Foto Petr Zewlak Vrabec
Ministryně financí Alena Schillerová (ANO) přišla před časem s dalším nápadem, jak „chránit“ státní rozpočet. A opět se tak má stát na úkor sociální oblasti a tzv. měkkých projektů financovaných EU, které dlouhodobě kritizuje i premiér Andrej Babiš. Smysl podle něho mají dálnice a beton, kdežto péči a sociální inovace nechápe ani jeden z vrcholných představitelů ANO jako podstatná témata pro kvalitu života v České republice. A to by nás mělo znepokojovat: v takovém pohledu na svět se totiž Babiš až nebezpečně podobá svému nepříteli Kalouskovi.
Podmínkou financování ex post či kofinancování se zlepšení situace nedosáhne. Problémy se spíše prohloubí, zvýší se nedostupnost a zhorší se kvalita služeb.
Na ministerstvech se právě teď pracuje na tom, jak bude vypadat financování z fondů EU od roku 2022, kdy skončí současné programové období. Jak to dopadne, budeme s největší pravděpodobností vědět až někdy v polovině příštího roku. Už dnes ale víme, že občany České republiky čekají poměrně zásadní změny. Hlavně bude méně peněz. V Evropském sociálním fondu (ESF), ze kterého se financují sociální služby, sociální práce, podpora sociálního bydlení prostřednictvím sociálních pracovníků nebo reforma psychiatrické péče, bude o 20 procent méně prostředků. Zvyšuje se také procentuální částka, kterou bude spolufinancovat Česká republika. Evropská komise navíc zpřísňuje některá pravidla a z částky 2,737 miliardy eur bude (možná naštěstí) muset být 25 procent alokováno na sociální začleňování. Vznikne také povinná podpora neziskových organizací a průřezová povinnost podporovat rovné příležitosti žen a mužů. Evropská unie se také chystá více kontrolovat výsledky a výstupy financovaných priorit (což jistě neuškodí).
Co uvaří ministerstvo financí?
Změny se ale nechystají pouze kvůli požadavkům Evropské unie, zásadní úpravy chystají i české instituce. Ty nejpodstatnější z nich jsou v rukou ministerstva financí, které navrhuje podobu samotného financování. Tam spadá právě diskutovaná podmínka, aby realizátoři projektů z ESF dostávali finanční prostředky až ex post – tedy po realizaci jednotlivých aktivit. Další klíčovou otázkou bude i kofinancování ze strany příjemců dotací – v současné době je u sociálních projektů nulové spolufinancování. Ministerstvo financí by ale rádo vidělo spoluúčast i v neinvestičních oblastech. Poskytnutí finančních prostředků až po realizaci aktivit přitom kritizují všichni významní hráči z oblasti sociální politiky a sociálních služeb – Asociace poskytovatelů sociálních služeb, charity, hospice nebo Člověk v tísni. Shoda v českém prostředí téměř nevídaná.
Ministerstvo financí argumentuje tím, že musíme chránit český rozpočet a celý systém zefektivnit. Změny by však dopadly nejen na český neziskový sektor, ale především na lidi, kteří využívají sociálních služeb, sociální práce, sociálního bydlení nebo služeb, které jsou na pomezí sociálních a zdravotních služeb. Marcela Janečková, zastupitelka Prahy 7 za sdružení Praha 7 sobě, k tomu říká: „Chápu, že je nutné řešit efektivitu čerpání z evropských fondů. Ale tímhle toho nejde dosáhnout. Tyto kroky ukazují, že Ministerstvo financí systému nerozumí, neví, jak funguje a nevidí, že tato opatření ho spíše zlikvidují než cokoli jiného. Nedovedu si představit, že by městská část zvládla zajistit předfinancování inovativních projektů všech škol nebo sociálních služeb na našem území. Jedině jak bychom toho dosáhli je zajištěním financování od bank a ve výsledku jediní, kdo by z navržených opatření benefitoval, budou banky a finanční instituce poskytující půjčky. Do toho ale málokdo půjde. Efektivitu je třeba zlepšovat jinak.“
Hrozí krize v sociálních službách?
Laikům se návrh může na první pohled jevit jako logický. Proč by měl někdo dostat peníze dřív, než zrealizuje to, co slíbí? Tento argument ale popírá to nejpodstatnější. Tolik nenáviděné „neziskovky“ dělají totiž to, co má dělat stát – nevymýšlí si něco, co nikdo nechce, ale poskytují služby, které řada lidí potřebuje a bez kterých by se senioři, děti i dospělí (např. se zdravotním či sociálním znevýhodněním) neobešli. Navíc se ukázalo, že Česko využívá evropské finance i na zajištění běžného provozu sociálních služeb. To by přitom Evropský fond z podstaty neměl řešit.
Tento problém se naprosto jednoznačně ukázal při peripetiích dofinancování sociálních služeb na letošní rok. Podle krajů výpadek individuálních ESF projektů ohrožuje samotný systém sociálních služeb. Dochází tedy k něčemu, co doposavad politici popírali. „Jistota a kontinuita financování služeb, které jsou svým klientům k dispozici celoročně, nikoliv pouze, když obdrží dotaci či grant, je jednou z velkých bolestí, které brzdí profesionalizaci a rozvoj kvality v této oblasti. Co naopak rozvoji inovací a kvality služeb pomáhá, jsou evropské projekty. Český stát je ale stále častěji využívá i k financování provozu služeb, které by měl plně hradit sám. Krok omezit předfinancování těchto služeb tak nedává žádnou logiku. Obzvlášť v oblastech, kde je stát ze zákona povinný některé služby zajišťovat a vlastními silami to rozhodně kvalitně neumí,“ komentuje návrh ministerstva financí Petra Wünschová, ředitelka organizace Locika, zabývající se dětmi, které se přímo či nepřímo setkaly s domácím násilím.
Alena Schillerová i Andrej Babiš se často zaklínají tím, že „ty věci“ si mají financovat samy obce a kraje. Oba ale zapomínají, že se k finanční podpoře, často i v zákonech, zavázal stát. V České republice přerozděluje finance stát obcím, ne naopak. Naprosto nelogické je potom po neziskových organizacích a poskytovatelích sociálních služeb chtít, aby kofinancovaly závazky státu vůči svým občanům. Stát by neměl v těchto oblastech klást překážky, ale naopak vytvářet příležitosti a podporovat rozvoj kvality i rozsahu sociálních služeb, které jsou v mnoha oblastech nedostupné – finančně, kapacitně a často bohužel pokulhávají i kvalitativně.
Jak z toho ven?
Nemá cenu lhát a tvrdit, že v kvalitě a efektivitě realizovaných projektů z ESF je všechno v pořádku. Ano, jsou tu organizace, které čerpají finanční prostředky primárně účelově. Často jde o odnože komerčních firem nebo pragmaticky vznikající neziskovky. Podmínkou financování ex post či kofinancování se ale zlepšení situace nedosáhne. Problémy se spíše prohloubí, zvýší se nedostupnost a zhorší se kvalita služeb. Cesta vede spíš přes změnu posuzování realizace jednotlivých projektů a jejich výsledků. Nemůžeme se zaměřovat pouze na formální náležitosti nebo číselné ukazatele, ale i na skutečné výsledky, kvalitu realizovaných projektů a dopad na celkový systém. Dnes se tlačí na to, aby se dodržovaly a hlídaly především formality a kvalita a celkový potenciál často stojí stranou hodnocení jak ze strany státu, tak bohužel i EU.
Autorka je expertka na sociální politiku.