Sex, drogy a frakování: reportáž z kanadských ropných písků

Publikujeme reportážní deník bývalého brigádníka v hotelu v kanadském městě Fort McMurray – v oblasti, kde se těží z ropných písků.

V srpnu 2011 byla moje víza po roce v Kanadě téměř u konce, ale zpět do Česka se mi ještě nechtělo, a tak jsem hledal práci všude možně. Při rozesílání mailů na všechny strany mě zaujalo, že jedno město počtem nabídek práce suverénně válcuje všechny ostatní – Fort McMurray v provincii Alberta. Poslal jsem tedy svoje CV do všech kuchyní v tomto městě. Za týden se mi ozval jeden šéfkuchař, ať okamžitě dorazím a nastoupím. Postarají se o prodloužení víz a já mám co nejdřív přijet. Obratem jsem koupil letenku do Edmontonu a z něj do městečka dojel autobusem.

O Fort McMurray jsem nevěděl nic a ani si nic nezjišťoval. Po pár dnech mě autobus vyplivnul v „centru“ města, kde na mě čekal řidič z hotelu, který mě hodil na místo. Je to v podstatě samota, odkud nejezdí žádné autobusy. Vůbec jsem nepředpokládal, že tady zůstanu tři a půl roku. Můj otec mě vždy vedl ke třídění odpadu, recyklaci vody a obecně k co možná nejšetrnějšímu chování vůči planetě. Místo, kam jsem vkročil, se však vymyká jakémukoli ekologickému konsensu. Tato ropná bašta se rozkládá na území kmene Cree, jehož příslušníci své kánoe kdysi pomazávali černou hmotou, která zabraňovala prosakování vody do loděk. Zhruba od roku 1780 kmen Cree začal obchodovat s Evropany. O deset let později Alexander McKenzie při svých výpravách objevil ropné písky. V roce 1915 sem byla zavedena železnice a o víc než padesát let později, v roce 1967, otevřela společnost Suncor první „továrnu“ na ropu. Po roce 1973 a ropné krizi se z Fort McMurray stává důležitý bod dalšího rozvoje těžby ropy v regionu. Město zažívá boom a stává se z něj etalon růstu založeného na těžbě nerostného bohatství. Ropné písky v této oblasti (Athabasca basin) jsou největší zásobárnou těžké ropy na světě.

Těžba bitumenových písků

Jako všude, kde na území původních obyvatel vkročil bílý muž, i sem přinesl alkohol a neštovice. Za nějaký čas kanadská správa dala místním indiánům podepsat „treaties“, jež zjednodušeně řečeno daly ropným společnostem výsadní právo na minerální bohatství na nově získaném území. Dnes příslušníci kmene Cree dostávají bohaté „royalties“ z objemu vytěžené ropy na jejich bývalém území. Asi nemusím zmiňovat, že se jedná o zanedbatelné procento z celkových příjmů společnosti, která na daném místě operuje.

Nechci tu nikoho chytat za límec, protože v tom jedeme všichni. Je však nutné se zaměřit na radikální omezení spotřeby fosilních paliv v běžném životě za každou cenu!

Jak to v praxi vypadá? Ropné firmy si pronajmou kus země. Potom přijdou geologové, kteří se ubytují v hotelích v přilehlém okolí. Třeba v tom, kde jsem pracoval a který je blízko letiště. Večer připravím obědové balíčky pro tyhle pracovníky a v pět ráno je vyzvedne vrtulník, který je dopraví na zpravidla těžko přístupné místo geologického výzkumu. Současně vyrazí obojživelné vozidlo s potřebnou technikou. Zdejší les je totiž pro klasická vozidla neprostupný. Tým geologů a podpůrných pracovníků zjistí, jak hluboko se nachází cenné sedimenty, a na základě toho se začne s projektem. Přepraví se tam těžká technika, skrývka, tedy les a zemina, se odhalí buldozery a začne budování infrastruktury. V této fázi se hotel může radovat. Všichni ti lidé nemají kde bydlet a ropná společnost jim proplácí veškeré náklady na bydlení a jídlo v hotelu. Zakrátko však nastane zvrat. Na vybagrované území se postupně navozí městečko z obytných kontejnerů – ropný kemp.

