Proč pracháči milují výtvarné umění?

Investice do umění je nejen zajímavou finanční spekulací. Umění totiž také umožňuje stvrdit moc peněz v současné společnosti.

Poučky pro začínající investory do umění se snaží poukázat na to, že hlavní výhodou (a zároveň nevýhodou) umění je, že neexistuje předem daná návratnost. Umění je zcela nelikvidní a špatně předvídatelné, co se týče vývoje ceny. Zkrátka, investovat do konkrétních děl má smysl jen když dobře víte, co děláte. Pokud chcete hlavně peníze, investujte raději do „něčeho tradičnějšího“, píše například mainstreamový portál artsy.net. Zásadní roli hraje právě vysoká rizikovost výdělku: návyk na riskování a nejasná výhra je ostatně principem jakéhokoli hazardu. A možná i to hrálo roli v rozhodnutí sázkařského zbohatlíka a neúspěšného kandidáta na prezidenta Michala Horáčka nastoupit studium dějin umění na pražské Filozofické fakultě UK. Třeba se tak brzy dočkáme dalšího významného sběratele.

Výtvarné umění má ve svém západoevropském genomu historicky vestavěnou vazbu na objektivní, vyšší autoritu, která jej posvěcuje, nebo je této autoritě umělecké dílo věnováno ke cti a slávě. Většinu dějin se jednalo o různé bohy či jim podřízené (múzy apod.), s čímž bylo spojené chápání umělců a umělkyň jako shůry nadaných bytostí, jejichž výtvory dokazují jejich nadání. Ostatně dosud jsme nepřišli na lepší slovo (a důvod), jež odlišuje přijatelné adepty studia umění od těch nepřijatých, než je „talent“. Roli nejvyšší autority dnes ale plní peníze. Za peníze je možné si koupit i bunkr pro přežití roku 2100 a vyzdobit si ho uměním. Boháči investují do umění nejen jednoduše proto, že si to mohou dovolit, ale jeho nákupem také stvrzují důvěru v moc peněz.

Praní peněz přes umění

Letošní Whitney Biennial – jedna z nejsledovanějších bienálních přehlídek současného umění v USA – dostalo přezdívku „Tear Gas Biennial“, tedy bienále slzného plynu. Posměšný název vznikl poté, co iniciativa Decolonize This Place poukázala na skutečnost, že jako viceprezident ve správní radě Whitney Museum of American Art sedí Warren Kanders, který se stal výkonným ředitelem firmy Safariland. Ta neprodává zájezdy na safari ani nestaví vyhlídkové věže pro pozorování zeber, ale vyrábí slzný plyn a policejní a vojenskou výzbroj a výstroj. Byznys jako každý jiný – až na skutečně impozantní výčet použití v posledních letech při konfliktech po celém světě.

Kulturní filantropie a mecenášství je v naší zemi stále výjimečné, což ale nemění nic na tom, že o peníze jde ve skutečnosti vždy až na prvním místě.

Plyn od Safarilandu se používal na jižních hranicích USA proti imigrantům, včetně žen s malými dětmi, při protestech proti stavbě ropovodu u Standing Rock anebo proti demonstrantům ve Fergusonu. Úplný seznam by byl delší. Poté, co tyto souvislosti zmapoval v listopadu 2018 server Hyperallergic, se jeden z umělců, Michael Rakowitz, odmítl prestižního bienále zúčastnit. K němu se přidalo dalších sedm autorek a autorů a vydali prohlášení, aby kurátoři jejich práce odstranili, pokud Kanders ze své pozice neodstoupí. Po půlroce muzeum tlaku aktivistů a umělecké veřejnosti vyhovělo a problematického člena správní rady odvolalo.

Podobná kauza otřásala uměleckým světem už o pár měsíců dříve, kdy byla britská galerie Tate donucena odmítnout peníze od rodiny Sacklerů, jejichž firma Purdue Pharma vyrábí Oxycontin – „lék“, který je prokazatelně zodpovědný za opiátovou epidemii v Americe. Sacklerovi své sponzorství samozřejmě nestáhli sami, ani veřejně neuznali, že mají na rukou krev; muzeum umění zareagovalo až na krok Nan Goldin, významné americké fotografky, která přerušením finančního partnerství podmínila konání své výstavy v National Portrait Gallery, již měla Tate reprízovat. Instituci tedy ke změně nepohnul etický apel, ale teprve hrozba výpadku v programu. A do třetice: nedávno British Museum čelilo protestujícím proti sponzoringu naftařského magnáta British Petroleum (BP). Masivní tlak veřejnosti pod heslem „Britské muzeum, hrdě sponzorováno klimatickou změnou“ nakonec vedl v únoru letošního roku k odstoupení od sponzoringu. Plyne z toho mimo jiné i to, že když na protesty odborné veřejnosti (už) neslyší politici (alespoň ve střední Evropě), veřejné a poloveřejné instituce zatím ano. I proto je důležité tlačit na zdravé fungování institucí – a to nejen v kultuře.

