Foto Facebook Andreje Babiše
Poslanec Patrik Nacher (ANO) chystá návrh, který by zvýšil takzvané nezabavitelné minimum – tedy částku, která zůstává lidem v insolvenci a exekuci na živobytí. Důvod je celkem prostý. Z toho, jak je jeho výše nastavená teď, se žít nedá a to řadu lidí žene do šedé ekonomiky, což už začíná docházet i politikům.
Nacherův záměr podpořil ve svém pravidelném nedělním „Čau lidi“ i Andrej Babiš. Píše se v něm, že současných 6429 korun, které lidem po srážce zůstanou, je málo a že je výpočet příliš složitý. Nacher a Babiš chtějí buď navázat výpočet na minimální mzdu, anebo zvýšit částku tak, aby už netvořila jen dvě třetiny, ale třeba tři čtvrtiny nebo čtyři pětiny životního minima a normativních nákladů na bydlení. Tyto položky Babiš zvyšovat nechce, protože by to bylo příliš nákladné a zdvihaly by se tím i jiné sociální dávky. Částka, která by člověku v insolvenci a exekuci zůstala, by byla nově minimálně 8900 korun, respektive 7723 podle druhého způsobu výpočtu.
Představte si, že v mínusu jste, už když jste zaplatili nájem, služby a energie a ještě jste si nekoupili ani rohlík – to se pak nějaké racionální plánování výdajů dělá hodně špatně.
Zatím se zdá, že návrh má podporu – kladně se k němu vyjádřila dokonce i Markéta Pekarová Adamová (TOP 09), která by považovala za logické i u nezabavitelného minima, aby lidé dostávali nějakou důstojnou částku, jež by byla předvídatelně zvyšována. Jsou to vlastně dobré zprávy, i když člověk musí zkousnout slova jako „důstojná částka“ v situaci, která je pro lidi stižené exekucí všechno, jen ne důstojná. A nebude ani po zvýšení. Přesto je to bezesporu krok dobrým směrem.
Minimum, ze kterého nelze žít
Zajímavým aspektem celého návrhu a debaty kolem něj je všeobecná nechuť zvyšovat životní minimum, jehož výše je 3 410 korun. Srovnáme-li růst částek životního a existenčního minima v letech 2011–2018 na straně jedné a minimální mzdy na straně druhé, zjistíme, že zatímco minimální mzda vzrostla o více než polovinu (z původních 8000 Kč měsíčně na současných 13 350 Kč), životní minimum bylo zvýšeno pouze jedenkrát, na začátku tohoto období, a to o 9 procent (284 korun). V roce 2000 přesahovalo životní minimum polovinu minimální mzdy (53,25 procent), v roce 2019 už jen čtvrtinu (25,54 procent). Životní minimum se prakticky nezvýšilo od roku 2007. Je samozřejmě pochopitelné, že by zvýšení těchto částek bylo „příliš nákladné“, na druhou stranu se z životního minima vypočítává celá řada dávek, a to nejen pro lidi, kteří jsou na úřadu práce, ale třeba i pro důchodce nebo středněpříjmové domácnosti s nezaopatřenými dětmi. A jsme u jednoho z problémů, ze kterých vznikají exekuce.
Kromě špatné legislativy, rozhodčích doložek, vysokých odměn advokátům a exekutorům, které vedly k přeprodávání bagatelních pohledávek, všeobecného bordelu při elektronizaci justice a zcela neregulovaného trhu s půjčkami, se do exekucí řada lidí dostala prostě proto, že měli nízké příjmy. Podle výzkumu, který pro Alarm koncem loňského roku udělal sociolog Daniel Prokop, se řada lidí zadlužila proto, že si půjčovali na normální život.
Jenže jakékoli zvýšení „dávek“ naráží na jednu překážku. Celé roky posloucháme pohádky o zneužívání sociálních dávek. Přitom se příliš nemluví o tom, že sociální dávky berou i lidé, kteří normálně pracují a že jsou dnes kvůli mnohaletému zmražení nastavené tak, že už se z nich dá vyžít buď jen velmi těžko, anebo vůbec. To, že se tolik let nevalorizovalo životní minimum, má dopad na široké vrstvy obyvatelstva. Představa davů, které si u nás dobře žijí ze sociálních dávek a hlavně nepracují, je podporována rasistickými hoaxy. Proto se daří udržovat náladu proti zvyšování dávek.
To ale vede k naprosté bídě řadu lidí, kteří se dostali do nějaké problematické životní situace. Tou může být okamžik, kdy vás opustí partner, nebo onemocní, nebo onemocníte vy, nebo se vám narodí dítě s postižením, nebo se o někoho dalšího staráte, nebo jste prostě v důchodu. Pro uchazeče o zaměstnání jsou navíc podmínky na úřadech práce velmi přísné – snadno se vám může stát, že vás z evidence vyřadí, a vám pak nezůstane nic. Při všeobecném nadšení, že to natřeme „cikánům“, řadě lidí nedochází, že všechny ty restrikce se pak mohou týkat jich samotných.
Vteřina vcítění je slibný začátek
Ale není všechno černé. V „Čau lidi“ se dokonce píše, že „hlavně důchodci a matky samoživitelky se dostávají do brutální pasti, když na ně padne exekuce. I při veškeré snaze to prostě neutáhnou.“ Ty věty jsou překvapivé, i když samozřejmě pravdivé. Je to možná dobrý začátek. Třeba si Andrej Babiš a další politici uvědomí, že podobně obtížně se žije i z částek jen o pár tisíc korun vyšších. Když už jednou připustíte, že je něco vlastně skoro nemožné (tedy například vyžít z částky, která je nižší než reálné náklady na bydlení), je tu jistá naděje, že budete přemýšlet i dál. Představte si, že v mínusu jste, už když jste zaplatili nájem, služby a energie a ještě jste si nekoupili ani rohlík – to se pak nějaké racionální plánování výdajů dělá hodně špatně. Nepomůže finanční gramotnost, nepomůže žádná knížecí rada. Svitla nám tady naděje, že se někteří politici pustili do nelehké cesty vedoucí k neuvěřitelným zjištěním, o kterých se už nějaký ten čas dokonce píše v médiích. Nápad navázat nezabavitelné minimum na minimální mzdu je bezesporu dobrý. Jenže tu máme k zamyšlení celou řadu dalších problémů.
Systém je totiž pořád nastavený tak, že lidi doslova vyhání do šedé ekonomiky, nelegální práce, podvodů na systému. Stejně tak je faktem, že pokud nečelíte přednostním pohledávkám (dluhy na alimentech, náhrady škody nebo dluhy vůči státu), je pro vás výhodnější zůstávat v exekuci, protože při insolvenci vám seberou víc. Při vysokých příjmech ten rozdíl může být až šest tisíc korun měsíčně. Systém exekucí zároveň brutálně znevýhodňuje samoživetele a samoživitelky oproti domácnostem, kde jsou oba manželé v exekuci. K tomu jsme s velkou slávou umožnili tříleté oddlužení těm, kteří se zadlužili v dětství, místo toho, abychom jim to normálně odpustili, a tak dál, a tak podobně, bylo by to na knihu. Takže, bravo, Andreji Babiši, přemýšlejte ještě chvilku, a třeba vám nakonec dojde i to, že lidí, kteří nemohou ze svých příjmů normálně vyžít, včetně mnohých, kteří legálně pracují, třeba i ve vašich firmách, je v naší zemi spousta.
Autorka je redaktorka Alarmu.