 

Od chvíle, kdy se zapojí generátory či přivede elektřina z města, stojí projekt na vlastních nohou. Do kempu se nastěhuje několik stovek či tisíců lidí, kteří staví na holé pláni provizorní městečko. Jede se 24 hodin sedm dní v týdnu 365 dní v roce. Společnost tlačí na dostavení všech zásadních částí projektu, aby co nejrychleji mohla začít s těžbou a zpracováním ropy. Pracovníci přestávají vyhledávat bydlení ve městě. Většina společností se snaží co nejrychleji postavit malé letiště. Charterovými lety pak odbavuje své pracovníky. Směny v těchto pracovištích bývají dvanáctihodinové po dobu tří týdnů, a potom následuje sedm dní volna. Jindy je rotace čtrnáct dní směn a sedm dní volna. Čtrnáct dní „on“ a čtrnáct „off“ také není výjimkou.

Co nejdůkladnější externalizace nákladů začíná: aby se nemusely zařizovat haly na sváření obrovských konstrukcí a všeho možného, zařízení se přiveze po kusech ze zhruba 500 kilometrů vzdáleného Edmontonu a svaří na místě. To samozřejmě vyžaduje koordinovat transport ve správném ročním období. Silnice či spíše lesní cesty, které jsou v bahnitém boreálním lese rozježděné, v zimě zmrznou, a tedy jsou připravené na těžký provoz. Po zbytek roku je půda bahnitá a musí se často a nákladně zpevňovat a udržovat. Ropné kempy v této oblasti mají tedy sezónu hlavně v zimě. Větší část zaměstnanců je na jaře a v létě „laid off“, tedy doma, kde pobírají dávky v nezaměstnanosti. Na podzim začínají žně.

Ropný boomtown

V této oblasti Kanady bývá venku v zimě často mínus 30 °C a méně. Dvakrát po sobě na Nový rok pamatuji větrno a mínus 50 °C. Kempy ropných korporací bývají v zimě často plné a všemožní kontraktoři okupují všechny přilehlé ubytovací kapacity. Protože tento osmdesátitisícový boomtown nemá žádnou vlastní výrobu spotřebního zboží, všechno se dováží kamiony po jediné „dálnici smrti“. Kamiony i ostatní průmyslová technika, parkující kolem hotelů, mají v zimě nonstop nastartováno, aby všichni ráno bezpečně a včas vyjeli. Každé stání na parkovištích má elektrickou zásuvku, do které majitelé po zaparkování zapojí auto.

V roce 2015 ve sto devíti kempech kolem města žilo 38 tisíc pracovníků. Zátěž pro místní komunikace se těžko popisuje. Po dvanácti hodinách se mění směny. Ve tři ráno tak všichni vstávají, aby byli kolem čtvrté na zastávce. Podobně jako v severní Americe vozí děti do školy školní autobus, zde téměř všechny pracovníky rozvážejí autobusy firmy Diversified. Cesta trvá podle lokace zhruba dvě hodiny, takže v šest ráno se na odlehlých pracovištích vylodí nová směna úderníků a ta stará naskáče do busu a jedou se domů vyspat. Každý den tudíž každý „ropný otrok“ kromě dvanáctihodinové směny přijde o čtyři hodiny na dojíždění.

Zhruba 700 milionů litrů vody zamořené těžkými kovy vyteklo do řeky

Mikroekonomie ropného zaměstnance

Zaměstnanci, co nejsou místní, bydlí v kempu a mají horší smlouvy, nemusí mít zajištěný odvoz z kempu. Často pak dochází k tomu, že tito outsideři chtějí ušetřit vydělané peníze a namísto návratu domů po dvou týdnech práce, jedou „přežít“ volno do města. Nájmy ve městě či jakákoliv obyvatelná místa se tedy musí náležitě ocenit. Hypotéka na průměrný dům v jiném městě přijde normálně tak na 350 tisíc dolarů, ve městě Fort McMurray ale stojí srovnatelný dům kolem pěti set tisíc.

