Změnu klimatu popíráš i ty!

Jakým způsobem se naše myšlení vyrovnává s existencí klimatické krize? Vytváříme si celou řadu bludů, které nám umožňují situaci zlehčovat nebo dokonce ignorovat. Tady je několik z nich.

Změnu klimatu popíráte i vy. Dělá to totiž skoro každý z nás. Dokonce i ti, kteří pravidelně sledují špatné zprávy, jež nám naznačují, že „problematika klimatických změn je moc složitá na to, abychom ji zvládli vyřešit“. Každý národ, z nichž většina neplní své klimatické závazky (nejen USA), veřejně snižuje význam hrozby klimatické změny. Nedostatečně naléhavě ostatně vyznívá i komunikace Mezivládního panelu pro klimatické změny OSN (IPCC), tedy instituce, která se problémem sama přímo zabývá a snaží se o jeho řešení. Na konferenci COP24, kde mělo dojít k formalizaci závazků vyplývající z Pařížské dohody, se jednání podobají „jednomu velkému zmatku“, dost možná odsouzenému k neúspěchu. Před nedávnem nás vědci varovali, že zbývá jen dvanáct let, během nichž ještě můžeme globální emise snížit na polovinu. Upozornili, že taková transformace by vyžadovala celosvětovou mobilizaci na úrovni druhé světové války. Generální tajemník OSN uvedl, že máme jen asi rok na to, abychom začali.

Výzkumníci vědí už celá léta, že „nereálný optimismus je neoblomným lidským rysem“. Ten naší pozornost odvádí od děsivých informací a soustředí ji spíše na pozitivnější zprávy.

Namísto toho ale voliči ve Washingtonu odmítli skromnou uhlíkovou daň a voliči v Coloradu se vyslovili proti snížení počtu projektů zaměřených na ropu a zemní plyn. Francie – jíž se konzervativní Američané tak rádi posmívají za její příslovečné levičáctví – nyní zažila nejhorší protesty za posledních padesát let, vyprovokované návrhem na zvýšení daně z benzínu. Pokud ke krokům vedoucím ke zmírňování klimatických změn nebudou v příštích dvanácti letech přistupovat zodpovědně tyto skupiny lidí, kdo jiný se k tomu odhodlá?

Podoby popírání

To, že i na těch nejprogresivnějších místech světa ve chvíli uznané environmentální krize převažuje pocit „mě se to netýká“, ale možná není až takové překvapení. Nikdo z nás si dost dobře neumí představit, co se stane, když nyní nic neuděláme – každoroční smrtící vlny veder, šířící se hladomor, desítky milionů klimatických uprchlíků, pobřežní záplavy po celém světě, katastrofy, které nás budou stát dvojnásobek dnešního světového bohatství. A tak se raději snažíme příliš nad tím nedumat. Jenže i to je určitý způsob popírání, bez ohledu na to, jak silně ve změnu klimatu věříte.

Popírání se nicméně objevuje v nejrůznějších podobách. Nejokázalejší a morálně groteskní je popírání sponzorované ropnými společnostmi, které prosazují ještě větší snížení počtu emisních norem, než jaké požadují výrobci automobilů. Jimi placení američtí politici a lobbisté pro změnu cynicky oddalují jakékoli snahy o zlepšení situace a vnášejí zmatek do našeho chápání vědy, která se nám snaží klimatické změny vysvětlit.

Když si myslíme, že nás klimatické změny nezasáhnou nebo že se budou týkat až budoucnosti – jsou to také bludy. Snahu vyrovnat se se situací v nás probouzí stejné mechanismy, jaké mohou vést i k absolutnímu popírání dění kolem nás.

O jaké mechanismy se jedná? Jak je možné, že hrozbu stojící přímo před námi nevidíme? Nejpravděpodobněji je to proto, že ta představa je jednoduše příliš děsivá. Výzkumníci vědí už celá léta, že „nereálný optimismus je neoblomným lidským rysem“. Ten naší pozornost odvádí od děsivých informací a soustředí ji spíše na pozitivnější zprávy. Generace ekonomů a behaviorálních psychologů, která se několik posledních desetiletí zabývala našim kognitivním zkreslením, vyprodukovala velké množství literatury zabývající se našimi způsoby zpracovávání světa, z nichž téměř každý klimatickou krizi zlehčuje.

Efekt kotvení vysvětluje, jakým způsobem budujeme mentální modely na základě jednoho nebo dvou příkladů, a to bez ohledu na to, jak moc tyto příklady jsou či nejsou reprezentativní. Efekt nejednoznačnosti pro změnu ukazuje, že se lidé obvykle necítí příjemně, pokud uvažují o nejistotě, a raději proto přijímají méně pravděpodobné scénáře, aby nad nejistotou nemuseli přemýšlet. V případě klimatických změn by přitom právě nejistota měla být důvodem pro akci. Jenomže značná nejednoznačnost vyplývá z velkého množství způsobů, jimiž člověk může situaci ovlivnit, a tak se k této konkrétní výzvě raději stavíme jako ke hlavolamu, kterým se necháme odradit. Existuje také antropocentrické myšlení, díky kterému si svůj pohled na vesmír utváříme prostřednictvím vlastní zkušenosti, což je reflexivní tendence, jíž se někteří obzvláště nemilosrdní ekologové vysmívají jako takzvané lidské nadřazenosti. Ta nám brání ve správném pochopení existenčního ohrožení našeho vlastního druhu. „Planeta přežije,“ říkají na to ekologové. „Ale lidé možná ne.“

Čelit katastrofě

Tyto příklady zkreslení ani zdaleka nejsou jediné. V literatuře se dále objevuje velmi ničivý efekt přihlížejícího, což je tendence čekat, až ostatní situaci vyřeší za nás. Další je potvrzující zkreslení, kdy hledáme důkazy a potvrzení o naší vlastní pravdě, které se jeví jako jednodušší než snášení kognitivní bolesti ze změny vnímání našeho světa. Defaultní efekt popisuje tendenci volit současné možnosti nad alternativami nebo preferování stávajících praxí bez ohledu na to, jak moc jsou špatné. Majetnický efekt je pro změnu instinkt, kvůli kterému jsme ochotni se vzdát toho, co máme, jen výměnou za něco lepšího. Podle behaviorálních ekonomů máme iluzi kontroly a trpíme přílišným sebevědomím. Naše brýle sebeklamu nám brání vidět cokoli jiného.

Jedinou výjimku tvoří momenty, kdy nás dopady klimatických změn zasáhnou osobně nebo nás ohrožují. Podle této zvrácené logiky nás klima společně s médii trestá bezprecedentním způsobem každý týden. Navzdory takto vyvolaným negativním emocím je však někdy potřeba postavit se katastrofě tváří v tvář. Katastrofu tak ohromujícího rozměru již nelze dál ignorovat. Kritika popírání klimatických změn často zaznívá především od environmentální levice, ale pouhé uznání klimatických změn situaci také nezlepší. Nestačí ani zvyšování počtu těch, kteří v existenci změny klimatu věří. Skutečně důležitá je především silná víra ve vlastní přesvědčení a povýšení akce proti klimatickým změnám na politickou prioritu prvního řádu. Nejdůležitější ze všeho je začít o klimatické problematice mluvit nahlas a vyhrát nad vlivnými silami, které se nás snaží umlčet. Včetně těch, které se skrývají v našich vlastních hlavách.

Autor je publicista.

Z anglického originálu You, Too, Are in Denial of Climate Change, publikovaného v magazínu Intelligencer, přeložila Michaela Pixová. Redakčně upraveno a kráceno.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies