Sérioví vrazi jako celebrity. Mindhunter ukazuje, jak málo bylo v silách agentů FBI

Po druhé sezóně seriálu Mindhunter je definitivně zřejmé, že David Fincher a Joe Penhall vytvořili pro Netflix komplexní kroniku americké obsese sériovými vrahy.

Foto Netflix

První sezóna představila Holdena Forda (Jonathan Groff) jako mladíka s vlastnostmi, které většině televizních vyšetřovatelů ničí rodiny a dělají z nich legendy v oboru. Zvláštní agent FBI se specializací na psychologii zločinu projevuje o svou práci tak obsedantní zájem, že své téma neopouští ani na prvním rande. Kontroverzní přednáška ho pak nasměruje k sériovým vrahům.

„Před čtyřiceti lety byla FBI na stopě Johnu Dillingerovi a dalším zločincům, kteří sice nerespektovali tehdejší společnost, ale dělali to pro peníze. Jak máme dnes pátrat po zabijácích, kteří zdánlivě nemají žádný motiv?“ Právě tahle otázka Forda přivádí ke spolupráci s behavioristou Billem Tenchem (Holt McCallany) a psycholožkou Wendy Carr (Anna Torv).

S nimi zakládá malý výzkumný tým trpěný nadřízenými ve sklepní místnosti a začíná pracovat na analýzách motivů sériových vrahů. Záhy se agenti seznamují se známým nekrofilem Edem Kemperem, s nímž nahrávají první výzkumný rozhovor. Holdenova posedlost prací vede ke skvělým výsledkům, ale taky k chybě z horlivosti a nerespektování pravidel, kvůli níž všichni málem přijdou o práci. Ve finále se agent zhroutí, když jej přes dva metry vysoký Kemper zavolá na návštěvu do nemocnice a přátelsky ho obejme.

Mediální hvězdy

Už tato první sezóna Mindhuntera byla výjimečná. A to nejen díky režii Davida Finchera (a trojice Asif Kapadia, Tobias Lindholm a Andrew Douglas, kteří natočili každý po dvou dílech). Vějíř témat vysvětlujících kontext, ve kterém se FBI koncem sedmdesátých let nacházela, byl překvapivý – dobové kulturní války, postavení žen a menšin, pozice vědy v rámci institucí a tak dále. Stejně tak skladba epizod. Prologem je Holdenovo selhání z dob, kdy byl ještě psycholog-vyjednavač, další epizody začínají scénami ze život vraha s přezdívkou BTK, uvězněného v roce 2005. Zprvu nebylo úplně jasné, kam to všechno vlastně směřuje.

Bylo ale zřejmé, že tvůrci usilují o co nejširší pohled na formování psychologie sériových vrahů v sedmdesátých letech, jak ji rozvíjelo tehdy vznikající zvláštní oddělení FBI. Americká média tehdy věnovala postavám jako Son of Sam nebo Ted Bundy stejně velkou pozornost jako popkulturním celebritám, a pobízela tak desítky dalších lidí ke stejné aktivitě. V osmdesátých letech jejich počet ještě vzrostl – v zemi jich vraždily téměř dvě stovky. Číslo začalo pomalu klesat až v následujícím desetiletí, kdy vznikl snímek Davida Finchera Sedm, mnoho jeho napodobenin, a mimo jiné i scénář k dnes legendárnímu televiznímu seriálu The Wire, v jehož páté sezóně si detektivové sériového vraha vymyslí, aby dosáhli navýšení rozpočtu pro oddělení vražd. Dokonce si vyrobí umělé zuby, kterými nalezené mrtvoly koušou, aby byl pro média případ vyšinutého zabijáka šťavnatější. Kriminálním příběhům devadesátých let postava sériového vraha dominovala a teprve po roce 2000 ji v popkultuře vystřídal terorista.

Holdenův instinkt

Druhá sezóna seriálu se odehrává na začátku osmdesátých let, kdy byli sérioví vrazi na vrcholu slávy. Odvrací se od Holdena coby ústřední postavy a mimo vyšetřování tentokrát sledujeme hlavně Billa a Wendy. Z talentovaného golden boye výzkumného týmu si i díky přirozené komické poloze Jonathana Groffa dělá seriál téměř legraci. Nový nadřízený v něm spatřuje budoucnost FBI, a tak celý tým získává uznání, podporu i prostředky. Hlídat mladý talent, aby nedošlo k přešlapům, mají jeho kolegové.

