Foto Petr Zewlak Vrabec
S Petrem Doubravským, jednou z nejvýraznějších tváří českých stávek středoškoláků za klima Fridays for Future, jsme vedli rozhovor krátce před jeho osmnáctými narozeninami. Petr se zrovna vrátil z třetího českého Klimakempu, organizovaného hnutím Limity jsme my, ve kterém také působí. Jak komunikovat o klimatické změně s lidmi a neupadat přitom do environmentálního žalu? A co by prospělo klimatickému hnutí a levici jako takové?
V současné době jste spojován především s hnutím středoškoláků Fridays for Future (FFF). Jaké jsou vaše hlavní cíle?
Hnutí FFF požaduje, aby politici a společnost začali odpovědně řešit klimatickou krizi. Protože pro nás jako pro středoškoláky jsou klimatické změny největší obava. Zajímá nás svět, ve kterém budeme žít, a přitom se může stát, že ten svět časem už nebude. Naše generace se dostala na hranici něčeho tak strašného, že už nezvládá jen tak sedět a přihlížet tomu, co se děje. Řešit klimatickou krizi je ale zároveň hrozně komplexní úkol. Změnit se musí všechno a všichni. A to neznamená změnit se k horšímu, ale naopak k lepšímu. To je přesně to, o co usilujeme.
Hnutí Fridays for Future často opakuje, že středoškoláci nemají být ti, kteří přijdou s detailním plánem toho, jak se má svět změnit. Přesto – nemáte nějakou vizi toho, jak by mohl vypadat svět, který přežije klimatickou krizi?
Středoškoláci klimatickou krizi řešit nemůžou. Máme totiž posledních jedenáct let na to, abychom změny provedli – a změny musí být promyšlené a vedené odborníky, kteří už mají praxi a vzdělání. Zároveň musí tyto změny projít širokou diskuzí, aby byly konsenzuální a spravedlivé. A do diskuze se musí zapojit všichni – lidé různého věku, vzdělání, barvy pleti, lidé s různým bohatstvím. K tomu vidět svět jinak mne vede zkušenost s tím, že svět opravdu může fungovat líp a že určité komunity také lépe fungují. Velkým příkladem pro mě je Autonomní sociální centrum Klinika – místo, které není založené primárně na zisku a které dokázalo fungovat solidárně. Podobně i Klimakemp, ze kterého jsem se vrátil, fungoval také po určitou dobu udržitelně na základě nehierarchie a rovnosti. Tam vidím, že lepší svět fungovat opravdu může, a proto za něj bojuju. Obecně pro mě lepší společnost spočívá v tom, že se bude snažit odstraňovat nerovnosti všech možných typů. A nebude založená jen na ekonomickém růstu, protože si nemyslím, že ekonomický růst činí lidi šťastnými.
I když mluvím depresivně a to, co dělám, vypadá jako velké nadávání na lidstvo, moje motivace plyne z úcty k lidstvu a z víry v to, že nerezignovalo na lidskost.
Co všechno může člověk udělat, aby pomohl klimatickou změnu odvrátit?
Hodně lidí říká, že to, co musíme změnit, je individuální spotřeba. Že máme všichni přestat jíst maso a zamyslet se nad svou uhlíkovou stopou. Jenže snížit vlastní uhlíkovou stopu je ohromné privilegium. Může si to dovolit jen úzká skupina lidí, kteří žijí ve velkých městech. Jestli něco opravdu chceme udělat proti klimatické krizi, je potřeba volat po větší změně. Dokazovat, že systém může fungovat líp. Například to, jak nakupujeme potraviny, což ukazuje komunitně podporované zemědělství. Hlavní je se organizovat. Protože bojujeme proti síle peněz a sílu peněz může porazit jen organizovaná síla lidí.
Mluvil jste o radosti, která má větší hodnotu než ekonomický růst. V souvislosti s klimatickou změnou a postupným ničením přírody ale mnoho lidí pociťuje environmentální žal. Na aktivisty a aktivistky dopadá o to víc, protože jsou neustále v kontaktu s informacemi o zhoršování stavu planety. Jak vy sám s tímto žalem pracujete?
Důležité je si uvědomit, že klimatická krize je něco, co můžeme překonat a z čeho můžeme vyjít dobře. Zároveň se to ale nestane, aniž bychom něco dělali. Ohromně mi pomáhá, když vidím, že v tom nejsem sám, že existují lidé, které to zajímá a že je nás čím dál víc. Aktivisty také environmentální žal vede k tomu, že se přepracovávají. Já také často pracuju víc, než je pro mě únosné. Proto si myslím, že by součástí aktivismu měla být také „selfcare“, starost o sebe, protože klimatická spravedlnost také znamená čas na odpočinek a radost ze života. Pro mě je to neustálé balancování mezi tím, kdy překonávám klimatický žal aktivismem, a kdy dělám aktivismus udržitelně, abych se z toho nezhroutil.
Jak hodnotíte současnou podobu klimatického hnutí v Čechách?
Myslím si, že v Česku klimatické hnutí ohromně roste a že toho dokáže čím dál víc. Přidávají se k němu noví lidé a ti, kteří v něm už působí, jsou čím dál vzdělanější, takže se snaží svoje zkušenosti předat dál. A právě na to by se nyní klimatické hnutí mělo zaměřit. Ve chvíli, kdy přijde do hnutí mnoho lidí najednou, je trochu těžké předávat zkušenosti. A zároveň si myslím, že klimatické hnutí stále řeší otázku toho, že občas na některé členy spadne strašně moc práce. A spadne jí opravdu tolik, že to potom nezvládají. Klimatické hnutí by se mělo decentralizovat a přenést odpovědnost na více lidí. To hodně souvisí právě se zkušenostmi jednotlivců.
Máte poměrně pestrou aktivistickou minulost. Zastával jste se různých skupin, mezi nimi také queer lidí. Má to nějakou souvislost s tím, co děláte dnes?
Určitě. Já se asi můžu považovat za aktivistu tak dva a půl roku. Za tu dobu jsem zažil strašně moc věcí. Setkal jsem se s lidmi, kteří řešili různé druhy problémů, a klimatické hnutí nebojuje jen proti změnám klimatu, ale také za klimatickou spravedlnost a spravedlivější společnost. Takže nemůžeme zapomínat na další skupiny, které jsou v současném systému utlačované. Protože jen tím, že překonáváme různé nešvary, jdeme k podstatě klimatické změny, totiž k tomu, že jsme se jako lidi nadřadili nad přírodu a začali určovat, co je a co není přirozené. To je vidět i v queer aktivismu.
V queer aktivismu člověk přemýšlí nad tím, co je láska a jaký má vztah k ostatním lidem i k sobě samému. Což je taky hrozně důležité – nejde tolik o to, že ničíme planetu, ta tu bude i bez lidí, nejvíc ničíme sami sebe. Vnímám příčiny klimatické krize, fosilní průmysl a emise skleníkových plynů jako důkaz naší obrovské nelásky k sobě samým. To, v co věřím, je návrat k lidskosti a lásce k lidem kolem sebe, protože to je něco, od čeho se lidstvo odklonilo.
Považujete se za levičáka. Jako hlavní problém liberální levice se v poslední době jeví to, že nemá v podstatě žádné politické zastoupení. Myslíte si, že na vše stačí mimoparlamentní politika?
Já hrozně nerad zabrušuju do politického hodnocení toho, co je a není levice nebo radikální levice. Nejsem politolog a ani jím být nechci. Ale pokud jde o konkrétní změny, které musí nastat, parlamentní zastoupení skutečně chybí. K velkým změnám musí vést tlak na všech úrovních společnosti, ať už je to občanská společnost nebo politická sféra. Je pro mě těžké definovat, co je v Česku levice – ta parlamentní se od levicových hodnot odvrátila. Pak je tady rozpadlá a neorganizovaná levicová společnost, která nedokáže být soudržná a kde se lidi hádají úplně o všem. To, co těmto levicovým skupinám nejvíc chybí, jsou spojenci napříč společností. Zrovna v případě klimatické krize můžeme sledovat to, že se utváří široké koalice. Klimatické hnutí získává čím dál víc spojenců na všech úrovních, ať už v médiích, v některých sférách byznysu nebo v politice. K překonání krize levice nedojde, dokud si nepřestaneme všichni hrát na sociology a přestaneme si dělat nárok ve stylu „já jsem levičák a ty ne…“ Chybí hledání konsenzu. Tohle klimatické hnutí překonává, protože většina toho, co se děje, vychází právě z hledání konsenzu a vzájemného pochopení.
Ovlivnilo vás v aktivismu to, že pocházíte z menšího města?
V malém městě člověk před problémy neuteče. Když něco děláš, všichni to vědí. Začal jsem pociťovat nespravedlnost a musel jsem se s tím vyrovnávat. Je to rozdíl oproti Praze, kde člověk žije v nějaké bublině, ve které dnes žiju taky. Na malém městě ale musí člověk obhájit svoje postoje úplně přede všemi. U mě to do velké míry vede k pochopení a velkému obdivu právě vůči lidem, kteří dělají Fridays for Future v menších městech, protože to také musí obhájit přede všemi a nemají kam utéct.
Myslíte, že svět by mohlo zachránit, kdyby lidé začali o něco víc vnímat krásu a lidskost?
Myslím si, že svět je krásný a že ho může zachránit také úcta ke kráse. Všímání si krásy kolem nás je důležité. I když mluvím depresivně a to, co dělám, vypadá jako velké nadávání na lidstvo, moje motivace plyne z velké úcty k lidstvu a z víry v to, že nerezignovalo na lidskost. Jedna moje známá řekla, že nevěří na hranice, ale věří na lidi. V tomhle velkém a provázaném světě není nic černobílé. Generace před námi klimatickou krizi z velké části způsobily, ale zároveň došly k poznatkům, jak ji řešit. Například k obnovitelným zdrojům energie. V tomhle světě, kde jsme přehlušeni tolika informacemi, máme tendenci věci zjednodušovat. Teď mě napadá třeba rusofobie. Zároveň znám spoustu Rusů, kteří mě inspirovali – například ruští disidenti jako Naděžda Tolokonnikova.
Mohou ale skutečně všichni lidé vnímat klimatickou krizi jako důležité téma? Mnozí nemají peníze na nájem nebo na jídlo, což pociťují jako mnohem palčivější problém…
Různí lidé čelí klimatické krizi v různé podobě a jsou lidé, kteří nemohou řešit budoucnost všech, protože přemýšlejí, kde budou za měsíc bydlet a jak nakrmí své děti. A nejsou to jen lidé globálního Jihu, ale také lidé z české společnosti. Mnozí z nás musí čelit velkým existenčním problémům. Klimatické hnutí a aktivisté by si to měli uvědomovat. Neměli bychom být zaslepeni vůči ostatním, musíme si najít čas přemýšlet o tom, jak myslí ostatní. Ale to že někoho pochopíme, neznamená, že ho budeme tolerovat. Pavla Tykače můžeme pochopit stokrát, ale to neznamená, že budeme souhlasit s tím, co dělá.
Často to vede k osvobození. Člověk nemá toho jednoho nebo jednu, koho nesnáší, ale uvědomí si, že nesnáší celý systém. Bini Adamczak přirovnává systém k tomu, když skupina lidí vyvolává duchy – všichni si sednou ke stolu, položí ruce na sklenici, a když se hýbe, myslí si, že to dělá duch. Sklenice se ale ve skutečnosti hýbe proto, že každý z nás nepatrně chvěje prsty. Systémem pohybujeme všichni, ať už si to uvědomujeme, nebo ne. Ovlivňujeme ho i v každodenním životě tím, jak mluvíme a co děláme. To, co je špatně, nejsou jen uhlobaroni nebo Andrej Babiš, protože jsou to jen jména v celém systému. Pokud chceme překonat krize, ať už je to krize demokracie, klimatická krize nebo sociální krize, nestačí tahle jména odstranit, protože na jejich místo může přijít kdokoli jiný. Musíme překonat skutečnost, že jsme ze zisku, věcí a z kapitálu udělali to, co nám všem vládne.