Když lidé nemohou ani ven: města v čase klimatické krize

V následujících dekádách budou města stát před dvěma důležitými výzvami: vzrůstající nerovností mezi svými obyvateli a dopady klimatické krize.

Současná města nejsou na klimatickou krizi připravena. Chybí jim zeleň i vodní plochy. A také dostatek zastíněných míst. Foto Petr Zewlakk Vrabec

„Venku je přes třicet a o bytě ani nemluvím. To máme žít v nákupáku?“ stěžuje si skupince lidí zhruba třicetiletá žena s malým dítětem v náručí. Obklopená rozpáleným asfaltem a přehřátými budovami čeká spolu s asi desítkou lidí na tramvaj nedaleko pražského náměstí Republiky. Kousek od nákupního centra Palladium, na Revoluční ulici, je před sluncem nechrání žádná zastíněná zastávka ani stromy.

Léto je v plném proudu, Českou republiku zasahuje další vlna veder, teploty výrazně přesahují třicet stupňů Celsia. Ve městech jsou čísla na teploměrech ještě vyšší. Když člověk přijíždí do jejich center z periferních částí, udeří na něj tento teplotní rozdíl nejznatelněji. Velké betonové plochy rychle prohřívají okolní prostředí. Usychající stromy, prasklé tramvajové koleje a také zatopené ulice prozrazují, že současná města nejsou na klimatickou krizi připravena.

Ve městech, kde dnes žije většina světové populace, je a bude v důsledku klimatické změny pro jejich obyvatele život čím dál náročnější. Klimatická krize s sebou přináší abnormální horka, s nimiž se zejména v posledních letech pere většina světových metropolí. V Paříži, Bruselu či Amsterdamu stoupala rtuť teploměrů k téměř čtyřiceti stupňům Celsia, když Evropu koncem července zasáhla rekordní vlna tepla. Na konci června padl teplotní rekord i v Praze, stanice v Klementinu naměřila teplotu 37,6 stupně Celsia.

Mnohým městům začíná rovněž hrozit nedostatek pitné vody. K těm nejohroženějším patří například Kapské město, Čennaí, Londýn, Peking nebo Káhira. A další zas bojují se silnými přívalovými dešti nebo se zvyšujícími se hladinami oceánů. Klimatická krize navíc nedopadá na všechny lidi žijící ve městech stejným dílem. Studie ukazují, že nejvíce ohroženi jsou lidé v nouzi.

Města spotřebovávají až dvě třetiny světové energie. Na vypouštění emisí oxidu uhličitého se tak podílí ze sedmdesáti procent. Jsou tak kvůli dopadům klimatické krize nejen zranitelná, ale mají též významnou moc ovlivňovat, jak hluboká tato krize bude.

Potřebuji chládek

„Horko nás ohrožuje všechny, ale nejzranitelnější skupinou jsou senioři a chronicky nemocní lidé. Velké teplo jim může kromě kolapsů způsobit i další komplikace, jako je například porucha vědomí nebo srdeční zástava, tady už dochází k ohrožení životních funkcí, takže následky mohou být velmi vážné,“ líčí rizika extrémního horka mluvčí jihomoravských záchranářů Michaela Bothová ve své kanceláři v brněnských Bohunicích. O dvě poschodí výš v moderním operačním středisku právě zvedá telefony tísňové linky šest operátorů. Dva dispečeři vysílají k volajícím nepřetržitě pomoc.

„V letních měsících vyřídí naši operátoři denně i tisíc hovorů, výjezdů pak evidujeme dvě stě padesát až tři sta, nejvíce jich máme v Brně. V červnu a červenci jsme v Jihomoravském kraji vyjížděli přibližně čtyřistapadesátkrát ke kolapsům, které s největší pravděpodobností souvisely s horkem. Je to poměrně vysoké číslo, podobně jako v posledních letech,“ vysvětluje Bothová. „Někdy jsme kvůli teplu měli až desítky výjezdů denně. Často jezdíme na otevřená prostranství před obchodními centry, na zastávky městské hromadné dopravy nebo k seniorům domů. Ti se sice před sluncem schovávají, ale jejich byty jsou úplně přehřáté,“ dodává Bothová.