V seriálu nikdy nedochází k násilí ani k dynamičtější akci. Všechnu hrůzu vnímáme zprostředkovaně, ve chvílích, kdy se tři lidé baví v uzavřených prostorech.



Vývoj, kdy je z dříve podceňovaného horlivého mladíka najednou vycházející hvězda (o Holdenově „instinktu“ mluví nadřízení, jako by to byla superschopnost), převrací klasické klišé o geniálním vyšetřovateli na hlavu. Scénář na motivy non fiction knihy Mind Hunter: Inside the FBI’s Elite Serial Crime Unit Johna E. Douglase, který byl Holdenovým předobrazem, tak vyjadřuje ironii vůči tomu, jak snadno při práci s mediálními celebritami získávají výjimečný status samotní agenti. I Bill Tench zjišťuje, že díky historkám o Kemperovi a Mansonovi bude vítaným hostem každé párty.

Agenti se tentokrát zastavují na rozhovor s Davidem Berkowitzem, známým jako Son of Sam, a snad nejznámějším americkým zločincem Charliem Mansonem. Jako talentovaná tazatelka se ukazuje Wendy, která zvrátí vývoj rozhovoru s Waynem Henleym, zřejmě frustrovaným svojí homosexualitou, když se sama odhalí jako lesba. Její talent však zatím zůstává nedoceněný, od nadřízených se jí nedostává tolik podpory jako mužským kolegům a musí se spokojit s analýzou dat v kanceláři. Čas na emancipaci dosud nenastal.

Pozor, zbytek textu může obsahovat spoilery!

Na americkém Jihu

Bill se mezitím potýká s peklem v rodinném životě. Pendluje mezi prací a schůzkami s psychology svého malého syna, který přihlížel nejspíš neúmyslnému zabití kojence. Hlavou mu běží množství nepříjemných myšlenek o formování zločinců, od kterých raději utíká mezi kolegy. Začíná se také věnovat vyšetřování postavy, kterou sledujeme už od první sezóny, jednoho z nejznámějších amerických sériových vrahů Dennise Radera alias BTK (Bind-Torture-Kill).

Hlavním případem jsou však vraždy dětí v Atlantě – tehdy „novém“ americkém velkoměstě, kde si obyvatelé zvolili prvního starostu tmavé pleti v regionu. Přesto nejsou zdejší úřady tak úplně ochotné věnovat pozornost vraždám dětí z  černošských rodin. Je to tedy nakonec opět Holden, kdo určuje hlavní linii vyprávění. Jeho teorie, že vraždy má na svědomí frustrovaný jedinec tmavé pleti, však v Atlantě naráží.

Mnoho místních je logicky přesvědčeno, že děti má na svědomí Ku-klux-klan. Mantru o tom, že sérioví vrazi téměř nikdy nezabíjejí lidi své rasy, které Holden podřizuje vyšetřovací postup, rozporuje nejeden místní policista znalý zdejšího kontextu. „Pokud hledáte zloducha, je to chudoba. Všechny tyhle děti se narodily v chudých rodinách a násilí často zažívaly i doma. Na spoustu z nich si vedla spis sociálka,“ zpochybňuje zdejší kriminalista samotnou souvislost vražd. Jiný má za to, že vrahem klidně může být běloch. Obyvatelstvo ve městě je natolik smíšené, že lidé „nevidí barvy“.

Děti Charlieho Mansona

Druhá sezóna tak komplexně popisuje důvody, proč se v Atlantě začátkem osmdesátých let nedařilo chytit vraha několika desítek dětí. S odletem na jih se do seriálu dostávají i stále aktuální otázky: Má v USA život bílého člověka větší hodnotu než život černocha? Mají všichni Američané stejné zastání u policie nebo soudů? V obou případech seriál odpovídá záporně.

