Jak byste vlastními slovy definoval potravinovou chudobu?
V zásadě nemáte kvůli nedostatku peněz nebo zdrojů přístup k jídlu. Oproti potravinové nejistotě, což bývá jen dočasná fáze, jde o širší společenský fenomén, spojený s ekonomickými a sociálními podmínkami, kdy lidé nemají dostatečný příjem nebo sociální zabezpečení, aby měli na jídlo.
Jak se dá měřit potravinová chudoba a potravinová nejistota?
Existují mezinárodní definice potravinové nejistoty pocházející z dat ze Spojených států. Jde o několik otázek. Museli jste se obejít minulý týden bez jídla? Stalo se vám, že jste si ho nemohli dovolit? Pokud za kulturní ukazatel označujeme třeba maso, měli jste na něj? Tyto otázky ale nezachycují dlouhodobější a širší problém potravinové chudoby, s níž se v první řadě potýkají ženy starající se o domácnost. Ty si kladou jiné otázky. Jaké jídlo si můžu dovolit, abych nakrmila rodinu? Jak se k němu dostanu?
Ačkoli definice OSN pro potravinovou bezpečnost zahrnuje i nutriční stránku, v praxi jde o něco jiného. Přístup ke zdravému, výživnému a kulturně vhodnému jídlu není téma.
V deklaraci OSN jde o právo na jídlo. V Británii ale máme problém, že nebylo zapsáno do ústavy, zatímco asi dvaadvacet zemí jej zavedlo. Takže je to v praxi hodně individuální. Nevytváříme zdravější potravinové prostředí a všechno necháváme na trhu. Proto neustále vídáme to, čemu v Británii říkáme potravinové pouště. Jde o oblasti, v nichž lidé mají problém dostat se k čerstvému a dostupnému zdravému jídlu. A vláda to v zásadě ignoruje a nechává vše na trhu a jednotlivcích, kteří by podle ní měli dělat správná rozhodnutí. Jenže pro některé lidi jsou taková rozhodnutí obtížná.
Myslím, že dnes většina lidí z globálního Severu vnímá hlad a podvýživu jako fenomén typický pro země globálního Jihu. Nicméně možná leckoho překvapí, že podle nasbíraných dat je hlad rozšířený i ve společnostech takzvaného rozvinutého či západního světa. Jedním z indikátorů je bezprecedentní nárůst potravinových bank v celé Evropě i Spojených státech. O jak velký problém jde?
Předpokládá se například, že dnes v Evropě půjde padesát milionů lidí spát s hladem nebo s obavami o jídlo. A to je ten nejmírnější odhad. Ve Spojených státech půjde spát padesát milionů lidí hladových. To máte populaci Anglie. Je to obrovský problém. Jak k tomu došlo? Státy se vzdaly své role poskytovatelů potravin. Býval to stát, kdo intervenoval, když šly ceny jídla nahoru nebo dolů. Disponoval zásobami potravin. Velká Británie po druhé světové válce měla v zásobě brambory a zrní. Když ceny na globálním trhu fluktuovaly, dala je k dispozici. Stát takto intervenoval do trhu. Částečně ze strachu z druhé světové války, v níž se v zásadě o jídlo bojovalo. Hitlerova expanze na Ukrajinu byla kvůli jídlu, chtěl zemědělskou půdu.
Nejsem proti charitě a lidem, kteří chtějí pomáhat, ale bohužel nahrazují roli státu a tato propast se stále rozšiřuje. Navíc se z toho stává byznys.
Velká Británie za války závisela na dovozech, sama se nikdy nekrmila, i když zde existovalo masivní hnutí za lokální pěstování. Po válce byly zásahy a kontrola cen součástí liberální politiky. To nevydrželo. Na této bázi byla založena Organizace pro výživu a zemědělství (FAO). Ve Spojených státech lidé stále drží zásoby jídla, ale dělají to proto, aby měli pod kontrolou rostoucí ceny na trhu. Nedělá to stát, ale soukromý sektor. Ten má ovšem jiné zájmy. Nakupuje jídlo na příští rok, protože předpokládá, že ceny vzrostou. Nejde o obchodování s potravinami. Jde o zisk. Je to hazard, sázka na fluktuaci cen.
Tohle se stalo v šedesátých, sedmdesátých a v průběhu osmdesátých let. Paralelně s tím od potravin ustoupil sociální stát a z náhlé potřeby se vyrojily potravinové banky. Vznikl ale zacyklený model. Stát vidí, že banka poskytuje jídlo, proto nemá potřebu ho poskytovat sám. Lidé ale jídlo potřebují, proto vznikají další a další potravinové banky.
V Česku potravinové banky také narůstají. Každý rok se koná kampaň s názvem Národní potravinová sbírka, do níž jsou zapojeny supermarkety, jimž můžete pořízené jídlo věnovat. Spousta lidí myslí na potřebné a chce pomoci. Může takováto solidarita vést k systémovému řešení?