Je polovina srpna, krátce po sedmé hodině večer. Zahrádky restaurací se na ještě pořád horkých chodnících velkoměsta začínají plnit lidmi. Mírný vítr sebou nese příslib dlouho očekávaného deště a přehřátý vzduch se pomalu mění v dusno. „Kdysi byla léta míň teplá, posledních pět let je to ale nehorázné. Horko je nesnesitelné a rok od roku horší. Často se mi točí hlava, mívám závratě, tlak občas nízký, jindy až moc vysoký. Plavat chodit nemůžu a potřebuji chládek. Musím si pořád zakrývat hlavu a vyhýbat se slunci, jenže ukrýt se před ním ve městě je těžké,“ říká šedesátiletý Miloslav, který je kvůli nádoru na mozku přes dvacet let v plném invalidním důchodu.

„Bylo mi čtyřicet, dělal jsem demontéra elektroniky a žil s přítelkyní na severu Čech, když doktoři zjistili, že mám v hlavě nádor velký jako pingpongový míček. Mám ho dodnes,“ pokračuje muž sedící na zahrádce jedné z brněnských kaváren, zatímco čeká, až slunce za jeho zády zapadne. Když Miloslavova dlouholetá přítelkyně před šesti lety zemřela, přestěhoval se do Brna a začal prodávat Nový Prostor, protože neměl dostatek financí a tížily ho dluhy. Deset měsíců bydlel v azylovém domě na Bratislavské ulici, pak strávil několik let na ubytovně na Vídeňské ulici.

Před čtyřmi lety se mu na mozku objevil další nádor. „Poslední rok byl nejhorší. Nemohl jsem mluvit, jíst a už vůbec ne spát. Denně jsem bral jedenáct prášků, které nezabíraly. K tomu všemu jsem žil na ubytovně. Hluk, bordel, švábi, bylo to strašné,“ vzpomíná Miloslav, který je dnes jen pár týdnů po operaci. Díky pečovatelce z římskokatolické farnosti u brněnského kostela svatého Jakuba se dostal z ubytovny do malé garsonky o rozloze dvanácti metrů čtverečních. „Slunce mi tam praží od jedenácti až do západu, přes den je tam i devětadvacet stupňů. Nestěžuji si, alespoň mám střechu nad hlavou,“ vysvětluje muž, který se ještě před dvěma měsíci tísnil v malém sdíleném pokoji na ubytovně.

Pan Miloslav měl nakonec s bydlením štěstí. Ale jen díky zásadní pomoci druhých lidí. Napříč republikou se však táhne tendence zavírání ubytoven a počet sociálně vyloučených lokalit stále roste. Jenom v Brně skončily za poslední rok a půl tři ubytovny. Přes dvě stě padesát lidí, včetně desítek dětí a seniorů, se muselo vystěhovat z domů na ulicích Šámalova, HybešováOlomoucká. Téměř všichni skončili opět na ubytovnách nebo v jiných nevyhovujících ubytovacích zařízeních, kde nadále doplácí na neřízený byznys s chudobou.

Bydlení pro chudé v ústeckých Předlicích. Extrémní vedra působí nejhůře na zranitelné. Například na lidi žijící v nevyhovujících podmínkách, sociální izolaci nebo ty, kteří nemají střechu nad hlavou. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Města proti tomu bojují tvořením zón, kde lidem nevyplácejí doplatky na bydlení. Podle některých se tím ale boj proti byznysu s chudobou mění na boj proti chudým. Lidé v nouzi jsou vytlačováni z okraje společnosti i na periferie měst a podle chystané zatím neveřejné změny zákona ministerstva práce a sociálních věcí by mohli už do tří let úplně přijít o dávky na bydlení i všichni z ubytoven. Drtivá většina měst nemá nachystané koncepce bytových politik, které by lidem v nouzi pomohly.

Města na rozcestí

V následujících dekádách budou města stát před dvěma důležitými výzvami. Na jedné straně se potýkají se stále vzrůstající nerovností mezi svými obyvateli, na té druhé je budou čím dál víc trápit dopady klimatické krize. Způsob, jakým dnes budeme pohlížet na budoucí podobu měst, proto kromě jiného určí, jak moc rozevřené nůžky nerovnosti budou.

„Jsem přesvědčena, že o klimatické krizi a krizi bydlení nemůžeme uvažovat a mluvit jako o dvou odlišných tématech. Občas se zapomíná, že je klimatická spravedlnost rovněž požadavkem sociální spravedlnosti a že lidé v nouzi pocítí dopady klimatické krize nejvíc,“ říká Barbora Bírová z Platformy pro sociální bydlení, která sdružuje organizace a odborníky za cílem prosadit zákon o sociálním bydlení.

Extrémní vedra působí nejhůře právě na nejzranitelnější. Ať už se jedná o lidi s různými zdravotními potížemi, seniory, děti, lidi žijící v nevyhovujících podmínkách, sociální izolaci nebo ty, kteří nemají střechu nad hlavou. Na tyto skupiny doléhají velké výkyvy teplot mnohem silněji než na zbytek obyvatelstva.

Podle údajů Platformy pro sociální bydlení se až 83 000 lidí, z toho 20 500 dětí, v republice nachází v závažné bytové nouzi, z čehož polovina žije ve čtrnácti městech republiky. Ročně tento počet vzroste až o 11 700 domácností. Mezi lety 2015 a 2018 navíc výrazně narostl počet domácností s osobami nad 65 let žijících na ubytovnách až o sedmdesát procent.

Boj za klimatickou spravedlnost je bojem za sociální spravedlnost, včetně práva na město, které se nejhmatatelněji zhmotňuje v právu na bydlení,“ myslí si Barbora Bírová z Platformy pro sociální bydlení. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Bytová krize však nedopadá jenom na chudé. Do bytové nouze se dostává i střední třída, která si kvůli absenci dobrých bytových politik nemůže dovolit důstojně bydlet. Podle dat konzultační společnosti Deloitte je vlastnictví bytů v České republice stále méně dostupné. Česká republika se stala zemí s nejrychleji rostoucími cenami nových bytů v Evropě a má jedny z nejvyšších nákladů na vlastní bydlení v poměru k příjmům v rámci EU. Ceny bytů meziročně stouply ve všech krajských městech. Nájem v České republice vzrostl za poslední dva roky přibližně o pětinu, zatímco se téměř milion lidí v republice ocitá pod hranicí příjmové chudoby a podobné množství dospělých a dětí je zatíženo exekucemi.

„Klimatická změna střední Evropu neobejde. Již probíhající krize bydlení a cenová nedostupnost bytů budou ještě růst. To nejsou katastrofické scénáře, ale realita, se kterou je potřeba pracovat. Boj za klimatickou spravedlnost je tak současně bojem za sociální spravedlnost, včetně práva na město, které se nejhmatatelněji zhmotňuje v právu na bydlení,“ dodává Bírová.

Ven je lepší nevycházet

„Do města prakticky nechodíme a ven téměř nevycházíme. Horko v bytě je sice příšerné, ale i tak moje děti zůstanou radši tam, než aby šly ven. Přes den pouštíme větrák a celou noc máme okna otevřená do průvanu. Když už se rozhodneme někam jít, tak jedině brzy ráno do lesa nebo do přírody,“ říká Katarína Růžičková, sedmatřicetiletá matka tří dětí žijící v brněnské městské části Žabovřesky. Nejmladšímu je sedm let, nejstaršímu čtrnáct.

Dětské hřiště hned vedle jejich paneláku je většinu dne prázdné. „Všichni se tam schází až večer. Množství zelených prostranství ve městě je zoufalé. Na hřištích po Brně nejsou skoro žádné stromy, pískoviště jsou často nekrytá a málokteré hřiště je teď ve stínu. Staré stromy, které je kdysi chránily, město vykácelo,“ popisuje Růžičková svou zkušenost z veřejných prostor města z pohledu matky, která nemá mnoho možností, kam s dětmi uprostřed léta vyrazit.

Když v květnu Praha 7 jako první městská část v České republice vyhlásila stav klimatické nouze, byl to podle mnohých důležitý signál, že začíná sílit snaha radnic adekvátně reagovat na klimatickou krizi. Progresivnější vedení měst začínají investovat do výsadby zeleně a do péče o ni, protože podle odborných studií výrazně ochlazuje prostředí a drží ve městě vlhkost. Někde podporují vznik zelených střech i vodních prvků ve veřejném prostoru, ochlazujících okolí a ovlažujících obyvatele.