Jde sice nejen o institucionální problém, ale i o umělecké sbírky jednotlivců, nicméně zde je tlak asi nejúčinnější. Pražská Akademie výtvarných umění tak například po vnitřní diskusi a vnějším tlaku vypověděla další prodloužení sponzorství od Pudil Family Foundation s tím, že další financování bude vždy pečlivěji vybírat a diskutovat. Co se týče osobní roviny, asi jen málo ze současných českých umělců a umělkyň se bude chlubit tím, že jejich dílo je ve sbírce Tomia Okamury, jen o něco více tvůrců pak bude hrdých na to, že něco prodali do sbírek Roberta Runtáka, Petra Kellnera nebo Petra Pudila. Všichni jmenovaní mají ve svých sbírkách skvělá jména a na kontě hodně problematické miliony.

Koho chleba jíš…

Proč vlastně právě takoví lidé investují zrovna do umění – nejčastěji výtvarného? Není to dáno pouze jiným systémem financování uměleckých institucí v anglo-americkém světě, kde je soukromé sponzorství státních institucí tradičně důležitým příspěvkem do rozpočtu, i když tato závislost na sponzoringu svoji roli určitě taky hraje. Na škodlivost tohoto systému, který nutí instituce přijímat „jakékoliv“ peníze, respektive čím víc, tím líp, upozornil loni i oblíbený (a Pulitzerovou cenou ověnčený) americký kritik výtvarného umění Jerry Saltz, když přelepil samolepkou název prostranství před Metropolitním muzeem. Nově tak na podestě fontány stálo nikoliv „Náměstí Robert H. Kocha“, ale „Náměstí popírače změn klimatu“. Saltz využil půl milionu sledujících svého twitterového účtu, aby upozornil na to, že libertarián a spoluvlastník Koch Industries Robert H. Koch, jeden z největších lobbistů proti opatřením ke zmírnění klimatické krize, pro Metropolitní muzeum financoval opravu prostranství před budovou, jež na oplátku nese jeho jméno. Tato strategie není nepodobná snahám císařů všech říší zajistit si slávu a nesmrtelnost a samozřejmě taky demonstrovat svou moc. A umění, jak Saltz svůj čin na Twitteru okomentoval, není nikdy od peněz moc daleko.

U nás je situace jiná: sponzorství je chápáno jako vítané přilepšení pro instituce financované zejména z veřejných rozpočtů. Tuzemská muzea a galerie tak využívají sponzorské peníze především pro dofinancování konkrétních projektů. Především pak – oproti anglo-americkým institucím – nemají „boardy“, správní rady, v nichž by sponzoři zasedali a spolurozhodovali o uměleckém programu institucí. Oproti tomu například v Maďarsku, kde stát skrze podporu kultury výrazně reguluje jakékoliv kritiky autoritářského orbánovského režimu, jsou soukromé peníze pro umělce „čistší“ než podpora státu.

Proč právě výtvarné umění?

Ale zpět k mecenášům: proč se velké a problematické peníze kumulují právě ve výtvarném umění? Část důvodů je dost prozaická. Divadlo je fajn, ale chlubit se sponzorstvím lze jen složitě. Film je super trefa, ale do historického dramatu třeba product placement své značky nedostanete a titulky nikdo nečte. Umělecké dílo vám aspoň bude viset doma a když ho dobře vyberete, bude se nejen hodit k pohovce, ale taky bude pomalu generovat zisk. Tak to ostatně bylo vždy. Zmíněnou otázku je tedy potřeba ještě upřesnit: Proč je tolik (ač ne všechny) soukromých peněz v umění „špinavých“?

Právě tento problém je shrnut v pojmu artwashing: čištění peněz skrze umění, skrze jeho podporu a nákup. I pokud nemluvíme o financích skutečně špinavých, ale „špinavých“ ve smyslu podílení se na klimatické anebo sociální krizi, je čištění vlastní pověsti podporou něčeho tak „nelikvidního“, jako je umění, nejistým byznysem (až na pár výjimek – jmen, která kralují žebříčkům na serverech typu Artplus). Důvody jsou tedy většinou spíše nefinanční. Spoléhání na symbolickou hodnotu uměleckých děl a tradici umění věnovaného bohům je samozřejmě v dnešní době překryto daleko prozaičtějšími pohnutkami. Náměstí nesoucí jména bohatých mecenášů a loga ropných společností v katalozích prestižních výstav ale stále dělají svoji službu.

Kulturní filantropie a mecenášství je v naší zemi stále výjimečné, což ale nemění nic na tom, že o peníze jde ve skutečnosti vždy až na prvním místě. I u nás je proto potřeba zdroje vždy prověřovat. Skutečná podpora umění a kultury totiž nespočívá v budování bohatých sbírek, ale v podpoře kritického myšlení, což těžko věřit někomu, kdo tyje z byznysu s chudobou, násilí anebo ničení životního prostředí.

Autorka je teoretička umění.

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies