Už několik let vzbuzuje takřka každý záběr na Václava Klause či Miloše Zemana tu nejkrutější ze všech emocí – soucit. Dva lidé, kteří dobrovolně znovu a znovu veřejně přehrávají parodii sebe samých z lepších časů. A také dva vrcholoví politici, kteří se navzdory viditelnému zchátrání dokázali udržet v centru moci a veřejné debaty už rovných třicet let.
Jeden ze způsobů, jakým se popisovala normalizace, až se z toho stalo klišé, bylo „bezčasí“. Jedním z jeho viditelných výrazů byly obrazy stále stejných tváří na tribunách, stále stejných papalášských obličejů. Mluvilo se o gerontokracii, vždyť, považte, ti lidé tam byli už dvacet let, a ne a ne se obměnit! Rok 1989 přišel i jako návrat otevřeného času a konec gerontokracie. Co si myslet o tom, že zplodil gerontokracii dvou stále stejných hlav trvající ne dvacet, ale rovnou třicet let?
Mluvit o generacích?
Pochopitelně, tak jako za normalizačními starci byla střední generace snaživých kariéristů a kolaborantů, tak i za dnešními slavnými starci jsou jiní. Jak připomněl už před devíti lety Jan Keller v reakci na někdejší předvolební manifest generačního šovinismu Přemluv bábu zde a zde, právě střední (dnes už spíš starší střední) generace měla bezprecedentní šance oproti svým předchůdcům a následovníkům – a ti její členové, kteří dokázali tyto šance využít, udělají leccos proto, aby si takto získaná privilegia udrželi. Jako opožděná ozvěna jeho slov zazněl nedávno druhý manifest generačního šovinismu: novinový komentátor Martin Schmarcz nám coby samozvaný mluvčí této generace (sám ji vymezil jako čtyřicátníky a padesátníky) po trumpovsku vysvětlil, že „střední generace si musí vzít tuto zemi zpět“. Lépe pocit majetnictví, který z generačních privilegií vyplynul, snad ani vyjádřit nemohl.
O čem přesně chce Schmarcz v roli generačního mluvčího poučovat mladší a starší? O tom, že i vynikající příležitosti se mohou změnit v past, která zabrání jakémukoli jinému růstu než tomu kariérnímu? Že poslední zbraní stárnoucích neumětelů v rolích, na které nestačí, bývá generační šovinismus?
Mluvit o generacích může být nespravedlivé a zavádějící. To nejdůležitější se odehrává mimo generace a napříč jimi – ustrnout na vlastním generačním zakotvení znamená ustrnout na tom, co jsme si nevybrali a nemohli ovlivnit. Je to trochu jako s národem. Nikoho nedělá lepším člověkem to, že je Čech, Brit nebo Angolan, tak jako z nikoho nedělá lepšího člověka to, že zažil nebo naopak nezažil minulý režim, případně že je mileniál. Pokud si někdo rozumí a chce rozumět jen s lidmi své generace, je to podobný omezenec jako člověk, který si nechce rozumět s obyvateli cizích zemí. Jenže podobně jako v případě národa, ani dobu, do které jsme se narodili, nemůžeme jen tak přeskočit a prohlásit se za „člověka obecného“. Na obecně lidské otázky reagujeme vždycky z nějakého času a místa.
Prohraná bitva?
Martin Schmarcz sice rétoricky varuje před vyhrocováním generačního konfliktu, sám ale žádné zábrany jej dále vyostřit nemá. Líčí svět, ve kterém je nešťastná střední generace, volící standardní politické strany a čtoucí mainstreamová média se „zodpovědnými editory“, obklíčena z jedné strany důchodci, důvěřujícími řetězovým e-mailům a volícími ANO, a z druhé strany nezodpovědnou mládeží čerpající informace ze sociálních sítí a volící Piráty. Střední generace už není ve své zemi pánem – a přitom to měla tak těžké: „Dnešní střední generace prohrála už jednu generační bitvu. V roce 1989 byla příliš stará na to, aby mohla získat kvalitnější vzdělání ve svobodném světě, a příliš mladá, aby začala vládnout. V politice i firmách to napřed vzali do ruky Klausové a Zemanové a po nich rovnou dnešní třicátníci. Ti, kteří jsou dnes ve středním věku, byli v této hierarchii moci z velké části přeskočeni…“
Popis té „prohrané bitvy“ je příznačný mistrovstvím v neoprávněném skuhrání. Lidem, kterým je dnes padesát, bylo v roce 1989 dvacet. Byli po padesáti letech první generací, která měla ve značném měřítku šanci na „kvalitnější vzdělání ve svobodnějším světě“. Nemuseli ani nikam jezdit. Stačilo třeba se trochu zasadit o to, aby z Česka nebyla v devadesátých letech vyštvána nepřízní Klause a sobectvím českých akademických klanů Středoevropská univerzita (které jsme o mnoho let později všichni dojemně fandili, když ji Viktor Orbán vyštval z Budapešti). Anebo věnovat víc pozornosti českým vysokým školám, aby tam klany leckdy zorganizované kolem podvodníků (zde a zde a zde) neválcovaly skutečné osobnosti vědy, jichž bylo a stále je na českých vysokých školách nemálo.
Někteří z této generace také možností kvalitního vzdělání využili. Mnozí jistě ne – nemuseli. Ohromné příležitosti se jim otevřely i bez něj. V politice, v médiích a v podnikání. Mnozí se kolem dvaceti stali novinovými komentátory, jiní kolem třiceti šéfredaktory předních titulů. Získali pozice, na které by za normálních okolností nedosáhli, nebo dosáhli o mnoho let starší a se zcela jinou kvalifikací. Podnikavcům z této generace se otevřely zázračné možnosti zbohatnutí: pětapadesátiletý Petr Kellner je jen nejvýraznějším příkladem.
Léta velkých příležitostí
Lidé z nové generace podobné příležitosti mít nebudou. Ani se svým vzděláním ve „svobodné konkurenci“ s lidmi, kteří byli u toho, když se „rozdělovaly majetky na tisíc let dopředu“, nemohou obstát. A analogická situace byla v médiích. Sám Schmarcz se stal v mladém věku komentátorem Českého deníku a posléze to dotáhl až na poradce premiéra Topolánka. Pavel Šafr byl šéfredaktorem několika významných deníků. Tahle generace nejenže získala v devadesátých letech příležitosti nesrovnatelné s čímkoli, co může následovat (a její reflexivnější členové to připouštějí), ale také dokázala vytěžit maximum z boomu tištěných médií kolem poloviny nultých let.
Tam, kde často chybělo vzdělání, byla o to silnější role ideologie. Právě většina novinářských mluvčích dnešní starší střední generace přitom prosazovala velmi binární a velmi netolerantní obraz světa, založený na náboženství trhu, diskreditaci levice pomocí antikomunismu a automatické nadřazenosti Západu a podřadnosti všech ostatních (včetně postkomunistických zemí). Dnes se rozpoltila. Jedna její část líčí Západ jako říši zla, politické korektnosti, nezvládnuté migrace apod. se stejnou vervou, s jakou jej dřív velebila. Druhá část této generace si udržuje víru v Západ pochybnostem navzdory. V obou případech je to ale těžce schematický obraz. Naše „standardní média“ byla neuvěřitelně špatná, špatná dokonce i v postkomunistickém srovnání (třeba s polskými médii). Nedokázala nám zprostředkovat důležité západní debaty (o nezápadních nemluvě), natož do nich zajímavě vstoupit. Místo toho se snažila z veřejné debaty vylučovat, zejména pak levicové hlasy.
„Standardní média“ oslabila částečně z objektivních příčin (ekonomická krize, nástup on-line médií), částečně ale také pro svou přeideologizovanost. Jestliže dnes chce Schmarcz zakládat klíčovou roli střední generace na tom, že se musí starat o děti i o seniory, měli bychom si připomenout, že to byli právě novinářští a političtí mluvčí této generace, kteří nám neustále vyháněli z hlav solidaritu a zdůrazňovali, že každý se má starat sám o sebe. Což samozřejmě může fungovat, jen dokud jste při síle. V momentě, kdy sílu ztratíte, potřebujete solidaritu. Pokud vás celou dobu masírovali řečmi o trhu, bude se vám nakonec jevit jako přesvědčivý Babišův obraz solidarity v Česku jakožto jednom velkém korporátu. Lepší obraz solidarity nemáme, nestačil se rozvinout v zemi, kde novinářští mluvčí Schmarczovy generace jakoukoli vizi solidarity diskreditovali a lidem, kteří o ní hovořili, nasazovali psí hlavu „bolševiků“.
Prohrát s dobře rozdanými kartami
Ostatně, zločinem solidarity se Schmarcz opravdu neproviňuje. Jako mluvčí své generace je solidární jen sám se sebou: „Senioři mají v podstatě své jisté, mají kde bydlet a nemají velké náklady a potřeby. Mladí platí maximálně sami za sebe, nebo za ně platí rodiče. Střední generace to vždy měla nejtěžší.“ Napsat toto v situaci, kdy je v Česku mezi seniory 11 procent chudých a na penzisty dopadají zvyšující se náklady na bydlení a kdy se bydlení pro řadu mladých stává neřešitelným problémem, to už chce velkou dávku asociálnosti, pokud ne rovnou ignorance.
Schmarcz volá po velkém návratu „standardních politických stran“, podbarveném generační revoltou čtyřicátníků a padesátníků (aby mu to početně vyšlo, přibírá i třicátníky, ač o nich do té chvíle mluvil, jak jsme viděli, pouze s resentimentem). Jako by zapomněl, že krize stran nepřišla kvůli generačním roupům, ale prostě proto, že se velkolepě zdiskreditovaly jako zkorumpované a že proměnily politické zpravodajství v sérii vcelku špatných detektivních příběhů.
Dnes se prý ona střední generace „zajímá o skutečně vážné problémy – budování infrastruktury, penzijní reformu, inovace a investice, stavbu bytů, ale třeba i boj se suchem“. Příznačná je snad jen ona infrastruktura (dálnice a ještě více dálnic…) na prvním místě a boj se suchem na posledním. Betonová monstra mají samozřejmě přednost, v tom ani v jiném se ale tato vize neliší třeba od té Babišovy. Schmarczova generace chce ještě pár dekád pohodlně jezdit po co největším množství dálnic – je ale jasné, že generace, na niž patrně plnou silou dopadnou důsledky klimatické krize, vidí „skutečně vážné problémy“ trochu jinde, třeba i v mentalitě sobeckých automobilistů pokřikujících „infrastructure first“ ze starší střední generace.
Hodně se mluví o „identitní krizi“ – generační vyprávění jsou jednou z jejích podob. Nejčastěji slyšíme starší muže pochybovat o tom, zda se to nepřehání s ochranou různých menšin, zda jejich vyprávění o domnělých či skutečných křivdách nezavléká politiku někam, kde neměla být: do soutěže o palmu největšího mučedníka. Ne, že by to nemohla být v některých konkrétních případech pravda. Je ale roztomilým paradoxem, že ti, kteří nejvíc denuncují menšiny, politiku oběti a identitářství, se snaží ukousnout si z odpíraného chleba největší krajíc. Dlouho byl hitem obraz konzervativců pronásledovaných monstrem „politické korektnosti“ a řeči o „menšině bílých heterosexuálních mužů“. Pěstování kolektivní ukřivděnosti starší střední generace, která to „vždycky měla nejtěžší“, je zřejmě novou verzí politiky identity, novým pokusem udělat ze sebe utlačovanou menšinu, novou snahou být tou největší obětí. Je to dvojnásob komické vzhledem k tomu, že mluvíme o patrně nejprivilegovanější generaci v našich novodobých dějinách. Tentokrát pro „standardní“ politické strany má být ohřáto téma, které se pokusil vytěžit Petr Robejšek (hřímající s podporou oligarchické Penty, že zakládá stranu pro rodiče, a sám sebe zesměšňující slogany typu „pro tátu pušku do ruky“) a Václav Klaus ml. (zkušenost s fiaskem Penty nám může dávat lehkou naději, že nemusí být úspěšný, ani když ho podpoří nejbohatší Čech Petr Kellner).
O čem přesně chce Schmarcz v roli generačního mluvčího poučovat mladší a starší? O tom, že i vynikající příležitosti se mohou změnit v past, která zabrání jakémukoli jinému růstu než tomu kariérnímu? Že i s velmi dobře rozdanými kartami lze prohrát? Že poslední zbraní stárnoucích neumětelů v rolích, na které nestačí, bývá generační šovinismus? Děkujeme za lekci, byla docela plastická. Z mužů starší střední generace, pokřikujících „musíme si vzít tuto zemi zpět“, případně „je třeba vrátit řád“, asi měla čišet autorita a odhodlanost. Byli ale ve Schmarczově podání spíš směšní.
Autor je politolog a novinář.