Nejde o systémové řešení. Charity se minimálně u nás v Británii vymkly kontrole a podrývají sociální stát. Není to systémové ze dvou důvodů. Zaprvé má spousta supermarketů konkrétní dohody s konkrétními lokálními charitami, takže jakékoli zbylé jídlo jde k nim. Problém je, že charity nevědí, jaké jídlo dostanou. Zákazník si může dát sýr, ale za pár dní hranolky. Pak si koupí jablka a za týden cereálie. Není zde žádná konzistence.
I když supermarkety snižují díky technologiím odpady, v systému jsou stále zbytky. Nějaký supermarket bude mít vždycky sendviče v regálech, protože chtějí, abyste šli k nim, a ne ke konkurenci. Druhý problém tak souvisí s tím, že se supermarkety nemusejí řešit, že mají potravinové přebytky, protože si je mohou odepsat. A můžou pokračovat v nadprodukci.
Třetí problém je, že jdete do obchodu a tam stojí bedna, na níž je napsáno, abyste darovali konkrétní jídlo. Tahle strategie ale vede k nákupu dalších věcí. Nakrmím někoho, kdo nemá jídlo, nebo dávám peníze supermarketu? Je to ironie. A ano, lidé chtějí pomáhat ostatním, ale nejsem si jistý, zda nákup plechovky fazolí ve skutečnosti někomu pomůže. Lepší by asi bylo napsat svému zástupci v parlamentu a ptát se, proč se nezabývají výší platů. Nejsem proti charitě a lidem, kteří chtějí pomáhat, ale bohužel nahrazují roli státu a tato propast se stále rozšiřuje. Navíc se z toho stává byznys. Maloobchodní sektor to vidí jako způsob, jak se zbavovat jídla. V důsledku je to nedůstojné pro lidi, kteří ho pak musejí jíst. Pokud si jako zákazník zvolím nákup téměř prošlé potraviny s padesátiprocentní slevou, je to mé rozhodnutí. Ale říct, že je to dobré tak maximálně pro chudé, protože mají malý příjem?
Jaké jídlo si mohou lidé v nouzi v potravinových bankách dát?
Některé banky mají čerstvé ovoce a zeleninu, ale většina jich nabízí průmyslově zpracované potraviny. Těchto potravinových bank je v celé Británii kolem 1500. Polovinu jich vede skupina Trussell Trust. Máme zhruba 400 hlavních bank, z nichž má každá kolem tří poboček. Řada z nich má ale otevřeno v úterý od čtyř do pěti, vzadu v kostelní hale. Žádná celotýdenní operace. A většinou nabízejí konzervy, protože vydrží. Nejde o ideální jídlo pro nakrmení rodiny. Nepříliš čerstvého ovoce a zeleniny, nic kulturně vhodného. Specifické potřeby lidí nejsou uspokojovány. Nemám problém s charitami dávajícími jídlo svým členům, problém je, že dávají i ostatním. A jak víme ze Spojených států a Kanady, tohle funguje už 40 let a potravinovou chudobu to nevyřešilo, jestli ji to spíš nezhoršilo. Pomáhá to lidem v potravinové nejistotě, to je skvělé, ale neřeší to potravinovou chudobu. Potravinové banky lidem nezajistí příjem ani důstojnost.
Přišel jste ve vztahu k potravinovým bankám s konceptem „úspěšných selhání“, můžete blíže objasnit, o co jde?
Jde o model německého akademika Wolfganga Siebela. On nemluvil o jídle, ale o oblastech, v nichž stát obvykle ignoruje otázky zdraví, takže zakročí občanský sektor a nabídne pomoc a podporu. Stát se pak nemusí starat, protože charita pomoc poskytne. Ve skutečnosti jde ale o selhání, protože charita neřeší kořeny problému. Jsou úspěšné, protože mají veřejnou a mediální podporu, ale nevyřeší potravinovou chudobu. V tom selhávají, přestože dostávají peníze a zdroje a těší se sympatii občanů. Samozřejmě lidé rádi darují konzervy z pondělních nákupů, ale není v jejich síle řešit problémy jako příjem, bydlení nebo pravidelné jídlo, to nejdůležitější.
Fenomén potravinových pouští se do velké míry rozvinul i v Česku. Můžete ho vysvětlit?
Na konci devadesátých let přišel s tímto termínem Tim Lang a po určitou dobu dominoval v britském akademickém diskursu. Tehdy velké supermarkety opouštěly městská centra a hlavní ulice a usazovaly se na místech, kam lidé museli cestovat. V důsledku toho hlavní ulice degenerovaly. Malé obchody místa opustily, nemohly konkurovat a právě tyto oblasti se překrývají s oblastmi deprivace. K tomu se objevil nový problém. V některých bohatších městských centrech čítala nabídka převážně tučné nekvalitní jídlo plné cukru. Od té doby už příliš nemluvíme o potravinových pouštích, ale o přístupu k dobrým potravinám.
Ty samé supermarkety se ale nyní zase vrací, protože kupní zvyky lidí se změnily. Recese mezi roky 2007 a 2012 – i když někteří tvrdí, že ještě neskončila – vedla k nárůstu cen jídla o třicet procent. Najednou stál košík patnáct liber místo deseti. Lidé přestali dělat hromadné měsíční nákupy a místo toho nakupují dvakrát, třikrát do měsíce. Když nakupovali na měsíc, pokoušelo je to k nákupu věcí, které nepotřebovali.
V té době zavedly dva německé diskonty Aldi a Lidl omezenější nabídku s levnějšími cenami. Tento model následovaly všechny supermarkety. Vrátily se do hlavních ulic, ale charakter přístupu k jídlu se od devadesátých let změnil. Nedávný výzkum ze Skotska ukázal, že řetězce supermarketů nastavují odlišné ceny. Takže i když mají lidé přístup k supermarketu, může být až o dvacet procent v některých oblastech (především na venkově) dražší. V některých místech neexistuje žádná konkurence nebo v nich funguje duopol, takže mohou nastavit ceny, jaké chtějí. Chudí tak mají dvojitý problém přístupu k jídlu, říkáme tomu „poverty premium“, jakýsi příplatek za chudobu. Mají nižší plat a platí za jídlo více. Na venkově je to stále otázka fyzického přístupu, ve městech jde čistě o otázku financí. O tomto konceptu „nároku“ hovoří indický ekonom a filosof Amartya Sen – nárok na jídlo je determinován ekonomikou.
Existují nějaké příklady dobře fungujících aktivit a dílčích systémových řešení těchto problémů?
Ano, dobré modely jsou například v Brazílii. Ne všechno stoprocentně funguje, ale mají potravinové banky a polovinu jich řídí stát. Tato polovina dokáže zajistit čerstvé ovoce a zeleninu od lokálních dodavatelů. V Evropě je poměrně velké hnutí tzv. sociálních supermarketů. Ty s pomocí evropských peněz spolupracují s místními farmáři a zaměstnávají lidi z okolí. Daří se jim hlavně ve Švýcarsku, Francii a Belgii. Je to něco jako KPZ – komunitou podporované zemědělství. Tyto základní modely zajišťují lidem příjem. Celé je to založeno na jednoduchém principu: lidem se poskytne dostatečný příjem, aby si mohli dovolit jídlo.
Ve Skotsku zvolili jiný zajímavý přístup. V zásadě tvrdí, že chodit do potravinových bank není důstojné, proto by lidé měli dostávat peníze. Jejich kritériem úspěchu je menší počet potravinových bank a adekvátnější příjem pro lidi na nákup jídla. Selháním by pro ně bylo více otevřených potravinových bank.
Má stát kapacity na to, aby se vypořádal se s kořeny problému?
Určitě dokáže leccos. Ironií je momentální skandál s velkoobchodem FareShare, což není potravinová banka, ale distributor pro charity a potravinové banky. FareShare a Trussell Trust přijaly dvacet milionů liber od Asda, což je druhý největší národní dodavatel vlastněný Walmartem. Asda a Walmart přitom neinvestují peníze do platů svých vlastních zaměstnanců. A tohle je ještě rozšířenější problém ve Spojených státech. Stát mohl v ústavě stanovit minimální plat, minimální příjem, pokud pracujete v gig economy, tj. nemáte garantované pracovní hodiny, a nevíte, kdy nebo zda vůbec půjdete do práce. Stát může změnit ústavu tak, aby pracující měli právo na základní příjem a mohli kolem něj plánovat svůj život.
Kdo navštěvuje potravinové banky?
Dvě největší skupiny navštěvující potravinové banky jsou zdravotní sestry, protože nedostávají ani minimální mzdu, a pracovníci s jídlem. Lidé pracující v přímém kontaktu s jídlem navštěvují potravinové banky, zatímco jejich zaměstnavatelé distribuují jídlo do potravinových bank. Proč ho nedají svým zaměstnancům? To by byl lepší model. Před nějakými dvaceti lety dostávaly zdravotní sestry jídlo zadarmo. Byla to součást pracovní dohody. To se s prací na smlouvu vytratilo, už jídlo nedostávají. Ve východní Evropě a východním Německu dostávali pracovníci v práci najíst. A měli zajištěnou péči o děti. Po sloučení tyto benefity zmizely, čímž vzrostla potravinová nejistota. Lidi potřebují peníze na jídlo, které bylo zadarmo. Byl to bonus, ale podle mého důležitý pro potravinovou jistotu. Když jste se v Británii v práci najedli, mohli jste za ušetřené peníze nakrmit děti. To byl zásadní argument. Práce na smlouvy lidem toto právo vzala.
Z angličtiny přeložil Lukáš Pokorný.
Text vznikl za podpory projektu Udržitelná Evropa pro každého v rámci kampaně Česko proti chudobě a nerovnostem. Projekt Udržitelná Evropa pro každého byl realizován za finanční podpory Evropské unie. Sdělení nereprezentuje názory Evropské komise a za jeho obsah odpovídá výlučně jeho autor.
