„Už čtyři roky pořádně nepršelo,“ říká Štěpánka Kučerová zarmouceně, zatímco otevírá mohutnou dřevěnou bránu ve vnitrobloku dvoupatrového domu. Za jeho žlutobílými zdmi se na pěti hektarech pozemku rozprostírá rodinný statek. Kolem pobíhají slepice, kozy a prasátka, pár metrů opodál se pod dřevěným přístřeškem před sluncem ukrývají koně. Stín jim vytváří i kůrovcem napadený smrkový les za jejich zády. Kráva, lamáci, oslice a jačice se pasou na jedné z mála jakž takž zelených luk v okolí, zbytek nezalesněné, suchem nažloutlé krajiny připomíná spíše polopoušť než jižní Čechy. „Letos jsem musela prodat krávu a chovnou kobylu, protože jsme neměli dostatek sena pro všechny. Celé jsem to obrečela,“ vysvětluje pětačtyřicetiletá žena, když kostelní zvony z nedalekých Trhových Svin odbíjejí hodinu po poledni.
Před třiadvaceti lety se Kučerovi přestěhovali na samotu u lesa zhruba dvacet kilometrů jihovýchodně od Českých Budějovic. Zachraňovali handicapovaná a stará zvířata, dnes mají útulek pro prasata v nouzi. Ať už ta, o nichž si předchozí majitelé mysleli, že nevyrostou, nebo byla například nevhodnou cenou v tombole. Místním sedlákům ale postupně začaly ubývat zásoby sena, až najednou stál loni balík místo 350 korun klidně i 1500. Dotace na půdu, za které dřív Kučerovi zvládali nakupovat krmení pro zvířata na celý rok, jim přestaly stačit. „Místo abychom zkrmili seno za zhruba čtyřicet tisíc jako každý rok, museli jsme za něj zaplatit sto padesát tisíc. Byly to všechny rezervy, které jsme měli. Teď musíme prodat ještě čtyři koně, aby se farma uživila. Je to hrozně těžké a nikdy jsem nechtěla, aby se tohle stalo. Ta zvířata jsou jako moje děti. Vybrat ta, která prodám, je pro mě Sofiina volba,“ svěřuje se Kučerová, zatímco hladí matku dvoudenního hříběte po zádech.
Současná zemědělská činnost je pokřivena systémem dotací, který zvýhodňuje velké podniky. Přednost se dává těm plodinám, které se finančně vyplatí, nikoli těm, které jsou potřebné pro výživu lidí nebo vhodné pro výsev v dané lokalitě.
Podle Českého hydrometeorologického ústavu jsou tři čtvrtiny území České republiky zasažené půdním suchem. Plíživou proměnu české krajiny na suchou a zdevastovanou veřejnost dlouhá léta nevnímala. Poslední roky extrémního sucha však vysílají jasný signál, že je něco v nepořádku. Pokud jsme si dosud mysleli, že klimatická změna bude mít v České republice minimální následky, stav českého venkova, lesů a orné půdy obnažuje hloubku současné krize. Oteplování je rekordně rychlé, a z krajiny se tak odpařuje mnohem více vody, než se předpokládalo. Zároveň prší mnohem méně, než v minulosti. Štěpánka Kučerová je jednou z mnoha malých farmářů, na které extrémní sucho dopadá. Pociťují ho jak při svém farmaření, tak na proměně okolní krajiny. A to se zrcadlí i v jejich psychickém rozpoložení – větším stresu, úzkosti, nepohodě.
„Za mých mladých let se říkalo, že hektar uživí koně nebo krávu. Věděli jsme, že z louky uděláme alespoň dvě seče, že těch čtyřicet metráků sena z toho mít budeme. To teď neplatí. Nejistota je velká a nikdo neví, jestli seno vůbec bude mít. Nikdy jsem si nemyslela, že by tohle mohlo způsobit sucho,“ říká Kučerová a ukazuje na částečně vyschlé stromořadí. „Odešly všechny včely, loni uschlo až pět původních, letitých ovocných stromů a voda ze studny nám došla už v květnu,“ dodává frustrovaně při pohledu na vyprahlá pole obklopující statek ze tří stran.
Usychající venkov
Farmáři nejsou jediní, které na venkově sucho trápí. V důsledku klimatické krize i špatného hospodaření v krajině klesá hladina podzemních vod, vysychají studny a limity přídělů pitné vody pro místní obyvatele se stávají čím dál častější realitou v malých obcích napříč republikou.
Rostislav Hnízda se zabývá studněmi na Moravě již devět let. Poslední léta je právě kvůli úbytku podzemních vod pracovně obzvlášť vytížený. „Když jsme před devíti lety začínali se studnami, tak jsme je hlavně čistili, po třech letech jsme hodně prohlubovali a dnes už většinou ani neprohlubujeme, ale když se dá, rovnou vrtáme nové. Ten metr dva nikoho nespasí,“ popisuje studnař. „Od roku 2015, kdy začala větší sucha, se nám lidé ozývají, že mají málo vody. Pokles hladiny je znatelný a ti, kteří to neřešili, si stěžují, že jim voda dochází, nebo že ji dokonce nemají vůbec,“ říká Hnízda.
Stopy intenzivního zemědělství, masivní zastavování orné půdy logistickými sklady a dalšími developerskými stavbami, přehrazování řek a špatná péče o lesy se postupně vtiskují také do kvality života lidí i životního prostředí venkova. Přispívají k vysušování krajiny v době, kdy je zadržování vody klíčové pro zmírnění dopadů klimatické krize. Většina podzemních vod v republice je navíc podle zprávy ČHMÚ znečištěná pesticidy ze zemědělství, před jejichž negativními dopady na zdraví lidí a dalších organismů dlouhodobě varují vědci i neziskové organizace.
„Nedostatek podzemních vod se od roku 2015 zvětšuje a každý další rok je to horší a horší. Loni jsme na mnoha místech dosáhli minima za celou dobu pozorování. Dostali jsme se tak nízko jako ještě nikdy od šedesátých let, co vrty a prameny pozorujeme. Letošní rok bohužel pokračuje v trendu, který začal před více než čtyřmi lety a jsme na tom pořád velmi špatně,“ popisuje Martin Zrzavecký, vedoucí Oddělení podzemních vod ČHMÚ, mapy s neutěšeně působícími plochami červené barvy, jež znázorňují nízké hladiny podzemních vod v republice. „Většina republiky je úplně červená. Už se nedá mluvit o krátkodobých opatřeních, která se projeví za rok či dva. Musíme sucho řešit koncepčně. Je to běh na dlouhou trať, který se projeví až za několik let, tedy jestli vůbec. Všechno závisí na počasí, ale i když přijdou srážky, tak se do podzemí dostane naprosté minimum, většina se odpaří, část si vezme vegetace, zbytek se nestihne vsáknout a odteče,“ líčí Zrzavecký.
„Máme v republice spoustu zastavěných ploch, voda se nemá kam do podzemí vsáknout a odtéká pryč. Volíme k pěstování špatné plodiny, narušujeme remízky, velké procento zemědělských ploch je odvodněných. Dřív se zemědělci chtěli vody na polích zbavit, teď by se jim naopak hodila, ale předešlé zásahy jim ji odvádí trubkami pryč do povrchových toků,“ vysvětluje Zrzavecký.
Sucho a poškozování půdy je celosvětovým problémem. Experti Světové zdravotnické organizace (WHO) již před nějakým časem zařadili degradaci půdy spolu s desertifikací krajiny mezi pět hlavních globálních rizik ohrožujících zdraví a životy lidí. Za oběťmi politických a občanských konfliktů stojí v mnohých zemích dlouhotrvající extrémní sucho. V období mezi roky 1970 a 2012 způsobilo extrémní počasí podle zprávy Světové meteorologické organizace (WMO) celosvětově téměř dva miliony úmrtí a prognózy varují, že se toto číslo s prohlubováním klimatické krize bude ještě zvyšovat.
Mrtvá půda
Podle odborníků je právě intenzivní průmyslové zemědělství hlavní příčinou toho, že půda rapidním tempem ztrácí schopnost absorbovat vodu. Kromě toho ji zaplavují chemikálie, které tuto schopnost ještě oslabují. Problematičnost takového hospodaření je navíc ve vztahu ke klimatické krizi dvojí: přispívá ke klimatickým změnám tím, že využívá hnojiva vyráběná za pomoci fosilních paliv, a zároveň je jeho podstata zcela v rozporu s opatřeními, která by dopady změny klimatu zmírňovala.
„Opravdu za největšího škůdce s ohledem na dopady na životní prostředí i na zdraví obyvatelstva považuji v naší krajině současné nastavení zemědělství. Dochází ke vnášení obrovských množství chemikálií do krajiny, ať už jsou to hnojiva nebo pesticidy. Tyto látky potom kontaminují různou měrou vody a spoluvytváří v horní vrstvě půdy krustu, přes kterou voda jen těžko proniká do hlubších vrstev, což podporuje povrchový odtok a erozi.“ vysvětluje Pavel Rotter z Výzkumného ústavu pro krajinu a okrasné zahradnictví.
„Zemědělská půda je z velké části mrtvá. Nefunguje tak jemná hra mezi kořeny rostlin a půdními mikroorganismy. Když v půdě téměř nic není, je o to více závislá na dodávkách umělých hnojiv. Je to začarovaná spirála, kterou musíme rozetnout, pokud chceme udržet alespoň nějakou přirozenou úrodnost půdy pro život na Zemi,“ dodává Rotter.
Kořeny současného intenzivního zemědělství sahají na Západě do období po druhé světové válce. V honbě za co nejvyššími výnosy začalo průmyslové zemědělství ve velkém krmit půdu průmyslovými hnojivy, pěstovat na obřích monokulturních lánech a těžkými stroji utužovat zeminu. V bývalém Československu vznikala Jednotná zemědělská družstva (JZD), stát zmrazuje soukromé zemědělské pozemky a intenzivní zemědělství se, podobně jako v západních státech, stalo i navzdory viditelným problémům novou metou.
Kolektivizace půdy a tvorba velkých zemědělských bloků za minulého režimu stály za počátkem destrukce české venkovské krajiny. Situace se však moc nezlepšila ani po revoluci. Vlastníci, kterým se vrátila zkonfiskovaná půda, se již k jejímu obhospodařování nevrátili. Patří jim dnes sice až 75 procent zemědělské půdy v republice o průměrné rozloze jeden hektar, rozparcelovanou půdu však pronajímají velkým zemědělským koncernům, jejichž motivace jsou řízeny primárně ziskem. Sedm procent velkých firem dnes proto obhospodařuje dvě třetiny půdy. Česká republika je v rámci Evropské unie unikátní v průměrné velikosti farem. Sto největších zemědělských podniků hospodaří na ploše větší než dvacet tisíc menších a středních farem.
Současná zemědělská činnost je poháněna především ziskem a je pokřivena systémem dotací, který zvýhodňuje právě velké podniky. Přednost se dává těm plodinám, které se finančně vyplatí, nikoli těm, které jsou potřebné pro výživu lidí nebo vhodné pro výsev v dané lokalitě. Tato tržní ekonomika nezahrnuje do cen potravin to nejdůležitější, co by nemělo zůstat opomenuto: že intenzivně vypěstované plodiny znamenají úbytek biodiverzity a organické hmoty, zhoršení kvality půdy. Přicházíme tak nenávratně o části přírodního světa v důsledku toho, že je tržní prostředí externalizuje. Dotace, které by měly kompenzovat deformovaný trh, nepodporují ty farmáře, kteří pěstují ekologicky šetrně, ale právě agrokorporace.
S tím souvisí i otevírání dveří různým spekulacím. Půdu například skupují různé společnosti jako investici do budoucna. Pro malé začínající zemědělce je dnes naopak téměř nemožné pořídit si vlastní půdu k pěstování. Od roku 2007 se u nás cena půdy až ztrojnásobila. A dlouhodobě dochází i k poklesu zaměstnanců v zemědělství – jenom od začátku milénia klesl jejich počet o čtyřicet tisíc. Pro ozdravení krajiny i života na venkově je přitom nutné podporovat právě malé ekologické zemědělce a rozbít velké zemědělské monopoly.
Podnikatelské aktivity současného premiéra Andreje Babiše dobře ilustrují globální trend monopolizace zemědělské výroby, v němž úzká skupina několika korporací kontroluje celý cyklus prodeje osiv, výroby hnojiv a agrotechnologií, pěstování, zpracování a koncového prodeje výrobků. Velký objem svých výdělků směřují tyto korporace do lobbingu za ovlivňování pravidel mezinárodního obchodu i zemědělské legislativy a dotační podpory ve svůj prospěch. I když tato monopolizace devastuje půdu i místní komunity, rozbít ji je dnes nesmírně složité.
Potřebujeme změnit vztah k půdě
Autobus pomalu stoupá zvlněnou krajinou Karlovarska. Míjí malé vesničky s německou architekturou, zasazené do rázovitých údolí uprostřed lesů a polí. V obci Valeč zastavuje přímo na náměstí u barokního kostela. Vesnici na úpatí Doupovských hor dominuje rozsáhlý zámecký komplex. Vede k němu strmá stezka kolem historických chalup, která se kousek za odbočkou k zámku mění v polní cestu. Na jejím konci je mezi remízky a stromy ukrytá farma Vojtěcha Veselého. Ve spodní části pozemku se zelená zahrada s množstvím voňavých bylinek a zeleniny. Pěšinka vede vzhůru ke včelínu a ovocnému sadu s třešněmi, jabloněmi a dalšími stromy. Na louce opodál se pasou ovce, z jejichž mléka rodina vyrábí sýry, jogurty a v létě i zmrzlinu.
Vojtěch Veselý hospodaří na pozemcích Nadace pro půdu s podmínkou, že se o ni bude odpovědně starat a zlepšovat její kvalitu. To je nadace, která se třetím rokem snaží měnit přístup k zemědělství a půdě. Zdůrazňuje roli půdního ekosystému jako živého organismu, o který je potřeba pečovat, ne jej jen využívat pro své účely. Nadace se snaží získat zemědělskou půdu a pronajímat ji za férovou cenu těm zemědělcům, kteří na ní budou pěstovat jídlo ekologicky šetrným způsobem. Tuto podmínku má zanesenu přímo ve svých stanovách, čímž garantuje, že na půdě, kterou pronajímá, už nedojde k intenzivním zemědělským praktikám. Alespoň v malém měřítku se tak daří vykupovat půdu z tržního systému, který jí dnes nedokáže zabezpečit řádnou péči.
„Zjišťuji, jak je vlastně půda obnovitelným zdrojem. U nás panuje přesvědčení, že je neobnovitelná, že se její kvalita zemědělstvím může jenom zhoršovat a může jenom ubývat. Tím pádem se sleduje jedině to, zda jí neubývá moc rychle. Ale kdybychom otočili perspektivu, že člověk může půdu zkvalitňovat a tvořit novou, rázem se nárok obrátí: Kdo nebude obnovovat půdu, ten ať nehospodaří. Kdo za sebou nenechá kvalitnější území, ať jde makat do call centra. Stačí tam dát kompost z hnoje nebo ze zbytků, zelené hnojení – vždyť člověk může tvořit více půdy,“ říká Vojtěch Veselý, když sedí v trávě uprostřed svého ovocného sadu s výhledem do krajiny.
Na dohled od sadu je louka, na horní části se pasou ovce. Vojtěch Veselý míří prstem na její spodní část, kde je tráva výrazně žlutější a sušší. „Tuto dolní louku vlastní společnost čtyř manažerů, kteří se po rozpadu JZD a státních statků rychle zorientovali a začali nakupovat půdu. Mají hnusné areály rozházené po regionu, projíždějí mezi nimi luxusními mašinami a ty baráky chátrají a půda chřadne. Ať už proto, že ji masivně chemizují, nebo tím, jak se na této louce nedařilo šest let udělat kvalitní seno, protože sekají vždy v nevhodnou dobu,“ popisuje jejich zcela odlišný přístup k hospodaření Veselý.
Většinu své produkce prodá v rámci systému komunitně podporovaného zemědělství. Ten spolu s farmářem tvoří skupina lidí, kteří ho podporují nejen na principu nákupu zboží. Svými penězi zároveň přispívají farmáři k péči o krajinu a půdu. Veselý takto pravidelně dodává na padesát podílů svých výrobků a výpěstků do Prahy. K úplné soběstačnosti své farmy by ale ještě potřeboval mít k dispozici několik hektarů půdy. Dostat se k ní však není lehké. Soukromí vlastníci i obec raději půdu pronajímají větším zemědělcům.
Kdyby se toto přemýšlení proměnilo, mohlo by to výrazně pomoci ozdravování krajiny. „Obec má pozemky, a všechny šmahem historicky pronajímá jedné společnosti. Teď chci, aby vyhlásili nový tendr, do něhož se mohou přihlásit všichni s tím, aby se hledělo na to, jestli půda nabývá kvalitu, nebo kolabuje. Kdyby byly nastaveny takovéto indikátory, tak ji do nájmu dostanou lidi, kteří vyrábí něco k jídlu, ne společnosti, které jedou průmyslové zemědělství, z osmdesáti procent je živí dotace a neumějí ani zabezpečit kvalitní seno na prodej,“ domnívá se Vojtěch Veselý.
Zemědělská vize budoucnosti
Obce často vlastní zemědělskou půdu a mají proto v rukách nástroje, jak podporovat udržitelné zemědělství. Tím jsou, jak naznačoval Veselý, například nájemní neboli pachtovní smlouvy, v nichž mohou obce nastavit kritéria, podle nichž budou půdu pronajímat zemědělcům. Jen minimum obcí však prozatím této možnosti využívá a půdu pronajímá spíše velkým firmám. Výjimkou je nově město Příbor, které nachystalo nové smlouvy s přísnějšími závazky pro zemědělce. „Součástí nových pachtovních smluv je návrh doporučení pro šetrné hospodaření s půdou, který slouží novým pachtýřům jako vodítko pro úpravu vlastního hospodaření. V této nové pachtovní smlouvě se nejedná přímo o podmínku hospodařit ekologicky, ale o to hospodařit tak, aby se kvalita půdy nezhoršovala, ale naopak zlepšovala,“ vysvětluje Alena Malíková, která městu pomáhala se zněním smlouvy. Podobné změny chystá i Praha nebo Tábor.
