Foto Tumisu, pixabay.com
„Bohužel jsem se domníval, že přehání a nepřikládal jejím tvrzením takovou váhu,“ řekl serveru Novinky.cz Richard Sacher poté, co byla jeho přítelkyně, spisovatelka Simona Monyová, před osmi lety zavražděna svým manželem. Monyová se mu totiž svěřila, že ji manžel jedenáct let bil a znásilňoval. Vyhrožoval jí také opakovaně smrtí. Sacher svými slovy bezděčně vyjádřil jedno z bolavých míst české společnosti, která před problémy domácího násilí stále spíše zavírá oči. Od devadesátých let se situace (i díky občanským iniciativám) výrazně zlepšila, ale představy, že si oběti za své utrpení mohou samy, případně že se problém týká jen sociálně slabších vrstev obyvatel a že ten sympatický vzdělaný člověk přece nemůže být agresorem, úplně nevymizely. Naopak se zdá, že některé názory, které se již zdály být minulostí, se opět objevují v hojnější míře.
S logikou Bellové by nebylo možné se věnovat téměř ničemu. Třeba ani problému sexuálního násilí v České republice, které naprostá většina žen nikdy nenahlásí.
Společenská atmosféra ve vztahu k tomuto problému je přitom zásadní pro samotné oběti. Vykročit z pekla domácího násilí, říct si o pomoc, začít vůbec mluvit o tom, že máte takový problém, je snazší, když tušíte, že vám okolí pomůže a nebude vaše utrpení bagatelizovat. V případě sociálně dobře situovaných agresorů je pak důležité, aby se informace o tom, že násilníkem může být klidně i respektovaný lékař nebo vysokoškolský profesor, stala nejen známou, ale abychom ji zvnitřnili do té míry, že budeme obětem schopni věřit i v konkrétních případech. Téma domácího násilí tak patří k těm, které můžeme měnit i slovy. Tím, co vypouštíme do veřejného prostoru a jakou atmosféru kolem něj vytváříme, můžeme ovlivnit rozhodnutí konkrétních lidí, kteří se za svou situaci stydí a nevědí, jak volat o pomoc.
Diskuse, která přešla v trestní oznámení
Když letos česká spisovatelka Bianca Bellová zveřejnila svůj komentář Proč nejsem feministkou, vyvolala bouřlivé reakce. V textu nejprve popsala, že sama neměla nikdy problém se sexismem, dobře vydělávala a muži s k ní vždy chovali hezky. K domácímu násilí napsala, že svinstvo není genderově specifické ani systémové a že současný západní feminismus zavírá oči před násilím a diskriminací páchaných systémově na ženách v některých společnostech. Podle Bellové by se západní feminismus měl věnovat útlaku žen v zemích, kde ženy skutečně trpí, a neřešit pseudoproblémy.
Kromě textů, které v reakci na Bellové komentář vznikly, měl její text ještě jeden důsledek. Před deseti týdny ve velmi vyhrocené diskusi na facebookové stránce Pražského festivalu spisovatelů totiž čtyřiatřicetiletá Marie Š. napsala, že je Bianca Bellová misogynní a zastává názor, že oběti domácího násilí si za svou situaci mohou samy. Bellová ji požádala o odstranění příspěvku, a když tak dotyčná neučinila a Bellové se nepodařilo dosáhnout trvalého odstranění ze strany Facebooku, rozhodla se na Marii Š. podat trestní oznámení pro pomluvu.
Když jsem si tu informaci přečetla na dvou různých místech, vzpomněla jsem si na to, že jsem za poslední rok napsala tři komentáře, které se vztahovaly kriticky k některým proudům feminismu nebo činům některých feministických skupin. Jeden se týkal jazyka, další znásilnění a poslední přístupu k potratům. Dočkala jsem se také místy vyhrocených reakcí a diskuse byla živá. Některé reakce mě zamrzely, určitě jsem se i několikrát urazila, ale s lidmi, kteří se mnou nesouhlasili, virtuálně nebo i osobně komunikuji dál. Nebo s nimi nekomunikuji, ale víc to neřeším. Matně si vzpomínám, že se mnou nesouhlasila ani Marie Š., která nyní čelí trestnímu oznámení. Někdy se lidé prostě neshodnou, to se stává. Lidé, kteří se veřejně vyjadřují a formují veřejný prostor, jako jsou politici, novináři nebo spisovatelé, by ale měli počítat i s tím, že se někdy třeba nechtěně mohou svými veřejnými výroky někoho dotknout. A i z toho důvodu by měli být připraveni na ostřejší reakce, což je něco zcela jiného než třeba vyhrožování, které samozřejmě tolerovat nemůžeme.
Sexuální otroctví vs. domácí násilí
Sama bych nevolila stejná slova jako Marie Š. a pravděpodobně bych se k celé kauze ani nevyjadřovala, kdyby nebylo onoho trestního oznámení, které už je za hranou i ostřejší diskuse. Trestní oznámení totiž znamená, že veškerá diskuse končí. Slýcháme-li tak často o tom, že se někdo snaží zamezit druhým vyjadřovat své názory, pak zde máme krásný příklad toho, kdy se tak děje doopravdy. Marie Š. ve svém facebookovém komentáři reagovala na část textu Bellové, kde píše: „Mám známou, kterou její manžel pálil cigaretami i žehličkou a po letech domácího násilí ji vycepoval k takové dochvilnosti, že na každou schůzku chodila o půl hodiny dřív. Měla jsem kolegyni, která čas od času přišla do práce s monoklem nebo podlitinami. To vypovídá spíše o tom, že si vzaly kretény, než o čemkoliv jiném.“
Je to shodou okolností právě ta pasáž, která i mně uvízla v paměti. A vnímala jsem ji podobně jako Marie Š., tedy jako že je domácí násilí důsledek individuálních špatných rozhodnutí oněch žen. Zbytek jejího textu jsem brala jako názor, se kterým sice nesouhlasím, ale který ve mně nevyvolává emoce. Že Bianca Bellová nechce být feministkou? Ať si klidně není. Avšak s názorem, že ženy, které jsou obětí domácího násilí, si prostě vzaly kretény a tím to končí, mám také problém. Ta věta se mě hluboce dotkla. Nejen kvůli všem obětem domácího násilí, nýbrž i proto, že jsem neměla v minulosti vždy takové štěstí jako Bellová, abych potkávala jen skvělé muže, kteří mě respektovali. Na rozdíl od ní si také myslím, že je to problém nejen individuální, ale i systémový a že když se jako takový bude rámovat, kreténi sice úplně nezmizí, ale oběti od nich budu snáze odcházet. Stejně tak může osvěta pomoci ženám, aby se nebály ohradit se vůči násilníkům, když je testují, ale může být užitečná i těm mužům, kteří se chovají jako kreténi proto, že to považují za normu.
Domácí nebo sexuální násilí může souviset i s nízkým sebevědomím a často i s traumaty obětí. Budeme-li je dále jen obviňovat, že udělaly chybu, že si za to přece mohou samy, nepomůžeme jim. Oběťmi nemusí být jen ženy, děti nebo senioři, mohou jimi být i muži v plné síle. Fyzickému násilí často totiž předchází násilí psychické, zamezování v kontaktu s okolím a privatizace oběti. I fyzicky silný muž může být takto uzurpován ženou, která může mít místo svalů děti, a on se může bát, že přijde o kontakt s nimi. To všechno jsou témata, která souvisejí s uplatňováním moci a která by současný feminismus otevírat měl. A to přesto, že situace jezídek navrátivších se ze sexuálního otroctví je objektivně horší. S logikou Bellové by nebylo možné se věnovat téměř ničemu. Třeba ani problému sexuálního násilí v České republice, které naprostá většina žen nikdy nenahlásí. Proč asi? Opravdu to není systémový problém?
Když vztáhnu Bellové argumentaci, že se některá témata řešit nemají, protože existují jiné, závažnější problémy, které jsou důležitější, i na tento případ, nezbývá mi než doufat, že Policie ČR trestní oznámení odloží a bude se věnovat důležitějším věcem. Třeba domácímu násilí nebo znásilnění. A že to bude dělat tak, aby se oběti napříště nebály je nahlašovat.
Autorka je redaktorka Alarmu.