale to neznamená, že fantasy rovná se historická próza plus nadpřirozené prvky. To, že zde některé bytosti dokáží manipulovat se silami, jež jsou pro jiné obyvatele záhadné, je dalším zásadním prvkem fantasy univerza – je to svět, který částečně přesahuje lidské chápání a kde člověk není ani zdaleka pánem tvorstva. Magie není metaforou pro technologii, ale demonstrací mocných a neuchopitelných sil, které na nás působí, ale my jim dokážeme porozumět a zacházet s nimi jen velmi omezeně.

Mimochodem, Le Guinová se příliš nevěnuje současným trendům ve fantasy próze, ale z jejích úvah se dají odvíjet zajímavé interpretace. Dá se říct, že George R. R. Martin ve své Písni ledu a ohně nebo Andrzej Sapkowski v Sáze o zaklínači píší něco jako tragicky pojatou fantasy. Jsou to příběhy, kde ono kontinuální univerzum mizí, často velmi brutálně, ve prospěch lidstva, které vládne celé přírodě. V Zaklínačovi lidé podrobují „konkurenční“ nelidské druhy systematické genocidě, u George Martina se naopak velmi pozvolna probouzí prastaré magické bytosti a principy, které byly dlouhé generace zapomenuté. V obou případech ale člověk stojí proti nelidskému světu jako něco vyděleného nebo vydělujícího se do samostatné sféry, která má tendenci vládnout ostatním.

V době, kdy fantasy (mimo jiné i díky tomu, že se stala více „realistickou“, nebo spíš naturalistickou) získává status přeci jen trochu respektovaného literárního žánru, ovšem Le Guinová usiluje o to, abychom do elitního klubu „skutečné“ literatury přibrali i romány, jako je Bambi Waltera Farleye, Černý krasavec Anny Sewelové nebo Kiplingova Kima. Pokud si je skutečně přečteme a nespoléháme se jen na jejich znalost z animovaných filmových adaptací nebo vzpomínky na dětskou četbu, zjistíme, že jsou mnohem dospělejší a důmyslnější, než jsme předpokládali.

Kontinuum člověka a zvířete

Podobně jako světy fantasy vypadalo podle Le Guinové v minulosti i soužití člověka a zvířat. V úvodu zmíněného dlouhého eseje o zvířatech v literatuře autorka píše o obrázku z mexického státu Guerrero, který znázorňuje vesnici, v níž se vedle sebe při různých činnostech hemží zhruba stejný počet lidí jako zvířat a rostlin: „Všichni si navzájem slouží a potřebují se.“ Člověk se za posledních několik desítek let nicméně od tohoto společenství téměř úplně oddělil. Zvířata se stala čímsi exotickým a „cizím“ i díky moderní vědě, která je chápe jako v podstatě mechanické bytosti slepě následující rozličné pudy. Le Guinová nám naopak připomíná, že mezi zvířaty a lidmi není ostrá hranice, ale spíš kontinuita. Tu jsme si zvykli chápat hodně temně – zvířeckost v nás si spojujeme s násilím, sobectvím a různými, většinou nezřízenými projevy tělesnosti. Le Guinová na příkladech chování reálných zvířat ale ukazuje, že taková představa je hodně jednostranná.

I když nás v textech o fantastické literatuře Le Guinová nabádala, abychom ji nebrali realisticky, při posuzování románů o zvířatech bere na realističnost velký ohled. Jde jí ale jen o to, do jaké míry se zvířata v knihách chovají jako skutečná zvířata. To jí umožňuje rozcupovat třeba uznávaný román Richarda Adamse Watership Down, který je podle ní sexistický, protože chybně přisuzuje králičím samicím úlohu otrokyň sloužících k plození mláďat, zatímco ve skutečnosti mají v králičí smečce mnohem dominantnější postavení. Může to znít jako bizarní argument, ale ve skutečnosti stojí v jádru toho, proč jsou podle Le Guinové knihy o zvířatech cenné. Mohou nám totiž přiblížit život bytostí, které jsou od nás odlišné, ale obývají stejné prostředí, a přimět nás, abychom o sobě přemýšleli v širším kontextu. Le Guinová přitom samozřejmě nevnucuje primitivně realistickou perspektivu takovým knihám, jako je třeba Carrollova Alenka v Říši divů. I u nich ji ale zajímá, jakou roli jejich lidští autoři zvířatům přisuzují a jak jim taková role sluší.

Kniha Proč číst fantasy tak je nepochybně jednou z nejdůležitějších publikací z oblasti fantastiky, které letos česky vyšly. Přinejmenším ukazuje, že fantasy literaturu (počítaje v to i některé domněle dětské knížky) nestačí jen blahosklonně uznat za „rovnoprávnou“ s realistickým vyprávěním, ale že se vyplatí začít ji opravdu aktivně číst.

Autor je filmový publicista a redaktor kulturního čtrnáctideníku A2.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image