Mnohem účinnější by však bylo, kdyby takovéto podmínky určoval sám stát. Například skrze soubor doporučení malým vlastníkům půdy a nebo jejich vzděláváním. A také podporou malého, decentralizovaného ekologického zemědělství, které by vedlo jak k adekvátní péči o krajinu, tak k novým pracovním příležitostem pro farmáře.
K tomu by však stát potřeboval mít zformulovanou jasnou vizi, jak propojit zemědělství s bojem proti suchu a zmírňováním klimatických změn. „Buď Česká republika principiálně žádnou vizi toho, jak by zemědělská politika měla vypadat, nemá, anebo tou představou je zvyšování konkurenceschopnosti. Pokud je zemědělství pro stát byznys jako každý jiný, ovlivňuje to všechno, co se zde děje. Na strategické úrovni navíc nepřejímáme to, co se děje v Evropě,“ vysvětluje Jan Valeška z Nadace pro půdu.
Prvním krokem, který by podle odborníků situaci výrazně zlepšil, je zastropování dotací pro velké farmy a podpora malých zemědělců. Tyto kroky se snaží prosadit i Evropská unie v nové Společné zemědělské politice po roce 2020. Česká republika však proti tomuto opatření brojí. I kvůli lobbingu Agrární komory, jejíž šéf je generálním ředitelem firmy Rabbit, jednoho z největších pobíračů evropských dotací a také kvůli premiéru Andreji Babišovi, jehož bývalá firma Agrofert bere z Evropské unie nejvíce dotací.
K lobbingu velkých zemědělských korporací u nás neexistuje dostatečně silná protiváha na straně neziskových organizací a ekologických zemědělců, kteří kvůli vzhledem k tomu, že jich je málo, těžko prosazují své požadavky. „V České republice jsme v situaci, že proud, který by mohl prosadit vizi státní ekologické zemědělské politiky zespoda, je tak slabounký, roztříštěný a bez personálních kapacit, že na to nemá energii. Z počtu současných čtyř tisíců ekologických zemědělských farem jsou u nás dvě třetiny velké podniky a třetina menší hospodářství. Mezi nimi pak je uzoučká skupina, v řádu několika stovek, která produkuje potraviny pro místní trhy a hospodaří agroekologicky s přesahem. Chtít od nich, aby sepisovali politické požadavky, když sotva přežívají, nejde,“ říká Jan Valeška.
Jednou z organizací, které adresují požadavky ministru zemědělství k obsahu Společné zemědělské politiky, je Česká společnost ornitologická. Požaduje například vyčlenění financí na rozvoj biodiverzity, ochranu přírody a klimatu, zvýšení zadržování vody v krajině nebo zmenšení souvislých ploch jedné plodiny na maximálně dvacet hektarů. „Naše ministerstvo není v ochraně krajiny a biodiverzity dostatečně progresivní a ambiciózní, proto dáváme podněty i skrze občanskou petici. Naději však vidíme spíše v současných europoslancích, kteří mají k našim prioritám blíže,“ vysvětluje Václav Zámečník z České společnosti ornitologické.
„U formulování Společné zemědělské politiky se potkávají dvě nerovné síly. Na jedné straně my, ochranářské organizace, společně s ekologickými zemědělci a na straně druhé Agrární komora společně s premiérem Babišem,“ dodává.
Andrea Stone ve svém článku pro National Geographic popisuje, jak mohou být praktiky malých a rodinných farem odpovědí na potřebu nové podoby zemědělství v časech klimatické krize. Produkce potravin, práce a péče o půdu podle ní nemusejí být v rozporu, a nejsou proto potřeba ani drahé zemědělské technologie a investice. Některá opatření mohou být jednoduchá: agrolesnictví čili souběžné pěstování stromů a polních plodin, výsadba různých plodin těsně vedle sebe pro maximální využití světla, vody a výživných látek, sluncem poháněné zavlažovací systémy, zelené hnojení. Důležité je však proměnit přístup k půdě, jejíž zdraví má být vnímáno jako veřejný zájem. A prosazovat tento nárok při formulování budoucí zemědělské vize.
Autorky jsou spolupracovnice redakce.
Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.