Zaměstnanec, co se rozhodne šetřit a nejet na volný týden domů, tudíž zkouší sehnat nějaké místo, kde by mohl složit hlavu, než se vrátí zpět do kempu. Velmi často proto dochází k dohodám mezi zaměstnanci, kteří si podle směn, třeba ve čtyřech lidech, pronajmou pokoj a v něm postupně na střídačku bydlí vždy týden, kdy ostatní tři pracují. Ti, kteří koupili předražené domy, aby nemuseli platit předražené nájmy, se teď snaží předražený nájem sami nabídnout. Vědí totiž, že ve Fort McMurray je chronický nedostatek ubytovací kapacity. Zaměstnanci z ropných písků jsou rádi za cokoliv, kde se dá spát. Nutno zmínit, že pronájmy za pokoj na měsíc začínají třeba na dvou tisících, což je minimálně dvojnásobek nájmu za pokoj v jiných městech provincie.

Průměrný zaměstnanec má, řekněme, 35 dolarů na hodinu a dělá 14 dní 12 hodin denně. Pak má sedm dní volno. Protože slouží dvanáctihodinové směny, za týden nadělá celkem osmdesát čtyři hodin. Za přesčas se platí padesátiprocentní příplatek, a za týden se tak zaměstnanec dostane na částku 3710 hrubého. V Kanadě se dostává výplata každé dva týdny – řekněme tedy, že náš pracovník dostává výplatu 7420 hrubého. Daně a odvody jsou přibližně jedna čtvrtina, a tak si po zaplacení daně nese do banky 5565 čistého. To jsou poměrně zajímavé peníze. Jenže… Dříč má týden volno. Musí zaplatit třeba půlku nájmu ve městě – řekněme tisíc dolarů, pokud rotuje v pokoji s dalším pracovníkem. Navíc bydlí v jiném městě, kde platí hypotéku. To je dalších, řekněme 2300 měsíčně. Stravuje se po předražených hospodách a barech – pokud nešetří a neohřívá vodu na instantní nudle. Každý den volného týdne jde do hospody či stripclubu, aby si užil volna a mohl pak v práci machrovat, jak moc se „odvázal“. A jsme u toho. Takhle funguje byznys ve městě: hospody, benzínky, obchody s alkoholem, noční kluby. Večer je všude narváno.

Konzumují se zejména nekvalitní tvrdé drogy. Na valné většině pracovišť se zaměstnanci testují na přítomnost zejména marihuany a jiných drog v moči. Tvrdé drogy však metabolizují rychleji a neusazují se v tucích jako THC. Tudíž na těch, co se vrátí třeba po týdnu do práce, není poznat, kolik ředěné omítky ve volnu vyšňupali. Později při práci v jiném městě jsem měl kolegu, který v dobách největší slávy ve Fort McMurray prodával „crack cocain“. Říkal mi, jak prodejem vydělával desetitisíce dolarů týdně… Než si pro něj přišla zásahová jednotka a šel za mříže. Další můj kolega, kuchař z hotelu, čas od času crack vyráběl pro svého známého dealera v mikrovlnce v pokoji pro zaměstnance, kde jsme spolu bydleli.

Práce na ropném poli má jedno hlavní pravidlo, kterým se všichni řídí. Tím je bezpečnost práce za každou cenu. Firmy totiž zaměstnancům platí většinou stoprocentní lékařské benefity, ale běda, že by se po úrazu na pracovišti někomu našla v krvi zakázaná látka. Jakmile se stane jakákoliv událost, která se podle směrnic musí sepsat a nahlásit, všichni jdou na testy látek v krvi a odpovědnost padá na hlavu firmy, jež dostatečně nedohlédla na pracovní způsobilost svých zaměstnanců. To potom vrhá špatný stín na firmu a zároveň to má vliv na případné finanční plnění pojišťovny vůči incidentu. Pokud se dotyčný dopustí přečinu v podobě zakázané substance, dostane se na černou listinu, kterou mezi sebou ropné firmy sdílejí, a může si být jist, že jeho kariéra v tomto oboru je u konce.

Fun and relax

Ve Fort McMurray je deset mužů na jednu ženu. Všichni chlapi v kempech se nemůžou dočkat volna, aby si mohli dát dost hnusné, sladké pivo, jít se někam pobavit či si zaplatit intimní služby. Nejlépe vše najednou. Výsledkem bývá, že ke konci týdne volna je pracant rád, že jde zase do kempu na směny, protože už mu nezbývají téměř žádné peníze. Z celého srdce si však zase přeje volno, aby mohl zapomenout na těžký život plný dlouhých směn – a tak dokola. V baru stojí místní otřesné pivo pět až osm dolarů za půllitr, v horších případech za třetinku. Panák je v průměru za sedm dolarů. Předkrm kolem osmnácti dolarů, hlavní jídlo kolem třiceti dolarů. Z těchto důvodů se po cestě do města kupují flašky tvrdého, a než se dojede taxíkem před bar, flašky jsou pokořeny. Tento rituál předpíjení funguje všude po světě, neříkám, že ne. Zde je však pravidlem. A protože normální hospody jsou plné lidí, kteří si chtějí dát jídlo v hospodské atmosféře, musí se jet do baru či nočního klubu.

Bar praská ve švech, a tak jedeme do stripclubu. Tam je snad ještě víc plno než v klasickém baru. Na baru už mají všichni nakoupeno. Naši hoteloví číšníci mají kapsy narvané bankovkami z dýšek a kupují všem holkám drinky. Showgirls club zaměstnává „naháněčky“. Ty chodí okolo a nabízejí alkoholem rozjařeným chlapům „lap dance“ či písničku na přání. Za 20 dolarů jste usazeni do temné místnosti a přijde opravdu moc hezká a zároveň velmi spoře oděná slečna a ta se vám všemožně kroutí nad rozkrokem, zatímco vy tvrdnete v oblečení a nesmíte se jí dotknout. Nebo vám za pět dolarů pustí písničku podle vašeho výběru a spoře oděná žena se kroutí do tance. Poslední meta je striptýz. Na stolu s tyčí se aktérka během chvilky svlékne pouze do kozaček a chlapi na ni házejí peníze, aby se jim více věnovala. Na posledních pět minut vystoupení vyndá tanečnice velký plakát se svou fotkou, sroluje ho do trychtýře, přiloží si ho k rozkroku a ti, co jsou kolem stolu, házejí kovové dolary do trychtýře. Kdo se třikrát trefí, dostane nový, podepsaný plakát (taky jeden mám). Na konci představení ta žena dostane od sekuriťáka hůlku s magnetem a tou sbírá všechny poházené mince. Jakmile je sesbírá, ihned ji střídá kolegyně se stejným scénářem.

Další oblíbená činnost pracantů z ropných polí je nakupování „hraček“. Každý, kdo chce „něco znamenat“, musí ostatním dokázat, že si konečně může pořídit to, co viděl u svých sousedů nebo rodičů. Pracuje přece na oilfieldu! Na tučné výplaty slyší zejména banky a jiné leasingové společnosti. Ty pak umožňují na splátky koupit fungl nové trucky se zvednutou karosérií, motorové čluny, motorky, čtyřkolky, sněžné skútry, trailery atd. Vydřené peníze se tímto způsobem rychle utratí a těm, kteří přivyknou tomuto stylu života, nezbývá nic jiného než zůstat v ropném kempu co nejdéle. Většinou ale každých zhruba sedm let přijde ropná krize, těžba se sníží a společnosti spoustu lidí propustí. Ti, co si koupili všemožné hračky na splátky v dobách hojnosti, se v čase krize rychle snaží zbavit těchto břemen prostřednictvím aukcí či inzerátů na internetu. Nejinak tomu bylo na začátku roku 2015, když cena ropy klesla na sotva 50 dolarů za barel.

Ekonomická (ne)efektivita těžby

Pokud by cena ropy byla na nějakých sto dolarech jako dřív, bylo by vše v normálu. Problém zdejší ropy či spíše ropných písků ovšem vězí v tom, jaká je reálná vytěžitelnost. Pokud začne klesat cena ropy na trhu pod cca 45 dolarů za barel, produkce se pozastavuje a velká část zaměstnanců má padla na delší dobu. Ropě z písků se říká bitumen – asfalt. Bitumen je vázán na zrnka písku. Písek je x metrů pod skrývkou. Vytěžitelnost z ropných písků záleží na tom, jak hluboko jsou, jaká je jejich vrstva a jaký je podíl bitumenu k hlušině. Velké projekty využívají různé typy těžby bitumenu. Většinou však jde o klasické povrchové doly – obrovské pláně plné černého písku se postupně odvážejí na zpracování největšími nákladními auty na světě.

Můžeme si to tu představit třeba jako mosteckou uhelnou pánev v severních Čechách. Samozřejmě jde pouhým pohledem na důl domyslet důsledky těžby a následný dopad na krajinu a lidi žijící v blízkém okolí. Vedlejším efektem těžby jsou pak „tailings“ neboli zbytkové produkty. Bloky síry jsou tak obrovské, že je lehce najdete na Google Earth. Ropné písky obsahují hodně sirnatých příměsí. Podle všeho se má v roce 2020 snížit kvóta na obsah síry v nejtěžších frakcích, jež pohánějí zaoceánské lodě. To přinese růst nákladů na delší proces odsíření a kanadská ropa z písků bude ještě nepoužitelnější než dnes. Na novém ropovodu se vláda nedohodla, přestože se již dvě miliardy dolarů utratily, a tak se odsud ropa musí vozit vlakem. Draze se tu těží tzv. těžká ropa, která musí jít do speciálních rafinérií. Komické je, že tyto typy rafinérií se nacházejí ve Spojených státech, kam se tudíž tato ropa posílá.

Zamořená krajina

Další proces extrakce těžké ropy z písků je tzv. in situ technologie. Když se ropné písky nacházejí moc hluboko, přichází inovace. Zjednodušeně: udělají se vertikální vrty, které přejdou do horizontálních tam, kde je vrstva ropných písků. Postupně se tam nad sebe umístí dvě odlišné systémy perforovaného potrubí. Jedno na odvod ropy (spodní) a druhé na přívod páry (vrchní). Pára se vyrobí na povrchu a pošle se potrubím dolů do země. Teplota páry rozpustí v hlubinách země tvrdou ropu, ta steče na perforované potrubí a pumpuje se na povrch k dalšímu zpracování. A právě použitím páry se dále zvyšují již tak vysoké náklady na každý vypumpovaný barel. Po započítání nákladů na výrobu páry, první odsíření a dopravu do rafinerie se produkce barelu ropy vyšplhá třeba na 27 dolarů. Existují země, kde se jednoduše vrtá do země, až se narazí na ropu. Ta se pak pumpuje na povrch a ještě je daleko lépe zpracovatelná než ta, co se těží z kanadských ropných písků. Pro srovnání: produkce jednoho barelu ropy v Saúdské Arábii vyjde přibližně na deset dolarů.

Hlavní viditelný problém ropných písků v Kanadě jsou ale odpadní produkty – tailings. Po vyfiltrování těžké ropy se všechny ostatní látky posílají do tzv. usazovacích jezer. To jsou obrovské nádrže plné těžkých kovů a jiných chemikálií. Do jezer neustále přitéká nový odpad. Vzhledem k faktu, že se Fort McMurray nachází uprostřed lesů plných divoké zvěře, jezera lákají všemožné divoké ptactvo, co je považuje za svůj přirozený biotop. Na jezera proto sedajíumírají… Dobře, to je „pár ptáků“, kteří padli za oběť lidské činnosti. Je tu však další problém ohrožující přímo lidské zdraví – průsaky.

Touto industriální oblastí protéká řeka Athabasca, jež ústí do stejnojmenného jezera ve vesnici Fort Chipewyan. Pár let zpátky se tu odehrála nešťastná událost, kdy v uhelném dolu poblíž vesnice Obed v důsledku dlouho trvajících dešťů praskla přehrada usazovacího jezera. Zhruba 700 milionů litrů vody zamořené těžkými kovy vyteklo do řeky. V důsledku této události se doporučilo všem původním kmenům žijícím podél této řeky, aby nejedly ryby a nepily vodu z této řeky. Dle oficiálních informací se prý nebylo čeho bát. Pamatuji ale, že v regálech supermarketů v té době zbývalo velmi málo balených vod.