Scénář, pod kterým je ve druhé sezóně podepsáno celkem deset různých autorů, je promyšlený fascinujícím způsobem. Zdánlivé odbočky k rozhovorům představují načerpávání materiálu, který ovlivňuje atlantské vyšetřování nebo přinejmenším Holdenovo uvažování o případu. Všechny příběhové linky spolu tematicky souvisejí a vzájemně se prolínají. Nejzřejmější je to ve chvíli, kdy se Mansonovi podaří rozčílit Billa Tenche litanií o zodpovědnosti rodičů za zločiny dětí. Téma komplicitních dospělých (i Mansonovy „rasové války“) nacházíme i v atlantském případu zavražděných dětí. Henley, kterého vyslýchá Wendy, pomáhal mučit a zabíjet děti, když byl sám teenager. A pak tu máme „děti“ z Rodiny Charlese Mansona vraždící na jeho pokyny.

Celebrita Manson dostává ve vyprávění sice malý, ale ústřední prostor, ke kterému se všechny příběhové linky sbíhají. Seriál s ním vyrukuje v polovině sezóny pouze v jedné scéně, ve které svým cirkusovým stylem obrací perspektivy, rozmazává hranice mezi dobrem a zlem a znejišťuje agenty v otázkách viny a komplicity. V tu chvíli oba na okamžik vypadávají z role. Jeho „vystoupení“ svým způsobem adresuje několik nastolených témat současně.

Děsivé je to, co nevidíme

Intenzivní podívanou dělá z Mindhuntera střih, soundtrack a zkušená režie Davida Finchera, jemuž účast na seriálu umožňuje vytvořit nejkomplexnější příspěvek ke svému oblíbenému tématu – jako by se v tomto „oboru“ habilitoval. I režiséři Andrew Dominik a Carl Franklin odvedli skvělou práci; je to však sekvence z druhého dílu režírovaného Fincherem, rozebíraná mnoha americkými kritiky, která možná skončí v učebnicích. Vystihuje celý seriál, ve kterém nikdy nedochází k násilí ani k dynamičtější akci. Všechnu hrůzu vnímáme zprostředkovaně, ve chvílích, kdy se tři lidé baví v uzavřených prostorech.

Scéna se odehrává v autě, kde Bill Tench vyslýchá chlapce přeživšího útok kansaského vraha BTK. Klaustrofobní napětí ve stísněném prostoru auta zaparkovaného pod mostem Fincher zesiluje opakovanými záběry na chlapce s obličejem znetvořeným kulkami, do tváře mu ale nikdy nevidíme. Nahoře duní vagony projíždějící po viaduktu a místy téměř přehlušují trhaně vyprávěné vzpomínky na den, kdy chlapce doma čekal sériový vrah. Za jeho zády po celou dobu rozhovoru v policejním autě visí puška. Když Kevin nakonec z auta utíká vyděšený vlastními vzpomínkami, uvolňuje se napětí, ale i úžas nad skvěle zrežírovanou scénou. „Nic“ se v ní nestane, a přesto je jednou z nejsilnějších.

Nic nekončí

To, co z Mindhuntera činí snad nejlepší letošní seriálový titul, je vývoj postav. Ten je určující pro každý seriál, ale v tomto případě zároveň tvoří komentář k fenoménu sériových vrahů v USA. Po zhlédnutí druhé sezóny v nás nejvíc zůstává Holdenův ambivalentní pocit z jejího závěru. Takhle vítězství nevypadá.

Pocit výjimečnosti střídá vědomí vlastních mezí a nemožnosti do případů a celého dlouhého amerického okouzlení sériovými vrahy výrazně zasáhnout. Druhou sezónu tak nejlépe symbolizuje moment, kdy Holden ulicemi Atlanty téměř komicky nese kříž na jedno z míst činu. Sice o tom může později napsat bestseller a stát se hvězdou FBI, jeho role v případu ale nebyla taková, jakou by si představoval.

Dojem bezmocnosti posilují i poslední momenty sezóny, kdy vidíme BTK stále na svobodě, původce v seriálu nejsugestivněji popsaného traumatu se doma oddává svým koníčkům. Mindhunter se tak ještě v posledních vteřinách vší silou vzpírá tomu, abychom jej považovali za obyčejnou detektivku. Sledujeme koneckonců příběh lidí, kteří vrahy nikdy nechytí. Jejich úlohou je pouze povídat si s nimi u zapnutého magnetofonu.

Autorka je publicistka a spolupracovnice Alarmu.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies