When They See Us: ukradené dětství pětky z Central Parku

Ze soustředěné čtyřdílné minisérie Netflixu se stala nečekaná událost letošní seriálové sezóny.

Z realisticky pojaté a na televizi nezvykle soustředěné a dotažené čtyřdílné minisérie Netflixu When They See Us se vyklubala seriálová senzace tohoto léta a asi první vážný soupeř série Černobyl v souboji o seriál roku. Vypráví příběh noční můry pěti „barevných“ teenagerů, kteří byli v roce 1989 zatčeni a posléze odsouzeni za napadení, pokus o vraždu a znásilnění bílé ženy v newyorském Central Parku. Je to noční můra se šťastným koncem, ale jak se ukazuje, ani ten nemusí znamenat opravdové vysvobození – a právě proto je o tom potřeba vyprávět.

Série není lacinou agitkou, ale poctivým zkoumáním systémové chyby amerického soudnictví a také systémového rasismu.

Rok 1989 byl pro New York rokem zločinu. Ve městě došlo k ohromnému nárůstu užívání cracku. V kombinaci se vzrůstající chudobou a nezaměstnaností to vedlo k explozi kriminality, většinou soustředěné do chudých čtvrtí obydlených Afroameričany a Hispánci. Počet vražd stoupl na 1896 ročně, v pěti městských částech bylo hlášeno také 3254 znásilnění. Většinou šlo o zločiny mladých lidí, kteří byli součástí obchodu s drogami. A místní policie a prokuratura hledala ukázkový případ, na kterém by demonstrovala, že se nebojí zločinu tvrdě postavit. Jako ideální příležitost se jí jevily nepokoje, které proběhly 19. dubna 1989 v Central Parku, kam chodily tisíce Newyorčanů sportovat a trávit volný čas.

Pravdivý příběh

V noci 19. dubna 1989 dostala policie z Central Parku řadu hlášení o napadání cyklistů a běžců, sexuálních narážkách, obtěžování a dalších chuligánských přečinech, ze kterých byly obviňovány především party afroamerických a hispánských teenagerů. Zraněno při nich bylo devět lidí. Při následných raziích byly zatčeny desítky lidí a razie v okolních čtvrtích pokračovaly také následující den ráno. Nad ránem byla totiž nalezena také polomrtvá, surově zbitá a znásilněná investiční bankéřka Trisha Meili, kterou někdo přepadl při pravidelném joggingu. Jejího případu se ujala vyšetřující soudkyně Linda Fairstein, která s pomocí policistů zasahujících v parku i při následné razii vyselektovala šest podezřelých mladíků (šestý byl nakonec z obvinění vyňat a v seriálové verzi tak vůbec nefiguruje). Policie je podrobila 48hodinovému výslechu bez přítomnosti rodičů a právníka, bez jídla, pití a času na odpočinek. Výsledkem byly výpovědi, v nichž se mladíci navzájem obvinili z napadení a znásilnění Trishy Meili. Nikdo z nich se k němu však nepřiznal.

Případ dál vyhrotila média, která jej označila za příklad nenávistné štvanice mladíků z prostředí drogových gangů proti bílé, bohaté majoritě. Se svou troškou přispěchal i tehdy už v médiích a politice aktivní Donald Trump, který utratil 85 tisíc dolarů za inzerát požadující znovuzavedení trestu smrti a v rozhovorech říkal, že nepochybuje o vině vyšetřovaných. Už tehdy se projevovaly vlastnosti, které u něho dnes můžeme sledovat při výkonu prezidentské funkce. Byl přesvědčený o své pravdě bez ohledu na realitu, rozděloval společnost a fatálně se mýlil v podstatě ve všem, co řekl.

Jediným důkazem u následného soudu (respektive u dvou oddělených soudních procesů) byly nakonec výpovědi svědků. I když se na místě našla DNA, která neodpovídala nikomu z obžalovaných, byli nezletilí Antron McCray (15), Kevin Richardson (14), Yusef Salaam (15) a Raymond Santana (14) odsouzeni k nejtvrdšímu možnému trestu – pěti až deseti letům v zařízení pro nezletilé. Nejstarší z nich, tehdy šestnáctiletý Korey Wise, byl odsouzen k pěti až patnácti letům vězení. Vzhledem k tomu, že se k činu odmítali přiznat, všichni si odseděli většinu trestu – tedy šest až třináct let. V roce 2002 se však k činu přiznal Mathias Reyes, který byl v té době již odsouzen za jiná znásilnění a vraždy.

Soustředěná režie a skvělé herecké výkony

Režisérka Ava DuVernay se skutečného příběhu chopila s velkou pokorou a lidskostí, bez snahy o umělou dramatizaci. V sérii se nevěnuje jen atraktivním scénám z vyšetřování a pozdějšího soudního procesu, ale sleduje, jak katastrofický dopad mělo odsouzení dětí na jejich rodiny i je samotné. Jejich „normalitu“ neukazuje poukázáním na životy před případem, ale zobrazením síly i selhání, víry v sebe sama a ztráty důvěry v systém, který z nich rozsudkem učinili dospělé muže dřív a podstatně brutálněji než u většiny jejich vrstevníků.

Těžko by se jí to však podařilo, nebýt skvělého hereckého obsazení. Každý z herců představujících jednoho z „pětky z Central Parku“ dokázal skvěle postihnout ztrátu dětské nevinnosti a důvěryhodně na ně navázali také představitelé již dospělejších protagonistů po propuštění z vězení, kdy se všech pět propuštěných muselo potýkat se stigmatem sexuálních násilníků a kriminálníků a čelit nedůvěře a nenávisti části společnosti, protože dokonale naplňovali rasové stereotypy.

Ava DuVernay však dokáže udržet emoce na uzdě a série díky tomu není lacinou agitkou, ale poctivým zkoumáním systémové chyby amerického soudnictví a také systémového rasismu. Ukazuje sociální rozměr celého soudního procesu spočívající v nekvalitním právním zastoupení a také třeba v nemožnosti matky jednoho z odsouzených navštěvovat svého syna ve vězení vzdáleném několik stovek mil od místa, kde žije. A ukazuje také chorobný strach ze státní a policejní autority, který v tomto případě vedl k tomu, že jeden z rodičů donutil svého syna podepsat vyfabulovanou výpověď, protože „když uděláš, co chtějí, bude všechno v pořádku“.

Autor je filmový publicista.

 

Podpořte nás

Budoucnost je teď! Podpořte Alarm.

 
Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image