Průsak chemikálií z ropných tailing ponds do řeky Athabasca je naprosto reálná věc. Četnost onemocnění různými typy rakoviny je ve Fort Chipewyan vysoce nadprůměrná. Nejsmutnější je, že zde žijí zejména původní obyvatelé – natives, se kterými se často zachází jako s druhořadými lidmi. Navíc na této situaci nemají nejmenší přičinění. Při svém pobytu a práci v hotelu jsem na jednom z našich vánočních večírků vyhrál zájezd na jezero Athabasca do rybářského kempu na jezerní pstruhy. Tato cesta byla pro mě nezapomenutelným zážitkem, kdy jsem měl možnost na vlastní oči vidět rozsah ropné těžby z ptačí perspektivy a spatřil jsem nejseverněji položené písečné duny, což se poštěstí málokomu. Při chytání deseti- a víceletých opravdu obrovských jezerních pstruhů jsem přemýšlel, kolik rtuti a kadmia naakumulovali tito dravci při pojídání potravy. Jezerní pstruzi patří do čeledi salmonovitých a mají krásně růžové maso. Byl jsem z celé výpravy nejvíce informovaný o dopadech těžby ropy, a proto mi trochu vyschlo v krku, když jsem se dozvěděl, že jeden den bude „shore lunch“ – oběd na břehu spočívající v pojídání smaženého masa z ulovených ryb. To byl snad jediný případ v mém jídlem zaplněném životě, kdy jsem předstíral, že mi není dobře, abych se vyhnul zdarma servírovanému pokrmu. Byl jsem raději dobrovolně hlady. Musím zmínit, že to nebyl dobrý pocit, vidět ostatní, jak se cpou, až mají boule za ušima… Měl jsem takový hlad!

Ve světě se největší pozornosti dostává systému těžby zvanému fracking. Do země se udělá vrt, ve kterém se následně odpálí nálož. Ta vytvoří malé praskliny (fracking je od slova fracture – trhlina), jež se pak pod tlakem naplní vodou společně s pískem a „fracking fluid“. Tento způsob těžby není na povrchu tolik viditelný, jako v případě otevřených povrchových dolů na ropný písek, a tudíž se míra devastace životního prostředí frakováním snáze bagatelizuje. Skutečností však je, že tato technologie znehodnotí obrovské množství vody. Vážně kontaminuje spodní vodu a přilehlé vodní rezervoáry. Zde je přehled chemikálií, které se mohou vyskytnout ve frakovací směsi. Pro nezasvěcené: doporučuji podívat se na dokument Gasland. Nedávno proběhla v provincii Alberta dvě zemětřesení. Nyní se vyšetřuje, zda zemětřesení vyvolalo frakovaní, či nikoliv. Jisté je, že se frakování poblíž epicentra zemětřesení dočasně zastavilo. Řada autorů je však přesvědčená, že zemětřesení bylo způsobeno právě tímto typem těžby.

Bilance

Za sebe mohu říct, že jsem vedl poměrně skromný život. Ušetřil jsem veškeré peníze, co jsem vydělal, a když jsem se odstěhoval, koupil jsem si dům, auto a přívěs. Teď s odstupem času mohu říct, že se mi díky pobytu tam naskytl poměrně přesný pohled na kulturu zábavy dělníků či možná spíše, bohužel, otroků ropy, kteří se za celkem mizerných podmínek podílejí na devastaci přírody. Dva dny po oslavení šestatřicátých narozenin bilancuji, čím jsem já přispěl ke snížení spotřeby fosilních paliv. Vlastně nevím, igelitovou tašku jsem nepoužil hodně dlouho, ale nevím, k čemu to je, když těžba z ropných písků stále pokračuje. Chtěl jsem tímto textem přiblížit to, co mnozí lidé netuší či ani nechtějí vědět. Jak se říká, co oči nevidí, to srdce nebolí. Připuštění, že tyto skutečnosti v dnešní moderní společnosti existují, je naprosto zásadní. Nechci tu nikoho chytat za límec, protože v tom jedeme všichni. Je však nutné se zaměřit na radikální omezení spotřeby fosilních paliv v běžném životě za každou cenu! Jak kdysi prohlásil jeden indiánský náčelník: „Až bude otrávena poslední řeka, snědena poslední ryba a pokácen poslední strom, pak si teprve všichni uvědomí, že penězi se člověk nenají.“

 

Čtěte dále

Ochrana soukromí | Vaše údaje jsou u nás v bezpečí! OK Zajímají mě cookies