Přizpůsobit města dopadům klimatické krize znamená začít nově promýšlet veřejný prostor tak, aby tvořil útočiště v časech extrémních vln tepla. To se ne vždy daří. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Přemýšlejí též, jak lépe ve městě zadržovat vodu. V mnohých obcích se již počítá s lepším zasakováním: betonová dlažba se mění na kazetovou nebo je nahrazována trávníky, dešťová voda stéká do retenčních jezírek, z nichž se pak dá využívat například pro zavlažování veřejné zeleně. Část z nich zase mění vozidla veřejné dopravy na ty poháněné zelenou energií a podporuje cyklistickou nebo pěší dopravu.

Takovéto změny však zavádí jenom zlomek obcí v republice. „Místní politici si dopady klimatických změn neumějí přeložit do konkrétních opatření,“ vysvětluje Viktor Třebický z organizace CI2, která se kromě jiného věnuje měření uhlíkové stopy v obcích a navrhování adaptačních opatření. Některé radnice mají již několik let vypracovány dlouhodobější plány, jak se na klimatickou změnu připravit. Jejich ambicióznost však pokulhává a problematické je zejména uvedení do praxe. „Řešení adaptace musí začít institucionální proměnou, nutná opatření jsou mezisektorová, s čím si úředníci jednotlivých odborů neumí poradit. Nemají jasné zadání od politiků a chybí jím odbornost a motivace,“ doplňuje Třebický.

Co však českým městům zcela chybí, je úroveň plánování, která by promýšlela takzvaně klimaticky spravedlivá města. To znamená propojování potřeby dobrého života ve městě, v podobě například dostupného bydlení a služeb, s potřebou přechodu na nízkouhlíková města.

Sociolog Daniel Aldana Cohen na základě svého výzkumu v São Paulu popisuje, jak je dnes v důsledku tlaku trhu velmi složité vytvářet ambiciózní klimatické politiky, které budou vhodnou reakcí na klimatickou krizi a zároveň budou zabraňovat vzniku sociálních nerovností. Proto je podle něj potřeba pracovat na takových strategiích boje proti klimatickým změnám, které budou kombinovat dostupnost bydlení skrze vytváření protiváhy k realitnímu trhu s adaptačně-mitigačními opatřeními. Zamezí se tak například růstu cen bytů v bohatších částech a vytlačování nízkopříjmových skupin obyvatel. Nebo tomu, že si chudší obyvatelstvo nebude kvůli zvyšování cen moci dovolit jezdit elektrifikovanou veřejnou dopravou nebo svítit elektřinou z obnovitelných zdrojů.

„V prvním řadě musí být tyto politiky spravedlivé, takže se od lidí, kteří již nyní bojují s tím, aby si zajistili to nejzákladnější, nebude vyžadovat obětovat ještě více kvůli tomu, aby vyrovnali přehnanou spotřebu bohatých,“ píše ve své knize This Changes Everything (Tohle mění vše, 2014) Naomi Klein.

V jejím pojetí zahrnují kvalitní klimatické politiky především levnou veřejnou dopravu, cyklopruhy, na nichž cyklisté nejsou nuceni riskovat svůj život, aby se dostali do práce, a metro přístupné všem v kombinaci s dostupným, nízkoenergetickým bydlením podél těchto tras. Zdůrazňuje potřebu městského plánování, které zamezuje roztahování měst do krajiny, podporuje lokální a shlukuje klíčové služby jako školy a zdravotní péči kolem tras veřejné dopravy v částech přátelských pro pěší. A také nutnost podporovat sociálně pestrá sousedství.

„Víme, že pod vlivem klimatické krize bude pokračovat vysídlování a zvyšovat se počet osob žijících v chudobě. Řešení nemohou být jenom kosmetická, musí být skutečným přijetím odpovědnosti za změnu systémového fungování,“ říká Bírová. „Zároveň vidím, jak máme v Platformě co dělat, abychom zvládli současnou agendu – prosazení zákona o sociálním bydlení. A to je jen výsek z celkového balíku boje za dostupné bydlení a klimaticky spravedlivá města.“

Zdevastované periferie

Odpovědností měst však není jenom zmírňovat dopady klimatické krize. Mají rovněž velký potenciál tuto klimatickou krizi zpomalovat. Jelikož vyprodukují většinu emisí oxidu uhličitého, mohou z lokálních pozic ovlivňovat scénáře budoucího oteplování. Nesou s sebou navíc vůči zbytku krajiny dluh: spotřebovávají obrovské množství energie, která se vyrábí v periferních oblastech republiky, postižených chudobou a zdevastovanou krajinou z těžby uhlí. Je do velké míry také na nich, aby se od využívání takovéto energie odklonily, začaly postupně přecházet na obnovitelné zdroje energie a snažily se též co nejvíce energie šetřit. V duchu klimatické spravedlnosti by měla být tato výroba energie z obnovitelných zdrojů komunitní a demokraticky spravovaná, nikoli centralizovaná a vlastněná velkými energetickými koncerny.

Města s sebou nesou vůči zbytku krajiny dluh: spotřebovávají obrovské množství energie, která se vyrábí v periferních oblastech republiky, postižených chudobou a zdevastovanou krajinou z těžby uhlí. Foto Petr Zewlakk Vrabec

Energetická družstva, která mají letitou tradici například v Německu nebo ve Španělsku, takovéto kritérium splňují. Sdružují lidi, kteří se chtějí podílet na vyrábění a rozvoji energie z obnovitelných zdrojů. Družstevníci mohou lépe kontrolovat proces výroby energie a hlídat její férovou cenu. Zároveň se tím podporuje místní zaměstnanost i princip kolektivního rozhodování a vlastnění.

Částečně tyto věci garantuje i obcí vlastněná elektrárna z obnovitelných zdrojů: může nastavovat výhodnější podmínky pro lidi v tíživé sociální situaci, poskytovat pracovní příležitosti a nabízet místním obyvatelům vlastnický podíl. Zisk z prodané zelené energie se navíc může promítat v obecním rozpočtu a podporovat tak její rozvoj.

V České republice je však rozvoj obecních nebo družstevních projektů kvůli nedostatečné legislativě velmi pomalý. „V západní Evropě je zcela běžné, že se energetická družstva svépomocně složí na fotovoltaické nebo větrné elektrárny a sami si je provozují. V Česku mají, podle mě, lidé ke společnému vlastnictví nedůvěru, a proto zde žádný příklad družstevního projektu obnovitelné energie nemáme. Existuje zde však řada obnovitelných projektů, které vlastní a provozuje obec či město. Jde však o starší projekty a bez změny legislativy, která by obcím usnadnila obnovitelné zdroje provozovat, se dalších nedočkáme,“ říká Tomáš Jagoš, odborník na energetiku v ekologické organizaci Hnutí DUHA.

„V Česku už šestým rokem rozvoj obnovitelných zdrojů stagnuje. Příčinou je zastavení dotací pro nové projekty na konci roku 2013, bez kterých obnovitelné zdroje, prakticky nikde v Evropě, ještě nemohou cenově konkurovat uhelným či jaderným elektrárnám. Situace v Česku se však v důsledku klimaticko-energetické politiky Evropské unie, která chce být v přechodu na nízkouhlíkovou ekonomiku světovým premiantem, pomalu mění. Nově schválenou evropskou legislativu, která má mimojiné za cíl rozvoj obnovitelných zdrojů, včetně těch obecních a družstevních, bude muset během příštích dvou let do svých zákonu přijmout i Česko. Toto období bude pro další rozvoj obnovitelných zdrojů nesmírně důležité a bude proto potřeba pečlivě sledovat změny českých zákonů, zda povedou k co možná největšímu využití potenciálu, který v Česku v obnovitelných zdrojích máme a zda kromě komerčních projektů dostatečně podporují i rozvoj těch obecních,“ doplňuje Jagoš.

Obnovitelné zdroje pro místní komunity

Najdou se však i obce a města, které jsou o krok dál. Jedním z nich jsou téměř pětadvacetitisícové Litoměřice. Poli obklopené město na soutoku řek Ohře a Labe leží v Ústeckém kraji, regionu silně poznačeném těžbou hnědého uhlí. V roce 2014 Litoměřice spustily na střechách dvou škol a jedné školky provoz nových fotovoltaických elektráren. Na zelenou energii se systematicky zaměřují již dvě dekády a mají několik různorodých projektů, jak pomalu upouštět od fosilních zdrojů paliv. „Již devatenáct let poskytuje město dotace pro občany na instalaci solárních panelů na jejich domy,“ vysvětluje Jaroslav Klusák, energetický manažer Litoměřic. „Rozvíjíme elektromobilitu, zateplujeme městské objekty, k fotovoltaickým elektrárnám plánujeme doplnit akumulátory a z přebytků energie chceme dobíjet elektromobily a elektrokola,“ dodává Klusák.

V plánu má město také rozvíjet komunitní podoby obnovitelných zdrojů. Vytipovalo objekty, na něž by šlo instalovat solární panely, a chce motivovat místní obyvatele, aby investovali do jejich nákupu s tím, že by jim byl garantován zisk z prodeje zelené energie. „Ukázat, že je takováto investice ekonomická i ekologická, je nejlepším způsobem, jak lidi přesvědčit, že mají obnovitelné zdroje význam i pro místní komunity,“ vysvětluje Klusák.

Zatímco je s klimatickou krizí v České republice odhodláno bojovat pouze nemnoho měst a obcí a uvažování o propojení nízkouhlíkového města s opatřeními na podporu sociální spravedlnosti chybí, mnohá západní města již s tímto spojenectvím počítají. Například Barcelona velkou část svého klimatického plánu postavila na zmírňování sociálních nerovností. Společně s kroky zmírňujícími a zpomalujícími klimatickou krizi se v něm mluví o potřebě rekonstruovat byty, zabezpečit pro všechny obyvatele přístup k chladnějším místům, například parkům, nebo garantovat všem obyvatelům adekvátní přísun elektřiny a vody. Barcelona také založila městskou energetickou společnost nakupující výhradně elektřinu z obnovitelných zdrojů od malých výrobců a poskytující různé typy tarifů a úlev pro obyvatele v nouzi.

Dalekosáhlý metabolismus města

„Citlivé městské plánování je nutné zasadit do globálního kontextu. Rozvoj měst neznamená jen proměnu jejich prostředí, ale i vyšší emise a neviditelné dopady na ty skupiny lidí, které žijí v jejich blízkosti nebo na místech, kde začíná produkce spotřebních a stavebních materiálů, výroba energie nebo pohonných hmot, které jsou nutné k fungování těchto měst. Ano, je to trochu utopie, kterou nelze brát zcela doslova. Pokud se ale k této praxi alespoň trochu nepřiblížíme, nehneme se z místa,“ říká sociální antropolog Michal Lehečka, podle kterého je nutné začít nahlížet na fungování a rozvoj měst jako na rozsáhlý a ošemetný proces produkce. Jinými slovy, způsoby, jakými se budou města proměňovat, nedopadají jenom na místní obyvatele, ale i na lidi a oblasti, kteří jsou nějakým způsobem s městem spjati.

Pro dosažení takové komplexní vize klimaticky spravedlivých měst je důležité propojení různých hnutí. Jejich společný tlak může efektivně proměňovat lokální politiky. „Tato hnutí se dávno obousměrně inspirují. Myšlenkové proudy, ze kterých vyšla klimatická spravedlnost, mají část svého myšlenkového podhoubí v pádu kolonialismu a v západním kvasu konce šedesátých let, kdy se rodí a popularizuje právě koncept práva na město,“ vysvětluje Lehečka. „Po globální ekonomické krizi a radikální proměně klimatu si zase městští aktivisté uvědomili, že právo na město nelze prosazovat bez ohledu na globální environmentální dopady. Navíc tu na jedné straně máme koncept práva a na druhé princip spravedlnosti, což už samo o sobě znamená touhu měnit svět kolem sebe sociálně citlivě,“ uzavírá Lehečka.

Změna však nemusí vycházet jen z iniciativy radnic. Existuje hodně možností, jak si vzít veřejný prostor a město zpět s vizí uplatnění klimatické spravedlnosti. Od družstevních elektráren přes svépomocné městské zahradničení až po komunitní dostupné bydlení.

Autorky jsou spolupracovnice redakce. 

Text vznikl za podpory nadace Rosa Luxemburg Stiftung.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OKZajímají mě cookies

Společně tvoříme mainstream! Podpořte nás.
close-image